Andresius | Výklad Dt 18,15-22

Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: "Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel." Hospodin mi řekl: "Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře." V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?" Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.

Dt18:15 -:22 (CEP)

stavba oddílu + diachronní rozbor(lit.kritika, dějiny tradice)

Jak hned vidíme není vymezení oddílu jednoznačné. Ve skutečnosti je částí širšího oddílu, jehož je závěrem. (18,22 je závěrem jednak kapitoly, jednak se jasně vymezuje tématicky, v nové kapitole se přechází k novému tématu - útočištným městům). Oproti tomu se úzce váže k textu předcházejícímu, už od verše 9. H má také v dané oblasti dva oddíly 9-13 a 14-22. V prvním se kritizují a zapovídají věštebné praktiky používané v různých okolních národech. V druhém, shodujícím se až na úvodní verš zhruba s naší perikopou se uvádí per oppositionem, jak tedy má vypadat náboženská instituce analogická věštebné praxi v Izraeli. Půjde o proroka ustanoveného Bohem (JHWH). V závěru oddílu se pak ještě podává kritérium na rozpoznání proroctví vyneseného skutečně jménem JHWH - musí se uskutečnit.

Stylisticky jde o řeč Mojžíšovu (jak jinak v Dt), která obsahuje jednak parafrázi  Ex20,18-19 (ve v.16) a dále přechází v řeč boží, jež zde vypadá spíše jako zpětné odůvodnění a podepření slova Mojžíšova. Je zajímavé, že úvodní slova JHWH jasně předpokládají jako kontext situaci předání smlouvy na Chórébu, tedy situaci popisovanou Ex 20. Máme tedy před sebou jinou variantu příběhu o předání smlouvy - autor Dt, zde zcela jistě nečerpal přímo z Ex, ale z tradice a obohatil tradiční látku o další aspekt - přislíbení proroka.

literární forma (druh) textu, jeho Sitz im Leben

Tento oddíl nemá v rámci Dt přímou funkci zákonného ustanovení, spíše je popisem (ideální) funkce náboženské instituce, která již byla v době vzniku Dt bohatě rozvinutá. V pozdní době královské působili nejen jednotliví proroci, ale celé prorocké školy a jistě mezi nimi docházelo i ke sporům. Tento text jednak podává výklad instituce proroctví jakožto pocházející od JHWH a bohem chtěné, jednak stanoví pravidlo pro rozhodování sporů mezi proroky (prorockými školami)

datování (přibližné)

O souvislosti Dt s Jóšijášovou reformou se všeobecně ví, a daný text se nijak nevymyká obecné kompozici Dt, tudíž datování - 2.pol. 7 století. (Příběh předání Tóry, je samozřejmě tradice starší.)

výklad po verších

15:              Je verš přinášející vlastní ustanovení prorockého úřadu. To, že je použito termínu "nábí'" ukazuje už na mladší vrstvu tradice (oproti např. 1Sam) a ustálenou instituci "proroctví"

16:              Den shromáždění (JÓM HA-KAHALA) je ryze deuteronomistický termín pro okamžik přijetí Tóry. Potvrzuje se zde (Mojžíšem) potřebnost "zákonodárného mezistupně" a spojuje zároveň s institucí proroctví. Namísto přímého božího vedení nastupuje vedení lidu skrze inspirované vůdce - proroky. (Tím prvním prorokem, jenž má být jako Mojžíš je zřejmě Jozue.) přímý zážitek božství zakoušený ještě v archaickém stavu vědomí lidstva je na vyšším stupni vývoje člověka a společnosti už neudržitelný; rozumět "slovu božímu" zůstává vyhrazeno pouze vybraným jedincům, pro ostatní je to vysilující zážitek podobný zážitku velikého ohně.

17:              Tato boží poznámka - pochvala pro Izraelity je v kontextu Dt nejasná.

18:              Rozvíjí verš 15 a je jeho rozšířenou parafrází, nyní pocházející od samého Boha. Prorok se vyznačuje tím, že jsou mu svěřena slova, příp. věci boží; je tedy jakýmsi "odborníkem na zásvětí operujícím skrze slovo". Přitom kniha nenechává nikoho na pochybách o hlavním směru této komunikace: slova a příkazy přicházejí odBoha a Izrael je bude poslouchat.

19:              Kdo by se nechtěl této disciplíně podrobit, bude "vykořeněn", "vymýcen" [DRŠ] jako v případě vraždy (Gn 9,5- stejný tvar).

20:              Zde se vyjadřuje typický deuteronomistický postoj: Veškeré náboženské aktivity, zde specialiter proroctví, mohou být spojovány pouze s kultem boha JHWH.

21:              a

22:              Uvádí se zde kritérium, podle něhož bude možno prakticky určit pravost proroctví. Je to to nejprostší (a řekněme rovnou - nejprimitivnější) možné kritérium - kritérium fakticity. Poslední část verše 22 "nebudeš se ho bát" považují někteří za glosu. Pokud uvážíme, že verše 21-22 umožňují posouzení až ex eventu, tedy podle výsledku, těžko může takové kritérium soudit pro posouzení užitečnosti proroctví a případnou přípravu na předpovězené budoucí události. Z toho hlediska mají asi ti, kdo považují tento dovětek za pozdější glosu, pravdu.

kontext perikopy (užší - kniha, širší - kánon)

Perikopa o proroctví je v Dt jedna v sledu několika oddílů zabývajících se určitými "stavy" nebo "úřady". Od Dt 16,18 se (na rozdíl od předchozí části kulticko-liturgické a úvodních pasáží spíše exhortačního charakteru) postupně probírají ustanovení pro soudce, krále. lévijské kněze, proroky, útočištná města a svědky; potom volně navazují řády pro "mimořádné situace": válku, kolektivní vinu za nevyšetřenou vraždu a některá další ustanovení sociálního charakteru. Zde vidíme, jak se v Deuteronomiu odráží snaha po postižení bohatší a rozrůzněnější sociální reality doby královské.

Motiv ustanovení a vyvolení proroka se nemá přímé paralely v samotné Tóře (kromě Mojžíše - ten je pro Tóru prorokem "par excellence", skoro až Prorokem ve smyslu Koránu), ale nacházíme ho často v úvodních i jiných pasážích prorockých knih (1Sam 3, Jer 1,6-10, Jer 26) V Iz 6 má povolání proroka do jisté míry charakter mystického zasvěcení. V Am 3,7 se prorok stává dokonce božím důvěrníkem; ten "nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům".

NZ tradice se dovolává toho "co mluvil Bůh ústy proroků" (Sk 3,21). Dokonce i jeho výklad musí být řízen božím duchem (2Pt 1,20-21). Odtud vede přímá cesta k článku nikajského symbola "qui locutus est per prophetas".

Kritérium pravosti proroctví z v.22 oproti tomu už tak silnou kanonickou rezonanci (i přes mnohá horování proti falešným prorokům) nemá.  samotném kánonu jsou obsaženy příběhy, které ho problematizují: V knize Jonáš Bůh mění své předchozí rozhodnutí vydané skrze proroka - posuzováno kritériem z Dt 18 by se tedy nutně takové proroctví (jež se neuskutečnilo) jevilo jako falešné.

Jako perikopa se v církevní praxi uvedený oddíl vyskytuje:

exegetická teze

I přes různé jiné představitelné způsoby orientace v náboženských otázkách a různé možné způsoby nahlížení do budoucnosti, jaké se praktikují v okolním světě, je Izraeli v určen k tomuto řád a instituce "proroka boha JHWH". Prorok je odpovědný bohu i lidem, aby jim přinášel boží poselství nezkresleně, jak co do obsahu, tak co do jeho autora, původce; nesmí směšovat poselství svého boha s žádným poselstvím jiným. Bude-li tak činit, bude jeho poselství pravé a bude se uskutečňovat. Předchozí platí ale také nejen jako podmínka postačující, ale zároveň i nutná: nic z výroků cizích božstev nemá pro Izraele relevanci a v posledku se nemůže ani uskutečnit.