Boj o plod utrpení (Rudolf Frieling)

"A hluboko v srdci cítím skrytě tvůrčí moc těchto bolestí." Tak je psáno v jedné Goethově básni. Překonané utrpení napomáhá člověku v jeho nitru –  jak utěšující by to mohlo být v naší tak strastiplné přítomnosti. Ale smíme tedy doopravdy předpokládat, že tato věta  o napomáhajícím utrpení má skutečně také svou oprávněnost? Platí  to? Viděli jsme, jak nás minuly  dvě nesmírně kruté světové války. Jak vnitřně pokročilé by muselo být lidstvo, které bylo tak důrazně vedeno školou utrpení! Co však ukazuje prozaická dennodenní zkušenost? Ukazuje stále znovu, že vnější tvrdost  zatvrzuje a prožité hořké zkušenosti vedou k zahořklosti. Ještě nikdy se primitivní egoismus nezdál mít tak navrch. Jak je to tedy s tou pěknou myšlenkou, že bolest vnitřně posouvá dál? Tak všeobecně platná jako přírodní zákon se ta myšlenka každopádně nezdá. Za jakých okolností platí, jestli vůbec?

Kapitola o Michaelovi ve Zjevení Janově (kap. 12) nám zde může poskytnout důležitý poukaz. – Prorok Jan si prohlíží ženu oděnou sluncem, s diadémem dvanácti hvězd na hlavě, Měsíc pod jejími chodidly. Aniž bychom chtěli  vyčerpat mnohoznačný smysl, jaký má každý takový obraz plný moudrosti, můžeme v této ženě spatřovat jakoby duši lidstva, jak vystupuje z tvůrčíhloubi nebes. Skrze její zjevení promlouvají nebeské prvopočáteční světy. V myšlení září hvězdy. Citlivý střed vyzařuje jasnou a horoucí  sluneční zář. Volní svět údů je nesen Měsícem. Tato lidská  bytost však ještě nevstoupila do plného přítomného bytí. K zářivé duchovnosti ozdobené vesmírnými dary  musí ještě něco přijít: Z člověka se má stát Já, má se stát  si vědomou a sebe ovládající osobností. To však člověku nemůže být dáno zvenčí  a nasazeno jako nebeský šperk, to se musí vyrůst z nitra . Zrod tohoto Já, jež  vychází jako vítěz z duševní niternosti se jeví  apokalyptikovi jako porod. Ta žena "byla těhotná a křičela v porodních bolestech a trpěla při porodu" (12,2). Tím získává obraz, jenž se nejprve rozvíjel jako blaženě krásný nebeský sen, zcela nový ráz. Křik bolesti zní světem. Ohlašuje pravdu, že utrpení je neodmyslitelným faktorem při vzniku Já.

Co má být skrze tento bolestivý porod vyjeveno, "syn", "muž" (12,5) , je ohroženo strašným nebezpečím. Před rodící ženu se staví drak, jako by před ní držel hlídku, "aby, pohltil její dítě, jakmile se narodí." (12,4) Protivník Božství vidí, že přišla jeho hodina, jeho "velká šance". Chce vznikající nezávislost Já povolaného ke svobodě využít pro své vlastní plány. Ve zrození Já se rodí samostatná vlastní vůle. Neměla by se zavést někam na nesprávnou cestu a obrátit proti Božství? Pak by existence takového božskému původu odcizeného Jáství posílila říši odpůrce. Co vzniklo jako plod bolesti, by pak propadlo ďáblu. Obrazně: Drak by dítě pohltil.

 

Tímto jsme dospěli do bodu, z něhož můžeme rozpoznat a pojmenovat to, co  se tak často odehrává,. když lidé, kteří prošli tvrdými zážitky, z nich vycházejí s tvrdým srdcem, když zakusivše   hořkost,  sami se tím stanou zahořklými, když docházejí k přesvědčení: "Mně samotnému se vedlo špatně, proč by se druhým mělo vést lépe?", když z velkých a tragických osudových událostí  vycházejí malí a plní sobecké nevraživosti. – Pak platí ta strašná pravda, že drak pohltil dítě bolestí. Všichni tito lidé trpěli dostatečně. Ale co "z toho vzešlo", to propadlo ďáblu a posiluje nyní jeho moc . Horší než utrpení samo o sobě je, když se tato muka podstupují bez užitku pro božský řád, když se tento užitek stane kořistí a potravou protivníka.

V Janově vidění je ale také Michael a bojuje s drakem o dítě. Nepustí draka blíže a dítě může být draku vyrváno a vyvýšeno tam, kam už drak nedosáhne.. – To platí i dnes. Plod bolestí nemusí být drakem pohlcen. Ale k tomu musí člověk hledat napojení na zářícího archanděla, jenž si ve službách Kristových zvolil  být skutečným, pravým a tím nejvlastnějším duchem naší doby.

Michael vyzývá k vnitřní aktivitě. Chce nám pomoci vnést pravdivé energie a schopnosti vůle, tak jak si je moderní člověk vypěstoval přímo v boji o živobytí, z oblasti každodenního života do chrámu a posvěcené  je obětovat Božskému. V nadsmyslovém světě nám ukazuje ten největší  úkol pro naši bdělou vůli. Vnitřně se vzchopit a odhodlat, a dát svou  inteligenci a energii k dispozici božství  ve zbožné oběti – to je "michaelský" rys, který dnes musí vstoupit do křesťansko-náboženského světa. Budeme-li rozvíjet "michaelské" křesťanství, pracujeme na tom, aby Michaelovo vítězství nad drakem platilo  i v našem osobním životě.

Věta o napomáhající síle utrpení je pravdivá, ale neplatí mechanicky - automaticky sama od sebe. Nemůžeme se na ni jednoduše spolehnout, když pro to nic neděláme. Je nutné vnitřní nasazení, abychom se zařadili mezi bojující zástupy Michaelovy,. Samotným utrpením se  ještě ničeho nedosáhne. Když o plod svého utrpení nebojujeme, propadne ďáblu. Nakolik však vedeme michaelský boj, lze na lidské utrpení aplikovat větu z Janova evangelia: "Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. "