Legenda o svaté Barboře.

Začnu určitou odbočkou:

Máme tu v Kutné Hoře pověst o Rozině Ruthardově. Tu dal její tatík, přebohatý měšťan, který se zřejmě se svého bohatství pomátl, prý zazdít do sklepení, když pro ni nenalezl vhodného, tj. dostatečně bohatého ženicha. Až dnes mě napadlo, že je to travestie legendy o svaté Barboře, tedy svým způsobem zakladatelské legendy našeho města. Ale legenda sama má několik zajímavých rysů. I v ní dává otec, krutý pohan, Barboru uzamknout do věže, a to po dobu své nepřítomnosti. Tuto dobu - celý rok,má Barbora využít , aby uvažovala o nabídnutých ženiších. Otec poručil ve věži udělat dvě okna a pod nimi - zajímavé - vyvěrá pramen. Po otcově odjezdu do ciziny však Barbora přesvědčí řemeslníky, stavitele, aby ve věži udělali nikoli dvě, ale tři okna. Zasvěcuje tak prostor svého uvěznění Svaté Trojici a přijímá - snad z ruky vpuštěného kněze, snad nějakým jiným tajemným způsobem  - křest. Podle neplánovaného třetího okna rozpozná vracející se otec, co se událo. Rozhněván vydává Barboru soudci, a pak vše již jde obvyklým pořádkem, až na ten detail, který mnohé legendy neopomíjejí, že nakonec sám otec to byl, jenž připravil Barboru o život a sťal jí hlavu.

Srovnáním obou těchto verzí - profánní a legendové, celkem jasně vysvítá, že jádrem je určitá, snad alchymická symbolika. Jako zde v Kutné Hoře je v zemi ukryto stříbro, je i ve "věži panny" ukryto cosi velmi cenného, co se nedá běžnými lidskými prostředky  nabýt a  "vyrovnat to" (lat. comparare . znamená původně vyrovnat na vahách, později koupit a zaplatit). Ukryl to tam otec, který je zároveň stavitelem oné věže architectus mundi. Podivuhodné je však v legendě, že tento stvořitel je velice zlý a krutý, pravý gnóstický démiurg, jehož hlavní starostí je,aby se cennost a vzácnost jím spravovaná, nedostala do lidských rukou. Barbora (není to náhodou gnóstická Barbeló??) se ze své věže nemůže dostat k vyvěrajícímu pramenu, zřídlu duše, aby se v něm občerstvila. A křesťanství je onou magickou mocí, kdy pramen v podobě křtu může přijít k ní. Tím je dvojice doplněna na trojici, mimo nadání, je podstata této duchovní bytosti uzavřené ve hmotné, kamenné věži sjednocena a obohacena. Zůstává vysvětlit ten (ne všude obsažený) podivuhodný moment, kdy starý otec (démiurg) tuto dokonanou celistvost obětuje a "maří". To už je asi opravdu alchymická symbolika, k níž bychom analogie nalezli třeba v chymické svatbě Christiana Rosenkreuze