Muž a žena - ten maličký rozdíl-přednáška W.Gädeka

Dnes dopoledne se budeme nejprve věnovat základnímu problému,  jenž se nám v manželství snad vůbec nejlépe projeví, totiž  rozlišení lidství na mužské a ženské.

V čem vlastně spočívá? To nejsme všichni především lidmi?  Přece máme, pohlédneme-li na tělo, všichni hlavu a ruce, trup  a nohy, a i vnitřní orgány jsou do značné míry shodné.  Vyvstává otázka, proč vůbec tyto rozdíly mezi mužem a ženou,  tedy mezi mužskou a ženskou podobou člověka, zdůrazňovat.  Není problém právě v tom?

Za starých dob bývalo samozřejmé vnímat mužství a ženství  jakožto fundamentální protiklad, přímo jako světové protivy.  Vzpomeňme si na čínskou filosofii Jin a Jang, v níž se  vysvětluje celý svět, celý vesmír i veškeré jeho procesy  právě z polárního napětí mužského a ženského, jejich střetávání a spolupůsobení. Anebo pomysleme na rozmanité příběhy  o bozích Řeků a Germánů - jak se tam spolu neustále potýkalo  mužství a ženství: Héra s Diem, Athéna a Áres a všechna ta  další jména. Lidstvo v předfilosofickém období by vůbec nenapadlo jakkoli snižovat nebo umenšovat tento protiklad mužského a ženského. Právě naopak. Mužství a ženství: Héra s Diem, Athéna a Áres a všechna ta další jména. Lidstvo v předfilosofickém období by vůbec nenapadlo jakkoli snižovat nebo umenšovat tento protiklad mužského a ženského. Právě naopak. Mužství a ženství bylo vnímáno jako něco, co má pro svět konstitutivní význam. Později podobné vnímání trochu ustoupilo do pozadí díky racionalitě vědomí. A filosofické myšlení novověku v posledních dvou stoletích zplodilo myšlenku - totiž myšlenku lidské rovnosti, u níž se musíme zastavit a zeptat se: Je prospěšná? Je léčivá?

Představit si, jak lidé kdysi žili a jak jeden s druhým zle nakládal, jak vzájemně utiskovali - nejen páni otroky, ale také muži ženy a třeba i naopak ženy muže - skrývá v sobě takové pohoršení, že si snad řekneme: Ale vždyť jsou si všichni lidé rovni! - Avšak to je spíše nárok, postulát, nežli popis skutečnosti. Jsme si skutečně vzájemně rovni?

Takže všichni máme nos mezi očima a pod ním ústa. Možná  u Picassa je tomu jinak. Tělesně jsme skutečně z velké míry  shodní. Ale přesto jsem zcela rozdílní. Má tedy vůbec smysl  hovořit o rozdílnosti muže a ženy? Není to něco druhořadého?

Zvlášť za posledních dvacet let se prosazují u mladších generací proudy, jež tvrdí: Je zcela zvrhlé akcentovat takové  rozdíly. Musíme se soustředit na to, co máme společné. Přece  jsme nejprve lidmi a až potom muži a ženami. A to čím tato  idea získává, je právě její přístupnost. Každý má hned pocit:  No to je přece tak. Nese s sebou i patřičné nároky a pojí se  s ní i další životní návyky a obyčeje, třeba i co se týče  oblékání. Byl to "Spiegel", jenž uveřejnil onen velký titulní  článek s názvem "Třetí pohlaví". Popisoval onen podivuhodný  vývoj stírající mužské a ženské rysy lidského projevu až po  jednotnou módu a účes. Dříve by to bylo nemyslitelné. Bylo to  velmi důtklivé předepsáno - pomysleme na příklad na Johanku  z Arku a její dobu: přece dívka nenosí kalhoty a nejezdí  na koni atd., takže nic takového nesmí být.

Mnohé z oněch předpisů bylo takových, že se můžeme jen radovat z toho, že konečně padly. Ale nevylili jsme s vaničkou  i dítě? Při vší podobnosti máme přece i hluboké tělesné  rozdíly. A poněvadž v manželství - a dnes už musíme rozlišovat mezi monogamií, vícečetným nebo dokonce skupinovým manželstvím a čím ještě vším - jde o vztah pohlaví, musí být také řeč o jejich rozdílnosti. Takže kde máme rovnost?

A když se na sebe podíváme: každý vypadá už trochu jinak než  jeho bližní. Žádní dva muži a žádné dvě ženy nejsou stejné,  až na řídké případy jednovaječných dvojčat, u nichž člověk  ani po letech přesně nezjistí, čím se vlastně liší. To jsou  však výjimky. Normálně poznáme člověka podle jeho vzhledu  naprosto jednoznačně. Je-li to muž, rozeznáme ho od jiných  mužů. U žen stejně tak. Co nás tedy vůbec opravňuje hovořit  o rovnosti.

Víme například, že každý člověk má ve svém těle své, úplně  specifické bílkoviny. To jsou ty záležitosti související  s imunitními reakcemi a transplantacemi orgánů. Tam se uplatňují. Tedy i na zcela hmotné, látkové úrovni - a to tady nemluvíme o daktyloskopických otiscích, to jsou přece jen formy, útvary - je lidská tělesnost něčím naprosto individuálním. Ovšem přesto můžeme říci, že naše tělo je budováno podle určitého stavebního plánu, určité ideje. Muži i ženy jsou pak stavěni podle jisté ideje, totiž ideje mužského respektive ženského těla. Nazýváme to prvotními a druhotnými pohlavními znaky.

Avšak tehdy musíme vznést otázku: Jaký význam těmto rozdílům  přisoudíme? Je zřejmé, že jsme tělesně rozdílní, nedá se to  popřít a nedá se na tom nic změnit. Muž stále ještě nedokáže  porodit a odkojit dítě a žena bez muže dítě nepočne. Takové  fundamentální věci nemůžeme jen tak ze světa sprovodit.

V posledních dvou desetiletích se feministky a další skupiny  s touto rozdílností muže a ženy už skoro vypořádaly. Předvádí  to především Alice Schwarzer ve své knize "Der kleine Unterschied" /odtud je odvozen i název přednášky, v orig. Mann und Frau - Der kleine Unterschied - pozn.překl./ A je záslužné, že se obořila na rozdělení úloh, proti zkostnatělému rozvržení práce mezi partnery. Ale přestřelila, když tvrdí, že všechny, nebo téměř všechny rozdíly mezi muži a ženami jsou podmíněné společensky a dané výchovou, že povstaly jen díky patriarchálnímu utlačovatelskému mechanismu, jímž muži chtěli ovládat a panovat. To je jednoduše neudržitelné. To je ideologie a ne věda.

Není tomu ani moc dlouho, co se přišlo na to, že už  genetická výbava muže a ženy, jež se nachází v úplně každé  tělesné buňce, vykazuje zřetelný rozdíl v jejich tzv.  chromozómech: Jeden jejich pár je evidentně rozdílný u muže  a u ženy - u ženy ho nazýváme XX a u muže XY. Lidé tedy objevili něco, co je u muže a u ženy nepopiratelně rozdílné. A  současně také objevili cosi, co je toho téměř protikladem:  Týká se to hormonů, tedy těch jemných aktivních látek, jež  se vylučují ze žláz s vnitřní sekrecí - od podvěsku mozkového  až po děložní žlázu. Zjistilo se, že u nich jsou určité  rozdílnosti mezi mužem a ženou, avšak všechny hormony  z ženského organismu jsou obsaženy i v mužském a naopak.  Jistě v jiném poměru - jejich množství a skladba jsou jiné.  To, jak se určitý hormon vyskytuje v krvi, nazýváme hormonálním obrazem. O tom se mnoho píše i mluví - o estrogenech,  androgenech, a jak se jen ještě všechny jmenují. Můžeme však říci, aniž bychom zabíhali do podrobností, že v ženském organismu je určitý typ hormonů silněji zastoupen, nežli v mužském a u muže zase naopak převládají jiné hormony.

Takže biologie nám na jedné straně ukázala, že muž a žena  jsou odlišní zásadně (rozdílností chromozómů), ale na druhé  straně svými hormony se liší pouze relativně - totiž tak, že  se k sobě hormony v organismu vztahují jinak. Takže bychom  skoro mohli říci fundamentální rozdíl, relativní rozdíl  - obojí je správně. Bylo by totiž zrovna tak nesprávné  prohlásit, že muž a žena jsou absolutně a zásadně rozdílní,  jako prohlásit opak, totiž, že jsou si absolutně rovní. Kdyby  si totiž byli skutečně rovní a kdyby tedy to, co v sobě neseme jakožto lidství, bylo tím nejsilnějším a nejpůsobivějším,  nemohlo by být tolik problémů mezi muži a ženami, jako jich  skutečně je.

Chtěl bych nyní, vycházeje ze zcela prostých skutečností,  zabrousit trochu do antropologie pohlaví. Všichni, muži  i ženy, máme fyzické tělo. Tohle (o ) je znak pro muže  a tohle (o) pro ženy. /Zde přednášející začíná kreslit  na tabuli. Kresba se postupně rozrůstá. Výsledný obrázek je  na str.8./ Když se na ně podíváme, jsou vidět charakteristické celkové rozdíly. Mužské tělo je především zřetelně těžší  a větší, mohli bychom říci zemitější, nežli ženské. To se  odráží v mnoha detailech, například sval o téže hmotnosti  vydá u muže sílu asi o 30% větší, než je síla vydaná stejně  hmotným svalem ženy. Tedy svalový potenciál je u muže asi  o 30% vyšší. (Vše se vztahuje relativně ke hmotnosti svalu.)  Vše ukazuje na to, že muži mají prostě tělo, jež je silnější,  mohutnější, těžší. Tedy k položce "tělo" připíši označení  "silnější" a "slabší". Tím nic nehodnotím, to jen konstatuji  skutečnost.

Nemáme jenom fyzické tělo. Ve fyzickém těle působí životní  síly. U životních sil dostaneme hned úplně jiný obrázek.  Příklad: Na 100 ženských zárodků, které se nacházejí díky  oplodnění ve zralém vajíčku, připadá 130 mužských.  Při narození je poměr 100 děvčat na 106 chlapců. Ve věku 21  let už připadá 100 žen na 100 mužů. Co to znamená? Znamená  to, že už v době nejmocnějšího vývoje organismu, je mužský  organismus mnohem zranitelnější, podstatně smrtelnější. Je  u něj mnohem vyšší úmrtnost novorozenců, tzv. perinatální  úmrtnost. Chlapci takto umírají zhruba o třetinu více než  dívky.V určitýchproblémovýchskupináchdětí  - u psychických úkazů, u projevujících se poruch chování,  legasthenie a autismu - se nachází o 30 až 400% více postižených chlapců než dívek. Podobně je tomu u pubertálních problémů atp. Při vývoji života muže je všechno nějak obtížnější - jakoby život muže byl nějak složitější, nebo snáze podléhal smrti.

Na konci života tomu pak odpovídá, že věk, jehož se ženy  průměrně dožívají je asi o 10% vyšší než u mužů. U mužů to je  - ty údaje zveřejňuje každoročně správa důchodového pojištění  - asi 70 let, zatímco u žen až 77 let, trochu to kolísá.  Přesto můžeme říci, že průměrný věk je u žen asi o 10% vyšší.  Když se podíváte na domovy důchodců...

Posluchačka: ...jsou tam jen ženy. Tady na pečovatelské  stanici není snad ani jeden muž!

Ano. A muži také rychleji umírají. Ženy si naproti tomu ještě  po léta churavějí, není liž pravda? V takovém domově důchodců  s pečovatelskou stanicí s řekněme 90 lůžky budete mít tak  čtyři muže. Tedy: Muži dříve umírají. Co to znamená? Znamená to, že ženská životní síla je jednoznačně silnější než mužská. Projevuje se i v tom, že žena je stavu - podle konstituce a svých životních sil - vydat ze sebe další život, utvářet si organismus tak živý, že dokáže stvořit nový život. To je proces, který zabere mnoho měsíců a přidáme-li ještě dobu kojení, vydá až na půldruhého roku. Ženský organismus dokáže tento obrovský životní výkon podat. Oproti tomu je to, čím zde přispívá muž, mizivě málo, jak co do času, tak co do síly, tak co do množství. Můžeme tedy jednoznačně prohlásit: V oblasti života se poměr slabosti a síly mezi mužem a ženou obrací.

Nyní bych chtěl nastínit ještě jednu oblast, o níž zde snad  také můžeme promluvit: Jak to vypadá ve sféře duševních sil?  Ženy budou se mnou určitě rády souhlasit, když prohlásím:  "Člověk někdy pochybuje, že muži mají vůbec duši." (Posluchači se smějí.) Rozhodně to, co ženy duší nazývají, zhusta  hledají u svých mužů marně. To je pozoruhodné, že? Nebo je tu  žena, která se mnou nesouhlasí? (Opět smích.)

Posluchačka: "Ale já soudím, že muž je citlivější, než žena."

Dokonce citlivější? A nebo je jen vnímavější? (Souhlas  v publiku.) Což by to mělo být nějak jinak? Má muž také tolik  duševního bohatství a plnosti?

Posluchačka: "Myslím, že muž je podivuhodnější..."

Myslím, že musíme ještě přesněji rozlišit, jakou podivuhodnost máme na mysli. Je to skutečně podivuhodnost duše? Podíváme-li se na duševní síly, tedy bohatství vjemů,  představ a fantazie, vzpomínek atd. ...

Posluchačka: Pomyslete na básníky a hudebníky.

Dobře. Je jistě mnoho mužů, kteří jakožto umělci jsou  v duševním oboru veskrze bohatí, ale v běžném lidském,  společenském kontaktu, v tom, co se odvíjí od člověka  k člověku, od duše k duši, tam má žena často dojem: Tady by  toho mohlo být více. Tak se ženy často cítí jakoby podvyživené, jakoby se jim nedostávalo patřičné odezvy.

Takže napíšu zatím zkušebně: Duševní život muže je prostě  "slabší" a duševní život ženy "silnější". Například v tom  smyslu, že žena je mnohem ochotnější přiznat chybu. (souhlasný smích) A také je podstatně naladěnější obrátit se na jiné  s prosbou: "Prosím tě, pomoz mi."

Posluchačka: "To muži nedělají!" (smích)

Čili: Prosté navazování kontaktů, případně vyjádření toho, co  je obsahem jejich zkušenosti, jejich duše, činí mužům ohromné  potíže. Objektivizují je a oddělují od sebe. Duše se tedy zdá  u muže zpočátku slabá, ale objektivuje se a vypovídá  o objektivních problémech. Stále má tendenci vše odosobnit  a pravit: "Je to tak a tak." Ale ne: "Čím je to pro mne?,  nebo "Čím je to vůči mně? Tuto otázku často vytěsňuje.

Veškerá přírodověda vznikla tak, že si člověk řekl: Čím jsou  věci pro člověka, co pro mně znamenají, shledám-li je dobrými  a krásnými, žádám-li si jich, či nikoli, nepadá vůbec  na váhu. Je třeba zabývat se "věcí samou". A přesně to je  stanovisko, jež Rudolf Steiner nazývá duchovním.

Rozevřete-li základní dílo Rudolfa Steinera, jeho "Theosofii", snad už v první kapitole narazíte na rozlišení mezi  tělem, duší a duchem. Rozlišení mezi duší a duchem spočívá  právě v tomto jiném pojetí problému. Když se totiž vůči světu  nestavím s otázkami typu: "Shledávám tuto zelenou, nebo tyto  květiny krásnými?" "Prospěje mi to nějak?" "Budu z toho něco  mít?", ale naopak: "Proč právě Dahlie kvetou na podzim a ne  na jaře?" Líbí-li se mi ty květiny, či nikoli, je šmahem  jedno. Mohu se tím zabývat třeba tak, že si postavím otázku:  Jaká vnitřní zákonitost je v tom, že na jaře okoličnaté  rostliny ještě nekvetou (aspoň ne v takovém množství - natolik) jako, jednoděložné - sněženky, krokusy, tulipány, narcisy? Proč ty kvetou na jaře a ne na podzim? To nemá vůbec nic společného s mým vnímáním, s mým zážitkem jednotlivé rostliny.

A toto pojetí je už muži o mnoho bližší, než ženě. Ženy vždy  inklinují spíše k výroku. "No tyhle květiny, ty se mi líbí.  Mně se líbí." V tom se velmi významně liší. Projevuje se zde  rozdílný postoj vůči světu - pro ženu je velmi obtížné  odhlédnout od toho, co pro ni právě tento předmět nebo vjem  znamená. Můžeme tedy říci, že pro muže je snazší zaujmout  objektivní stanovisko ducha, zatímco žena stále více zdůrazňuje ono duševně-osobní.

Rudolf Steiner to ve svém duchovním bádání vyjádřil takto:  Žena žije převážně z jednoty svých duševních a životních sil,  v jednotě těla éterického a astrálního, chceme-li použít  těchto výrazů. Život muže se odehrává převážně v polárním  napětí mezi Já a fyzickým tělem.

Tím tu máme jakési první orientační schéma, na němž už můžeme  něco vidět. Vzpomeňte si teď na mýtické vyprávění o žebru  Adamově. Pokud si představíme, že byl dávný člověk obojím,  mužem i ženou, potom byly všechny jeho články stejně silné.  Později bylo ovšem z jeho středu, z oblasti hrudi, cosi vyňato a z toho vznikl nějaký jiný člověk. Jednoho (ženu) bylo  nutno doplnit shůry a zdola, u druhého se vyplnila mezera  (u muže). Takto máme obrazně před sebou právě to, o čem jsme  předtím přemítali: a sice, že muži nějak chybí střed, respektive je tam oslaben. Podle mýtického vyjádření má o žebro méně. Jenom se nyní na to nedívejme jako na něco vyššího či nižšího. Teď vůbec neuvažujme, co je lepší či horší, jen si uvědomme, o co tu jde; pohleďme na to "mužsky", s odstupem, ne "žensky" (Co to pro mě znamená?).   Ženské a mužské zárodečné buňky - jednota a mnohost

Chtěl bych zde představit ještě jiný obraz. Pohleďme nyní  na něco, v čem je každý jednoznačně jenom mužem nebo jen  ženou. Dostaneme se tak k nejmenším jednotkám, jaké snad  vůbec jsou - k zárodečným buňkám. A samozřejmě i ty mají  charakteristické rozdíly. Tohle bude znamenat vajíčko  (kreslí), ženskou zárodečnou buňku.

Je poměrně velká, na hranici viditelnosti. Je okrouhlá  a poměrně klidná. Nemá vlastní pohyb, jenom tak odkapává  ze zárodečných žláz a řasinky ji zvolna těžkopádně posunují  vejcovodem do dělohy, kde je potom buď oplodněna nebo je jako  neoplodněná z času na čas odstraněna. - Oproti tomu je mužská  zárodečná buňka mnohem menší. Nemohu ji nakreslit  v odpovídajícím poměru. Má zhruba kuželovitou hlavu a dlouhý  bičíkovitý ocas; je zřetelně dvoudílná, zatímco vajíčko  vyjadřuje naprostou jednotu. Mužská zárodečná buňka se pohybuje vlastním pohybem, je malinká, postupuje po oplodnění  v organismu kupředu směrem k zárodečné buňce ženy, k vajíčku.

Máme tedy zde především formální rozdíl - polaritu okrouhlého  a přímého. Kdo z vás má děti ve Waldorfské škole nebo chodil  sám do Waldorfské školy, ví, čemu se děti ve Waldorfské škole  učí: křivé a přímé jsou podoby světových principů Jin a Jang,  krátce řečeno. Potom zde máme prvek klidu a pohybu. A za  třetí se můžeme podívat na jejich funkci, na jejich účel:  U vajíčka jím je přijetí a početí - je centripetálně  orientováno. Má cosi obdržet. U muže máme zcela opačnou  tendenci. Mnoho spermií s centrifugální tendencí. Samy se  pohybují. Mohli bychom ve srovnávání ještě dlouho pokračovat,  leč podívejme se na toto: Ty nejmenší prvky lidského  organismu jsou zcela jednoznačně polárně orientovány. Mohli  bychom zde napsat, co jsem prve řekl: u ženy "jednota"  a u muže "podvojnost" nebo "mnohost". Jednotlivá spermie je  nesmysl, ta neexistuje. Spermie se vyskytují pouze v houfech.  A to ne po stovkách nebo tisících, ale po miliónech!  Na druhé straně vajíčko je vždy jen jedno, nanejvýš dvě.

Třetí obraz ukážu přímo na těle. Když totiž říkáme, že tyto  principy jsou základy mužství a ženství, můžeme také  konstatovat, že všichni jsme ve svém horním člověku, v hlavě,  utvářeni žensky - sféricky a okrouhle. Tam panuje klid.  Protože hlava je hlavou, nositelem vědomí a sídlem podstatné  části nervové soustavy právě proto, že se organicky nalézá  v klidovém postavení. Postupné napřímení zvířete do podoby  člověka, je právě tím, co osvobozuje hlavu od vlastního  pohybu, především od chápavého a trhavého pohybu spodní  čelisti, který u zvířat hraje ještě významnou roli. Nohy, jež  přejímají samy úlohu pohybu vpřed, osvobozují ruce od jejich  pohybové funkce a ty mohou přejmou funkci uchopovací. A  poněvadž ruce přejímají chápavou funkci, nemusí ji už  vykonávat brada a spodní čelist. Může tedy sloužit řeči,  schopnosti lidí! K tomu může i hlava zaujmout stabilní,  podepřenou ústřední klidovou pozici namísto pozice visuté a  procesy vnímání a myšlení, mohly vůbec po lidsku probíhat.

V hlavové oblasti je člověk zcela receptivní. Přijímáme  myšlenky, vjemy, to co vchází ušima, nosem i ústy, potravu,  vzduch. Jedinými výjimkami jsou vydechování a řeč.Tedy tehdy,  je-li člověk zdravý. Vyhází-li tudy ještě něco jiného, pak je  člověk nemocný. Na opačném konci organismu nalézáme - co  jiného nežli opak. Není zde jednota hlavy, ale podvojnost údů  a mnohost svalové hmoty. Zde také vše z člověka vychází  do světa. Já vycházím do světa. zasahuji do světa. Je to také  směr duševních sil, se kterými souhlasíme. Ale odpovídají  tomu především forma a podoba těla, jež jsou centrifugální,  obrácené vně, článkované, s údy a kostmi rovnými.

Látkové výměna má spíše tendenci projevit cosi vlastního,  neponechat přijatou potravu jen tak, jako je tomu u vnímání  nebo v myšlení, jež jsou takto objektivnější. Při výměně  látek se vše přijaté úplně rozbije, zcela vysvleče z vlastní  podoby a vystaví se z toho vlastní tělesná substance.  Látkovou výměnou a svými údy vtiskuje člověk své vlastnosti  hmotě a světu. To je pohyb, pohyb vůle, jenž nabývá svého  vyjádření především v práci svalové hmoty.

Souhrnně tedy můžeme říci: Pokud pojmeme dosud vyložené jakožto základní rysy mužského a ženského organismu, jsme všichni ve své hlavě organizováni žensky a ve hmotě svých údů mužsky.

Mezi tím se nachází oblast středního člověka: hruď, dýchání,  krevní oběh. Je to skutečně ono prostředkující - ne pouze  stažení a roztažení, ale vdech - výdech, srdeční systola  a diastola, stažení a rozšíření: krevní oběh. V dechu a tepu  shledáváme tyto pohybové funkce v jejich rytmickém střídání.

Totéž platí pro utváření, řekněme třeba žeber. U žeber už  nejde o uzavřenou schránku, jako je lebka, není to už  sférický tvar, pevný a klidný, ale hrudní koš, jenž se sice  celkově sféře podobá, ale nahoře a dole je otevřený. Žebra se  také postupem níže narovnávají; nahoře jsou zaoblená a  zahnutá, směrem dolů nabývají čím dál více podoby končetin.  Sama o sobě už nejsou kulatá a sférická, ale jsou zahnutá a  dohromady sféru vytvářejí. A opět: dole jsou pohyblivější než  nahoře; nahoře jsou pevná a kostěná, směrem dolů měkčí a  chrupavčitější. I zde - v tvaru žeber- se projevuje  prostředkující úloha "středního člověka". Všechno to  naleznete krásně vyloženo se spoustou podrobností v knize  Lothara Vögela "Der dreigliedrige Mensch" [Trojčlenný  člověk]. Pro teď to musí stačit.

V souvislosti s otázkou mužství/ženství bude nyní napínavé  podívat se na oblast, v níž jsou muž a žena rozdílní, tedy  na rozmnožovací orgány. I zde musíme potvrdit, že je muž  "končetinově" orientován. Svaly i končetiny jsou u muže  silněji vyvinuté. Žena pak je - už od pohledu - silnější  v oblasti trupu, ve středu. Co se týče celkového vzhledu, má  tvary zaoblenější, zatímco muž je tvarů přímých a hranatých. 

Pokud nyní přejdeme od duše - již nacházíme v hlavě v podobě  myšlení a vnímání, ve výměně látkové a svalovém systému  končetin jako vůli a ve středu člověka jako cit - a  uvědomíme si vědomé procesy s ní spojované, můžeme prohlásit,  že jak soustava neuropercepční, tak soustava rytmická i  soustava látkové výměny a metabolismu mají všechny po dvou  součástech: rytmická soustava se skládá z dýchání a krevního  oběhu, soustava neuropercepční, jak už název napovídá z nervů  a orgánů smyslových a konečně máme na jedné straně výměnu  látek a na druhé straně končetiny a jejich svalovou práci. A  vždy jeden člen této dvojice je orientován ven. V hlavě jsou  to orgány smyslové, v centrální oblasti dýchání a ve spodní  oblasti soustava svalová.

Opačná strana těchto soustav je vždy obrácena dovnitř.  Nervový systém směřuje dovnitř - nejen prostorově ale i  funkčně, je to vlastní orgán vnitřní organizace. Neslouží  k ustavení spojení se světem. Podobně je tomu u oběhu  krevního - ve zdraví zůstává uzavřen uvnitř organismu. I  látková výměna je skrznaskrz do sebe uzavřeným organismem.  Neznamená to, že by neměla žádné vztahy s vnějškem, ale ty  jsou pouze vylučováním. Vše, co z těla vychází, se  soustřeďuje v jeho dolní části, jedinou výjimkou je  oplodnění. Na opačné straně organismu máme také jednu výjimku  a tou je řeč a výdech, zde máme oplodnění.

Co do vědomí je rozhodující, že vědomější je vždy to, co  vychází navenek, tedy oblast smyslů, dechu, svalstva. Ve svých  smyslech jsem úplně bdělí. Naše smysly dokážeme vědomě  ovládat - můžeme zavřít oči, podívat se zblízka, naslouchat,  vypnout... Možná jste někdy viděli, jak to chodí  při ochutnávce vína, kdy k němu koštéř přičichne a napolo  ve snách zavře oči - vypadá to zvenku nesmírně směšně. Člověk  tedy může své smysly používat vědomě. Ale o svých nervových  orgánech, dokud jsou v pořádku, nevím nic.

V rytmické sféře dokážu zadržet dech, mohu své dýchání vědomě  zvolnit apod. Kdykoli chci, mohu si je zřetelně uvědomit.  U krevního oběhu je tomu zase zcela jinak. A v oblasti  metabolismu a svalstva je to úplně jasné: Pohyby svých svalů  dokážu jasně vnímat a řídit, avšak u výměny látek je nejlépe,  pokud o ní nic nevím, poněvadž když si tam něčeho povšimnu,  je to zcela určitě špatné. A o aktivním řízení látkové výměny  si mohu nechat jen zdát.

Pro rozdílnost muže a ženy z toho vyplývá ještě cosi  podstatného: rozmnožovací orgány, jež se včleňují mezi  metabolický a svalový systém, jsou u ženy zcela vhloubeny  do dutiny těla a to do oblasti v níž člověk spí a sní. U muže  jsou naproti tomu rozmnožovací orgány zcela vychlípeny ven  z oblasti látkové výměny a jakoby nabývají podoby končetin,  jež jsou zde zástupci bdělosti a o nichž má člověk jasné  vědomí. To znamená, že v utváření ženských a mužských orgánů  máme už první poukaz na to, že i vzhledem ke svým pohlavním,  rozmnožovacím orgánům jsou muž a ženy duševně a podle vědomí  úplně odlišní, přímo komplementární. Ještě to poněkud  rozšíříme o další ilustraci.

Když se podíváme na rozdílnost ženských a mužských  rozmnožovacích soustav schematicky, původnější je ta ženská.  Totiž to, že zárodečné žlázy jsou v břišní dutině. Tam leží,  trošku podlouhlé, ale přibližně kulovité vaječníky, jak se  také u ženy dá očekávat. Mají tvar hlavy. Hlava je pak  oblastí jež zeširoka absorbuje životní procesy a v níž  probíhá jejich pravý opak, totiž jejich rozklad, čímž vzniká  vědomí. Tyto rozkladné, analytické procesy v hlavě nacházejí  svůj výraz i v tom, že nervová materie je vůbec nejvnímavější  a také nejrychleji odumírá.

Takové relativní umrtvení organismu v hlavě se odráží také  v ženských zárodečných buňkách, a sice v tom, že už  při narození děvčátka jsou všechny zárodečné buňky  k dispozici, je jich pár set tisíc. Udržují se po desetiletí,  během let jich nepřibývá ani neubývá. Nedochází k žádnému  dalšímu buněčnému dělení, k žádným životním procesům. Jenom  od puberty každé čtyři týdny jedno dozraje a vypadne  do trubice, do vejcovodu a odtud do dělohy. Je to tedy oblast  relativně mrtvá, okrouhlá, klidná a neživá.

Sama děloha je pak orgán, jenž se po mnoha stránkách rovná či  podobá srdci. Je to totiž dutý sval určený k tomu, aby se  roztahoval a zase stahoval, cosi pojal a zase vydal.  Podobnost dělohy se srdcem jde až do struktury vlastního  svalu, vláknitě spirálovité, ano až do struktury jednotlivých  vláken. Ústřední dutý orgán, připíná se k ní radiálně rovná  stavba pochvy, jakožto svého druhu "negativní končetina".  Tedy odshora dolů máme členění na hlavu, střed člověka  a soustavu údů. V metamorfóze, přetvořeně, ale přesto je to  úplný člověk.

Varlata vyrůstají ven z organismu, a co se děje tam, je  protikladem toho, co se děje v ženském organismu. Zatímco  vaječníky jsou neustále v klidu, varlata jsou neustále  v pohybu. Zatímco ve vaječnících nedochází k žádnému  buněčnému dělení, ve varlatech se to děje stále. Zatímco  u ženy je k dispozici jen asi čtyřista, pětset až šestset  tisíc vajíček a během života jich dozraje tak pár stovek,  u muže se denně vytvoří zhruba 120 miliónů spermií.  Představte si to, 120 miliónů! Ubírají se potom chámovody  dovnitř do těla a odtud zase do údu. Mají svalovinu, jež je  ale navrchu jejich kulovité podoby, tedy je to něco jako  člověk naruby. Vršek se obrací dolů a spodek zase nahoru.

Celé rozmnožovací ústrojí ženy má charakter látkové výměny a  z duševního hlediska je ve stavu spánku a snu. Rozmnožovací  ústrojí muže má charakter svalové hmoty, zřetelný vlastní  život a bdělé vědomí. Avšak to, co je u ženy uprostřed,  děloha, u muže zcela mizí, až na malinký shluk buněk zcela  bez jakéhokoli významu. V mužském rozmnožovacím ústrojí  neexistuje střed - kdy by měl být střed je kost, stydká kost.

To je obrázek, který už sám o sobě něco vypovídá. Přesto  ještě neobsahuje žádné zhodnocení, je to jen popis rozdílů  mezi mužem a ženou: Ženské rozmnožovací ústrojí se nachází  v oblasti výměny látek a spánku, mužské v oblasti svalové  bdělosti. To první se jeví více v jednotě s celkem organismu,  to druhé spíše jako polární protiklad vůči organismu.

Postupme ještě o krok dále a podívejme se na věc z pozice  celku: Muž i žena mají ženské utváření hlavy. Podle stejných  utvářecích principů jsou oba v oblasti údů a svalů utvářeni  mužsky. Pohlavní orgány ale způsobují, že muž v této oblasti  obdrží ještě cosi končetinovitého, mužského navíc. Žena je  zde ovšem utvářena jasně žensky, včetně jejího centrálního  orgánu. Dalo by se také říci, že mužskost spodní části těla  se u ženy kompenzuje ženstvím. U muže je naopak mužskost  soustavy končetin a svalů jeho pohlavními orgány posílena. A  nyní se dostaneme k něčemu, co je mnohým z vás už známo.

Rudolf Steiner vícekrát poznamenal, že muž je podle svých  životních sil ženou a žena je ve svých životních silách, tedy  oněch silách, které budují a oživují naše tělo, uschopňují je  k růstu a reprodukci, mužem. Stručněji: Muž má ženské  éterické tělo a žena mužské éterické tělo. Jak to? Jak si to  máme představit? Když se podíváme na lidské tělo, musíme  říci, že éterické síly, životní síly člověka, mohou vytvořit  jak mužské, tak ženské tělo, tedy musí být obojího v zásadě  schopny. Ale v konkrétním případě jsou vždy brzděny v tvorbě  určitých orgánů a povzbuzeny k tvorbě jiných. To tedy také  znamená, že určité tvůrčí síly se u člověka nemohou na tvorbě  orgánů podílet.

Co se ale stane s utvářejícími silami, které nepůsobí v těle? Mnoha z nás to zná z pedagogickéčinnosti. Když  ve Waldorfské škole posíláme děti do školy v sedmi letech,  děláme to protože tehdy jsou už určité utvářející síly volné,  nemusí se účastnit procesu budování těla. Projevem toho je,  že se objeví trvalý chrup a síly, jež se účastnily jejich  tvorby, již mohou odpočívat, aspoň tedy tam, kde už ty nové  zuby jsou. A ty síly je potom možno využít k vědomému životu  duše, na kulturu učení. Tyto základní úvahy můžeme vztáhnout  k našemu předmětu. Dá se totiž říci: Co z ženské éterické  síly se zde ušetří, neboť se nebudují žádné tělesné orgány, je k dispozici vědomému životu duše. A naopak: Mužské utvářecí síly se u ženy nevyužívají, jejich tělesný projev je blokován a jsou k dispozici vědomému životu duše, totiž  představivosti a myšlení.

Vidíme to i na následujícím: Je to příčina toho, že  v myšlenkovém a představovém životě muže se jakoby zdvojením  posilují ženské tendence hlavy, tendence k objektivitě.  Nechávají platit jen to, co je vnější. Pouze vpouštějí  dovnitř, ale sebe pokud možno neangažují. Jde o reprezentaci  světa namísto ženského sebeprojevu. Představový svět muže je  takový, že z něho dělá fanatika objektivity: "To je přeci tak  a ne jinak, pochop přece, že je to právě tak!" To je typicky  mužská věta. Ženám se vůbec nelíbí. Neboť pokud muž - to jste  jistě již vícekrát samy zakusily - ženě něco vysvětluje,  naprosto objektivně vysvětluje, většinou mu na vše přikyvuje:  "Ano, ano", ale jakmile skončí a má radost, že ji zcela  přesvědčil, najednou od ní slyší: "Ano, ale přesto...!"  (smích) To dokáže každého muže naprosto rozlítit: "Teď jsem  ti to právě vysvětlil, tak co?"

Spočívá to v tom, že žena ve svých představách žije zcela  jinak než muž, neboť u ní spolupůsobí mužské utvářející síly,  tedy se do tvorby představ u ní zapojují i síly sebevyjádření, spontánního pohybu. Ženy to nedokáží, brát představy jen  tak, objektivně, ale přetvářejí je a mění. Snad je život duše  takový, že ženy vlastně sledují záměr něco změnit. Jde to až  potud, že se mnohem raději a snáze stěhují, mění účes,  přestrkávají nábytek a tak podobně. To poněvadž ve svém vědomém životě duše nerady nechávají věci tak, jak jsou, ale  podnikají změny. Také to jistě hraje svou úlohu u oné mužské  pohodlnosti, která by vše nejraději nechala běžet dále tak,  jak už to je zařízeno, vše fungovat. Muži usilují o to, aby  vše okolo nich vně fungovalo bez jejich přispění: ženy, děti,  vše má fungovat. U žen je tomu opačně. Ty dobře vědí, že  do všeho se je třeba znova a znova vkládat vůlí, že všemu je  nutno věnovat vlastní aktivitu a péči. Ideálem muže je stroj.  (smích) Proto je jím také tak fascinován, a to, že něco tak  funguje, ho může přivést až k slzám. Když se v Peenemünde  poprvé vznesla do vzduchu V2 a letěla, padl si Werner von  Braun s ostatními do náruče a všichni plakali radostí. To  žena vůbec nedokáže sledovat, je to pro ni něco, do čeho se  nedokáže vcítit - že něco takového dokáže muže natolik  vtáhnout do sebe. A jsou zase jiné situace, při nichž si ženy  padají s pláčem do náručí a muži u nich stojí a ženy se jim  diví: "To nic nepozorujete, s vámi no nehne?" Tedy ženská  představivost žije vždy z určité části vlastním pohybem,  z vlastní dynamiky, z vlastní fantazie. Nechávat věci tak,  jak jsou, jí vůbec není příjemné, neboť ji taková objektivita  vůbec netěší.

Zasahuje to až do citů. Hovořili jsme nyní o přechodu  k duši. Rudolf Steiner jednou řekl, že muž a žena i jinak  žijí. Žena do svého života vždy vplétá svá přání, své  představy a ideály. Nemiluje muže takovým, jakým je, ale  jakým ho chce mít a jak ho chápe. Až potud, že je-li muž  například alkoholik, žena v podstatě věří, že se tomu nakonec  ještě odnaučí. Nebo má-li sám nějaké náboženské potřeby, jež  nechávají muže chladným, může si pomyslet: "No, ono to  přijde." To je jedna z největších ženských iluzí - že něco  ještě přijde. V náboženství! (smích) Muži oproti tomu žijí  s podílem na přání a žádostech.

Opět se nám skýtá stejná obrázek: Muž žije v napětí mezi  horním a dolním. Je takříkajíc dole zcela mužský a nahoře  zcela ženský. Žena žije v jednotě. Mužství nižšího lidství se  u ní vyrovnává ženstvím a ženství vyššího člověka se vyrovnává mužstvím. Základní konstituce muže a ženy je zcela protikladná. I zde máme opět jednotu a pólovost, rovné a křivé.  Ještě bychom mohli tuto úvahu prohloubit, ale vtírá se otázka: "Proč jen tomu na světě tak je? Proč jsme tak rozdílní?"

Mohli bychom teď věnovat mnoho hodin studiu toho, jaké jsou  specifické tendence mužství a ženství. O tom se mnoho dočtete  v knize Ekkeharda Kloehna "Typisch weiblich? Typisch  männlich?", jež vyšla v Hamburku roku 1982. Ženy si například snáze vybavují dvojrozměrné představy, zatímco muži si  snáze představují věci trojdimenzionálně a také se na takové  představy snáze upamatovávají. Je spousta mužů, kteří se  snadno orientují v prostoru a v krajině, nebo umějí zacházet  s mapou, tedy dokáží si to, co před sebou vidí dvojdimenzionálně, představit jako trojrozměrné. To většinou ženám činí  potíže. Domnívám se, že to souvisí - podle mého osobního  názoru - s tím, že mozek i celé tělo muže je poněkud zemitější, materiálnější, těžší a mrtvější a proto také uzpůsobenější materiálnímu světu. Žena naproti tomu je živější a jejím mohutným životním silám odpovídá svět imaginace a obraznosti.

Ale proč vůbec existuje taková rozdílnost? Prvoplánově bychom  mohli říci, že je to proto, že existuje rozmnožování. Ale  v oblasti živého známe i rozmnožování bez rozlišování organismů na mužské a ženské. Znáte to od Wilhelma Busche: "Blažení jsou vyvolení, zamilovaní a snoubenci...", ale po nich následují další "... ale tito mládenci a panny bez manželského pouta, kteří umírají bez tělesného potomstva jako listnaté rostliny, se rozmnožují hlízami." A něco takového u lidí už není. Existuje to u všech rostlin a u některých zvířat. Ze všech rostlin, tedy nejen z těch, které vytvářejí po oplodnění semena, se dají z jejich listů, lodyh a kořenů vypěstovat odnože a ty se množí jednoduše pupeny nebo výhonky. Je tomu tak také u nižších živočichů, u polypů, korálovců atd. Prostě stále rostou a dělí se. Stejně tak i jednotlivé buňky se množí stále dál. Jsou vlastně potenciálně nesmrtelné. I to by stálo za biologické pojednání, ja současně s oddělením pohlaví se vtírá do živočišné říše smrtelnost, takže každá jednotlivá buňka už nemá schopnost dát znovu vznik celému organismu, ale některé z nich musí zemřít. 

U lidí už z toho zůstala jedině potenciální nesmrtelnost  zárodečných buněk, neboť ty přežívají v novém organismu. Ale  u primitivních organismů má tuto schopnost každá buňka.

Co popsal Rudolf Steiner jako následek oddělení pohlaví, totiž smrt, můžeme vyčíst už z živé přírody: smrt živého  organismu nastává tehdy, když už není schopen nepohlavně se  rozmnožovat.Za zeslabenou formusmrtelnosti můžeme  považovat, když je ještě hodně silná reprodukce, tedy obnovování jednotlivých orgánů nebo jejich částí, jako je tomu  v ranném zvířecím stádiu. Houbu mohu protlačit sítem, úplně  rozmačkat a rozemlít a na druhé straně se zase všechno  poskládá. U ještěrek - to jsou už vysoce vyspělí obratlovci -  je už možno odlomit pouze konec ocásku a to na zcela určitém  místě, aby opět narostl. Mají takříkajíc ještě jeden pupen.My  lidé si dokážeme léčit rány jizvami, ale kde je něco uťato,  už nemáme žádný pupen, z něhož by nám to opět narostlo. Celek  vzniká tak, že životní síly, které už neslouží regeneraci  a rozmnožování, se využijí na budování nervové soustavy.

Můžeme to vidět i na řadě zvířat: U primitivních zvířat, která mají nervovou soustavu v míše, jsou rozmnožovací orgány někde uprostřed těla. Čím je zvíře vyspělejší, posunuje se nervové centrum ve směru hlavy a rozmnožovací orgány ustupují dozadu ke končetinám, až se mezi nimi ustaví polarita. 

Existuje přímá souvislost mezi rozvojem nervové soustavy  na jedné straně a ztrátou regenerační schopnosti a  překládáním reprodukčních orgánů na druhý konec organismu  na druhé straně. S oddělením pohlaví je pak spojena i "smrtelnost" organismu, a navíc i rozvoj specificky lidské nervové soustavy, tedy vědomí. A tím je posléze umožněno i vědomé Já.

Lidské vědomí Já je vykoupeno rozdělením pohlaví. Schopnost  myslet je vykoupena tím, že se reprodukční síly organismu  využívají jen způli. Proto může jedna část sloužit vědomému  životu duše, představivosti a myšlení, ale druhá musí být  doplněna jiným člověkem. Skrze oddělení pohlaví vzniká  i možnost bláznovství, nemoci a smrti, ale hleďme, čím je  toto vše vyváženo: Jedině individuací, možností rozvinout  vědomě své Já. To vše se už připravuje ve vzestupné linii  zvířecí říše. Všichni živočichové, kteří povstávají pučením a  ne pohlavním rozmnožováním, jsou totiž vzájemně shodní.  Pohlavní rozmnožování naopak umožňuje rozdílnost organismů,  pak i odlišnost jednotlivců a posléze u člověka různost  povstávající z individuality, což je vždy něco trochu jiného.  To vyjadřuje i Rudolf Steiner v "Theosofii" velmi zřetelně.  Za naši individualitu tedy vděčíme oddělení pohlaví. Rudolf  Steiner to určil ještě detailněji, když praví: "Mužský podíl  na rozmnožování způsobuje individuaci a ženský podíl  zodpovídá za ono obecné, druhové." (GA 312/10/205 nn.).  Individuace je právě tak jako schopnost myslet i celý habitus  vědomí Já, plodem a následkem oddělení pohlaví, stejně tak  jako nemoc a smrt.

Teď už jsme uchopili základní fenomén lidské existence a  vidíme, že je veskrze dvojaký a dvojznačný: Na jedné straně  jsme mu vděčni nejen za svobodu jednotlivce, ale také  za první primitivní formy toho, co nazýváme láskou. Láska  povstává v napětí a přitažlivosti pohlaví po jejich oddělení.  Skrze oddělení pohlaví jsou umožněny nejvyšší hodnoty  lidského bytí - láska, svoboda, individualita, myšlení. Je  jím otevřen přístup k nejvyšším hodnotám, ale také  k problémům.

Samo pohlaví je tím problémem. Skrze oddělení muže od ženy,  ženy od muže, povstává nemoc i smrt a veškeré jednostrannost.  Ano, propast se rozevírá mezi mužem a ženou. Propast horší a  větší, nežli mezi národy a rasami. Jako muži nemůžeme  pocítit, co to je žít v ženském těle a naopak. Žena nedokáže  prožít pocit bytí v mužském těle. Nedá se to. Zamilovanost a  podobné stavy nás jen na chvíli ošálí a na krátký čas vzbudí  dojem, jako bychom si rozuměli. Samota a osamělost člověka  jsou také následky oddělení pohlaví. Působí i oddělenost  člověka od duchovního světa. Jasně to zobrazují staré mýty,  v nichž po oddělení pohlaví a následném pádu do hříchu  následuje vyhnání z ráje, takže člověk ztrácí i sjednocení  s božským světem - vše v důsledku oddělení pohlaví. Je nám  tedy oddělenost pohlaví včetně svých důsledků tím  nejproblematičtějším,ale inejvyšším a největším  na člověku, na jeho lidském bytí.

K tomu platí, že oddělenost pohlaví je starší a předchází  všemu ostatnímu dělení lidstva. Oddělenost ras se datuje  od potopy, rozdílnost národů od stavby babylonské věže. Vždyť  k oddělení pohlaví došlo před pádem a stalo se teprve jeho  předpokladem. Problémem je i to, že dnes každý z nás  vycházeje nejprve od sebe soudí, že stejně jako on cítí a  myslí, musí cítit a myslet i ona. A potom nastane strašné  probuzení, kdy muž musí konstatovat, že všechno je u druhého  pohlaví zcela jinak - "totaliter aliter". Nebrat ohled  na toto zcela jiné uspořádání mužského a ženského organismu  dávno před tím, než si položíme otázku individuální  rozdílnosti, je pramenem neporozumění. Neboť na fyzické  úrovni jsme pustě mužem a ženou, nehledíme-li na změny, jež  dnes umožňují operace a podávání hormonů. Je tomu tak i  u životních sil. Ještě i duše je zasažena touto rozdílností,  poněvadž se inkarnuje v těle.

Teprve na úrovni Já, naší osoby, jsme si skutečně rovni.  Potenciálně rovni - nikoli stejností způsobu, ale stejnou  hodnotou. Ale to, co naše Já v člověku vytváří, je něco velmi  malého. Rudolf Steiner hovoří o "dítěti uvnitř člověka",  nejmladším článku našeho bytostného celku, tom nejslabším a  nejméně vyvinutém. Ani podíváme-li se blíže, nejsme schopni  jednoznačně určit, kde leží. I sám zážitek Já je velice těžce  popsatelný. A teprve v něm jsme si rovni. 95% z nás nejsme my  a co do těchto 95% jsme pohlavně rozlišeni. Samozřejmě se nám  nyní vnutí otázka: Když jsme tak rozdílní a máme rozdílné  rozmnožovací orgány, k čemu je nám společenství na celý  život?

Na závěr uvedu dva sexuologické poznatky, které to ozřejmí.  Skupina žen ve věku 18-45 let byla dotazována na motivy  jejich prvního sexuálního styku s mužem. Měly k dispozici  výběr ze čtyř možností: zvědavost, strach před ztrátou  partnera, vlastní pud - tedy libido a obava před tím, aby  nevypadaly tak staromódně. Potom byla oslovena odpovídající  skupina mužů a dotázána opět na příslušnou motivaci žen. Muži  udávali zhruba 73% - vlastní sexuální motiv ženy, 5% - strach  před ztrátou partnera, 10% - zvědavost a zbytek strach  před tím vypadat staromódně. Taková byla tedy odpověď mužů  o tom, co soudí že bylo motivem ženy. - U žen to byl  - při zanedbání možností zvědavost a staromódnost, poněvadž  ty dohromady měly mezi 5 a 10 procenty - především strach  před ztrátou partnera, jenž činil celých 76%, a vlastní popud  - 6%. Z toho je vidět ono základní neporozumění na počátku  intenzivního vztahu.

Teď se ovšem můžete zeptat: No co to ty ženy dělají? To se  mužům jen tak předvádějí? Proč tedy nepovědí, co je jim  po chuti? (Zde posluchačky vyjadřují rozdílné názory.) Je-li  přece v základu strach ztratit partnera, proč mu to neřeknou? 

Posluchačka: "Ale to je přece také strach!"

Ano, i to je strach! Potom ho ztratí, že. Podstatnou duševní  pohnutkou ženy, jež je už také známá z psychologie, je lidský  vztah, ona "vzájemnost". Mezilidské vztahy jsou, abych tak  řekl, pro ženskou duši oblastí prvořadého zájmu.

U mužů tomu tak vůbec není. Muži se snoubí se svou profesí,  uzavírají svazek s objektivitou. To je mnohem důležitější.  A je to komické, protože to může být také fotbal, auta nebo  politika. Neboť to jsou věci mimo ně, a začasto právě věci,  ke kterým nemají žádný vztah. Jak jen muži dokáží vést politické debaty o něčem, co vůbec nemohou ovlivnit! Nebo jak se  dokáží angažovat - tedy odkrývat svou duši - pro fotbal,  jenž vůbec nehrají.

Na začátku vztahu stává tedy často veliký otazník a muži ho  často využívají víceméně jako nátlakový prostředek: "Když to  nechceš, nemiluješ mě." Jako by sama sexualita byla totožná  s láskou. O tom je třeba ještě promluvit. Jestliže se to tedy  tak málo shoduje, už od přírody, mají ženy vůbec ještě sexuální pud? Jak vypadá sexuální pud u ženy?

Když už se tím tedy zabýváme - podle rozlišení Rudolfa  Steinera z jeho "Všeobecné antropologie", existuje v těle  volní složka. Tu nazýváme instinktem. Je to něco, co se  v živočišné říši automaticky spájí s orgány, projevuje se  v nich jako vůle a dostává průchod automaticky. V oblasti  životních sil se tato vůle prezentuje jako pud a v duševních  silách, v astrálním těle působí jako žádostivost. - Člověk  nemá instinkt pro soužití pohlaví. Pro toto soužití neexistuje závazná forma, jako je tomu u zvířat, ovšem člověk má pud.

Co tedy je pud? Je to čistý životní pochod, jenž k něčemu  žene a pudí. Třeba u rostliny cosi vnitřně roste a to potom  vyhání výhonky ven, raší. A i těch 120 miliónů spermií denně  roste v mužském organismu. Ty se derou ven nezávisle  na účasti duše. Co tomu odpovídá u ženy? Raší zmní něco  v biologicky-éterickém smyslu? Nebo nemá snad žena pud? Je to  předčasný závěr? (publikum mlčí) Je naprosto zřejmé, že  u muže toto puzení souvisí s tělesnými procesy, vždyť tam  opravdu cosi vyráží, pučí. A je to jedno vajíčko měsíčně  puzením podobně jako u muže? (smích) Mužům nedělá těžkosti  to popsat, poněvadž si jistě uvědomují, že mají pud, ale  ženy?

Posluchačka: "Není to snad spíše touha po mezilidských  vztazích?"

Tedy to znamená, že je to něco mnohem oduševnělejšího ale  přesto to má velice intenzivní charakter puzení. Není tento  pud někdy až řezavý?

Posluchačka: "Ano, chtít se něčeho ujmout, něčeho chopit."

Ale to je přece duše! Protože biologické receptivity vajíčka  si žena přece vůbec není vědoma. Jedině to by tomu eventuelně  odpovídalo. Vajíčko je úplně pasivní. Vůbec nedává o sobě  vědět.

Delší zámlka, posléze Posluchačka: "Ted už vím, že mít děti  a vychovat je, je pro mě právě tím nejdůležitějším. Kvůli nim  jsem zapomněla svou profesi. To pro mě nic neznamenalo. Jenom  vychovat děti!"

Je tedy ženským pudem puzení po dítěti? Mohly byste s tím  souhlasit? (posluchačka za sebe souhlasí.) To by mohlo být  charakteristické. Určitě aspoň Christa Mewes tvrdí, že porodit dítě znamená pro ženu vlastní uspokojení jejího pudu. 

Při nekomplikovaných porodech dokonce ženy často popisují, že  proces doprovází silný zážitek slasti. - Christa Meves dále  říká, že takzvaný ženský orgasmus je zcela uměle vykonstruovaný, že - už uzpůsobením orgánů - je spíše napodobeninou  mužských pochodů a tedy není svým původem ženský. - Ale už  jen to, že se sexuální pud ženy a jeho uspokojení nedají  jednoznačně charakterizovat, ukazuje na odlišnost muže a ženy  v této oblasti.

K psychické rozdílnosti muže a ženy bych chtěl dodat ještě  jedno. Už jste si toho možná povšimli: Jak myslí muž a jak  myslí žena? Muž myslí zásadně v kategoriích "buď - anebo"  a nazývá to logikou.(smích) A když vy tak nemyslíte, říká  vám: "Nepřemýšlíš logicky, vůbec neumíš logicky myslet."  Tento dvoubarevný typ myšlení "buď - anebo" zplodil veškerou  naši civilizaci, a nakonec i počítače. Ty fungují přesně  na tomto principu. Říká se mu binární: Nulový proud znamená  "ne", jednotkový proud "ano". To je základní princip počítače. Bylo by zajímavá podívat se, proč se tak málo děvčat  účastní počítačových kursů. Myslím si, že je to proto, že  instinktivně odmítají tento způsob myšlení, jenž je zde  vtělen přímo do samé aparatury, poněvadž to není jejich  způsob myšlení. Takže jak myslí žena? Jestliže muž myslí  v kategoriích "buď - anebo", jak myslí ženy?

Posluchačka: "sice tak , ale také tak"

"Sice tak , ale také tak", tak i tak, výborně! Vyjádřeno  jinak: Mužovo myšlení je vždy exkluzivní, ženino inkluzívní.  Jakmile si tohle základní pravidlo, jednoduché jako facku,  uvědomíme, můžeme v životě sledovat, jak rozdílně ženy a muži  smýšlejí.

Nebo když pozorujete, jak se ženy a muži k něčemu rozhodují,  jak docházejí k rozhodnutí? Jak často jen slýcháme od mužů:  "Ona se nikdy nedokáže rozhodnout." Proč vlastně? Proč ženám  trvá rozhodování vlastně tak dlouho? Řekněme, že třeba jsou  nakupovat boty. To tedy mají představu, co by asi chtěly, ale  tak přesně to zase nevědí. Musí si to ozřejmit podle toho, co  je potká: dají si předložit více párů a prohlížejí si je  postupně. Nakonec obejdou čtyři obchody a vrátí se  do prvního a tam si koupí ten první nebo druhý pár, který  viděly; a po třech dnech ho přinesou zpátky vyměnit. (smích)  To není karikatura, vždyť se podívejte na to, jak jsou  po vánocích obchody zavaleny výměnami! Kdo dává do oběhu  a vyměňuje všechny tyto věci? Čas by na to měli i muži, ale  pro ně je to příliš nákladné. Ti si řeknou:"Potřebuji boty,  nesmějí stát víc než tolik a tolik, musí vyhovovat po té a té  stránce a musí být praktické - hotovo." Jedno, dvě, tři  kritéria a podle nich se rozhodne. Jestli jsou spíše hnědé  nebo červenohnědé, trochu vyšší nebo nižší, není vůbec tak  důležité.

Muž se rozhoduje více podle rozumových, pojmových kritérií  a z toho se tolik nevydobude jako ze smyslového bohatství  jevů. Pro ženu je smyslová mnohotvárnost toho, co vnímá,  ve všech jejích životních okruzích mnohem významnější než  pro muže. To je ovšem živná půda výčitek typu: "Ty sis vůbec  nevšiml, že mám na sobě nové šaty!" Před jistou dobou si moje  žena ostříhala vlasy. A kdopak na ni dorážel: "Ach vy jste si  ostříhala vlasy?" Nebyli to muži, jen ženy.Proč je to tak  zajímavé jen pro ženy, že se jen ony o tom budou bavit?  Pro to musí být nějaký důvod. I o tom už si štěbetají vrabci  na střeše: Duševní život ženy je orientován mnohem více  na počitky, kdežto muže mnohem více na pojmy. Dalo by se poukázat ještě na mnoho podobných jevů v duševní oblasti. Samozřejmě to nikdy nebude znamenat, že se muž nemůže těšit  ze smyslové plnosti a žena se nemůže chápat pojmových jednotek. Ale není to od&nb

Zpět na hlavní stranu blogu