Andresius | Svatováclavská cesta

Svatováclavská cesta

aneb jak si snadno zvykneme na zázraky

Tuto neděli jsem šel po Svatováclavské cestě. Že nevíte? Inu nemíním tím, že bych se vydal ze Staré Boleslavi do Prahy ani opačným směrem, ba ani z Levého Hradce na Budeč či po jiných profláklých místech s tímto pradávným naším knížetem a světcem spojovaných. "Svatováclavská cesta” je pro mne polní cesta spojující Jenčice s odlehlým koncem Čížkovic v Českém Středohoří. Neleží na ní žádný svatováclavský obraz, žádná socha a vůbec žádná pamětihodnost. V úseku přiléhajícím Čížkovicím bývá někdy rozblácená. A proč tedy Svatováclavská?

Tato cesta se tam objevila a svatého Václava loňského roku. To byl den, kdy jsem si už nemohl dovolit dojet do Lovosic autobusem a musel pěšky dojít do Čížkovic na vlak, na nějž mám slevu, a večer - už notně unavený a s těžkou taškou zase stejnou cestou zpátky. A právě v onu večerní hodinu se mi zázračně položila pod nohy. Že to není zázrak a odjakživa tam byla a jen já bloud jsem o ní nevěděl? Ouha, to byste mi museli dokázat. Prostě tam NIC NEBYLO a já měl velkou obtíž, poněvadž silnice jsou v severních Čechách, jako skoro všude, plné rychlých a nebezpečných aut, o kvalitě jejichž řidičů si nemohu dělat iluze. A náhle přišla zaková ZÁZRAČNÁ pomoc. Potom jsem svou svatováclavskou cestu použil ještě mnohokrát, naposledy, jak říkám, tůhle. Že nezmizela, když byla tak zázračná, ozývá se mi za zády jakýsi kousavec. A proč by měla mizet? Zázraky se nedějí v pohádce, kde se vezme za zvonec a všemu je konec, a je tam papírová zem, skrz níž se propadneme zase sem. Zázraky se dějí tady na zemi  PRO NÁS. A pravý zázrak má hmatatelné, trvalé účinky. Ale když tak šlapeme po důkazech zázraků, je dobré si občas aspoň na ten zázrak vzpomenout. To je také význam a důvod veškerých relikvií a svátků, abychom si vzpomněli, jak nám bylo tím nebo oním dobře pomoženo.