IV. Základní postoje

Když  mladý člověk  hledá sám  sebe, potýká se   s otázkami jako:  Kdo jsem? Co chci? Co dokážu?  První otázka je pro něho nejhlubší, je  to existenční  otázka, která se po  celý život opětovně vynořuje,  vždy v  nové dimenzi.  Předběžně však  touží i po odpovědích na otázky: Co dokážu  a co chci? A tak tu máme celou řadu pokusů rozdělit lidi do  skupin  se  stejnými  vlohami, nebo o jejich typologické vymezení.   Například   Jung  rozlišuje u lidí nejprve takzvané extrovertní a introvertní zaměření a pak čtyři různé varianty: myšlenkový  typ,  citový  typ,  vnímavý   typ a intuitivní  typ.  Těchto  celkem  osm  typů vytváří určitý kompas,  jímž  se  můžeme  orientovat  ve struktuře psýché. Existují také pokusy typologicky postihnout vlohy k různým povoláním.   Na  základě   rozsáhlého  materiálu   rozlišuje Hollander  šest   typů: intelektuální  typ,   aktivní  typ, realistický typ, sociální typ,  konvenční typ a umělecký typ. Toto   dělení   spočívá    na   statistickém   vyhodnocování psychických náklonností  k  určitému  povolání.  Podle mých zkušeností, které jsem získal za  čtyřicet let rozhovorů s mladými lidmi,  jsem dospěl  k dělení   na šest  typů, vždy  s dvěma variantami:  typ badatelský, myslitelský,  organizátorský, pečovatelský, reformátorský a   ochráncovský   čili  velitelský  typ. Těchto šest typů se vyskytuje v kreativní  a nekreativní variantě. Ve své kreativní formě se stává  ze základního postoje  tvůrčí síla, v nekreativní  formě zůstává  jako vloha.  Těchto šest  typů označuji jako základní postoje.

Oproti Hollanderovi, který odvodil   své typy ze skutečných  povolání, bych chtěl pojmem "základní postoj" naznačit, že tyto různé  možnosti současně jakoby vytvářejí tóninu, v níž  se komponuje   biografie.  Tak  jako  tónina nějakého  díla  neříká  příliš  mnoho  o  obsahu, tempu nebo o instrumentaci,  ale jen  ukazuje,  jakou "náladu" skladba odráží,  tak  také  základní  postoj  nevypovídá  mnoho o tom, co je obsahem  životního  dramatu, o jeho tempu  a instrumentaci, které závisí na vzdělání nebo na získaných schopnostech.

Základní  postoj  je   projevem  vlastní  podstaty  samotné psýché. Naše  psýché na jedné straně  přijímá ze světa ducha vůdčí  motivy, na  druhé  straně  z biologické oblasti pudy a vášně. Duše  však má také  svou vlastní strukturu,  která se projevuje v jejím základním  postoji. Člověk s badatelským základním postojem pociťuje stále nutkání bádat a zkoumat, ať studuje přírodní  nebo duchovní vědy,  ať je to hospodyně nebo zahradník.

Hudebnost může  být dědičná, temperament pak dále vtiskne této vloze aktivitu  nebo  pasivitu,  zatímco  základní  postoj   jí propůjčuje  určitou  kvalitu,  ale  teprve  Já rozhoduje,  zda bude hudba v tomto individuálním  životě vůdčím motivem  nebo jen něčím vedlejším  pro  potěšení.  Pouze  v   prvním  případě  může   být z dotyčného člověka hudebník.  Dědičné vlohy  a temperament prožívá  člověk  zřetelně  v   psýché  jako  možnosti,  jako vlastnosti,  jimž se může  poddat   a  které může  nebo také nemusí rozvíjet.  Na rovině   skutečně psychického  duševního  prožívání se  jen těžce  můžeme  distancovat od  našeho základního postoje.  Většinou se  to podaří teprve tehdy,  když se  ve stáří  zpětně díváme na svůj život.  V adolescenci, kdy  ještě nevystoupil do popředí  jasný  vůdčí motiv, zaujímá jeho místo často právě základní postoj, který  je zde ovšem jen náhražkou,  a stává  se kritériem pro  volbu studia  nebo  povolání.

Vlastně můžeme v  každém  povolání můžeme rozpoznat určitý  základní postoj. Lékař může  ve svém povolání projevovat  badatelské, myslitelské,  organizátorské, pečovatelské,, inovátorské i  administrativní tendence. Kterým aspektem  se  cítí  silněji  přitahován  a  v  které oblasti většinou  víc  vykoná,  to  zcela  závisí  na jeho psychické struktuře,  to znamená  na jeho  základním postoji.  Když si však uvědomí svůj vůdčí  motiv, může je zaměnit také  za jinou  modalitu, a  tím rozvíjí  jiný než určující základní  charakter. V  tomto případě  neprobíhají věci  tak automaticky, avšak o to vědoměji.

Základní postoj  má v první polovině  života významnější vliv  než je  tomu v   druhé polovině,  která začíná  ve 40. letech  života.  Jak  jsem  se  snažil  ukázat,  je základní chování modalitou, barevným odstínem, tónem psýché, ovlivňuje tedy nejsilněji  střední   fázi  života.  V   adolescenci  určuje základní  postoj  velkou  měrou  kulturně podmíněně volbu studia nebo povolání. Volba, která se příčí  dominujícímu   základnímu  postoji,   vede  k   rozpornosti a k pocitu  nedostatečnosti. Podle mého názoru je toto  jednou z hlavních  příčin špatných  výsledků u těch typů universitního  studia, kde je předem přesně stanovenu curriculum  a poskytují  malý prostor pro to,  aby si  student  vytvořil  svůj  vlastní styl studia.

Použil jsem zde pojem  "dominující  základní  postoj", který musím blíže  osvětlit. U každého člověka  je přítomno všech  šest nebo sedm  základních  postojů,  ale jeden  nebo  některé z těchto základních  postojů dominují,  určují první  polovinu života a působí až  do expanzívní fáze. Lidé  s jedním jednoznačným dominujícím základním  chováním nemají v  tomto směru žádné problémy.  V takovém  případě adolescent  jasně cítí,  že zřetelně upřednostňuje určitý  životní postoj.  Hollander však poukazuje  také na  to, že  mnoho lidí  má víc  než jeden základní postoj. Pro tyto lidi není volba tak jednoduchá. Mají sklon k tomu, střídavě se přiklánět k jednomu nebo druhému  duševnímu   aspektu.  Pro  ně   je  volba  povolání obzvláště  obtížná;  a v  takovém  případě   bývá i  pro profesionálního poradce v povolání obtížné poskytnout  smysluplnou radu.

Podle mého názoru ukázal  Rogers v této oblasti cestu, jak metodou  nedirektivních rozhovorů dopomoci  mladým  lidem  k definitivní volbě povolání , a  to s  plným vědomím toho,  že by  také byla možná  i jiná  volba.  A  tato  druhá  možnost  pak může později v životě  hrát  za  určitých  okolností  roli  nebo se může stát důležitou vedlejší činností provozovanou mimo zaměstnání. Jednoznačný  základní  postoj  může  sice zpočátku usnadnit volbu, avšak později vede  k omezení možností. K problému různých  základních postojů se zde   mohu vyjádřit jen  velmi obecně, nedá se však  při líčení  faktorů, které  ovlivňují běh  života, úplně obejít. Podrobněji bych ho  musel rozpracovat ve zvláštní   publikaci.   Zde   bych   chtěl   pouze   stručně charakterizovat  různá základní  postoje a  poukázat na  to, které postoje se navzájem posilují a které si odporují.

Badatelský typ pociťuje nutkání zkoumat, jak funguje  okolní svět a vysvětlovat, jak spolu souvisejí jednotlivé jevy.  Při tom není  tak důležité, k čemu se tento badatelský duch zaměří, mohou to být velmi rozdílné věci - jazyk, hmota, lidská spolupráce  nebo třeba metody  hnojení. Tak existují  lidé, kteří věnují  celý život zkoumání  dešťovky, vědí o ní všechno, co jen lze na větě o tomto zvířátku vědět. U badatele, který se specializuje na takovou úzkou oblast, ať je to problém z oblasti chemie nebo čelisti brouka,  vzniká nebezpečí,  že se  stane "fachidiotem" a ve svém životě bude  mít klapky  na očích. Kdo musí vést  výzkumný ústav,  ví, jak  je obtížné  pohnout vědce ke spolupráci. Kreativní  badatel má sklon  k samostatné práci, nepříliš tvůrčí   pracovník k  rutině,  avšak zase je  do určité míry ochoten nechat se druhými ovlivnit něco přijmout.

Myslitelský typ cítí  nutkání pořádat svůj myšlenkový svět   v soustavy  a teorie   a chce  vidět svět v širších souvislostech.  Nehledě  na  filosofy,  u  nichž  je myšlení ústředním  tématem  života,  nacházíme  v  každém  vědním odvětví vedle badatelů  také   myslitele.  Většina  badatelů   jsou  zároveň chabí myslitelé, necítí se být přitahováni do existenčními problémy, jen  zřídka  chtějí na své  dílčí  poznatky  pohlédnout v širších  teoretických  nebo gnoseologických souvislostech.  Při líčení vrozených dispozic  jsem  již ukázal,   jak hrozného zjednodušení se dopouštějí  ti, kdo budoucnosti lidstva uvažují čistě v   biochemických souvislostech.  Na druhé straně ti, kdo jednoznačně upřednostňují myšlení, mívají obtíž s konkrétními, lidskými věcmi. Myslitelský typ  se projevuje již v raném  mládí, ve škole mívá často velké obtíže,  protože všude objevuje nedůslednosti a klade  obtížné  otázky.  Tito  lidé vnímají  dnes  v  mnoha zemích rozšířené zaškrtávací (multiple-choice) testy jako urážku své inteligence.  Snadno je předstihnou jejich průměrnější spolužáci, poněvadž oproti nim  se mnohem hůře dokáží vcítit  do myšlenkového schématu  jejich zkoušejícího a jeho filosofie "one best way" (jediné nejlepší filosofie). Tento problém  podrobně popsal s  typickým anglickým humorem ve své  knize "The Tyranny  of Testing" (Tyranie  testování) Benn Hoffmann.

Organizátorský  typ můžeme  popsat snadno.  Jemu slouží svět k tomu,  aby  jej  uchopil,  uspořádal.  Také  tento  typ se vyhraňuje  v  raném  mládí  a  můžeme  jej rozeznat už   ve škole a v   klubech mládeže.   Ovšem jestliže jsem počátek  třicátých    let  života charakterizoval    jako    organizátorskou    fázi   života, je pochopitelné že  organizátorský typ prožívá své vrcholné období   ve třicátých  letech života.

Těmto   lidem  ovšem   hrozí  nebezpečí,   že  ani   později nepřestanou organizovat,  často nejsou schopni  dát v životě prostor    jiným    hodnotám    než    praktickému fungování. Organizátorský typ je aktivní až na hranici  agresivity a vědomě nebo nevědomě  usiluje  o  moc  nad  lidmi  a  nad  věcmi. V naší průmyslové společnosti tito lidé vytvářejí skupinu úspěšných manažerů  a kariéristů.  Jestliže je  tento základní  postoj oslaben  některým jiným  základním postojem  (což bývá naštěstí často !), získává  organizátorský  typ poněkud jemnější ráz. Organizátorský duch se může zaměřit na výzkum, na čisté myšlení,  na péči o ostatní lidi, na obnovu i na  správu věcí.

Pečovatelský   typ  cítí  potřebu  starat se a , pečovat  o život   a podporovat jeho  růst.  Tento postoj  je základem vychovatelské  a  vzdělávací  práce  a pečovatelských povolání a hraje   důležitou   úlohu   v   zemědělství,  zahradnictví a v  chovu zvířat.  V sociální  oblasti vytváří  tento typ, aniž by  sám vstupoval do  popředí, prostředí, v němž  se ostatní mohou rozvíjet.  Bez tohoto  pečovatelského základního  postoje  by nevládla  ve světě vůbec pohoda a útulnost . Je zvláště důležité, aby účinky takového pečovatelského základního postoje pocítily děti. Příliš aktivní  matka, která všechno zařídí a už dopředu na vše myslí, vzbudí   v  dospívajícím  dítěti  pocit ohrožení  nebo pocit, že nestačí nárokům, jež jsou na ně kladeny.

Reformátorský   základní  postoj    se  vyskytuje   v  mnoha variantách.  Dotyčný  člověk  chce  všechno stávající změnit a zlepšit. V  životě se toto chování  vyskytuje velmi často: u terapeutů,   kteří    chtějí   léčit   nemocné,    až   po revolucionáře,  kteří  jsou   připraveni  rozbít  existující společnost  a  vybudovat z  ničeho novou a lepší .  Již tato souhrnná charakteristika ukazuje, že reformátorský   základní  postoj může mít mnoho aspektů.

Velcí novátoři ve výchově,  vědě, náboženství a společnosti mají  tuto základní  tendenci: za  své přesvědčení  by dali svůj  život;   podle Neumanna   jsou  to "kacíři vedení vnitřním hlasem".   Jsou    stále   pronásledováni,   ale    se   svým reformátorstvím nikdy  nepřestanou. Při volbě  povolání se pídí  převážně po  nových   povoláních,  která  často  ještě  ani neexistují  a  která si  musí  často  sami  vytvořit. První, co požadují od  nového zaměstnání nebo způsobu obživy,  je svoboda,  kterou nutně potřebují  ke svému životu. V méně extrémních případech se protloukají životem jako zapřisáhlí nonkonformisté. V lékařství je můžeme jednoznačně rozpoznat jednak v jednoznačně   vědecky  zaměřených  badatelích a jednak lékařích,  kteří se  zabývají primární  terapií. Tento druhý typ nacházíme často u praktických lékařů a u domácích lékařů staršího typu.  Pro ně je konkrétní  nemocný něco, co nemohou  snést,  a  proto  se  snaží pomoci  konkrétnímu  pacientovi všemi prostředky.

Postoj ochránce a velitele chce   udržet   stávající   stav,   vnímat,   reprodukovat a  kontrolovat ho a pokud možno  členit jej do soustavy hodnot. S tímto základním postojem  se často  setkáváme u knihkupců, knihovníků   a   obdobných   povolání,   také  u  žurnalistů a diplomatů.   Dobrý   žurnalista   přináší   informace  tak objektivně a tak systematicky, jak je to jen možné. Diplomat reprezentuje svou  vládu a nikoli svůj  vlastní názor. Avšak musím  zdůraznit,  že není mým záměrem   tento základní postoj popisovat  negativně.  Veškerý  vývoj  a  veškerý  pokrok by spočíval na  chabém  základě,  kdyby nebylo zachováno a udržováno  stávající. Systematicky odkrývaná minulost  je základem přítomnosti a výchozím bodem pro budoucnost.

Kreativní základní  postoj  se jen  zřídka objevuje v  čisté formě,  snad ještě  nejčastěji u  umělců. Kreativní základní postoj  proniká šest ostatních  základních chování, uvádí je do  života a  ve skutečnost.  Kreativní myslitel,  kreativní organizátor,  kreativní pečovatelský   typ, kreativní  reformátor a kreativní správce (administrátor)  vnáší svou individuální motivaci  do základního  postoje   a  tak z něj vytváří  něco naprosto osobního. Teprve tak se může stát  ze života jednotlivce  skutečně vědomě utvářený život,  který  by jinak znamenal jen pasivní poddanost svému osudu. Duch se projevuje v psýché jako kreativita.

Základní   postoje   jsou   pravlastním  elementem  psychické struktury. "Já" na nich závisí podobně  jako hudebník na kvalitě svého  nástroje; musí s ním  umět správně naložit . Základní    duševní postoj odpovídá  také tělesné konstituci jednoho každého určitého   člověka.   "Já"   musí i s touto konstitucí počítat jako  s danou veličinou -  vždyť člověk sestává z těla,  psýché  a  z  ducha.  Tím  je  sice svoboda individua omezena,  člověk  má  však  svobodu , jaký postoj vůči  těmto  podmínkám zaujmout.  Jinými  slovy:  "Já" zůstává ve   svém  rozpoložení  vůči  své   konstituci, svému základnímu postoji  svobodné a může  samo  volit,  jak  bude obojí využívat ve službách  na cestě  k cíli,  který si  stanovilo. Již  Adler poukázal na to, že se dají kompenzovat tělesné  vady , a to  platí  také pro  základní duševní  postoj. Tato jeho možnost se projevuje v jeho vlastním stanovisku, které zaujímá vůči světu a životu, v rozhodnutích, které "já" přijímá rozhodujíc se rozvíjet určitý třeba jen latentně přítomný postoj.

Také ten, kdo pokročil daleko   v určitém   náboženství nebo  světovém názoru,  bude je muset,  později  proniknout vlastními silami a jimi je  též uvést ve skutek,  chce-li   si   je   uchovat, neboť žádné náboženství ani  světový názory nevystačí s "matričními členy".  

Je také možné, že člověk  později odloží víru nebo světový názor,  k nimž  byl vychován  a jako  dospělý se rozhodne jinak. Že v takových případech jde  o existenciální rozhodnutí, je zřejmé z toho,  že lidé činí takový  krok, i když je to z kulturních   a  politických   důvodů  životu   nebezpečné. Opakovaně  tak můžeme zažívat, že  lidé jsou spíše schopni  obětovat život, než aby zapřeli ducha.