Žalm 103

Veleb Boha, má duše,

Hospodine, Bože, jak jsi nesmírný: Velebnost a krásu jsi oblékl.

Halíš se světlem jak pláštěm a jako stan rozvinuješ nebesa,

Nad vodami stavíš stupně a kleneš oblouk pro svůj vůz.

Ubíráš se na perutích ducha, z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy

Zemi jsi ustavil, aby se nehnula navěky,

tak spočívá, obklopena propastí, shůry pak jsou vody.

Svou bujností je zdržuješ, před hromem tvým prchají.

Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil.

Mez jsi stanovil, kterou nepřekročí, nezaplaví již znovu zemi.

V roklích vyvěrají prameny a plynou mezi chlumy.

Z nich pijí zvířata polní, i divocí osli se tu nasytí.

Nad nimi přelétají ptáci, usedají a švitoří v houštině.

Tak shůry zavlažuješ zemi a sytí se plodem tvého díla.

Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk,

a tak si ze země dobýval chléb a víno, jež obveseluje srdce člověka,

i olej radosti pro jeho tvář, neboť chléb je základem lidského bytí.

Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil.

Na nich se ptáci hnízdí, na jejich vrcholku má domov čáp;

kamzíkům patří vysoké hory, damanům útulek ve skalách.

Měsíc vznikl pro určování času a slunce vědělo, kdy má zapadat.

Sesíláš tmu a bývá noc a vše se začne hemžit životem.

Lvíčata řvou po kořisti a žádají od Boha svou potravu.

Když slunce vychází, shromáždí se a v doupatech se ukládají.

Člověk vychází za svým dílem, a koná až do večera, co má na práci.

Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Moudře jsi všechno udělal, země je plná tvého bohatství.

A to moře veliké a neobsáhlé! Co je v něm živočichů maličkých i velkých!

Lodi po něm plují i Livjátán, jehož jsi utvořil, aby ses nad ním smál.

Ti všichni čekají, že jim dáš najíst, když přijde čas

Dáváš jim a oni si berou, otvíráš ruku a dobře se nasytí.

Když zastřeš svou tvář, vyděsí se,
a když si vezmeš jejich ducha, hynou, v prach svůj se navracejí.

Když však sesíláš svého ducha, jsou opět stvořeni a obnovena je tvářnost země.

Sláva boží je na věky, věčně se raduje ze svého díla.

Když pohlédne na zemi, chvěje se před ním, dotkne se hor a kouří se z nich.

Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, zpívat a hrát do svého skonání.

Kéž se mu líbí, jak o něm smýšlím, vždyť já svou radost v Bohu svém mám!

Hříšní ať zmizí ze země a zlovolných ať už není! - Veleb Boha, duše má! Alleluja!

Andresius | Žalm 103