iwa: Líbí se mi,jak píše o církvi Jean Sullivan. Praktikovat dnes katolictví znamená přichýlit se k pokoře. V čem jiném lze snášet každonedělní pobyt v kostele na malém městě v Sudetech, kde rustikálně káže polský misionář hůře srozumitelnou češtinou, kde je v kostele osm až deset starších lidí, z nichž někteří již trpí demencí s markantními důsledky, kde kostel zoufale volá po opravě, nevyslyšen. Kýčovitá výzdoba dodaná po vykradení původních artefaktů dodává rámec celkovému dojmu. Bůh je však přítomen.Dojímá, jak se vtiskl do těchto osob, které ztrácejí zdraví, životní sílu a přesto neumdlévají v touze po Něm ve svátosti, kam přicházejí o berlích s třesoucíma se nohama. Jak konejšivá je mešní liturgie, stále stejná, mantrická, předvidatelná v dnešním světě neustálých změn a chvatu. Jak je milé podat si se všemi v kostele ruce a cítit nevyslovenou vděčnost faráře za to, žes přišel... Jak důležité je vnímat skrze vnější připomenutí fáze liturgického roku, když ve světě čas pádí jako splašený, den jako den...
Věřím, že tedy jsem doma a spoléhám se, že věky cizelovaná struktura církve mě přijímá jako kamének, který , jinak zcela bezvýznamný, je v této struktuře nezaměnitelný a potřebný a to přímo v transcendentálním smyslu. Tak má maličkost dostává sílu k vertikálnímu pohybu v důvěře . Tak také praktikuji svou víru.S díky. Iwa