Andresius | Příběh o kralevici a synu služky (Buber)

Bylo to před mnoha sty léty. Tehdy daleko odtud panoval velký král. Vládl dobrotivě veliké a požehnané zemi. V jeho paláci byla služka, jež věrně sloužila královně a její srdce jí bylo oddáno. Měla jen lehkou službu.

Nadešel den, kdy měla královna porodit syna a stejně na tom byla i služka. Služebníci přivedli moudrou ženu, jež se pro svoji rozvážnost a tajné vědění po celé zemi těšila velké úctě. Pozdvihla kralevice i syna služky ke světlu. Pak zavinula dítě královo do hrubého plátna a položila ho po bok spící služebnici, ale dítě, jež porodila služka jinému sluhovi, ovinula jemným hedvábím a položila na královnino lůžko. Když se obě probudily, přivinuly své děti k srdci.

Oba chlapci rostli a vzkvétali. Syn sluhy měl v paláci úctu a byl vyvýšen nade všechny jiné děti v zemi. Byl následníkem trůnu a sedával na stříbrné stoličce po vedle krále. Byl vyučován všemu, čeho byli mudrci oné země znalí. Kralevic však vzkvétal pod střechou sluhy a jedinými zdroji jeho moudrosti bylo jeho srdce a jasný zrak. A třebaže za svého otce považoval ubohého podřízeného člověka, měl hrdé způsoby a bylo v něm cosi svobodného. Nadevše miloval osamělé horské stezky a nebyl rád v hlučné společnosti. Ale chlapci, jenž vyrůstal v paláci, v něm bývalo často úzko a táhl z něho na něj chlad; často pohlížel k místu mezi dvěma sloupy, jež otevíralo pohled v dál a jeho srdce jej táhlo k rolníku, orajícímu svým pluhem černé brázdy.

Vědma sídlila v chaloupce mimo město, kde se počíná les. Tížila ji mnohá léta a věděla, že se blíží její smrt. Cítíc již její dech, tížilo ji tajemství, že vyměnila syna králova za syna služebnice, a trápilo ji, že by to měla na věky zamlčet. Přistoupila v chaloupce k oknu a ostražitě to tajemství zašeptala, aby to žádný nezaslechl, jen vítr čechrající listí a nadouvající bílé břízky. Vítr to ale bystře zanesl k ženám a dětem, jež odpočívaly v lesním stínu a hledali v něm sladké jahody. ženy pak to pověděly doma svým mužům a z těch se s tím zase každý svěřil svému nejlepšímu příteli při večerní skleničce. Ale mužové onoho města si řekli: "Skryjme před králem ono tajemství, aby neštěstí a pochyby nezastínily jeho stáří. Co se stalo, nedá se již napravit. Což máme za krále nad sebou dosadit mladíka, jenž vyrostl v bídné chaloupce? A nakonec to vše může být i lež a prázdná báchorka."

Ale přede se nalezl jeden v jejich středu, jenž odešel a prozradil to nepravému kralevici. Řekl mu: "Věz, že tě mnozí v lidu považují za syna služky, a snadno by mohl nadejít čas, kdy by země proti tobě povstala a vyzdvihla na tvoje místo onoho druhého, pokud se včas nepostaráš, aby zahynul." Jakmile to nepravý kralevic uslyšel, zavřel se do nejtemnější komnaty v zámku a snoval zlé úklady. Od té hodiny ho neopouštěla rozmrzelost. Vyjel za úsvitu se svým průvodem a podupali obilí na polích člověka, který byl ve skutečnosti jeho otcem. A pak rozsíval škodu, kde jen mohl.

I nadešel čas, že zemřel starý král, nepravý kralevic vystoupil na trůn a vládl zemi. Sluhu stále více sužoval. Ten ovšem věděl, proč tomu tak je. Promluvil si se svým pastorkem, který byl ve skutečnosti synem královým, a pověděl mu, co o něm říkají lidé a jak je král pronásleduje nenávistí. A pokračoval: "Je mi tě opravdu strašně líto: Jsi-li opravdu mým synem, jak bych neměl bědovat, že tě tamten chce zničit? Ale jsi-li synem krále, jak se to říká, pak tě vůbec neměl stihnout takový osud. Uteč raději ze země.." Mladík se propadl do smutku a nevěděl si rady. Král ho ale nepřestal stíhat vším možným příkořím, takže nakonec byl svolný utéci. Jeho otec mu dal, co měl zlata, a dal mu zhotovit dobré šaty. A on se se smutkem ubíral ze země.

Nepravý král mezitím mezitím tvrdě a bez milosti vládl zemi. Když kráčíval se zamračenou tváří ulicemi svého města a všichni se před ním skláněli, vždy se mu zdálo, že slyší ze zástupu posměšný šepot, že je synem služky.Zlověstně se odvrátil a stihl lid dalšími tresty.

Jednoho dne si s průvodem vyjel na lov. dospěli na místo, které se králi zdálo příhodné k zastávce. Lehl si pod strom, aby si odpočal. Strom kvetl a rozprostíral své haluze nad čirou vodou. Tu se v králi probudilo špatné svědomí, že se dopustil bezpráví a vyhnal nevinného člověka. Rozrušilo ho to a připravilo o veškerou radost. Poručil svým lidem, aby se vrátili. Když se však vrátil do paláce, zapudil od sebe všechny starosti a počínal si jako předtím.

V téže době měl pravý kralevic v noci podivuhodný sen. Viděl před sebou trh a dostal ve snu příkaz, aby se na něj vydal; že tam k němu přijde někdo a nabídne mu práci, již musí přijmout, jakkoli se mu zdá obtížná a sprostá. Procitl, ale sen mu již pronikl do duše. Odmítl však na něj myslit a jako předtím trávil svůj čas ve hrách a hodování. Ale sen se znovu ozval a stále více jej tížil na duši. Jedné noci slyšel nějaký hlas říkat: "Slituj se nad sebou a učiň, co je to poručeno." Ráno ještě za šera vstal z lůžka, oděl se chudobným oděvem sluhy a rozdal, co mu ještě zbývalo z majetku, lidem v noclehárně a vyrazil do města cestou, již mu hlas ukázal. Když již byl na cestě notnou chvíli, uviděl v dáli městečko a poznal ono místo ze svého snu. Jak přišel na trh, hned mu vyšel v ústrety jeden kupec a promluvil na něj: "Jestli sháníš práci, najmu si tě jako pohůnka ke kravám, potřebuji ho." Mládenci se to zdálo tvrdé, ale byl ještě v moci snu, a tak svolil. Kupec ho posílal sem a tam a poroučel mu hrubým panským způsobem. Jel vedle svého stáda na koni a vyplácel nedbalé pohůnky krutě holí.

Jednou procházeli hustým, temným lesem. Tu se dvě dobytčata oddělila od mládencova stáda a ztratila se mezi stromy. jež stály tak hustě u sebe, že se zdálo, že jejich větvoví splývá v jednu jedinou korunu. Kupec se do něj pustil, jako by jej chtěl zabít. Mladík se pustil za zvířaty, která se mu vždy na chvilku objevila, ale pak zas zmizela, a tak se ocital stále hlouběji v lese. Když se konečně vyčerpán zastavil, postřehl, že se na les sneslo noc. Přepadla ho hrůza z divokého lesa a hrozivě k němu doléhalo řvaní divokých zvířat. Noc strávil v silných větvích jednoho stromu.

Když se ráno rozhlédl okolo sebe, obě jeho zvířata stála klidně pod stromem. Slezl, aby se jich chopil, ale jakmile k nim vztáhl ruku, zase mu utekly a musel je zase honit. Občas se zastavila na mýtince, aby se popásla na trávě, jakmile k nim však došel, hned ho útěkem zaváděla hlouběji do lesa. Pronásledoval je až do hloubi lesa, kde jsou domovem divá zvířata, jež neznají strach, neboť přebývají daleko od lidských sídel. Zase přišla noc a k jeho sluchu pronikl hrozivý křik divočiny. Vyšplhal se na vysoký strom a hle – ležel tam člověk. Ulekl se, ale když zjistil, že je to bytost jako on, rozveselilo ho, že už není sám a zeptal se druha: "Kdo jsi, člověče?" Ale druhý mu opáčil: "Kdo jsi tyčlověče, a odkud jsi sem přišel?" "Dvě zvířata, jež se oddělila od stáda, mne sem zavlekla", vysvětlil mu mládenec, "ale pověz mi, jak ses sem dostal ty?" A ten druhý mu řekl: "Mne sem donesl můj kůň. Sestoupil jsem, abych si odpočinul, ale tu mi utekl; honil jsem ho, nedokázal jsem ho však chytit, a tak jsem se dostal až sem." Tak si popovídali a dohodli se, že zůstanou spolu.

Ale když noc konečně počala prchat a začínalo svítat, tu se ozval dunivý chechot, pronikající celým lesem a celého ho roztřásl. Zachvátil i strom, na němž oba leželi, sehnul ho až k zemi a opět ho vymrštil vzhůru. Jeho druh mu řekl: " Já už jsem na tomhle místě několik dní a nocí a vždy za svítání propukne v lese tenhle chechot." Mladík na to řekl: "To je jistě místo patřící duchům, protože v lidském světě se takový hlas neslyší.." Zanedlouho nastal bílý den, a hle, pod stromem stála obě mládencova dobytčata, a dostavil se i kůň jeho druha. Sestoupili na zem, ale zvířata opět unikla a každý pronásledoval ta svá do lesa, a tak se sobě vzájemně ztratili. Když za nimi mladík běžel, uviděl najednou cosi ležet u svých nohou. Shýbl se a byl to pytel plný čerstvého chleba. Utišil svůj hlad a měl radost, protože co lepšího by si mohl v divočině přát. Když se nasytil, hodil si pytel na ramena a dále se plahočil za svými zvířaty.

A tam, kde byl les nejtemnější a splétal se v neproniknutelnou houšť mu vykročil v ústrety velice podivný muž, bytost, jakou ještě nikdy neviděl. Rozcuchané rusé vlasy poletovaly jako plameny okolo jeho popelavého obličeje, v němž byly dvě hluboce zapadlé zelené oči, podobné koulím z malachitu. Jeho oděv vypadal jako sešitý z kůže tisíců ještěrek. Pronikl chlapce takovým pohledem, že se onen v očarování vůbec nedokázal pohnout z místa. Lesní bytost na něj promluvila: "Jak jsi sem přišel?" Ale mladík mu opáčil: "A jak jsi se sem ty dostal ty?" Bytost mu řekla: "Já jsem tu od prapočátku, ale ty, jak ses sem dostal? Na toto místo se ještěžádný člověk nikdy nedostal." Tu mládenec pochopil, že jeho společník není člověk. Lesní duch se ale zeptal znovu: "Co tu pohledáváš?" On odpověděl: "Honím dvě zvířata, která se oddělila od mého stáda.." "to stačí", promluvil duch, "teď pojď se mnou." Mládenec šel za ním a neodvážil se promluvit. Po cestě narazil na svého nočního druha a zamával na něj, aby šel také s nimi. Ten si všiml pytle s chlebem na jeho ramenou a poprosil ho: "Bratříčku, tolik dní jsme nejedl. dej mi chleba." Ten však odpověděl: "Jak ti mohu dát svůj chléb? Vždyťčím se budu sám život v této pustině?" Druhý však na něj naléhal a pravil: "Zcela se ti vydám a stanu se tvým sluhou, když mi dáš ze svého chleba." tak ho přijal za svého sluhu a onen se mu zavázal přísahou, že jej nikdy neopustí; mládenec se s ním rozdělil o chléb, dal mu ho, kolik snědl.

Společně tedy šli za lesním duchem. Nakonec vyšli z lesa do temného údolí, země tam byla pokryta hady a salamandry, jež se plazili jeden přes druhého. Mládenec se otázal lesního ducha: "Jak tudy projdeme?" Ten mlčky ukázal na dům, který se vznášel ve vzduchu nad jejich hlavami. Pak je chytil za ruce, vylétl s nimi do vzduchu a beze škody je přenesl do svého domu. Ten byl plný zvláštních nástrojů, jejichž význam mladík nechápal, ale bylo v něm i vše pro potřebu lidských bytostí. Lesní duch jim předložil k jídlu a pití hojnost dobrých věcí a opustil dům stejným způsobem. a oni tam zůstali a jedli. Tu se sluha rozmrzel, že se tak zaprodal pro jednu jedinou hodinu, poněvadž nyní měli plno jídla. Hlasitě vzdechl: "Jak já to přijdu k takovému životu? Jak přijdu k tomu být sluhou?" Mladík se ho zeptal: "Jakého jsi stavu, že tě tolik mrzí být sluhou?" Na to mu ten druhý pověděl,že byl v říši lidí králem, ale že se začalo mezi lidem šuškat, že pravý král byl v dětství hned po narození zaměněn za syna služebnice a žil v služebníkově domě jako jeho syn, zatímco on, syn sluhy sedí na královském trůně, a jak tomu druhému způsobil mnoho příkoří, až ho donutil odejít ze země. A hovořil dále, že k němu jedné noci přišel sen a hlas ve snu mu poručil: "Odvrhni královskou vládu a jdi, kam tě oči povedou, neboť musíš pykat za svůj hřích." A říkal, že na sen nejprve nedbal, že se mu ale stále vracel a on neměl v noci klidu, až nakonec učinil, jak mu sen poroučel: opustil království a šel; a teď se navíc stal sám sluhou. Mladík všechno vyslechl a mlčel. Večer za soumraku přišel lesní duch, donesl jim jídlo a pití a připravil jim lůžka. A k ránu se opět ozval v lese onen hlučný chechot. Sluha nyní řekl mládenci, aby se lesního ducha zeptal, co to bylo, a ten se ho tedy otázal a dostal odpověď: "To je smích, jímž se vysmívá den noci, když se ho za úsvitu táže: 'Proč již nemám jméno, když přicházíš ty?' Tu propukne den v smích a ujímá se země." A když jim to pověděl, jako předtím je opustil. Vrátil se teprve večer. V noci pak slyšeli mocně silněji hlasy všech lesních zvířat: poznali řev lva, děsné pardálí vytí, sladký vrkot hrdliček i volání jelena a další a další hlasy okolo nich přibývaly. Zpočátku jim to připadalo jako veliký zmatek, čím více však poslouchali, pociťovali, že je to píseň a má svůj nápěv. A vš pozemské štěstí se jim zdálo proti této písni nicotné. A sluha zase navedl mládence, aby se zeptal, co je to, a ten to udělal. Duch odpověděl: "Lesní zvířata postřehla. že slunce dalo měsíci nový stříbrný háv. Měsíc je pro ně veliké dobrodiní, neboť před ně na jejich noční potulky prostírá své světlo; lesní zvířata se totiž za dne skrývají a v noci bdí. Rozhodla se tedy uctít ho novou písní a vymyslela nápěv, který jste slyšeli." A když se tomu divili, ještě dodal: "Zdá se vám to nepochopitelné? Jak tedy budete teprve žasnout, až uvidíte mé podivuhodné žezlo, v němž spočívá moc, jež rozezpívá každé zvíře, které ho se dotkne."

Ráno třetího dne je přenesl lesní duch ze svého domu vzduchem na lesní pěšinu, kde je nalezl a řekl jim: "Vraťte se nyní do lidského světa!" "Ale kam se máme podít", ptal se mládenec. A lesní duch jim řekl: "Pátrejte po zemi, jež se nazývá země bláznů, a má moudrého krále." A ukázal jim, kam mají jít. Na rozloučenou však mládenci dal darem kouzelnou hůlku, o níž hovořil, popřál mu štěstí a zmizel.

Vydali se tedy na cestu. Došli do lidských končin a šli dále, až dospěli do země, která se nazývala zemi bláznů, ale měla moudrého krále. Byla obehnána zdí, takže museli kolem ní putovat mnoho mil, než narazili na bránu. Když tam chtěli vejít, vrátný jim bránil. Tu mládenec zvolal: "To je vskutku bláznovská země, když nepouštějí nikoho dovnitř!" a člověk v bráně jim odvětil: "Až do teď jsme se nazývali bláznovskou zemí s moudrým králem. Ale teď náš král zemřel a na smrtelném loži rozkázal, aby se země nadále nazývala moudrou zemí s bláznivým králem, než přijde někdo takový, jenž svojí moudrostí způsobí, že bude možno znovu nastolil původní název, a ten že má být králem místo něj. Proto nevpouštíme dovnitř nikoho, kdo nemá odvahu k takovému činu. Jsi-li k němu připraven, tedy vstup." Toho se ale mladík neodvážil a se svěšenou hlavou odešel. Sluha mu radil, aby se odebrali do jiné země a neprodlévali tam. On však nechtěl, neboť pamatoval na slova lesního ducha. Mezitím se k nim přidružil ještě jeden další člověk v černém, jenž seděl na černém koni. Přikvačil až k nim a pohlédl na mladíka, jemuž se pod jeho pohledem zazdálo, jako by byl nucen dotknout se onoho koně svou hůlkou. Učinil to, a kůň počal nádherným hlasem zpívat měsíční píseň. Nato se černý muž zasmál a pravil: "To si chceš navěky se svou hůlkou jenom hrát? Nenapadlo tě. že ti byla dána za lepším účelem? Nevíš, že touto hůlkou vyloudíš z každého nejvnitřnější hlas srdce a že pokud ji máš, porozumíš věcem z jejich srdce? Poté obrátil černý jezdec svého koně a odejel.

Tu mladík pochopil, proč ho lesní duch poslal právě sem. Vrátil se k bráně, požádal o vpuštění a uvolil se vykonat onen čin. Stráž ho zavedla do shromáždění knížat. Seděli v královské síni v kruhu a nevěděli si rady. Knížata k němu promluvila: "Věz, že ani my nejsme blázni, ovšem zemřelý král byl mocný mudrc, takže oproti němu musíme být za blázny považováni. Proto také tuto zemi pojmenovali zemí bláznů s moudrým králem. Král zanechal syna; i on je moudrý, ale jen natolik, že oproti nám je bláznem, a proto nařídil umírající král, aby se jméno země změnilo do té doby, než přijde takový, kdo se mu bude rovnat v moudrosti a znovu nastolí původní název. Tomu, kdo to dokáže, předá syn vládu. Věz tedy, mládenče, do čeho, do jaké těžké zkoušky se pouštíš. V našem městě je sad, jenž byl před pradávnem založen obry. V něm rostou z černé země namísto stromů mocné ocelové zbraně a jako luční kvítí v něm raší stříbrná a zlatá zbroj. Jakmile však někdo do sadu vstoupí, povstanou duchové obrů a oboří se na něj, takže musí utéci. Podívejme se tedy, jsi-li tak moudrý, abys ty obry dokázal přemoci.

Mládenec si dal ukázat cestu do sadu. Obklopovala ho zeď a zrezivělá vrata se kývala ve svých pantech; hlídače v něm nebylo. Ve výklednku zdi poblíž branky byla za stříbrnou mříží socha muže ve zlatém královském hávu a s korunou ze zlata, jež měla obličej a ruce ze slonoviny. Nad podobiznou byla do zdi zapuštěna tabulka z alabastru, na níž se zářivým písmem četlo: "Ten, jenž tu stojí, byl v dávných časech králem této země. Před ním i po něm vládl svár, za jeho dnů však mír." Mladík se mříže dotkl a ona se hned otevřela. Tu pochopil, že má s pomocí tohoto krále zažehnat duchy a vyprostit sad z jejich moci. Uchopil sochu, vstoupil s ní do sadu a postavil ji doprostřed. Nic se ani nepohnulo a on opět v pokoji vyšel ven. Ostatní přišli, a on je zavedl v pokoji do sadu.

Knížata mu pravila: "Byť se toto událo, nemůžeme ti odevzdat království po jediném činu. Musíš ještě obstát v druhé zkoušce. Od pradávna stojí uprostřed naší říše na vršíčku mramorová síň a v ní vysoký vyřezávaný trůn. Je zhotoven ze dřeva posvátného stromu a zdobí ho podoby všech zvířat i bylin, jaké se v zemi vyskytují. Před ním stojí stůl a na něm sedmiramenný svícen. Dříve bývalo tak, že každý, kdo se na ten trůn posadil, viděl před sebou celou zemi a neuniklo mu nic, co se v ní dělo. A kdo zažehl světla na sedmiramenném svícnu, poznával všechny myšlenky, které kdo v jeho zemi okolo spřádal. Ale od smrti starého krále se kalí sedícímu na trůně oči a již nevidí, co je okolo a ani svíceno nehoří, když ho někdo chce zapálit. Od trůnu ale vede jako paprsky hvězdy všemi směry mnoho cest do celé země. A na každé z cest stojí okřídlené zlaté zvíře. Dříve zpívávala zpvířata opůlnoci podivuhodnou píseň. Ale od smrti starého krále stále mlčí. A když se k nim přiblíží člověk, propadnou zuřivosti a pohltí ho. LId si zoufá a má strach, protoče nikdo doposud nezjistil, proč se tak děje. A my bychom chtěli vědět, jsi-li tak moudrý, abys uvedl věci opět do pořádku."

Zavedli ho do síně ke stolci. Když se na něj podíval, poznal, že byl vyřezán ze stejného dřeva jako hůlka, již mu daroval lesní duch. Prozkoumal ho, aby zjistil, proč ztratil svou sílu. Pak si všiml, že na vršku trůnu schází vyřezaná růžice. Jal se ji hledat a nalezl ji ukrytou v síni pod jedním kamenem. Opět ji připevnil na trůn. Pak se podíval na svícen, a zjistil, že je poněkud vysunut ze středu stolu, i vrátil jej na původní místo. I vystoupil na trůn a zažehl svícen. Přehlédl celou zemi, prohlédl všechny myšlenky a veškeré skutky, minulé i přítomné, a pochopil, že starý král před svou smrtí všechno tak zmátl, aby nalezl člověka, který to dokáže obnovit a každou věc uvést na její místo. Pohlédl na zlatá zvířata na jejich cestách a povšiml si, že každé se trochu pošinulo ze svého místa. Poručil jim vrátit se na svá místa a zvířata již nechal lidi k sobě klidně přistoupit. Když se na své místo dostalo i poslední z nich, byla půlnoc a všechna zvířata zanotovala ohromnou píseň.

Tu předali mládenci královskou vládu. On ale řekl svému sluhovi: "Teď opravdu rozumím, že jsem vskutku královským synem a ty doopravdy synem služky."