Andresius | Panychida za Václava

Vždycky když procházím pozdě večer mrazivou cesou kolem supermarketů k svému domovu, myslím na Václava a – aspoň trochu mě potěší, že jemu zima není. Myslel jsem na něj i v říjnu a listopadu, když jsem projížděl po Praze vymrzlými tramvajemi, ale to jsem věděl, že mu zima je – a větší než mně. Myslel jsem na něj, když jsem počítal zbytek v peněžence a chystal se na nákup - zdali mu budu moci dát a kolik. Václavova osobnost byla úžasná – velmi veselá, přátelská a – velkorysá. Se vzájemným obdarováváním začal on – z ničehonic ke mně v hospodě přišel a daroval mi zvoneček. Znal jsem ho asi dva roky – skoro po celou dobu, co bydlím v Kutné Hoře. Václav měl tu smůlu, že svoboda ze všech lidí ve společnosti nadělala Kainy, kteří nepohnou prstem, jen se táží: "Jsem snad strážcem bratra svého?" To , že neměl jednu ruku mu totiž až do revoluce vůbec nevadilo. Vystudoval a dělal zootechnika a normálně pracoval. Po revoluci – konec. S částečným invalidním důchodem (2.700 to bylo naposledy, mi říkal) – zcela nezaměstnatelný. Co tedy? Ulice? Ne! Václav nebyl žádný nádražní povaleč. "Bydlel" v lese. U supermarketu, pravda, postával. Pochopitelně, chodí tam spousta lidí a někteří možná také pomohli.Když už mu bylo velmi zle, párkrát přespal i u mne.