Andresius | Cestovňí deňík z putováňí po Moravě

K následujícímu textu, kterí již ostatně existuje na tomto webu v jiné, tradičnější, formě, (andresius.pise.cz/...) nejprve pár slov komentáře: Už léta se k tomu chistám a chce to jen odvahu přelomit železní (a také hloupí) zvik: Psaní dvojího "i-y" nemá již v češťině žádné opodstatněňí. Nejde o dvě rozďílné hláski - obě "i" se vislovují naprosto stejně. Jeďiní víznam má tento rozďíl  ve spojeňích di-ti-ni, kde použiťí měkkého i signalizuje měkčeňí příslušné souhláski. To se však dá velice snadno ošetřit háčkem nad příslušním d-t-n, jak viďíte také na předloženém textu. Ypsilon" bi tedi mělo zůstat snad jen v přejatích řeckích slovech a ňikde jinde. Pokud se k takovému kroku odhodláme, velice usnadňíme život sobě, ale především zástupům žáčků ve škole,  a také těm nečetním cizincům, kteří ze zálibi nebo z nutnosťi náš jazyk používají nebo ho studují. Rozhodl jsem se učiňit k tomu zásadňí krok a předkládám vám zde svůj prvňí text přepsaní do reformovaného pravopisu. 

Cestovňí  deňík z putováňí po Moravě
14.6. až 22.6.2002

Na tídeňňí putováňí po jižňí Moravě jsem se vidal motivován hudebňím festivalem Concentus Moraviae, kterí probíhá vždi v červnu v různích jihomoravskích městech v okolí Brna, ňikoli však v Brně samém; ježto každí koncert je někde jinde, dává vhodnou záminku k putováňí a návštěvě mnohích míst, kam bi se jinak člověk stěží dostal. A poněvadž bili zážitki z nejrůznějších míst barvité a mé zkušenosťi mohou posloužit dalším cestovatelům, dávám je k lepšímu jako možní tip, případně varováňí. (To ale jen ve velmi omezené míře. Musím předeslat, že zážitki z celého putováňí bili v převážné míře pozitivňí.)

1.den - 14.června

trasa: Praha - Hustopeče (autobus)

Úvodňí den mého putováňí znamenal hlavně sťihnout v Praze volbi a za půl hoďini se přemísťit na Florenc. Po vistoupeňí z autobusu honem nalézt místo pro stan, utábořit se a vistrojit se na koncert. Sťihnout utábořeňí před koncertem bil problém, se kterím jsem se potíkal po celou dobu svého putováňí, dnes to bilo ale poprvé a třebaže vše šlo podle plánu - promptně jsem po příjezdu našel místo, které jsem si vitipoval podle mapi za možné tábořiště - bilo to na křížovém vrchu poblíž letňího kina) bil jsem z toho dost ve stresu, takže mě po většinu dobi bolela hlava ( a nepřestala dokud jsem neusnul.)

Hustopeče (vipisuji z průvodce):

Prvňí zmínki z r.1240 zmiňují množství viňic a obchod s vínem. V letech 1323-1600 patřilo město klášteru králové v Brně, založenému Eliškou Rejčkou. Poté město odkoupeno rodem Lichtenštejnů. - Nevěděl jsem, že až tak daleko na sever se prosťírala Lichtenštejnské ledňicko-valťické panství.  -Pověstné svími trhi na dobitek z Haliče a Uher, též pěstováňím a zpracováňím lékořice. Ve zdejší ťiskárně, kterou vlastňil Ludvík Masarik, višla poprvé ťiskem kritika Rukopisů. Město mělo v minulosťi dva kosteli, špitálňí sv. Ducha z 15.stoleťí a sv.Václava z 16.stoleťí. Prvňí zaňikl koncem minulého stoleťí, druhí zříceňím věže v roce 1961 a následnou demolicí zachovaného presbitáře.  V původňím místě nad románskou kriptou se vibudoval noví moderňí chrám. - K tomu jsem našel barvití popis, dokumentovaní fotografiemi v novém kostele - došlo k tomu takto:

Na náměsťí v Hustopečích stával kostel, kterí bil ve svém jádře velice starí, románskí (skutečně na starích fotografiích, které tam měli vistavené, bilo vidět, že průčelí má ještě románskou dispozici - pokud ovšem nebilo ”zmockerováno”), kterí bil později přestavěn na raně gotické dvojloďí (!) a opatřen nádherním převíšením halovím chórem s cenními freskami. Jednu z ňich sňali a mají teď v Brně v muzeu spolu s jednou gotickou truhlou, to je vše, co z toho kostela zbilo. Přímo okolo kostela přes náměsťí ale vedla, než postavili dálňici, hlavňí silňice Brno-Braťislava s velice rušním provozem. Pamětňíci hovoří, že v padesátích letech se tam neustále přesouvali tanki a jiná těžká vozidla. Kostel trpěl otřesi a kostelňí věž dostala znatelnou, jasně viďitelnou trhlinu, na kterou ale ňikdo nedbal - církev nesměla a nemohla, a místňím mocipánům to bilo jedno. Až jednoho dne, respektive noci - ve 2 hoďini nad ránem roku 1961 se celá věž zříťila a to přímo na kostelňí loď, která bila tak naprosto zňičena. Zůstal však stát nádherní chór. Místňí komunisté ovšem neprodleně naříďili ho strhnout. Asi rok trvalo jejich přetahováňí s (komunistickím!) Ministerstvem kulturi v Praze, které nechtělo odejmout objektu památkovou ochranu. Nakonec si ale místňí Břeclavskí OV KSČ prosaďil svou - že musí bít dáno za viučenou religiozitě, protože kdibichom jim nechali stát chór, hned bi chtěli opravit ještě loď a kdoví co ještě. Tak bila tato jeďinečná památka definitivně zňičena.

Noví kostel je nádherní, třebaže ňičím nepřipomíná onen starí. Má vějířovití půdoris, kterí se sbíhá do centra k oltáři a na nejvišším místě z něho vistřeluje k nebi věž korunovaná královskou korunou. Celé toto architektonické veleďílo na mě působilo nesmírně hrdím a pišním dojmem, připomínalo mi pohib páva, kdiž roztahuje ocas - nejprve ho vějířovitě roztahuje a pak, v jeďiném okamžiku jím švihne vzhůru. Krom toho má kostel i velmi citlivě vitvoření interiér například s krásnou, moderňí křížovou cestou. Jako farňí sloužil Hustopečskím během posledňích let zřejmě malí kostel/kaple právě na křížovém vrchu, kde jsem tábořil a kterí si niňí po vší té štrapáci zaslouženě ulevil - právě mu slovenšťí zedňíci dávali noví kabát.

Město Hustopeče bilo opevněno a mělo pět bran. Zbitki hradeb se zachovali v ulici Na Hradbách.  - ale v pěkně dezolátňím stavu. Vůbec tihle partie města vzdálenější od náměsťí bili pěkně zanedbané.  Maxmilián II. v česki psané lisťině z roku 1572 povišuje město a uděluje znak. Renesance je zastoupena kamennou kašnou s Tritonem a delfíni z roku 1595 ta mi nějak uňikla! - několika domi  s arkádami a patrovími sklepi.  V tom nejhezčím mají muzeum s takovou polosoukromou vinotékou , hezké.  Po původňím "horenském soudu", kterí řeší vinařské spori pro celou Jižňí Moravu, zbil kamenní erb. Pseudorenesančňí radňice - poměrně hezká - z počátku 20.stoleťí.

V průvodci ale zapomněli na víznačnou barokňí památku, kterou je ohromní trojičňí sloup na náměsťí přímo proťi kostelu s bohatou sochařskou vízdobou zobrazující populárňí barokňí světce (české patroni i jezuitské svaté) a  několika chronostichi, z ňichž každí uváďí jiné datum! Také je tam evangelickí sbor a před ňím - nádherná statua svatého Jana Nepomuckého!

2.den - 15.června

trasa: Hustopeče - Pouzdřani - Novomlínská nádrž (pěški)

Většinu předchozího jsem ovšem zjisťil až následujícího dne. Po obhlídce města a doplněňí zásob jsem virazil na prvňí den pěší pouťi. Původňí plán bil dojít někam k Pohořelicům a odtud se dopravit na další cílové místo, do Moravského Krumlova. Už prvňí den ale ukázal, že plán bil nerealistickí. Ve spalujícím vedru (určitě dost nad 30°C) jsem se protloukal holími vrchi, porostlími pouze viňicemi a příležitostně ovocními sadi Velkopavlovického hřbetu. Vskutku jsem si zažil, co je to step. (Pouzdřanská step bila jedňím z mích volitelních cílů podél cesti.) Odpočinki jsem trávil v libovolné křovině podél cesti, sťín bil vzácnosťí. Kdiž jsem nakonec dosáhl Pouzdřan a usaďil se ke krátkému odpočinku před hosťincem, začali se stahovat bouřkové mraki. Další tři hoďini během následující bouře a krupobiťí jsem tedi strávil v Pouzdřanské hospodě, zažil tam vihlášeňí vísledků voleb (na místňí úrovňi - rádio zahrálo a hlas břitce oznámil "Vísledki voleb v Pouzdřanech: 1.místo KSČM 103 hlasů, 2.místo Soc.demokracie 97 hlasů, 3. místo Koalice 28.hlasů; do hospodi bila přinesena třešňová haluz a oslavovalo se). Bouřku se mnou ale v hospodě přečkávala naštěsťí jedna velice zajímavá dvojice - sestra s mladším bratrem z Litomišle, se kterími jsem potom šel i zbívající kousek cesti k Novomlínské nádrži - měli namířeno na Pálavu. Na betonové navigaci  a v okolňích mokřinách novomlínské nádrže nebilo snadné nalézt místo, pro stan, takže jsem se utábořoval až za hustého soumraku v půl desáté.

Pouzdřani

Zde nemám průvodce, jen popis z mapi, takže sám: Krásní bílí kostel, podezřívám že renesančňí (což na sever od Alp vipadá jako trochu bujnější gotika - mapa tvrďí, "gotickí z konce 15.stol), má dvoje nádherná stará, zřejmě původňí vrata. Také je na něm náhrobňí kámen upozorňující na romantickí skon příslušňíka kňížecího lichtenštejnského rodu - splašením koněm. Podle nápisů bila vesňice zřejmě zcela Německá - to visvětluje ti silné komunistické resentimenti. (Ostatně i Hustopeče bili německou enklávou, což dokládá například to, že tam dodnes nevěďí, jak má vipadat místňí kroj.) Mapa ještě zmiňuje barokňí kapličku před vesňicí směrem ke stepi a dobře, že mi ji připomněla, protože bi bilo nevděčné toto krásné místečko mého odpočinku, jako stvořené pro zbožné poutňíčki, abi si odpočinuli ve sťínu na pažitě, nevzpomenout.

Novomlínské nádrže

Bil jsem na ně zvědaví - po těch všech ekologickích nářcích, které jsem slišel. Mapa mi prozraďila, že původně se v lužňích lesích pod Pálavou nacházel soutok tří řek - Dije, Jihlavi a Svratki. Soutok s Dijí je niňí pohřben přehradňím jezerem, soutok Jihlavi a Svratki však zůstal zachován, bil jsem tedi na něj zvědav. Nejprve to vipadalo slibně - lužňí les po velké bouři kipěl vlhkosťí a životem. Pak jsem ale přišel na břeh Svratki a - sklaplo mi. Betonová navigace po obou březích ňivi se táhne na kilometri daleko. Jihlava o kousek dále - totéž, jen ta navigace je jen po jedné straně.  Ti silňice měli aspoň jednu víhodu - dalo se po ňich richle přesouvat a pozorovat při tom život, kterí jsem spíše viciťoval,  nežli bich mu rozuměl. Tlačil mě čas - už padala noc a já jsem nenašel tábořiště - na betonovém náspu to nešlo a všude okolo mokřini. Nakonec nacházím tábořiště u stavidla, vařím a usínám.

3.den -16.června

trasa: Novomlínská nádrž - Pohořelice(pěški) (- Brno - Moravskí Krumlov - autobus/vlak)

Kdiž jsem ráno virážel, netušil jsem, že mě čeká jeden z nejnáročnějších dnů mé pouťi. Proplétat se lužňími lesi na sever bilo místi náročné i orientačně, hlavně však dusná a vlhká atmosféra čiňila pochod skoro nesnesitelnějším, nežli úpal předchozího dne. K dovršeňí všeho mi odešli sandáli, takže jsem měl na vibranou mezi rozpadajícími se sandáli a tlačícími botaskami. (S ťímto dilematem jsem musel zápasit dále po celou dobu pochodu.) Částečně odměňován za strázně nezviklími pohledi na četnou faunu (kdibich tak všechni ti ptáki znal!) jsem se sunul hlemížďím tempem na sever. Kdepak bít v Pohořelicích v 11 hoďin! Ťiším hlad u bouří poražené poloďivoké třešně a ve dvě hoďini klesám horkem a únavou na fotbalovém hřišťi v malé vesňičce stále ještě asi 2 km od Pohořelic. Posledňí úsek cesti vede po silňici a tak míjím velkí železní černí kříž, zlověstné znameňí zcela zbitečné zlobi na nevinních - památňík pochodu smrťi, při němž zahinula v roce 1945 velká část brněnskích Němců (ale prí také jen liďí s německím příjmeňím). Pohořelicům vládne neidentifikovatelní smrad, zřejmě zemědělského původu. Lokálka funguje jen ve všedňí dni. Co horšího, žádné autobusové spoje směrem na Dolňí Kouňice a Moravské Bráňice nejezďí, všechni autobusi tu jezďí do Brna. Naštěsťí brněnskí autobus jede vzápěťí, ač na něj čeká ohromní dav liďí - někteří se nedostali do předchozího autobusu. Jeďiná šance je probojovat se do něj a v Brně za deset minut sťihnout vlak na Moravskí Krumlov, jinak koncert nesťihnu. Obojí se daří a já si konečně vichutnávám cestu lesnatou krajinou plnou tunelů z Brna přes Střelice na Hrušovani a Znojmo. Přemíšlím, zda to StEG mislela tehdi s konkurencí Severňí dráze Ferdinandově vůbec vážně, kdiž svoji železňici z Brna na Vídeň vedla takovím náročním terénem, možná jí ale ňic jiného nezbívalo - nejlepší přímá trasa už bila obsazená. Z nádraží v Moravském Krumlově jsou do města asi ještě dva kilometri, autobus, kterí k vlaku jezďí, se neobtěžoval počkat, než dojdu od konce vlaku. Ale cesta je pěkná, dlážděná a mírně se svažuje, v dálce před sebou viďím stavbu o které se domňívám, že to je zámek a vipadá hezki. Z omilu mě viváďí mlaďík, kterí mi nabízí svezeňí do města: To neňí Zámek, ale Floriánek. Nu tak se tedi dám k zámku raději zavézt. Zámek, hlavně jeho nádvoří osvětlené kandelábri z padesátích let, bez jakékoli stopi po čemkoli, co bi připomínalo zahradu nebo park, působí přízračně. Park objevuji až později, rozkládá se za zámkem. Je velmi rozsáhlí, probíhá jím několik úvozovích cest a jedna dokonce vede pod parkem tunelem. Na utábořeňí je odlehlí kout parku ideálňí místo. Spát jdu bohužel hladoví - po desáté neňí v Krumlově otevřena jeďiná hospoda, ještě že zbilo od rána pár buchťiček; zato se mi naskítá utěšující pohled na ztemnělí park plní poletujících svatojánskích mušek.

4.den - 17.června

trasa: Moravskí Krumlov - Ivančice (pěški)

Vzhledem k tomu, že včera nezbil čas na prohlídku města, odkládám odchod a jdu se poďívat nejdřív do města; jeho kuriózňí půdoris (Krumlov!) uvňitř skoro kruhového meandru říčki Rokitné (vzpomínka na Jaroměřice!) a "Floriánek " na druhé straně na kopci k tomu přímo nuťí. Také si dopřávám vidatnou (dvojitou) sňídaňi a nakupuji trochu potravin. "Floriánek” je kostel čtiřhranného půdorisu se čtiřmi věžemi - připomíná tak spíše zámeček. Stojí na skále nad řekou na místě, kde údajně kůň, jenž se na posledňí chvíli zapřel všemi čtiřmi, zachráňil před pádem do hlubini jakéhosi šlechťice. Místo je to půvabné, včetně romantické cesti lesem na úbočí. Bohužel samotné údolí Rokitné zaujímají převážně fabriki. Z hradeb se také dochovalo poměrně málo. Jedna kuriozita - městskí úřad tu sídlí - v klášteře. Zvláštňí kontrapunkt k politické realitě - Oslavansko, a vůbec Znojemskí okres, ovládají komunisté. Pan starosta, kterého jsem měl možnost vidět včera večer, také neoplíval vířečnosťí a po pravdě řečeno, město působí trochu zanedbaním dojmem.

Po prohlídce richle balím a vibaven svími dvěma láhvemi vodi virážím už za horka na cestu. Cesta mě dnes povede v podstatě údolím Rokitné až do Ivančic. Poprvé plňím láhve na kouzelném místě s překrásním kamenem, jako stvořením k odpočinuťí; pak ale mám problém najít prvňí zastávku - obec Rokitnou; vilézám z údolí vlastně až tam, kde jsem měl do něj opět slézt. Cesta je dlouhá a poněkud jednotvárná. v poledne odpočívám u mostku pod Budkovicemi a likviduji následki pohromi, již způsobil v mém batohu neprozřetelně zakoupení jogurt v ekologickém (papírovém) obalu. Do Ivančic dorážím až pozdě odpoledne. Město je pro mne rozčarováňím - po slavních bratrskích památkách aňi stopi (průvodce píše, že se přece jen něco z ňich zachovalo). (Katolickí) kostel na náměsťí je krásní a architektonicki cenní, s důkladním popisem všech detailů uvňitř - Viužívám jeho chládku, abich se převlékl a zanechávám v něm batoh, abich se vidal na prohlídku města, se kterou jsem ovšem richle hotov. Prostor okolo kostela zaujímá trh a zdá se, že tato stránka života je asi ťím nejdůležitějším, čím město žije. Chvíli váhám, zda zůstat na mši, poté ale virážím dále, avšak rozhodnut nejít už daleko. Procházím okolo vihlídki za městem a nedaleko od ňí rozbíjím tábor na - zřejmě soukromé - loučce a užívám si ještě nejméně dvou hoďin "volna” do setměňí. Je tu ale moře klíšťat.

5. den -18.června

trasa: Moravské Bráňice - Dolňí Kouňice(pěški) a zpět (autobus); Oslavani - Brno - Kijov (vlak)

Tento den se hodlám přesouvat hlavně vlakem; umožňí mi to zbavit se batohu, kterí mě velice ťíží a zpomaluje. Sestupuji na zastávku Ivančice -letovisko, ale neňí tam jízdňí řád a ňikdo neví, kdi jede vlak. Půjdu tedi do Moravskích Bráňic pěški. Dole pod zastávkou je hospoda a poďivuhodní uměleckí mlín, plní nejrůznějších plastik a soch, velmi barevních. I zábradlí je tadi barevné. U pumpi se umívám a peru kalhoti, pak pokračuji přes vrch na nádraží do Moravskích Bráňic, tam odkládám batoh a pokračuji na Dolňí Kouňice. Před dvěma dni jsem se k ňim snažil přiblížit z jihu, tak snad dnes se mi podaří spatřit bívalí premonstrátskí klášter Rosa Coeli. Značka nevede přímo po silňici, ale po vrších. Zaváďí mě tak daleko oklikou, že nakonec scházím do městečka po silňici. Dolňí Kouňice mě okouzlují svou lehkou, nevťíravou kultivovanosťí. Nejprve chci pokračovat a najít klášter. Cesta mě vede přes náměsťí kolem neobviklého empírového farňího kostela nahoru dál, ke kostelu starému, gotickému, bívalému bratrskému sboru niňí - pravoslavnému. Místo díchá ťichou duchovnosťí. Usedám na trávňík, kolem se trousí děťi, některé s maminkami; jdou právě ze školi. Pravoslavňí slaví niňí, o slunovratu Slavnost Sesláňí Ducha. Na dveřích je nástěnka s nepopiratelně duchovňím obsahem. Nepůjdu už dál, zde je můj cíl, sem jsem měl dojít.

Duchovně občerstven sestupuji do městečka a užívám se jeho sladkosťi na půvabném trojúhelňíkovitém náměsťí pod lipami - v cukrárně. Zpátki do Moravskích Bráňic jedu autobusem. Má nádražácká vášeň mi nedá a ještě předťím než se vipravím na Brno si musím projet celou krátkou lokálku až do Oslavan - kdi příště se sem dostanu? Takže jedu zpátki přes Ivančice . přejížďím soutok Jihlavi s Oslavou v rozkošném mokřadu a  za chvíli přede mnou vivstávají haldi - Oslavani. Samo nádraží je ve sťínu železáren a ohromné haldi. Mám asi hoďinu času, vipravím se tedi do města, ale  na náměsťí aňi nedojdu - je to daleko a nechci zmeškat svůj motoráček. V Bránicích vibíhám a střelhbitě vibírám z úschovni svůj batoh a za tři minuti už opět seďím na svém předchozím místě, budě ťím pozornost studentek i profesorek z některé brněnské školi na školňím čundru, které přistoupili v Ivančicích. V Brně viužívám přestupového času k střelhbitému osprchováňí na nádraží a k důležité akci: finance docházejí - přetáhl jsem rozpočet (cestováňí vlakem, i při kartě Z citelně podražilo); dají-li na poště peňíze, mohu pokračovat ještě několik dňí, jinak už mě nečeká než cesta domů. Pošta je štědrá, peňíze dává, nehledě na to, moc-li mi na účtu zbívá a já pokračuji na Kijov. Je to cesta po dvoukolejné traťi, niňí již elektrifikované. Vede širokím mělkím údolím ňic neříkající krajinou. Z dálki viďím Slavkovskí zámek.

V Kijově nastává obviklá trable hledáňí tábořiště. Kijov je živé město, je to tedi ještě složitější. Hájík u nádraží se mi nepozdává, podle mapi směřuju do parku. Městskí park je ale ohromně rušní a frekventovaní - jsou v něm víletňí hospodi a koupaliště, tadi to také nebude ono. Podle mapi vihledávám ještě zámek - ten je neprodišně zavření. V zoufalství lezu na vršíček za zámkem. Je na něm kostelíček v parku, nejspíše původně hřbitově Za kostelem konečně nacházím klidné  místo - dnes budu tedi spát na hřbitově. Půda bívalého hřbitova je proťi očekáváňí písčitá a tvrdá, nakonec však stan stojí a já virážím na koncert do města. Po koncertě s úlevním pocitem nově nabité finančňí rezervi poprvé tento tíden usedám do restaurace a pozoruji, jak se na náměsťí snáší soumrak. Kijov, ač město jinak celkem nezajímavé má na svém podlouhlém náměsťí architektonickou raritu. Konec náměsťí uzavírá bílá, okrajkovaná renesančňí radňice. (Dle průvodce z let 1561-2) Neňí však pouze renesančňí - její druhou polovinu tvoří rovněž bělostná funkcionalistická budova. S určitím odstupem ji na druhé straně sleduje na místňí poměri poměrně mohutná stavba hotelu (opět bílého, panelového) v té nejlepší tradici sedmdesátích let. Kupoďivu tato simbióza nepůsobí ňijak rušivě. Hle, co všechno je možné.

6.den - 19.června

trasa: Kijov - Koričani - Boskovice (pěški, autobus, vlak)

Ráno virážím s ne zcela jasním záměrem. Dojít do Boskovic bi znamenalo přes čtiřicet kilometrů lesnatou krajinou (krasem), to už vím, že nejde. Jinak to ale jde zase jen na Brno. Virážím tedi po jeďiné turistické značce, která vede zhruba ve směru - ono to nějak dopadne. Nejprve mě čeká dlouhí a nároční pochod neustálím stoupáňím mezi vinohradi, až za vesňicí Čeložňice se nořím do lesa. Míjím jakísi rozpadlí skautskí tábor, ale les mě postupně uhranuje svím kouzlem. Cesta trvá opět déle, než jsem čekal, ale je krásná. Na vrcholu lesňího hřebene je několik chat a samot a rozcesťí. Konečně začínám sestupovat. Po dalším rozcesťí mě zaráží zvláštňí zvuk a vzápěťí narážím na kuriozitu - naftové čerpadlo v provozu! Zde - na severňím svahu Ždáňického lesa se těží nafta. O něco dále se mi však cesta ztrácí v rozsáhlé pastvině. Blouďím po louce otabulkované přísními varováňími nezvaním příchozím - je soukromá. Nakonec mě vlastňík naváďí na správní směr dolů. Posledňí úsek cesti nad Koričani vede velkou a zpustlou zámeckou oborou. Kdiž dorážím na náměsťí mám ohromnou žízeň a hospůdka vipadá velmi přívěťivě. Bohužel, autobus jede vzápěťí a já jím odjížďím. V autobuse rozvážejícím dělňíki z práce v místňí prosperující truhlářské fabrice (kuchině Korina!) absolvuji okruh po okolňích vesňicích, mimo jiné také přes Střílki s barokňím zámkem - je hned naproťi autobusové zastávce - kterí češťí hinduisté zakoupili pro svého swámího, abich nakonec skončil na liduprázdné vlakové zastávce asi 5 km od Koričan. Nejbližší spoj na této dvoukolejné elektrizované magistrále do Brna jede za dvě a půl hoďini. Přečkávám je s láhví zteplalé vodi a hladoví v chatrném sťínu strážňího domku.

Další cesta už probíhá standardně, spoje navazují: Brno, Skalice nad Svitavou, Boskovice. Do kostela tentokrát dorážím ještě s batohem. Budou to francouzské varhanňí skladbi a pan starosta, inteligentně vipadající starí pán, zasvěceně hovoří o hudbě a o varhanách. To už je třeťí starosta, jakého jsem měl možnost na této cestě vidět a Boskovice, jak jsem je poznal toho i dalšího dne, mě jen utvrďili v přesvědčeňí, že jakí pán takí krám, aneb podle starosti poznáš obec. Boskovice na mě zapůsobili ťím nejpříjemnějším možním dojmem, ale to předbíhám. Boskovickí chrám je mohutná halová stavba s masivňí špičatou věží. Působí gotickorenesančňím dojmem, ale to je pravda jen zčásťi; mnohé z tohoto dojmu je "mockerovšťina" i kdiž musím uznat, že ňikoli nezdařilá. Uvňitř bohužel kostel působí podstatně chudším dojmem. Lunetová okna propouštějí málo světla, tak je docela temní. Proťi bočňímu vchodu se pak stkví v king-kongovské životňí velikosťi fialovoblískavoanilínová malba nejnovějšího katolického hitu: Jan Sarkandr; to ten kostel ale opravdu neměl zapotřebí. Ňicméně vpředu v presbitáři mě přitahují, ba téměř fascinují reliéfové epitafi dvou posledňích boskovickích vladařskích párů  z rodu Zástřizlů Jak neuvěřitelně z ňich visvítá charakter těchto osob, ba co víc i jejich postoje a spori, jako bi se zde v tom mramoru zhmotňovali: Starší dvojice představuje vládce železné a neúprosné šetrnosťi a vůle, přímo gründerské bezohlednosťi a posedlosťi - vskutku také za ňich obdrželi Boskovice nejmocnější impuls k rozvoji. Mladší pár se pak kromě nádheri a elegance  viznačuje také jakousi vzdornou nejistotou, váhavosťí na půl cesti mezi posedlosťí majetkem a touhou ho ušlechťile utrácet. Ba co víc, v jejich očích, především v postoji ženi se zračí i jistá zamilovanost, až snad láska. Poďivuhodné epitafi jsou to!

Kostel sám si pamatuji z jedné dávné letmé zastávki ale jeho okolí mne mílí; podle toho, co si pamatuji, měl bi bít u silňice, za ňí bi mělo bít autobusové nádraží a státňí silňice bi měla dál pokračovat vzhůru po náměsťí. Brzi přicházím na to, že tomu tak vskutku bilo, ale město dokázalo po odvedeňí dopravi mimo centrum oni vibourané ráni na dolňím konci náměsťí dokonale zacelit - částečně rekonstrukcí starích zďí a domů částečně poměrně zdařilou novostavbou.

Ona státňí silňice, která mě kdisi přivezla do Boskovic  a o krátké přestávce mezi jízdou seznámila s městem, ovšem také částečně zválcovala památku, kterou se dnes Boskovice asi pišňí nejvíce, tehdi jsem o ňí však neměl aňi poněťí: Veliké židovské město, rozkládající se podélně podle celého historického náměsťí a vklíněné tak mezi město a zámeckí vrch. Dnes je úžasně zrekonstruované s naučnou stezkou s asi třiceťi zaregistrovaními památkami, obnovenou velkou sinagógou a neobnovenou malou, a vůbec je to pícha Boskovic. Ještě večer po koncertě jsem se jím procházel, než jsem zamířil své kroki do amfiteátru. Ten den jsem nestavěl stan, ale spal na lavici ve velikém amfiteátru, kde se odehrávají folkové festivali. Předťím jsem si však dopřál po celodenňím strádáňí večeři, tentokrát dokonce v zámecké restauraci se svíčkami. Docela jsem se bavil ťím kontrastem - vedle mě u stolů v krásném letňím večeru seděli na zahradě jak elegantňí  dvojice, které přijeli naleštěním autem na své hoeurs á deux, tak lidé ošuntěle študáckého zevnějšku, nebo já. Bil to krásní večer.

7.den - 20.června

trasa: Boskovice - Skalice nad Svitavou- Lisice- les pod Strhařemi (pěški, autobus)

Než popíšu dnešňí putováňí, musím se ještě zmíňit o Boskovicích. Dal jsem si na jejich prohlídku ráno dvě hoďini, ale nakonec se protáhla téměř do oběda. Takže nejprve fakta z průvodce (se špetkou vlastňího moudra):

Boskovice

"Ve středňí čásťi Boskovické brázdi, v místech, kde údolí Malé Hané přechází ve víběžki Drahanské vrchovini, se rozkládá starobilé město Boskovice. Vzňikli patrně už v 11.stoleťí, od roku 1463 jsou městečkem. K povíšeňí na město došlo patrně (!) za vládi Josefa II. Gotickí hrad ze 13. stoleťí (postavili ho Boskovicové, původňí zemská šlechta snad ještě slovanského rodového původu; nejčastějším jménem v jejich rodě bilo Tas; jeden Tas z Boskovic bil i Olomouckím biskupem) za Ederů a Zástřizlů prošel renesančňí přestavbou . (Z té zbil maximálně tak jeden portálek. Hrad se velmi malebně vipíná na homolovitém vrchu nad městem Táhlí hradňí hřbet odděluje město od údolí Svitavi. Ten Eder  ze Šťiavňice - Boskovice držel jen jeden - bil uherskí důlňí podňikatel, kterí zbohatl natolik, že si mohl koupit panství. Bohatství však se ho nedrželo; nakonec zase zchudl, takže bil nucen panství opět prodat.) Spolu se vzňikem Boskovic či krátce po něm bil na náměsťí vibudován kostel sv. Jakuba, kterí bil postupně několikrát přestavován a upravován. V letech 1819-26 bil vibudován empíroví zámek. (Panství po Zástřizlech a po třiceťileté válce získal šikovní druhořadí potomek bohatích jihomoravskích Dietrichštejnů, s ňímž vládnoucí rod na ňic víznamného nepomíšlel, a založil tak Dietrichsteinskou sekundo- nebo snad i tertiogenituru. Panství jim patřilo až do 19.stoleťí, kdi je nakonec vižeňil nějakí šlechťic emigrovavší z revolučňí Francie - Mensdorff-Pouilli -  a v rukou jeho pravnuka je zámek dnes opět. Zámek je niňí obnovení, prožil však těžké dobi - bíval v něm ďívčí internát a zřizováňí umíváren a kuchině hradňím zámeckím prostorám zrovna nepomohlo. K zámku - je situován malebně přímo pod hradem, na úpaťí vrchu, takže se už trochu zvedá nad městem - patří ještě rozsáhlé zahradi a další budovi - jízdárna apod. Měl jsem v něm soukromou prohlídku - v červnu ještě moc návštěvňíků nechoďí. Objevil jsem tam pozoruhodnou vzácnost. Mají tam - sice rozladění a v dost špatném stavu - ale přece jen originálňí - hammerklavier.) K dalším víznamním historickím památkám patří i druhí Boskovickí kostel zasvěcení všem svatím. - Odpočívá ve své poklidné enklávě obehnán kruhovou zďí - patrně asi tedi původně hřbitovňí- již za křižovatkou oddělující ho od města a díchá klidem a důstojnou virovnanosťí. - Samostatní architektonickí celek tvoří bívalá židovská čtvrť, situovaná do prostoru mezi náměsťím a hradňím kopcem. Řada historicki cenních budov zde bila neuváženími zásahi zňičena, zachována bila tzv. Velká sinagóga, lázně a řada dalších staveb. Ze 17.stoleťí pochází židovskí hřbitov patřící k nejrozsáhlejším v našich zemích -  neviděl jsem.

Po úplné prohlídce virážím přes hradňí vrch a poté sťinním Pilskím údolím směrem ke Skalicům. Po asi hoďinovém pochodu dorážím bez problémů na Skalické nádraží a tam se seznamuji s ještě jednou Boskovickou vítečnosťí- tamňím pivem - i zavazuji se , že budu všude šířit slávu znački Černá Hora. (Se Starobrnem, které dominuje tamňí oblasťi, se to vůbec nedá srovnat.) Přijíždějící autobus mi nabízí možnost vihnout se přechodu údolí Svitavi po prašních silňicích (kus i po státňí) a já jí richle viužívám a směřuji na Lisice.

Lisice na mě příliš nezapůsobili: kostel, velkí supermarket, skoro obchodňí dům a všude propagace tamňího, prí veleúspěšného zemědělského družstva. - Mimochodem, chleba , kterí jsem si tam koupil, bil tak droliví, že se nedal nakrájet aňi za dva dni, kdi už bil skoro tvrdí. Zámek je dál ve směru mé cesti. Dorážím k němu ve tři odpoledne, v době největšího žáru. Po příchodu a ještě před odchodem se nořím téměř celí do hradňí fontáni. Zámek je tipická klasicistňí stavba s poněkud sťísněním průjezdem. Ze čtiř nabízeních tras nakonec volím trasu zámeckími zahradami. Ti jsou vskutku originálňí, prvňí část trasi vede dokonce po jakíchsi dřevěních lodžiích , jež se klenou nad dolňím patrem zahradi. (Prohlídku mám opět individuálňí, tentokrát však studentka, jež mě prováďí neňí zdaleka tak zasvěcená. Studuje ovšem jen zahradňickou školu - ve Velkém Meziříčí, tam také míří má cesta - a práci zde má jako povinnou praxi.)

V pokračujícím odpoledňi se za Lisicemi nořím do lesa a stoupám po lesňích cestách a silňičkách vzhůru "do hor" V podvečer dospívám do vesňički Bedřichov, odpočívám chvíli ve sťínu kostela a vidávám se dál "po hřebenu" směrem na jih. Slunce kloňící se k západu črtá v krajině, která rázem připomíná tu nejzapadlejší Visočinu, sťíni nejroztoďivnějších tvarů; je to slavnost světla. Procházím další vesňičkou, Kozárov, kde před hospodou čekají davi žízňivích teenagerů, až otevřou. Nechce se mi čekat a pokračuji dál. Cesta niňí klesá. Až okolo osmé se opět nořím do lesa a nacházím kouzelné místo u lesňího ribňíčku, v létě zřejmě viužívané nějakím turistickím nebo skautskím odďílem za tábořiště. Na protější stráňi se tičí visoké pařezi - je částečně vikácená. Jeden pařez je viložení rozkročení samec. Je asi osm hoďin a já konstatuji, že lepší místo na utábořeňí bich si nemohl přát. Stavím tedi stan, zpívám nešpori, vařím a jen tak tak to všechno sťíhám za světla. Během té dobi zjišťuji, že se zřejmě nacházím poblíž nějaké vesňice, neboť za tu krátkou dobu zažije ribňíček aspoň tři návštěvi. Nejkurióznější je pán, kterí venčí psa ťím způsobem, že ho vihoďí z auta a popojížďí autem za ňím ; a to pěkně prosím v lese, v té nejpanenštější přírodě, jakou si lze představit - ach zvrhlosťi lidská! Aňi psí venčeňí mě ovšem neodraďí a před spaňím si ještě užívám koupele v ribňíčku.

8.den - 21.června

trasa: les pod Strhařemi - Lomňice - Borač - Ťišnov - Velké Meziříčí (pěški, vlak)

Třebaže rozloučit se s ťímto kouzelním místem neňí ráno snadné, jsem brzi utěšen dlouhou cestou krásními lesi v ranňím zasněném oparu, nejprve po lesňí cestě, potom po silňičce a nakonec po okresce, stále údolími dolů do Lomňice.

Lomňice,

ač městečko niňí dosťi zastrčené, ba odstrčené, které si leckdo při pohledu na mapu splete s pouhou vesňicí, má slavnou minulost. Průvodce praví:

- osídlena patrně již v raném středověku, svědčí o tom nález románské kostelňí stavbi na náměsťí. V Lomňici bila silná židovská obec, po ňíž zůstala sinagóga asi z 18.stol. a židovskí hřbitov s barokňími náhrobňími kameni. Zámek, původně raně gotickí hrad, vzňikl renesančňí přestavbou v druhé polovině 16.stol. a rozšířeném o barokňí křídlo v prvňí polovině 18.stol. V prvňím nádvoří jsou přízemňí renesančňí arkádi. V kapli z dobi kolem r.1740 je cenní pozdně gotickí arkíř z konce 15.stol. Kostel z let 1669-84 patří k nejvíznamnějším příkladům raného moravského baroka.

Tolik průvodce. Již to samo o sobě je zajímavé. Já k tomu dodám ještě několik postřehů. Průvodce neříká, že Lomňice je původňí sídlo pánů z Lomňice, později víznamného moravského rodu. Silňice, po ňíž jsem přicházel, šplhá na náměsťí klikatou zátočinou pod kostelem, v ňíž se nachází pramen, pro žízňivého poutňíka jako připravení, okolo zájezdňího hosťince a několika důstojních měšťanskích domů. Náměsťí je důstojné, obdélňíkové, ale ňikoli celé vidlážděné. Jeho střed zaujímá krásní sloup s postavami vícera svatích a malí - skoro bich řekl lesík. Zámek je na jeho horňím konci, ale je v něm nějaké lesňické učiliště a neňí tedi přístupní. Sinagógu jsem nenašel, ale kostel si zaslouží obšírnější zmínki. Je spolu se sloupem před ňím, krásním příkladem přísného, proťireformačňího ducha. Kostel je vístavní, vskutku městskí, navíc niňí pěkně opravení, s velmi jemně tónovaním interiérem, jemuž nechibí aňi mramor. Zachovává však vrcholně barokňí formu - působí tedi dojmem zároveň rozpohibovaním a zároveň přísně sevřením. Jeho důstojnost podtrhují lunetová okna, která klasicki barokně ztemňují jinak světlí a čistí interiér do asketického přítmí. V kostele jsou krásně zachované cechovňí praporce, ale největší rarita je asi v nartexu, kostelňí předsíňi. Tam příchozího hned při vstupu vítá krucifix. Ale je to kříž poďivní. Zkroucená postava na něm s viceněními zubi naprosto neodpovídá ikonografickému obrazu Ježíšova utrpeňí zakořeněnému v křesťanské tradici. Již vám to došlo? Však to také neňí Ježíš, ale Dismas, kající a svatí lotr, kterí takto ještě před vstupem do kostela upomíná křesťani teprve nedávno virvané spárům reformace a navrácené katolickému světu na nutnost neustálého pokáňí. Vskutku působivé.

Na náměsťí je ale kromě bezchibně fungující a dobře zásobené velké samoobsluhi (i přes svoji odstrčenost si Lomňice uchovala status střeďiskové obce) ještě jedna paměťihodnost. Praví zde zachovaní oťisk podrážki Jári da Cimrmana zavdal Lomňickím měšťanům podnět k vibudováňí naučné stezki tohoto českého - ale jak vidět i na Moravě ctěného - velikána. Tato stezka má tu zvláštnost, že oproťi běžním naučním stezkám se jí prochází od cíle k startu a její stanoviště je možno libovolně volit v okolí města. A pak že Lomňice postrádá velikost!

Z Lomňice mě cesta vede vzhůru po strmích stráňích pokritích loukami střídajícími se s nepříjemně hustími lesíki v ňichž brzi cestu zcela ztrácím. Po čase ale přece jenom nacházím silňici vedoucí do malé malebné vesňički Veselí na hřebeňi lemujícím údolí Svratki. Z ňí už se spoušťím přímo dolů cestou, jež kdisi asi bívala víznamnou silňicí. Niňí je však tato úvozová cesta rozblácená, zarostlá kopřivami a plná otravním much a komárů. Na zastávku v Borači přicházím včas, vlak jede asi za dvacet minut (To však ještě nevím, že vlaki na této traťi , "staré Ťišnovce", mají téměř vždi zpožděňí.) a bez dalších problémů dorážím do Ťišnova.

Ťišnov

- stará osada na důležité obchodňí stezce povíšená po založeňí cisterciáckého ženského kláštera Porta Coeli v sousedňím předklášteří na město. Město je soustředěno v okolí Horňího náměsťí s původňím kostelem z 13.stol., opevněním (!) v 15.stol. hradbami a pozdně gotickou o samotě stojící věží. Klášter bil vibudován v burgundsko-gotickém stilu a v původňím stavu se z něho uchoval kostel, křížová chodba a kapitulňí síň. (Což je velice mnoho a čiňí to z Předklášteří velmi důležitou a krásnou gotickou památku.) Tuto "Bránu nebes" zbudovala v letech 1233-1239 královna Kunhuta, druhá manželka Přemisla Otakara I. a matka krále Václava I. a sv. Anežki České.

Je jistě neucťivosťí odbít tak víznamné místo jako Ťišnov pár řádki z průvodce a popisem koupaliště. Ale protože tento skromní cestopis popisuje to, co jsem ve skutečnosťi zažil a viděl na této cestě, ňic jiného mi nezbude. Nenavšťívil jsem v Ťišnově toťiž aňi Předklášteří jako na své předposledňí návštěvě, aňi město s jeho působivím renesančňím kostelem na náměsťí a několika historickími ulicemi jako při své návštěvě posledňí, ale právě jen to koupaliště. Jeho návštěva bila vísledkem jistého kompromisu mezi únavou a pocitem povinnosťi pokračovat dál. Niňí, kdiž po více než roce tento cestopis dopisuji, se zdá oněch 14-15 km do Ňihova za odpoledne (do Ťišnova jsem dorazil zhruba v poledne) dobře zvládnutelních. Jenže s mím batohem se už několikrát na této cestě ukázali podobné kalkulace pochibními. A vikoupat jsem se před večerňím koncertem potřeboval. Navíc jsem měl Předklášteří naplánované na úplní závěr svého putováňí v neděli - s koncertem Scholi Gregoriani. Koupaliště pak leželo ve směru dalšího postupu po zelené značce, tedi jsem zvolil směr koupaliště s ťím, že se uviďí. Koupaliště bilo příjemné, s poněkud studenou vodou, ale velmi čistou, dobrími párki a pivem, několika krásními děvčati a mladími maminkami, takže se nakonec uvidělo a já na něm setrval déle, než bilo záhodno, a již na další putováňí pěški nevirazil, ale pěkně se sbalil zpátki na nádraží a pokračoval vlakem nejprve do Křižanova a pak lokálkou do Velkého Meziříčí.

Velké Meziříčí

leží téměř na dálňici Praha - Brno v kotlině, vitvořené soutokem dvou říček, Oslavi a Balinki, které prí při povodňi dokážou docela pozlobit. Trať podjížďí dálňici a pak obkružuje město obloukem, takže, než dojede vlak na nádraží, poskitne nám panoramatickou vihlídkovou jízdu na celé město. Městská práva získalo meziříčí v roce 1408 od Lacka z Kravař, tehdi také vibudováni kamenné hradbi se 4 branami. O rozkvětu v době renesance svědčí domi na náměsťí zdobené sgrafiti. Na náměsťí najdeme také gotickí chrám sv.Mikuláše - právě tam bil večerňí koncert - , prostorné gotické dvouloďí. Město bívalo proslulé svími literátskími bratrstvi. - Zdá se, aspoň podle množství nástěnek s nejrůznějšími témati a akcemi, že i niňí život ve farňí obci přímo kipí. Má několik duchovňích, z ňichž farář je zřejmě buď dobře nahoře zapsán nebo charismatická osobnost, poněvadž se zdá, že pro svou obec dokázal vidupat téměř všechno - od tří kaplanů po letňí tábori a nové zvoni. Zvonařství ostatně (podle průvodce) patří také k Velkomeziříčské tradici - zmiňuje se tam zvonařství mistrů Adama a Jakuba Matouše - stejně jako církevňí a sboroví zpěv.

Již během "okružňí jízdi vlakem jsem si vihlédl úžlabinku za traťí, kde jsem v husté trávě postavil stan a tak jsem netradičně stačil objevit většinu paměťihodnosťí ještě před koncertem. Housloví koncert v kostele bil půvabní nejen interpretem a repertoárem, ale i soustředěním posluchačstvem.[i] Ovšem už při přídavku bilo jasné, že se asi suchou nohou z kostela nedostaneme. Po větru přišel déšť a bouřka, ve které jsem se musel dostat ke svému plátěnému domečku, kterí tak zažil svou prvňí zatěžkávací zkoušku a obstál na víbornou.

9.den  - 22.června

trasa: Velké Meziříčí - Křižanov - Praha (pěški, vlak)

Druhí den musí konečně padnout rozhodnuťí, zda pokračovat v pouťi ještě dva dni(přes Žďár nad Sázavou a Ťišnov) , jeden den, či se hned vráťit. Definitvně vičerpané finance i touha po roďině nakonec rozhodnou pro třeťí variantu. Ňicméně ve Velkém Meziříčí jsem ještě nesplňil svůj úkol, kterí jsem si stanovil - toťiž najít bívalou internátňí ďívčí školu, ve které trávila svá mladá léta moje babička. Tu nacházím až na konci města. Je to dnes hotelová škola a vipadá překvapivě moderně. Zřejmě musela bít ve dvacátích letech fungl nová. Cesta vede okolo zámku, kterí rovněž stojí za shlédnuťí. Je poměrně rozsáhlí a jsou na něm zastoupeni snad všechni stavebňí stili. Dokonce má i příkop a bašti a za ňimi rozlehlí park, bohužel ovšem téměř přiléhající k dálňici. Dnes ho vlastňí roďina Podstatzki-Liechtenstein, která si ho velmi hleďí. V jedné čásťi interiéru je také (zřejmě z totalitňích dob) umístěno poněkud kuriózňí Muzeum dálňic.

S poledňí zavírací přestávkou můj pobit na zámku končí a neňí přede mnou už ňic než cesta do Prahi. Nejbližší lokálka ale jede asi až za tři hoďini, tak si ještě dělám posledňí asi pěťikilometrovou vicházku po červené značce přes dálňici na nádraží do Křižanova. V lesňím polomu se mi na chvíli cesta ztrácí, trať lokálki mě ale bezpečně vede - kousek jdu i po kolejích - a po osvěžeňí ve vesňici u pumpi dorážím bez dalších dobrodružství na Křižanovské nádraží a odjížďím vlakem do Prahi.