Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: "Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu."
Řekl jim: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.
Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.
Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." (
Toto místo se většinou vykládá ve smyslu, že "jde o duši" a její spásu a vše ostatní nám má být víceméně podružné. To není špatný výklad. - Máme v evangeliích i jiná místa, která vyznívají v podobném duchu: Třeba "co prospěje člověku ztratí-li duši" (Lk 9,24 :Kdokoli by si totiž chtěl zachránit duši, ztratí ji, ale kdokoli by ztratil svou duši pro mne, ten ji zachrání - moderní překlady bohužel neomluvitelně zaměňují výraz pro duši slovem "život"). Já však zkusím trochu jiný výklad a možná i textu přiměřenější.
Je dávnou židovskou tradicí, která se odráží dokonce už v knize Daniel[1], že na den soudu, který židé - na rozdíl od křesťanů, kteří se božímu soudu věnují jen okrajově většinou na závěr liturgického roku - slaví jakoby v anticipaci jako svátek (veliký svátek, nazývá se Jom Kippur), jsou před Pánem otevřeny knihy - kniha života a kniha zavržených (později k nim přibyla ještě třetí, kam se zapisují ti, kteří "mají odklad") - a ty se týkají především těch, kdo mají ten rok zemřít. A tady, v tomto textu má učedníkům jít o to, aby bylo nalezeno jméno v knize života Řeknete: Tak to přeci není nic nového, jde tedy o to, abychom se dostali do nebe, do té "správné" knihy. Samozřejmě. Ale tato židovská představa nám ukazuje jednu věc: Že totiž Hospodin, Pán věků, nás zapisuje jednoho po druhém jménem.
A co to je jméno?
Jméno znamená, označuje a zastupuje to, co je v člověku jedinečného. Člověka voláme jménem, když ho chceme odlišit ode všech ostatních - ano, tebe volám, jen tebe. Jistě, jsou lidé stejných jmen a stálo by za rozvedení, co to v nás vzbudí, když se setkáme se svým jmenovcem. Vždycky je to pocit něčeho nepatřičného, až zarážejícího. Já sám si dobře vzpomínám na to, když jsem jako dvacetiletý objevil v Karlíně pomníček, na němž stálo, že jsem zahynul v koncentračním táboře. To je opravdu velmi zvláštní pocit. Taková je to na světě tlačenice, že si člověk někdy ani to své jméno nemůže vychutnat v klidu sám...
A pak také máme před očima ony generace a generace lidí přicházejících a odcházejících
... Kolik generací lidí už vlastně přišlo na svět? I kdyby svět trval jen těch pět tisíc sedm set let, podle židovského kalendáře, i tak by jich byly stovky! A syn se podobá otci, ten zas svému otci a ten třeba ne přímo svému vlastnímu , ale nějakému jinému dávnému předku... A nakonec i ta jména se opakují. Proto staré národy (některé to dělají dodnes) raději s vlastní jménem vyjmenují jednoho nebo celou řadu předků (to je to hebrejské ben- nebo aramejské bar-). Je to vůbec možné, aby každý byl jedinečný? A nevyčerpají se jednou genové kombinace a nebudeme se už jen točit stále v kruhu, který, pravda, pro jeho ohromné časové rozpětí nebudeme s to postřehnout?
A přesto je to tak, každý je jedinečný. Genová struktura není pro lidskou podstatu určující, sama se pod jejím vlivem přetváří a spolupracuje s ní. A svým otcem (svou matkou) jsme každý jen zčásti, řekl bych spíš z malé části a zčásti jsem někdo úplně jiný. A co pak vyjadřuje ono Ježíšovo tvrzení a zároveň vroucí přání, aby "vaše jména byla zapsána v nebesích”? To, že TEN JEDINEČNÝ MŮJ LIDSKÝ PŘÍSPĚVEK K PŘÍBĚHU SVĚTA a celého vesmíru MÁ BÝT ( nebo snad už dokonce JE!) ZAPSÁN V NEBESÍCH - tj. v tom co je trvalé, stabilní, co máme stále nad sebou co je protipólem pozemské pomíjivosti, co nepodléhá střídání ročních dob ani generací, v tom, co můžeme právem považovat za příbytek boží.
Václav Ondráček