Pravice a levice

Mt 6:1  Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.

2  Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu.

3  Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice,

4  aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Přátelé/bratři a sestry

v textu písma je nejedno přirovnání, využívající obraz pravice a levice. Nebudeme je všechny vyjmenovávat, vzpomeňme jenom třeba na ovce a kozly nebo na dva lotry. Tento obraz se opírá o nám důvěrně známou skutečnost, že člověk je z větší části jaksi párový. Nejen vnějšími znaky, jako jsou, ruce, uši, nebo i nozdry, ale i celou řadou vnitřních orgánů – plíce, ledviny apod. Kdybychom člověka zrentgenovali a obrázek převrátili, jen poměrně málo na něm by si žádalo opravy. Člověk je tedy do značné míry dvojčetem sama sebe. Ba víc – podvojnost v člověku není čistě vnější jev – člověk je totiž také neustále sám se sebou v dialogu. Co znamená takový vnitřní dialog? Ovšemže neustálé zvažování pro a proti, neustálou pochybnost. Není myšlenky, jež by nám vzešla v hlavě, aby hned vzápětí za ní nenásledoval její protiklad. Tato schopnost (a nutnost!) vnitřní reflexe na jedné straně člověka vzdaluje jeho bezprostředním okolnostem, neumožňuje mu vždy jednoznačně reagovat (a to ovšem někdy i tehdy, kdy je taková reakce žádoucí. -Kdyby jestřáb musel nejprve vstoupit do vnitřní reflexe, když uvidí myš, nikdy by nic neulovil.) Ale na druhé straně to dává člověku a jeho rozhodnutím, jeho vůli, velikou plastičnost a závažnost – závažnost proto, že na každé straně "vah" je toho mnoho, co bylo vzato v úvahu. Velký znalec lidských charakterů, William Shakespeare již velmi dávno vykreslil tento habitus lidské "váhavosti" v hluboké postavě prince Hamleta.

Mezi lidskou "pravicí a levicí" mezi navzájem si odpovídajícími částmi lidské bytosti probíhá tedy neustále dialog. Na každé šeptnutí touhy, nebo náchylnosti či úmyslu učinit to či ono, se hned v člověku nachází stejně tichá, ale o to bezprostřednější odezva: "Nedělej to.

" Anebo: "Proč raději ne tamto?" Naslouchat těmto protikladným hlasům ve své osobnosti je sice moudré a zdokonaluje člověka v moudrosti, ale není možné to činit donekonečna. Jednoho dne, v určitý okamžik se musíme vzchopit a říci:  Učiním tak a tak. I v lidském těle je totiž takový sjednocující prvek, nejdůležitější orgány – mozek, srdce, páteř, játra - jsou totiž jen jedny. Takovýmto způsobem jedná vnitřně celistvý člověk. Kdyby se tělo úplně rozestoupilo na své dvojníky, zle by s ním bylo. Dialog, komunikace mezi "pravicí a levicí" jsou však k tomu nutným předpokladem.

A co v takovémto interpretačním kontextu znamená biblický obraz o tom, že " neví tvá levice, co činí pravice"? Nic menšího, než naprosté popření celého tohoto složitého rozhodovacího mechanismu! Již židovští učitelé počátku letopočtu, z doby Ježíšovy nebo jen o málo pozdější, jejichž učení později konstituovalo mišnu a talmud, věděli o tom, že lidská morálka má mnoho stupňů: je jeden základní, ten, který vyžaduje zákon. Ale jsou i další, které již vycházejí ze svobodné lidské morální intuice. A na takové úrovni je možné a patřičné, někdy i nutné jednat jinak, nežli podle "pravidel" běžného lidského života. A platí to i pro morální myšlení a rozhodování. Jsou situace, v nchž máme reagovat spontánně, bez uvažování. Ježíš tvrdí, že situace, v nichž dochází k projevu milosrdenství, k nim patří na prvém místě. Milosrdenství se totiž vzpírá kategoriím pro a proti. V takových chvílích máme právo odsunout náš vnitřní proces, veškeré naše  na vedlejší kolej a máme právo jednat spontánně. Máme právo na spontánní "ano" Ale pozor! Máme právo i na spontánní "ne"! Ani jedno z toho nemusíme nijak zvlášť ospravedlňovat pomocí dodatečných morálních spekulací. Máme právo podat ruku a vstoupit v osudový vztah, ale zrovna tak máme právo svobodně se rozhodnout do situace nezasáhnout. A takové "karmické pouto", jak by řekli buddhisté,  nevytvořit. Ježíšovo vybídnutí "nechť neví pravice, co dělá levice!" zde má podobný význam jako ono archetypální pohádkové rozcestí (obsažené například také v Andreaeho Chymické svatbě), odkud vedou k cíli všechny cesty, nicméně po vstupu na jednu z nich již není možný návrat. Ještě jinak by se to dalo říci: Jsi li v hloubce své bytosti vyvážený , tj. je-li tvá pravice harmonicky spojena s levicí a ve tvém nitru tyto protiklady dlouhodobě korespondují, je-li tvůj vnitřní dialog v pořádku, můžeš si v určitých okamžicích dovolit toto vše zanedbat a být jednostranný.

Matoušova 6. kapitola jse součástí horského kázání. V něm na několika místech zaznívá "Slyšeli jste, že bylo řečeno starým: ... - ale já vám říkám...! Přitom však v témže kázání Ježíš říká (Mt 5:18): Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona. Nejde tedy o morálku, která by měla jen jednu úroveň. - To, co říká a požaduje zákon, platí. Ale zároveň je tu jiný modus, jiná úroveň morálního uvažování a jednání. Zdá se, že tato dvouúrovňovost se skrývá i v jiných částech horského kázání – například té naší, musíme ji tam ale umět najít a k tomu sloužil tento pokus.