Zamyšlení nad idejemi u Zd.Neubauera

Chci se v tomto krátkém textu věnovat zvláštní podobě v jaké vystupují ideje u Zd.Neubauera, konkrétně v jeho eseji O přírodě a přirozenosti věcí1. Zhruba řečeno, Zd.Neubauer se shoduje s platónskou (i pozdější scholastickou) tradicí v tom co ideje jsou, podstatně se s ní však rozchází v tom k čemu jsou. Avšak nepřeskakujme.
Idejím se Z.N. věnuje až v krátké pasáži téměř před koncem eseje, když se byl předtím věnoval rehabilitaci starých "živlů" včetně aithéru. Ideje jsou dle Z.N. jakýmsi vztahem, korelací v řádu podobnosti. Vnějšně se projevují jako vzhled. Tedy nic, co by se příčilo ať už původnímu platónskému určení ideje, ať už Plotínovu eidos2 (Z.N. zde nerozlišuje mezi idea a eidos), ať už Aristotelské formě. (I když při povrchním čtení by se mohlo zdát, že se tomu Z.N. brání. To, čemu se Z.N. vyhýbá je jen představa idejí jako rigidních, předem daných forem, jejichž pouhou nápodobou, reprodukcí vznikají věci.) Jsou také tím, co bytí věci jí příslušející, zakládá, tedy určuje. Tomu tak musí být, protože ideje jsou - s jednoznačným odvoláním na Platóna a celou tradici - jediným skutečně jsoucím, to ontós on. Až potud vše zcela platónské.
Nyní ale, abychom porozuměli, se musí podívat, proč vlastně Z.N. celý tento exkurs do platónského světa ve své "staronové" (novostaré?), renesanční (nebo snad regenerační?) fysice tropí. Na začátku stojí otázka: "Co je hodno naší důvěry?" Celá antická tradice odpovídá jedním dechem s Platónem: "Co jiného než ono vpravdě, skutečně jsoucí? Ne tak Z.N.: Směrodatná pro náš život není skutečnost, ale zkušenost. Naše poznání, včetně například schopnosti představit si "borovici", koření ve zkušenosti. Můžeme si to živě představit na utváření pojmů u dítěte. Každý z nás zná rozhovor typu: "Tati, co to je?"
 "Borovice."
 ...
"Tati, tohle je taky borovice?"
Nyní může samozřejmě nastat dvojí situace. Buď se ukáže, že představa, kterou si dítě vytvořilo, na základě setkání s borovicí, odpovídá, "je kompatibilní" s naší alespoň na jistém oboru a my můžeme na otázku odpovědět kladně a to znamená, že se dítě na základě své zkušenosti naučilo "co je borovice" - jakkoli se může později ve svých dalších určováních předmětů jako borovic mýlit. Představa podléhá dalšímu tvarování, pojem už je vytvořen.
Když je ale shoda představ nedostatečná , což se ukazuje právě na daném předmětě, může nastat dvojí scénář. Buď se situace bude opakovat tak dlouho, až dojde ke shodě. Od předchozího případu se bude lišit jenom nepatrně tím, že v okamžiku pochopení pojmu, bude jemu příslušná představa už silně negativně vymezena zkušeností. Nebo ale také padne otázka "intelektuální" (vlastně bez uvozovek): "Podle čeho poznám borovici?" Otevírá se cesta vymezování, konstruování pojmu, jeho dalším úpravám a korekcím. Tato otázka ale předpokládá, že buď a/ tazatel už vlastní nadřazený pojem, jenž je ke zkoumanému v postavení rodu, nebo b/ i přes jistou představu stále ještě "nechápe" a je si toho vědom; je si vědom toho, že mu chybí pojem , který by odpovídal představě spojované se jménem.

Takto nějak bychom si mohli představovat poznání "ze zkušenosti", jaké dostojí našim požadavkům na spolehlivost. Podle Platóna je poznání mnohem jednodušší, spočívá v kontemplaci ideí, k němuž dospíváme anamnézou, rozpomínáním. Tato jedno-duchost je v pozdější platónské filosofii zcela záměrná. U Plotína3 je eidos projevem, jakoby spektrální frakcí, duše, a duše je jedna. Duše je sama principem jednoty a v této své funkci stojí coby prostředník mezi vnímatelným světem a duchem. Slabinou tohoto jinak úchvatného přístupu k problému poznání je, že nikde nepraví, jak konkrétně poznání probíhá. Dává se pouze mýtická odpověď: Stačí se rozpomenout...
Se zkušenostním poznáním je tomu zcela jinak. Tam je nám dobře ("ze zkušenosti", přesněji řečeno z její reflexe) znám jeho postup. Avšak k čemu tímto postupem takto docházíme? Na tomto místě nás Z.N. překvapí, neboť tvrdí, že takto docházíme právě k ideji. Tvrdí: "Jestliže vědění (EPISTÉMÉ) spočívá v patření (hledění) na ideje, pak>>mít zkušenost<< znamená patřit (náležet) do řádu této patrnosti4, vstoupit do odpovídajícího eidetického prostoru podobností, poskytnout ve své duši tomuto prostoru místo." (zvýraznění Z.N.). Tam, kde by člověk očekával nejvýše nějaký pozdně scholastický "conceptus", nastupují ideje ve vší parádě. Jak to, z čeho se to dá vykázat?
Vraťme se ještě o několik řádků výše a vzpomeňme si, že Z.N. chápe ideu jako eidetickou souvztažnost. Jestliže tedy nyní při našem postupu zkušenostního poznávání nejsme - záměrně nebo nezáměrně - mylně informováni, konstatujeme souvztažnost tam, kde je, a nekonstatujeme ji tam, kde není. Námitka, že přece právě zdání a klam shledává podobným to, co ve skutečosti podobné není, není správná. Každá podobnost jakéhokoli řádu, jednou objevená/projevená je gnoseologicky platná, ukazuje k určitému eidos. Dojdu-li patrnosti toho, že jistí lidé mají na pravém rameni kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru, mám zcela legitimně pojem "kakaovomexickodolarové pravoramenné poznamenanosti". Omylem by bylo až, kdybych tento pojem zaměnil za jiný, například pojem příbuznosti, popřípadě tvrdil, že jeden je druhému nadřazen. Kíčové pro Z.N. je zde právě pojetí informace, informovanosti. Zkušenost takto pro něj znamená, že poznávající, resp. jeho duše zaujme jistý tvar, a dovolí takto poznávanému, aby ji utvářelo, tedy se poznávající na poznávaném podílí ve smyslu methexis, participatio. Navíc tato schopnost informace, tedy sebeutváření pod vlivem, není vyhražena pouze bytostem myslícím a poznávajícím. Živé i neživé bytosti mohou na ideji participovat už samým svým bytím, tedy se právě podle ní utvářet.
Tuto pasivitu5 nebo receptivitu mysli můžeme a nemusíme přijmout. Z.N. ji nadšeně přijímá. Má to své uhrančivé přednosti. Oproti přehlednému světu pracně budovaných jednotlivých poznatků navíc cenzurovaných vědeckým "světovým názorem", tedy (stále ještě) uvažováním more geometrico, má takové otevření se fenoménům, aby se mohly samy utvářet podle svých podob a podobností, vzhledu či (dle Rezka) vidu(=eidos) půvab čarodějného sabatu. (Z.N. se také k hermetickým inspiracím silně přiznává.) Je tedy na každém, aby vyvolil buď na jedné straně přehlednost a svobodu ve volbě cesty k poznání a výběru pojmů, jež prohlásím za relevantní, nebo na druhé plodný, tvořivý, ale také nezměrný, nevyzpytatelný a neregulovatelný svět plérónatu netušeného.
Jenom pro úplnost poznamenávám, že na závěr Z.N. poskytuje ještě další rozšíření pohledu na ideje, když je představuje jako eidetické prostory, tj. prostory možných tvarů tvářností a vzhledů, pod jakými si můžeme představit např. prostor biologické morfogeneze, jazykové sémantiky nebo uměleské či jazykové stylistiky.
V závěrečné poznámce pak zmiňuje "světlo idejí" přisuzuje mu aperatickou, sjednocující povahu. Poznámka není dostatečně propracována, aby s ní bylo možno polemizovat, přesto se domnívám, že na tomto místě již Z.N. přisuzuje idejím, ať jakkoli chápaným, něco, co jim nemůže příslušet. Vždyť ideje, byť i nejvznešenějí chápané, mají vždy úlohu zprostředkovací a jako takové sice spojují, ale také formují a oddělují. "Světlo idejí", pokud budeme mít dostatečné oprávnění hovořit o takovém mystickém pojmu, budeme tedy muset odkázat do jiné říše.
--------------------------
1 ve stejnojmenné knize, Malvern & Just, 1998
2 Plotínos, Enneády, IV(3.1) viz Sestry duše, výbor z Ennead přeložený Petrem Rezkem
3 tamtéž
4 Speciální termín Z.N. označující strukturu jevovosti určitého typu. V eseji zaváděno především na vystižení charakteru "živlů".
5 pathos u Plótína překládá Rezek "přejatý stav"