Quasi stella matutina (na den sv.Augustina, Q9)

 Quasi stella matutina
(kázání na den sv. Augustina, Q9)

Jako jitřenka v mlhách a jako úplněk ve svůj den a jako zář sluneční - tak tento zazářil ve chrámu božím.
Vezměme nejdřív to poslední slovo: "chrám Boží". Co je Bůh a co je boží chrám?
Sešlo se čtyřiadvacet mistrů a chtěli říci, co je Bůh. Sešli se a každý přednesl svůj výrok, z nichž vybírám jen dva nebo tři. Jeden pravil: Bůh je cosi, oproti čemu není ničím vše proměnlivé a pomíjivé a i vše, co má [skutečné] bytí, je před ním maličké. Další řekl: Bůh je něco, co je nutně nad [veškerým] bytím, co samo v sobě nemá ničeho zapotřebí a co [naopak] vše potřebuje. Třetí řekl: "Bůh je intelekt, jenž žije svým poznáním."
Ponechám [stranou] prvního a třetího a promluvím o tom druhém [výroku], že [totiž] Bůh je nutně nade vším bytím. Co má bytí, místo či čas se Boha netýká, on je nad tím[vším]. Bůh je ve všem stvoření, jež má bytí, ale přesto je nad ním. Stejně jako je ve všem, tak je i nade vším: Co [totiž] v mnoha věcech zůstává jedno, musí být také nad nimi. Někteří mistři soudí, že je duše jenom v srdci. Ale tak to není – v tom se zmýlili i velicí mistři. Duše je celistvě a nerozděleně úplná v noze, jako v oku a v každém údu. Když vezmu nějakou částku času, je obsažena v dnešku nebo ve včerejšku. Když si však zvolím teď, to v sobě obsáhne veškeren čas. [Okamžik onoho] teď, v němž Bůh stvořil svět, je právě tak tímto časem, tím teď, v němž nyní mluvím; a poslední den je právě tak tímto teď jako včerejší den.
Jeden učitel praví, že Bůh je cosi, co působí samo v sobě nerozděleně ve věčnosti, co nepotřebuje žádného přispění ani nástroje, co spočívá samo v sobě, nepotřebuje vůbec ničeho, ale vše potřebuje je a k čemu se všechno vztahuje jako ke svému poslednímu cíli. Ten cíl pak nemá žádný způsob, přerůstá a přesahuje veškerý způsob. Svatý Bernard říká, že milovat Boha, znamená milovat ho bez způsobu. Lékař, jenž chce uzdravit nemocného, nemá žádný způsob, jak nemocného uzdravit; má však způsob, jehož prostřednictvím nemocného uzdraví, jak se skutečně uzdraví, to nemá žádný způsob. Je zdravý, podle toho, jak to dokáže. A jak máme milovat Boha, to také nemá způsob; milujme ho, jak dokážeme – to jest bez způsobu.
Jakákoli věc působí v rámci [výměru] svého bytí, nic nemůže působit nad tento rámec. Oheň nemůže působit jinak, než na dřevo. Bůh působí všeobecně nad tento rámec [výměru] bytí, všude, kam se pohne, působí [i] v nebytí: [vždyť] ještě než se stalo bytím, působil [v něm] Bůh; on způsobil bytí tam, kde žádného nebylo.
Velcí mistři říkají, že Bůh je čiré bytí. Je tam povznesen nad bytí jako nejvyšší anděl nad mouchou. Ale já říkám, že to není správné, aby se Bůh nazýval bytím, to je jako bych nazýval slunce bledým nebo černým. Bůh není žádné [konkrétní] to či ono.

A jeden mistr říká, že kdo si myslí, že poznal Boha jako něco, nepoznal nic. Když však říkám, že Bůh není bytím a je nad bytím, tím neříkám, že bych mu bytí upíral, spíše ho nad ně vyvyšuji. Když přidám měď do zlata, je tam, ale je tam vyšším způsobem než sama v sobě. Svatý Augustin říká: "Bůh je moudrý nad veškerou moudrost, dobrý bez dobra, mocný bez moci.
Současní mistři na škole přednášejí, že je veškeré bytí rozděleno na desaterý způsob, ale tyto Bohu zcela upírají. Tyto způsoby - žádný z těchto způsobů – se Boha netýkají a on je nepostrádá. První z nich, který má nejblíže k bytí a jehož se veškeré bytí účastní, se nazývá substance, a poslední[z nich], který je v bytí nejméně účasten, je vztah, a ten v Bohu znamená to největší, co má většina stvoření – podobenství Boha. Nejvyšší anděl i duše i moucha nesou podobu Boha. Bůh není bytí ani dobro. Dobro spočívá na bytí a nepřesahuje ho; kdyby nebylo bytí, nebylo by ani dobra – bytí je čistší [pojem] než dobro. Bůh není dobrý, lepší ani nejlepší. Kdy by říkal, že je Bůh dobrý, činil by mu bezpráví, [asi tak] jako by nazýval slunce černým.
Ale Bůh říká: Nikdo není dobrý, než jenom Bůh. Co je to [být] dobrý?Dobré je, co se rozdává. O člověku řekneme, že je dobrý, když je štědrý a prospěšný [druhým]. Proto jeden pohanský mistr říká, že poustevník není dobrý ani špatný, poněvadž se nerozdává a [nikomu] neprospívá. Ale Bůh je ten nejspolečnější všem. Nic se nemůže rozdávat ze své [vlastní moci] , poněvadž stvoření neexistuje samo od sebe. Co rozdává, má od něčeho jiného. Také nedává sama sebe. Slunce poskytuje svoji záři, ale zůstává ve stejném stavu; oheň dává své teplo, ale zůstává ohněm; Bůh však rozdává své, to co je jeho vlastní, co je on sám, a ve všech darech, jež rozdává, dává nejprve sebe. Bůh se ve svých darech sám rozdává natolik, nakolik je to možné proto toho, kdo ho chce přijmout. Svatý Jakob říká: "Všechny dobré dary jsou shůry a pocházejí od Otce světel."
Uchopíme-li Boha v bytí, uchopíme ho v jeho nádvoří, neboť bytí je nádvořím, na němž pobývá. Ale jak je ve svém chrámě, v němž září svatostí? Rozumnost je božím chrámem. A nikde nepřebývá Bůh osobněji, než ve svém chrámě, v intelektu, jakž i jeden mistr prohlásil, že Bůh je intelekt, jenž se skrývá ve všem poznání a přebývá [v něm] jako sám v sobě, nedotčený, neboť jenom tam je obklopen svým tichem. Bůh svým vlastním poznáním poznává v sobě sama sebe.
A teď to zkusme s duší, jež má [též] kapičku, jiskérku, výhonek rozumnosti. A má síly, které působí v těle. Jedna z nich je ta, pomocí níž člověk tráví – ta působí spíše v noci nežli ve dne, díky ní člověk přibývá a roste. Duše také vládne silou oka a způsobuje, že je oko tak malinké a tak výtečné, že neuchopuje věci v jejich rozlehlé velikosti, jak jsou samy v sobě – musí se ve světle a ve vzduchu přizpůsobit a zmenšit – a to pochází z toho, že je oko oduševnělé. A pak je duši síla, pomocí níž myslí A touto silou si představuje nepřítomné a vzdálené věci, abych je poznal tak, jako bych je viděl [svýma] očima, ba ještě lépe – mohu si totiž pomyslit na růži i v zimě; a takto působí tato síla i v nejsoucím, čímž následuje Boha, jenž také působí [i] v nejsoucím.
Jeden pohanský mistr říká, že duše, jež miluje Boha, ho přijímá v plášti [jeho] dobroty – to, co zde uvádím, jsou stále slova pohanských učitelů, kteří nepoznávali jinak, nežli v přirozeném světle; ještě jsem se nedostal ke slovům učitelů, kteří [vše] poznávali v mnohem vyšším světle – a on říká, že duše, jež miluje Boha, ho přijímá v plášti [jeho] dobroty. [Ale] rozum svléká Bohu tento plášť [jeho] dobroty a odhaluje ho, neboť dobrotou i bytím, jakož všemi [ostatními] jmény je [jen]přioděn.
Ve škole jsem řekl, že rozum je vznešenější než vůle, i když obojí náleží ke světlu. Ale jiný mistr na jiné škole řekl, že je vůle vznešenější než rozum, neboť vůle se chápe věci tak, jak je sama v sobě, avšak rozum uchopuje věci, tak jak jsou v něm. To je pravda. [Skutečné] oko je samo v sobě vznešenější, než oko namalované. Já ale říkám, že je rozum vznešenější než vůle. Vůle se chápe Boha v plášti [jeho] dobroty. Rozum Boha odhaluje, svléká ho z dobroty a z bytí. Dobrota je oděv, pod nímž je Bůh skryt, a vůle se chápe Boha v tomto oděvu. Kdyby v Bohu nebylo dobroty, má vůle by si ho nežádala. Kdyby krále v den jeho korunovace oblékli do šedých šatů, neoblékli by ho vůbec. Nejsem blažený tím, že je Bůh dobrý. Nikdy bych si nepřál, aby mě Bůh učinil ve své dobrotě blaženým, poněvadž by to nemohl nikdy učinit. Já jsem blažený jedině z toho a díky tomu, že je Bůh rozumný a já to poznávám. Jeden učitel říká na boží rozumností jsou zcela závislí [všichni] andělé. Zeptejme se, odkud se bere původnost obrazu: ze zrcadla, nebo z toho, co zrcadlí? Samozřejmě že z toho, co zrcadlí. Obraz je ve mně, ze mne a pro mne. Dokud mám zrcadlo před svou tváří, je v něm můj obraz; [ale] když zrcadlo spadne, je po obraze. Bytost anděla závisí na tom, že se v něm zpřítomňuje boží rozumnost, že se v něm poznává.
Jako jitřenka v mlhách. [Teď] myslím na ono slovíčko quasi, jež znamená jako. Děti ve škole mu říkají příslovce. A to je to, co mám na mysli ve všech svých kázáních – že to nejvlastnější, co může člověk říci o Bohu, [je] , že je slovo a pravda. Bůh sám se označil za Slovo. Svatý Jan řekl: "Na počátku bylo Slovo" - a tím chce říci, že člověk je u tohoto slova příslovcem.
[A je to] jako s onou volnou (vrie) hvězdou, Venuší, po níž se jmenuje pátek (vritac); ta má mnoho jmen. Když předchází Slunce a vychází před ním, říká se jí Jitřenka; když obíhá [až] za Sluncem, takže s,unce zapadá dříve, říká se jí Večernice. Někdy běží nad Sluncem, jindy, jindy pod ním. Ze všech hvězd je pokaždé od Slunce stejně blízká; nikdy se [k němu] nepřibližuje ani se [od něj] nevzdaluje a je znamením člověka, jenž se chce dostat tak daleko, aby byl stále u Boha a v boží přítomnosti, aby ho od Boha nic nedokázalo oddálit – žádné štěstí či neštěstí, ani nic stvořeného.
Také [se tam] říká: Jako měsíc za úplňku v jeho dnech. Měsíc panuje nad veškerou vlhkou přirozeností. Nikdy není měsíc slunci bližší nežli v úplňku, a když dostává své světlo od slunce jako první. Avšak z toho, že je zemi blíže, než jakákoli hvězda, získal dvě vady: že je bledý a skvrnitý a že pozbývá svého světla. Nikdy není silnější, nežli když je od země nejdále – tehdy nejvíce vzdýmá moře; a čím více ubývá, tím méně je dokáže vzedmout. Čím je duše vzdálenější od pozemských věcí, tím je mocnější.
[I ten,] Kdo by nepoznal nic než stvoření, by nemusel myslet na žádné kázání, ježto každá tvor je plný Boha a je [tak úplnou] knihou Člověk, který chce pochopit, o čem jsme tu mluvili – a tím také celá řeč skončí – budiž jako jitřenka – vždy stále více v boží přítomnosti a stále u Boha a poblíž něj a povznesený nad všechno pozemské; budiž tomuto Slovu jeho příslovcem.
Anděl i člověk, i celé stvoření jsou vyřčeným slovem. [Ale] je [ještě] jiné slovo, myšlené a vyřčené, u něhož můžeme dosáhnout, aby se ve mně zobrazilo a utvořilo. A ještě je jiné slovo, jež je nevyslovené a nemyšlené, jež nikdy nevychází, ale je navěky v tom, kdo ho pronáší; je pořád ve svém počátku, v Otci, jenž je pronáší, a zůstává v něm. Rozumnost působí a vše obrací dovnitř. Čím je co menšího a duchovnějšího, tím mocněji působí uvnitř; čím je rozum silnější a drobnější, tím více se s tím,co poznává, spojuje a sjednocuje. Tak tomu není u tělesných věcí: ty mají tím větší vnější účinek, čím jsou silnější. Boží blaženost spočívá na vnitřním působení rozumu; neboť slovo zůstává uvnitř. Tu pak duše má být [jeho] příslovcem a spolu s Bohem způsobit, aby nabyla blaženosti v niterném intenzivním poznání, [tedy] v tomtéž, v čem je blažen Bůh.
Abychom u tohoto Slova spočinuli jako příslovce, nám pomoz Otec, totéž Slovo i Svatý Duch. Amen