Setkávání se světem

Potkávám ho téměř pravidelně, většinou u nás na mostě. "Kámo, nemáš ňákej drobák? Třeba dvacku?" Poslední dobou už pronáší otázku váhavěji. Asi pochopil, že jsem místní. Řeknu vám: V jistých situacích - když máte v kapse sotva zmíněný obnos, hlad a je vám zima - vás taková otázka dokáže docela vytočit. Ryšavec má smůlu, už je pro mne příliš známou firmou. Honem spěchám domů zahřát se pár lžícemi polévky po celodenním půstu v práci.
Než se dostanu domů musím překonat ještě několik zaparkovaných aut stojících křížem přes celý chodník. Obcházím je jízdní dráhou. Jeden z jejich řidičů právě odchází. Nevzrušuje se. To je přece můj problém, že chodím pěšky. Před vchodem do domu se utěšuju, aspoň že je už ten Kryštof natolik velký, že ho nemusím tahat ven v kočáře. S kočárkem bych se ven ze dveří nedostal.
Mezitím přijede další auto. Elegantní mladá dvojice nonšalantně vystoupí. Seberou své mobily a přesednou do vedle stojícího "sporťáku". Je tu úzko, tak to při vyjíždění vzali trochu po trávě. Než vyberu schránku stačím ještě zaregistrovat jak ulicí zvolna bez zastavení projíždí patrolující policejní vůz.

Proč o takových banalitách vůbec píši? Chtěl bych na těchto příkladech ošklivé a banální reality (které mám skutečně velmi důkladně "zažité") ukázat jisté typy vztahování se ke skutečnosti a následné možnosti jednání. Začnu druhým příkladem. Zde jde o typický problém vidění reality ze dvou stran. Z pozice "uvnitř auta" a vně. Používat moderní techniku, nejen automobilovou, ale nejrůznější udělátka elektronické i jiné povahy, splachovací záchody, topení na knoflík, teplou vodu na otočení kohoutku, či co ještě všechno, je jistě velmi příjemné a pohodlné, a nadto nám často dává jistý pocit důstojnosti lidství, ba co víc převahy. Ale tady už je čertovo kopýtko. Převaha nebo nadřazenost se vždy uplatňuje vůči něčemu. Je sice jistě rozdíl vnímám-li svou převahu primárně vůči mouchám, žížalám a šnekům, či vůči těm blbcům na chodníku, co sou takoví nemakačenkové že nemaj ani na pořádný fáro. Princip takového sebevymezení ale zůstává stejný. Říká se mu syndrom jezdce na kole - nahoru se hrbit a dolů šlapat, tak jsme to aspoň definovávali v časech totality.
Teď mi ale namítnete: Na vztahu nerovnosti stojí celá společnost, ba co víc celý život a svět. Bez toků potenciálů v buňkách by nebylo života a při vyrovnání veškeré energie ve vesmíru vesmír hyne tepelnou smrtí. Jsme snad ještě do jisté míry ochotni připustit rovnost sociální, totiž přesněji řečeno jistá pravidla chování a slušnosti respektující nějak definovanou minimální autonomii druhého člověka, ale copak se máme bratřit s amébami?
Otázka rovnosti/nerovnosti v lidské společnosti je otázkou nesmírně zajímavou a pozoruhodnou, ale zde jí pro nedostatek prostoru nemohu nyní věnovat pozornost. Je nezrušitelným faktem, že společnost i svět se budou vždy nalézat ve stavu aktuální nerovnovážnosti a to co nazýváme "stabilními" systémy, ať politickými, hospodářskými, biologickými či jinými, jsou systémy v dynamické rovnováze. Při syndromu jezdce na kole jde ale o něco jiného. Jde především o vztah, jaký má jeden z postojů (šlapání na šlapky) k druhému (hrbení). Tyto dva postoje totiž s sebou souvisejí, bez jednoho by nebylo druhého. Přestaneme li na kole šlapat, nic nám nebrání napřímit se a také to jistě v nejbližším okamžiku uděláme. Jak je tomu ve sféře našich vztahů?
Říká se že každé přirovnání kulhá a to naše kulhá právě tady. Ve sféře vztahů a osobní sebeidentifikace je tomu totiž právě opačně. "Šlapání" je zde důsledkem "hrbení". Přesněji: Pocity nadřazenosti, jež máme vůči různým bytostem světa, souvisejí, ba jsou způsobeny, vztahem k něčemu, co bych nazval chimérou vlastní dokonalosti. Je to jakýsi obraz do něhož projikujeme různé stránky našeho já, jakési očarované zrcadlo, ve kterém se zálibně prohlížíme a hlas nám přitom našeptává, že to jsme skutečně my, ti nejkrásnější a nejschopnější