Andresius | Brambory - všeuměl (M. Arndorfer, M. Moser)

OSN zaměřuje každý rok svou pozornost na určité téma týkající se ekologických a sociálních otázek. Cílem těchto kampaní je upozornit na určité specifické problémy. Rok 2008 byl takto vyhlášen Mezinárodním rokem brambor. Brambory mají pro lidstvo veliký význam, poněvadž jsou jednou ze šesti plodin, na nichž závisí zásadním způsobem obživa lidstva.

Toto postavení brambor však s sebou nese také své úskalí - plodina, která dosáhla takového rozšíření a je snadno dostupná na mezinárodním trhu občas vytlačuje jiné rostliny, které byly po staletí zdrojem obživy domorodých obyvatel. Obzvláště velké nebezpečí ovšem hrozí, pokud by se i v pěstování brambor prosadily tendence, jaké ovládly pěstování rýže - tam velké společnosti prodávají patentované osivo odrůd, které jsou závislé  na přísunu hnojiv a pesticidů; zemědělci pak musejí tyto substance dokupovat a přijdou prakticky o veškerý zisk z produkce. Další nebezpečí hrozí, pokud by v pěstování brambor převládlo pouze úzké spektrum určitých odrůd; odstrašující příklad následků takové neprozíravosti poskytl irský hladomor v polovině předminulého století, o němž ještě bude řeč níže.

Brambory získaly v posledních letech také poněkud špatné jméno. Paradoxně to souvisí s jejich vysokou výživností: V západní společnosti dostaly nálepku nezdravého jídla, po němž se tloustne. To ovšem souvisí spíše s nedobrým zvykem, který se šíří do světa z anglosaských zemí, připravovat brambory především smažené.

Mezinárodní rok brambor chtěl upozornit na všechny tyto, i některé další souvislosti. Také ovšem na to, že sotva se najde lepší symbol sepětí člověka s půdou, nežli právě brambory.

Jak k nám brambory přišly?

Příběh brambor je dlouhý a plný zvratů: přenesl je přes různá klimatická pásma na různé kontinenty a podepsal se na jejich vzhledu.

Určité potraviny se staly natolik součástí našeho každodenního života, že víceméně nevědomě odmítáme uznat jejich exotický původ. Avšak téměř všechny plodiny, které dnes v Evropě pěstujeme, pocházejí z jiných kontinentů, kde je vypěstovaly pradávné kultury. Přirozenou domovskou oblastí brambor jsou Andské výšiny. Předpokládá se, že k jejich zdomácnění došlo ponejprv někde v oblasti okolo jezera Titicaca, čili v oblasti dnešní Bolívie a Peru.

V této oblasti roste celá řada hlíznatých plodin a ty jsou předky dnešních brambor. Proces jejich přeměny na kulturní plodinu, jejich domestikace, byl přirozeně způsoben člověkem. Nejprve se brambory sklízely na místech, kde přirozeně rostly. Mohly se využívat k vaření, ale třeba i k jiným účelům, například k léčení. Divoké brambory jsou velmi hořké a lidé je tedy nemohou jíst. Ale lidé žijící v těsném vztahu k přírodě v sobě brzy vzbudí intuici, jak přijít na ta správná místa a ten správný recept. Šlechtění brambor muselo začít již okolo roku 7000 př.n.l. a přineslo ohromný užitek.

Šlechtěné odrůdy brambor se snadno poznají podle toho, že mají větší hlízy a neobsahují hořké látky. Tyto kvality v nich lidé vyvinuli výběrem určitých jednotlivců z rozmanitého spektra forem, jež jim skýtala příroda.

Výsledkem této primitivní podoby šlechtitelství byla celá řada barev a tvarů i rozrůzněné ekotypy adaptované na různé ekologické niche v rozmanité Andské krajině. Ovšem hranice mezi kultivovanými a nešlechtěnými formami zůstávala stále neostrá. - Ještě dnes se na jihoamerických polích běžně mezi sebou kříží divoké a kulturní druhy brambor. Tato pestrá směsice možností je podkladem pro rozsáhlou výměnu genetické informace a velkou biodiverzitu, která skýtá dnešnímu šlechtitelství mnohé výhody.

Brambory se začaly šířit po Jižní Americe již v předkolumbovské době, asi okolo roku 1000 n.l. Jejich šíření podporovala tehdejší  migrace obyvatelstva a rostoucí obchodní výměna probíhající převážně podél západního pobřeží. do Evropy se brambory dostaly v souvislosti se zabráním říše Inků. První zmínka o pěstování brambor v Evropě je z roku 1570 ze Španělské Sevilly. Koncem 16. století byla tato rostlina považována evropskými botaniky za raritu.

Chvíli trvalo, než se rostlina začalo využívat v zemědělství. Poprvé byla zemědělsky využita v Irsku. V 19.století tam byly brambory už hlavní potravinou. Na této chudé zemi se potřebovalo uživit zemědělstvím mnoho lidí, takže pěstování obilí nepřicházelo v úvahu. Brambory byly považovány za dar z nebes, neboť byly přizpůsobivé a nenáročné. Rostlinky brambor mají rády chladné podnebí a snadno se vypořádají s chudou, nevýživnou půdou. Na zkypřených záhonech se dají dokonce pěstovat i na mělké a nedostatečně zavlažované půdě. Výtěžek je navíc většinou vyšší nežli u obilí a při jejich zpracování odpadá mlácení a mletí. To jsou některé z mnoha důvodů, proč byly brambory v Irsku přinejmenším na čas tak úspěšné. Zásobovací situace se tam natolik vylepšila, že počet obyvatel rychle vzrostl.

Na počátku 18.století brambory vzaly na vědomí i jiné evropské země. Hladomory, války a nárůst obyvatelstva si žádaly změny v zemědělství. O brambory se začali zajímat státníci. Vysoká šlechta je již používala - jako specialitu a také na ozdobu pro jejich půvabné květy.

Většině obyvatel však nová plodina nevoněla. To bylo ovšem způsobeno nevhodnými použitými odrůdami; ty které byly použity, měly příliš mnoho hořkých složek a měly štiplavou příchuť. Navíc byly tyto odrůdy adaptovány na krátký tropický den. To znamená, že hlízy rostly, teprve až se na podzim začaly krátit dny. Vyžádalo si určitého experimentálního úsilí, nežli byly nalezeny odrůdy, kterým nevadily solární poměry vládnoucí v Evropě. Na počátku 19.století se tak konečně pěstování brambor rozšířilo po celé Evropě, včetně její východní části. Rusko, Bělorusko a Ukrajina mají dosud snad největší spotřebu brambor na hlavu - asi 130 kg ročně.

První problémy přišly hned vzápětí. Brambory začaly napadat choroby a škůdci. Některé pocházely z Jižní Ameriky, další byly způsobeny domácími organismy, které se adaptovaly na novou plodinu. V roce 1845 zasáhla Irsko tragédie. Veškerou úrodu brambor zničila plísňová  nákaza. Phytophtora infestans, bramborová sněť, tak napsala jednu z nejtemnějších kapitol v dějinách zemědělství. Hlavním zdroje potravy pro Iry byly tehdy brambory. Byly pěstovány jen v málo odrůdách a ty všechny podlehly nákaze. Hladomor v tomto a následujících letech zabil milión lidí; dva milióny Irů se v naději na lepší příští z Irska vystěhovaly.

Tato tragédie se stala impulsem k modernizaci v pěstování brambor. Bylo nutno vyšlechtit nové odrůdy. Hledaly se tedy nové odrůdy a křížily se mezi sebou. Pro potřeby šlechtitelství bylo nashromážděno velké množství odrůd (genové banky). Do nich byly zahrnuty i přírodní a šlechtěné odrůdy z Jižní Ameriky a tato genetická mnohotvárnost posloužila základem pro kultivační experimenty. Ještě dne používají genetici i zemědělci tutéž genovou banku, když potřebují vytvořit odrůdu imunní vůči určité chorobě, nebo adaptabilní na určité podmínky, řekněme sucho nebo chlad.

V současné době jsou vůdčími kapacitami při výzkumu a šlechtění brambor evropské a americké organizace. Mezinárodní centrum brambor v Peru (CIP) je důležitým nástrojem pro uchování rozmanitosti odrůd v Latinské Americe a pro vývoj dalších odrůd určených pro tropické zemědělství. CIP udržuje kontakty se šlechtiteli a výzkumnými ústavy po celém světě a podporuje  bezplatnou výměnu  sadeb pro šlechtitelské účely. Ovšem i zde se skrývá nebezpečí. Rostoucí snaha pokrýt i tuto výměnu sítí patentů a zahrnování rostlinných odrůd pod nálepku "intelektuálního vlastnictví" je nebezpečným jevem, neboť by mohlo šlechtění nových odrůd výrazně ztížit. Tak se často paradoxně nahrazují tradiční místní odrůdy moderními, čímž dochází ke ztrátě nejdůležitějšího podkladu pro šlechtitelskou práci - genetické diverzity. Mnozí zemědělci totiž opouštějí místní variety a na trhu zůstávají jen odrůdy dodávané velkoproducenty osiva, kterým jde převážně pouze o zisk.

Existují však také iniciativy směřující k zachování tradičních odrůd a podporující šlechtitelství v malém. Ty se snaží upozornit na hodnotu, kterou tyto místní odrůdy znamenají. Pořádají se výstavy, které chtějí poukázat na rozmanitost jednotlivých odrůd a umožnit zemědělcům, aby se vzájemně seznamovali a vyměňovali si mezi sebou sazenice. Vznikla dokonce speciální oblast nazývaná "Potato Park", v jejímž rámci jsou tradiční odrůdy chráněny zvláštním předpisem a která je cílem ekologické turistiky.

Je pěstování brambor cesta k potravinové stabilitě?

Na brambory se stále kladou veliké nároky. V posledních desetiletích produkce brambor značně vzrostla. Zatímco v sedmdesátých letech 75% celosvětové produkce brambor pocházelo z Evropy, nyní se přes 50%  sklízí v rozvojových zemích - hlavně v Indii a Číně. Pěstování brambor bylo rovněž podpořeno rozvojovými projekty v Bhútánu, Rwandě a Keni.

Na tento rozvoj pěstování brambor se ovšem někdy pohlíží s určitou nedůvěrou, neboť v současnosti je zásobování potravinami v celosvětovém měřítku  založeno pouze na šesti různých plodinách, které pokrývají celosvětovou kalorickou spotřebu z 66%. Jsou jimi: rýže, pšenice, kukuřice, proso, brambory a jam. Na místní úrovni může takový vývoj vést i k potlačení místních plodin, které mohou skýtat dosud neprozkoumané možnosti.

z angličtiny přeložil a upravil Václav Ondráček