Proměna krve (G. Meyrink - autobiografický text)

Ovšem jaký ohromující nezájem projevuje naše jinak velice zvídavé pokolení o otázku, jež před námi právě leží: Mohu se vědomě a cíleně stát pánem nad náhodou, štěstím a neštěstím? Odpověď z miliónů úst burácí: "To je přece nemožné!"

A pokoušeli jste se o to? Skutečně jste se pokoušeli, tvrdošíjně znovu a znovu, zvítězit nad drobnými tělesnými bolestmi? Nemyslím cpát se medicínou a řídit se radami lékařů, kterým jejich věda často selže. - Rozpačité mlčení, potměšilý smích. A už se zase bílí stín na zdi vápnem.

Pokusit se proměnit se zcela v člověka, jenž volně vládne nad náhodou a neštěstím, nejen nad nemocemi a drobnými bolestmi, je všem bláznovstvím. A především ti, kdo pyšně prohlašují, že jsou pány vlastní vůle - ve skutečnosti nejubožejší otroci cizí vůle, jež je tajně, aniž by o tom měli sebemenší tušení, řídí - především ti se neodhodlají ani k jedinému pokusu. Jsou otroky Démiurga, jehož mají za Boha a určovatele osudu. A pro ně je tomu vskutku tak. Osamělý je, kdo se spoléhá na jiné, byť by to byli i bohové!

Ti nejpokročilejší naší rasy praví, že jen filosofické poznání může zachránit z jařma, v něž se proměnil lidský život ( a bylo tomu tak pravděpodobně už od začátku).Unikli tedy naši filosofové jařmu? Byl Kant schopen zahnat od sebe třeba jen bolest zubů? Na to se opáčí - "vždyť se o to nepokusil". Nevěřím tomu. Jistě ho aspoň jednou napadla myšlenka: "jak je podivuhodné, že toho tolik vím, ale přesto nedokážu pokročit dále na cestě konání. A pokud to nenapadlo právě jeho, pak určitě to napadlo nějakého člověka se "zdravým rozumem." Naši evropští filosofové vystavěli teorie o neuvěřitelné hloubce o bytí, životě a vzniku viditelného světa a správnost toho, co nalezli, dokazovali logicky i matematicky; však cestu, jak se člověku stát pánem osudu, neukázali. Jejich poznání je jako Kiwi- pták bez křídel. Ovšem jakkoli teorie odděluje od praxe zející propast - jsou si rovny v tom, že jsou obě neplodnými ženami bez potomků. Sama přestavba poznání nepomáhá změnit osud. Odmyslet si stín na zdi jistě nepomáhá - abychom ho změnili, musí se jinak nastavit předmět, jenž stojí mezi ním a zdrojem světla. A kdo (obrazně řečeno) tohle dokáže, bude pánem nad osudem. Jistě, možná se stane, že bude stín poté ještě odpudivější nežli předtím, ale to už je potom na tom, kdo to tak zbabral. Poněvadž i zde musí činu předcházet poznání.

A existuje vůbec takové vědění. Je jako zlato skryté pod rzí, vyskytuje se ještě dnes, ale zřídka a zakryto prachem a bezcenným se jeví všem, kdo mají oči a přesto nevidí. Slídou je pro ty, kdo žijí, nevědouce proč, bláznovstvím nerozumnému lidskému stádu, jež je necitelno, lhostejno vůči všemu, co mu není vtlučeno do hlavy anebo našeptáno potajmu do ucha jako v ráji jed ďábelský - fádní cestou jsou vláčeni do říše smrti, nepřetržitě, jako se táhnou úhoři, vplývá proud mrtvých těl do rybářovy sítě. Nepochopitelný by byl tento lidský i úhoří mrav, pokud by v oné stoické vyrovnanosti nebylo pod prahem vědomí věčně doutnající jistoty, stejné u člověka i zvířete - vnitřní jistoty vítězství: "nezemřu, smrt je prázdným fantómem." Jen tak můžeme vysvětlit, že spadne-li člověk do vody, hned mu jich tucty vyskočí vstříc, aby ho zachránili, nasazujíc vlastní život; ale: mohl by ho někdo zachránit tak, že mu poskytne peníze? To by nedokázal. Píseň o "udatném reku" nebyla nikdy pravdivá. Život člověka děsí, jen to neví! Mnoho urozených žilo v bludu, že jsou lidmi beze zbytku propadlými záhubě, takže "nešli do sebe", nekáli se, neodvrátili se od světa, či co je nabádali činit zbožní horlivci. Výsledek? Někteří otevřeli své uši, udeřili se v prsa, odešli a - prolévali krev těch, kdo neuvěřili stejně jako oni. Později se mravy zjemnily, ale ne proto, že by se lidé stali lepšími, jen se otupili, stali se méně fanatickými. V neděli chodí do kostela; neboť si vzali k srdci přednášky, jež jim od jedenácti do dvanácti v dobré vůli dělají, pak vyjdou zas ven, pověsí nedělní šaty do skříně a občanský zákoník opět vítězí nad knihou knih. Vždyť má podstatně ohebnější vazbu. A v dějinách se stále vrací týž obraz: na konci každého dějství - bolševismus, náboženství pochybnosti. Potom je pauza s přestavbou. Nový výstup, ale hra úplně táž, řekl by člověk, jen ti herci mají jiné kostýmy. A jak přesto poznání, ne němž skutečně záleží, stojí nepoznáno v kulisách. Na pódium nesmí, komedianti ho na rampu nepustí - bojí se, že by je přivedlo k pádu.

Už je tomu šestatřicet let, co jsem za kulisami života rozpoznal tu tajemnou zakuklenou postavu. Dostalo se mi určitých tichých náznaků, jimž jsem dlouho, dlouho nerozuměl - byl jsem ještě příliš mladý, abych pochopil, co mi ten zjev chtěl říci. Příliš mě také poutala komedie na jevišti. Soudil jsem, že jejich hra je důležitá a má pro mne význam. Potom jsem se jí chtěl sám zúčastnit, ale role mi přidělená se mi nejevila potěšitelnou. A tehdy mě přepadla divoká, nespoutaná nenávist vůči našminkovaným maskám: prohlédl jsem "oduševnělé" zraky, jež ve skutečnosti jen slídily, kde má jejich bližní měšec; zjistil jsem, že ony překrásné kulisy nejsou žádný palác, ale jen pomalovaný papundekl, a svůj neuvěřitelný hněv vůči tomu taškářství jsem si vyléval v satirách, či jak se tomu říká. Ona zahalená postava se mi zjevovala jen v mžicích, ale vždy mi byla inspirací: stačily na to, abych se z obchodníka stal spisovatelem. Ještě později vylíčím, jak k tomu vlastně došlo. Stalo se to proměnou krve - proměnou vnitřního prostředí. Do chodu ji uvedlo několik tichých znamení od zahalené postavy. Dlouho jsem byl už přesvědčen, že všechny ty larvy okolo mne jsou profesionální komedianti, až jsem postupně pochopil, že mnozí z nich tak pevně uvěřili v pravost svých ztělesňovaných postav, že se stali sami maskou, aniž o tom vědí; hrají svou roli zapomněvše, že je kdosi proti jejich vůli postavil na jeviště jako herce, že je k divadlu už v útlém dětství naverbovali inkognito jejich principálové. Můj hněv tehdy začal slábnout a navíc jsem viděl, že stěží zasáhne svůj cíl. A často vůbec nezasáhne ty, na které mířím, ale jiné, na něž jsem nemířil. Tu jsem v románech a povídkách začal poukazovat na ztajenou postavu v zákulisí. Mnozí se zamyslili, jiní potřásli hlavou a bručeli: co to vlastně chce? Za kulisy se nikdo nedostane! Možná ti, kdo uposlechli již dlouho předtím hleděli do temnost, v nichž jsem jim ukazoval onu zahalenou postavu. Kdo to ví? Snad nejeden z nich ztratil trpělivost a vrátil se k pestré satyrské frašce na jasném, zdobně nasvíceném jevišti života. Ztřeštěnec! - Tak může znít jejich soud o mně a ti, které jsem kdysi stihl svým hněvem, se k nim přidají řkouce: "Vědomě lže! Je to pokrytec bez jakýchkoli ideálů." V jednom mají pravdu: šminky a pathos jsou mi k smrti protivné. Tyhle náznaky Zahaleného jsem vykládal od počátku správně! Větší náznaky a znamení jsem chápal jen zvolna, neboť mi život kladl před oči i jiné obrazy: vystupoval v úloze tlumočníka mezi mnou a oním Zahaleným, neboť jsem nebyl schopen pohřížením do sebe pochopit jeho gesta. Otrávené dědictví lidstva, víra, že člověk se může obohatit jen skrze vědomosti druhých, že je možno se sytit jen minulostí lidstva, ke mně přistoupila. Tlumočník, stojící mezi mnou a Zahalenou postavou, říkal cosi jiného, mluvil řečí, jež nebyla určena pro mne. Lhal a abych nepostřehl, že lže, říkal chvílemi pravdu. Až jeden nepochybný popud Zahaleného mě zastavil, jakkoli si ze mne tlumočník tropil posměšky. Poukazoval jsem stále, jak to jen šlo, na onu postavu za scénou, nedbaje na to, zda mi ten, komu o něm mluvím, věří, zda se mi vysmívají, zda naslouchají s vírou, zda potlačují zívání, nebo se koušou do rtů. Často, ještě i dnes se mi vetře myšlenka: "K čemu to všechno? Ať si úhoři táhnou svou cestou! Ale Zahalený získal nade mnou veškerou moc, jeho vůle je silnější než má. Po určitou dobu mi zmizel s očí, či spíše řečeno změnil svou podobu - tehdy mi bylo, jako bych viděl jeho tvář. Trvalo to léta. A můj tlumočník, Život, ke mně promlouval v knihách, jež mi podivnými příhodami přihrával do rukou, že se onen pocit neztratil: neviditelný preceptor se zmocnil mé výchovy. A pokaždé, když se mi dostala do ruky kniha o józe domníval jsem se: teď jsem získal klíč k tajemstvím, po nichž žízním. Bylo mi jasné: Jedině jóga, jedinečně hluboký asijský výchovný systém, nikoli filosofické teorie myslitelů a mudrců, stváří přístup k nadlidství. Knihy takového obsahu mi přihrávala náhodou, což je - podle jistého Rusa - osud v inkognito převleku. Také jsem vstoupil v styk s lidmi, kteří zřejmě věděli o józe více, nežli indičtí pisatelé a učenci. Jak jen jsem zaslechl jméno nějakého zasvěceného do mystérií těchto sfér, psal jsem mu, štval jsem ho po světě, jako by vlastnil elixír života. Chopila se mě zvláštní posedlost: nacházet, nacházet, nacházet. Mohl bych popsat celé svazky tím, co jsem s těmito "zasvěcenci" prožil. Abych sehnal jistého kapitána Saerle z britsko-indické oceánografické společnosti, o němž jsem se doslechl, že je žákem hathajógy (fakírem) a zná určité mantry (zaklínací formule) k uklidnění tajfunu, rozeslal jsem tucet dopisů po Austrálii, Americe, Anglii, Indii a Číně. Když ale dopisy konečně našly svůj cíl, byl kapitán Searle týden po smrti.Vstoupil jsem do Theosofické společnosti, založil v Praze lóži a obcházel jako řvoucí lev, abych získal další přívržence pro společnost. V úzkém kruhu jsem držel druhým přednášky o anglických pamfletech a jiném smetí. Jediným trvalým úspěchem, jehož jsem svým úsilím dosáhl, bylo, že jsem se tím vycvičil v překládání téměř spatra, takže dnes mohu předčítat lidem anglickou knihu, jako by byla německy. Annie Besantová se mi odvděčila za mou horlivost a přijala mne do určitých užších kruhů Theosofické společnosti, jež mají centrum v indickém Adyaru. Dostával jsem od ní stále další a další instrukce stran jógy. Od tohoto momentu, až do mého odchodu, k němuž došlo asi o tři měsíce později, jsem vedl život na pokraji šílenství. Živil jsem se jako vegetarián, už vůbec jsem nespal, požíval dvakrát denně lžíci arabské gumy rozpuštěné v polévce (to mi bylo vřele doporučeno francouzským okultním řádem za účelem probuzení astrálního jasnovidectví), noc co noc jsem po osm hodin cvičil Ásány (asijská pozice v sedě se zkříženýma nohama) a při tom zadržoval dech, až jsem zakoušel smrtelný třas. Poté, při novoluní, jsem vyjížděl v nejhlubší temnotě na vršek, zvaný svatoprokopská sluj, daleko od Prahy, herku přivázal ke stromu, posadil se do Ásány a upřeně zíral na jeden bod na obloze až do rozbřesku. Návody k tomu, pokud jsem je nedostal od Annie Besantové, jsem vyčetl z knih indické nebo středověké provenience. A vždy, když hrozilo, že má důvěra bude zklamána, nebo kdy se mně zmocnily pochyby, poslal mi nějaký antikvář katalog dosud neznámých prací o józe, magii a podobných věcech, jenž mě znovu omámil další nadějí.

Jedné noci jsem tak seděl na vltavském nábřeží - byla zima a vyjížďka na můj vršek nebyla pro hluboký sníh možná. Za mnou byla stará mostecká věž s velikými hodinami. Zachumlán do kožichu, přesto však třesa se zimou, jsem tam tak seděl už několik hodin, zíraje na černavé nebe a všemožně se namáhaje dosíci toho, co mi paní Besantová v jednom dopise popsala jako vnitřní zření. Vše marně. Od nejrannějšího dětství až do oné doby mi totiž zcela chyběla schopnost jinak dostupná mnoha lidem, totiž vybavit si se zavřenýma očima obraz nebo známý obličej. Tak jsem například nikdy nedokázal říci, zda ten či onen z mých známých má modré, hnědé či šedé oči, tmavé či hnědé vlasy, rovný nebo zahnutý nos, pokud jsem si ho předtím záměrně s tímto účelem neprohlédl. Jinak řečeno, byl jsem zvyklý myslet v slovech, nikoli v obrazech. A na onu lavičku jsem se posadil s pevným úmyslem nevstat dříve, než se mi podaří získat přístup k vnitřní tváři, s myslí upřenou na vznešený předobraz Gautamy Buddhy, jenž se kdysi posadil pod strom s podobným rozhodnutím. Já jsem to ovšem vydržel zhruba asi pět hodin, ne celé dny a noci jako on. Najednou na mě začala dotírat myšlenka: Kolik je asi hodin? A tehdy, právě v okamžik, kdy jsem byl vytržen ze svého pohřížení, jsem jasně a zřetelně a to tak jasně a zřetelně, jak jsem, pokud se pamatuji, nikdy předtím v životě nic zřetelně neviděl, na nebi se jasně rýsovat veliké hodiny. Ručička ukazovala za dvanáct minut dvě. Tak ohromující to bylo, že jsem cítil, jak se mi srdce - ne zastavilo, ale začalo bíti neuvěřitelně pomalu; jako bych je svíral v ruce. Otočil jsem se, pohlédl na věžní hodiny, které jsem měl za zády. - Že bych se byl již dříve obrátil a tak získal určitou orientaci, kolik asi je, je zcela vyloučeno, neboť jsem po celých oněch pět hodin seděl nepohnutě na lavičce, jak je předepsáno při podobných koncentračních cvičeních. Na hodinách bylo, přesně jak jsem viděl ve vidění na nebi: za dvanáct minut dvě! A byl jsem blažený; jen s maličkou obavou: Zůstane to "vnitřní oko" otevřené?, napadlo mě. Obnovil jsem své cvičení. Po určitou dobu zůstalo nebe černé a zavřené, jako dříve. Najednou mě napadlo zkusit, zda se mi podaří přinutit srdce zas se tak zklidnit a ukáznit, jako tomu bylo předtím při vidění, anebo , pravděpodobně, již samo od sebe před uvedeným viděním. Určitě to nebyl jen tak obyčejný nápad, ale spíše napůl vytušený závěr vyvozený ze smyslu jedné Buddhovy věty, jež na mě dotírala, jako by přicházela z neviditelných úst "Zahaleného". Zněla: "Věci vycházejí ze srdce, tam se rodí a s ním jsou spojené." Tehdy mi ona věta vešla do krve. Není to jen nějaké "okřídlené slovo", které přečteme, jedním uchem tam a druhým ven. Ne, je to úhelný kámen vší filosofie, poznatek, že vše, co se zde v materiálním kosmu domníváme objektivně vně nás vnímat, není látkou ale stavem našeho Já. Tato věta tvoří také jemný klíč k pravé magii a nejen k teoretickému poznání. Často mi pomohla v životě tehdy, kdy jsem si myslel, že jsem se ztratil, jako mocná podaná ruka. Když jsem se později zřítil pádem asi o 300 metrů z Dent du Jamal, hned mě napadlo, že jsem při pádu nejprve dopadl na levé rameno ale přesto jsem se ještě dokázal pootočit, zaujmout jinou polohu a směr, což způsobilo, že jsem skončil nikoli v suti, jak by to jinak nevyhnutelně dopadlo, ale ve strži plné měkkého sněhu. Zachránila mě ta věta? Bylo to ono, co mi vnuklo v bleskové rychlosti nápad: otoč se? Kdo mi to poví? Mě se ale zdá, že tomu tak bylo.

Tak jsem seděl na lavičce a hleděl na nebe. konečně se mi podařilo znovu navodit předchozí klid srdce v hrudi. Rovněž se dostavil účinek. Bylo to, jako by se kolem mne prolomila noční obloha. Jako by se vydělila z atmosféry a ustoupila do nějaké nezměrné hlubiny prostoru. Pozoroval jsem se při tom co nejbedlivěji. A brzy jsem pochopil: to se děje jen proto, abys nastavil rovnoběžně své osy zraku. A hned jsem si vzpomněl, že jsem v knihách četl, že somnambulové v extázi mají pohled pořád jakoby upřený do dálky. Netrvalo to dlouho a podařilo se mi nejen jaksi opanovat tlukot svého srdce - trochu, ale stále více - ale také směr pohledu svých očí a hned se stalo, něco, co jsem nikdy předtím nezažil: V kruhovém výřezu nebe se utvářely geometrické tvary. Jako první se mi zjevilo znamení "In hoc signo vinces" - kříž ve velkém, latinském H. Pohlížel jsem na to s chladným srdce, jakoby nezúčastněně, beze stopy vynášení nebo čehokoli podobného. Konečně také proto, že pro křesťanské extáze jsem měl tehdy pramalé pochopení. Jen jako přihlížející jsem vnímal, že rej mých vidin započal právě touto starou rytířskou pečetí. Potom se připojily další geometrické tvary, některé podobné magickým znakům, jaké se vidí ve středověkých čarodějných knihách. Vše bylo bez barev. Až mnohem později se mi začaly zjevovat obrazy, barevné a zářící. Velice často to bývaly řecké sochy, např. Pallas Athéna. Všechny tyhle obrazy měly společné především jedno: byly tak ostré, nádherně barevné a jasné, že pozemské věci se ve srovnání s nimi zdály vybledlé a mlhavé. Dá se to těžko pochopit: občas jsem je mohl vidět ze všech stran současně, jakoby vnitřní oko nebylo čočkou, ale spíše kruhem objímajícím vizionářův pohled. Konečně jsem se ve zření natolik vycvičil, že jsem obrazy mohl libovolně vyvolávat, i když jsem nebyl jinak vnějškově v klidu, třeba při nezúčastněném hovoru s někým jiným. Oblíbeným mým cvičením bylo číst v kavárně noviny A přitom se v duchu obírat velikým spleteným klubkem lana a rozmotávat ho, jako by leželo skutečně pode mnou, smyčku po smyčce, až by leželo svinuto do kruhu přede mnou, podobné kotevnímu lanu nějaké lodi. Je to stav, jemuž přičítám značnou důležitost, neboť se mi jeví, že vnější člověk není zde sám, ale že je ještě cosi hlubšího, co vyvolává obrazy. Ještě dnes nedokážu kouzlit obrazy před svýma očima zcela libovolně. A bylo by také bezcenné, kdybych to dokázal. Ztratilo by to potom pro mne svůj pravý účel, jímž je zprostředkování. A potom by ke mně promlouvalo už jen běžné vědomí o tom, co stejně jinak už vím.

Schopnost vnitřního vidění, jíž jsem nabyl nebo jež se mi otevřela oné zimní noci, byla mimochodem prvním osudovým krokem, který mě učinil z obchodníka spisovatelem: má fantazie se zpředmětnila. Před tím jsem myslel pouze v pojmech; od té doby jsem uměl myslet i v obrazech. V obrazech, jež jsem zřel, jako by byly tělesné. Ne, tisíckrát tělesnější a skutečnější, než jakákoli tělesná věc byly. "Vidiny", to je v ústech lidí pojem; ovšem málokdo je zažil, takže všichni přesně "vědí", jak takové vidění vypadá: Je mlhavá, zahalená, tak všichni tlachají. I já jsem tak žvanil, dokud byly mé oči ještě slepé. Jako básníka slaví toho, kdo oplývá přirozenou pozorovací schopností a prostřednictvím inkoustu ji dokáže převést na papír. Je ubohým fotografem, ničím více. S uměním to podle mě nemá nic společného. Možná s divadlem. Na malířství mají vize snad největší vliv, pokud se ovšem nezmocní jen oka a vnitřního pocitu, ale také ruky, takže bude schopna obraz reprodukovat. Znám spoustu malířů a skoro všem jsem se snažil vysvětlit, že by nepotřebovali vůbec model, kdyby jen věděli, jak otevřít vnitřní oko. Naslouchali mi nechápavě. Žádný z nich nezkusil, co jsem jim radil. Raději kopírovali přírodu, posedlí hloupou poučkou: příroda (tedy vnější příroda) učitelkou umění.Poté co jsem po zážitku na kamenné lavičce napsal dlouhý dopis paní Besantové, na dlouho se odmlčela. Potom jsem dostal odpověď: "Roztrhněte závoj!" Vůbec jsem nerozuměl, co píše. Opětovně a opětovně jsem se dotazoval.Z rozpačitých frází, které mi posílala - aspoň mě se takovými jevily - jsem usoudil, že paní Besantová nemá žádné ponětí o tom, co si se mnou dále počít. (Zvláštní zážitek společně s dalšími viděními, jež jsem měl, nakonec přetrhl pouto, jež mě vázalo k theosofické společnosti.) Dále jsem se zdokonaloval v józe. Nasměrován nakonec do sféry, které se v Indii říká Bhaktijóga. (Jóga, kterou praktikujeme prostřednictvím hledání Boha, vnitřní vroucností, náboženským vytržením.) Můj Zahalený .- nebo snad ho mám nazývat šťastným osudem? - mě strážil, abych se v extázích nezmařil a neroztříštil jako mnoho nešťastníků (nebo snad šťastných, pokud došli cíle), kterým se rozdvojilo vědomí, dostávali stigmata, nebo zřeli "světlo" jako Ruysbroeck a v něm zanikli v domnění, že nalezli předmětně Boha a zapomínajíce, že Jediný Bůh, o němž stále mluví, může být vždy jedině podstatou a subjektem. Připadali mi jako matky porodivší dítě a zemřevší při porodu. Kdo ví,zda občas se nedají do neviditelného světa příčin podstrčit také nějaké zmetky a ty pak vyrostou v molochy usilující zvenčí vpašovat do lidských mozků jejich jed. Nazývám to duchovní epidemií; jednou takovou je třeba bolševismus, nebo jsou to různé dětské vlohy.

Před tím, než kohokoli přijali do theosofické společnosti, dostalo se každému (mně také) důrazného varování: "Kdo nevytrvá až do konce, vystavuje se neslýchaným hrozbám v duchovní oblasti." Když jsem paní Besantové oznámil, že odtud vystupuji, krátce mi odvětila: "I know, the snakes of Mara are many" (Vím, mnozí jsou Márovi [to je indický výraz pro pokušitele] hadi.)

Krátce ještě naznačím, co bylo tím hlavním, co mě přimělo vystoupit z Theosofické společnosti. Vlastním smyslem tříměsíční zkušební lhůty , jež předchází přijetí do "vnitřního kruhu", je najít svého "vůdce". Mít vůdce je totiž základní podmínkou na cestě jógy i magie zcela nezbytnou. Ježto jsem předpokládal, že prostřednictvím obrazů, jež se mi zjevovaly, získám náznak nebo návod, jak sehnat vůdce, neustále jsem se snažil vykřesávat ze svého nitra stále nové a nové vize (zklidněním srdečního pulsu a rovnoběžným nastavením očích paprsků, jak jsem již uvedl). Jednou v noci, opět asi okolo druhé , jsem seděl ve svém mládeneckém pokoji v "pádmásáně" (to je známá indická pozice) a cvičil pránájánu podle pravidla ham-sá, jež spočívá v tom, že se rytmicky střídá vdechování a vydechování pravou a levou nosní dírkou. Výsledkem takového cvičená bývá určitá zvláštní otupělost v hlavě. Tehdy jsem ještě nevěděl - naštěstí! - že tajným účelem cvičení ham-sá pránájány je navodit určitý autohypnotický stav. (Pověděl mi to mladý Bráhman, jehož jsem poznal až roku 1914.) Já jsem s tou omámeností instinktivně bojoval; kdybych tak nebyl učinil, bylo by ze mě dnes asi nějaké nešťastné médium, nebo bych si byl přivodil rozdvojení mysli, možná v náboženské blouznivosti. Ale já jsem se držel cenného poznání (jež je vpravdě klenotem buddhismu): Vždy buď vědomým! Tak jsem nepohnutě seděl hledě nezúčastněně na velký černý kruh na zdi, jenž jsem si tam zavěsil za účelem cvičení a stále tam visel. Najednou tenhle papírový kruh zesvětlal. Bylo to, jakoby se před něj předsunul nějaký zářivý disk. Byl jsem zcela bdělý a střízlivého rozumu. Potom se mi zjevila bíle oděná postava dospělého muže v životní velikosti, avšak - bez hlavy. Už jsem měl tehdy načteny stohy okultistické literatury a vlastně od mládí jsem o podobných věcech měl znamenité ponětí, hned jsem si vzpomněl na určité místo z těchto spisů, kde se výslovně praví: Zjevení jakoby lidské bytosti bez hlavy znamená pro zřícího bezprostřední ohrožení. Přepadl mě stísněný pocit a dále jsem zíral na ozářený kruh. Zarazil jsem se otázkou, proč se mi tak děje. Nepožívám přece žádné jedy, jako morfinisté, kteří také mívají před svým konce vize člověka s uťatou hlavou. Mezitím se na šířku prstu od trupu utvořil obličej v turbanu, jehož rysy jsem brzy rozeznal. Byl to tak stařecký obličej, že je mi ho těžko s čímkoli srovnávat. Vidina chvíli přetrvávala, pak se škubnutím zmizela. Skoro celý den trval v mé mysli dojem, zahlodán do mého vědomí, že to nemohu nechat jen tak jako mé předchozí vidiny. Byl to nanejvýš protivný pocit, jenž polevil až následující noci, kdy jsem se na liduprázdné ulici po cestě domů ze schůzky mnou založené lóže Theosofické společnosti vzdal dalších meditačních cvičení i hledání "guru" (vůdce). Opět jsem zklidnil srdce a tu, přestože byla ulice dobře osvětlená lucernami a kráčel jsem svou cestou poměrně rychle, asi na metr ode mne vystřelil z nebe nazelenalý světelný paprsek a na místě, kde udeřil do země, se rozštěpil na tři směry, takže nabyl tvaru trojité kotvy. Zastavil jsem se a chladně a s klidem posuzoval ten jev. Ani na okamžik jsem nemyslel, že by to mohlo být něco jiného než vidění. I zde se projevil můj prvopočáteční odpor nechat se jakýmikoli vidinami vyvádět z míry. Pevně jsem držel své srdce, takřka násilím, neboť jsem cítil, že zjevení světelného paprsku má tendenci na mě působit silněji, než kdy tomu jak bylo při předchozích vidinách. Dobře si dokáži představit, že člověk, jenž je na tomto poli zcela bez zkušeností, zažije-li něco takového, může propadnout blouznivému bludu o tom, že se mu dostalo božského zjevení a ihned se vrhne po hlavě bez pomoci a jakéhokoli záchranného pásu do bezbřehého oceánu theistických blouznivých představ. Chtěl bych zde výslovně prohlásit, že podle mého soukromého názoru vše, ale úplně vše, co souvisí s theismem, je bludičkou. Nechci tím otřást ničí vírou, jenom ji rozviklat. Již jsem přece dříve řekl, že jsem nikdy nevěřil na věčné zavržení těch, kteří se s materialistickou vírou potácejí životem v netečnosti vůči všemu okultnímu. A také jsem vzdálen soudit, že "horliví" - theisticky smýšlející, budou vyvrženi z úst života. Kdybych měl složit vyznání víry, stálo by v něm asi nejspíše něco takového: Kdo je oním Jákobem ze Starého zákona, jenž po celou noc zápolil s andělem božím, až ho přemohl? Odpověď: Ten, kdo nekráčí mučednickou cestou theistické víry!

Rámakrišna, poslední z indických proroků - jeho význam vynášel už anglický učenec Max Müller v Londýně - Rámakrišna, bhaktijógín kath'exochén, jednou řekl: "Dlouho slouží člověk svému Bohu - řídí se tím, co mu říká, vše, co dělá, činí jen pro Něj a k jeho slávě; je před ním jako jeho otrok. Ale pak jednoho dne předá Bůh svému věrnému služebníku veškerou moc a posadí ho na vlastní trůn." A to řekl pro ony (kterých nikdy nebude mnoho), kteří jdou cestou bhaktí, nebo po ní touží.

Jak tedy přede mnou ono světlo prodlévalo, zeptal jsem se sám sebe: "Co to má znamenat? Co mi tím má být řečeno?" Abych se tím pohledem povznášel, což by možná udělal zbožný člověk, mě vůbec nenapadlo. A hned mi v odpověď přišla myšlenka (myšlenkou to nazývám, poněvadž to neumím nazvat jinak; bylo to ovšem spíše jako bych slyšel nějaký hlas, jenž mě poučoval): "Kotva znamená tolik co vydržet či doufat; její tři hroty znamenají tři dny."

A po třech dnech se stalo něco tak zvláštního, že se sotva odvažuji to zde napsat. Bojím se totiž, že lidé budou soudit, že píši nepravdu a tropím si šprýmy ze všech, kteří čtou, co píši. Mám se zapřísahat, že tomu tak není? Zda mi lidé uvěří, či ne - je to nakonec jedno. Třetího dne po oné noci jsem ráno šel do svého obchodu, do jedné pražské směnárny. Sluha právě převrátil pult; kromě něj nedorazil ještě nikdo z personálu. Trochu jsem se podivil, že i v tak časnou hodinu seděl v čekárně jeden pán a otázal jsem se ho, co si přeje. Byl to dobře oblečený člověk prostředního věku s brýlemi a šilhavým pohledem. Na mou otázku zamumlal cosi nesrozumitelného, pak se ale vzchopil a oslovil mě s poněkud křečovitou odhodlaností: "Já od vás nich nechci, ale myslím si, že vy chcete něco ode mne!" Hned mě napadlo: "Čekej tři dny!" - věta, jež mi připadla při pohledu na kotvu. Z následujícího rozhovor bez jakýchkoli mezer nebo váhání vyplynulo: Jmenoval se O.K., byl po dlouhá léta profesorem či učitelem chemie v Japonsku, teď už dlouho žil v Drážďanech a byl spiritistou. Ale ne spiritistou v běžném, přízemním smyslu, spíše "zbožným", tj. bhaktijógínem na křesťanský způsob. Od dětství mu byl svěřen dar automatického psaní. Avšak jeho rukou se neprojevovali "duchové", ale nikdo menší než Ježíš Kristus sám. Trpělivě jsem mu naslouchal a rychle jsem zjistil, že tentokrát nemám co do činění s podvodníkem, jak tomu často bývá v podobných případech, ale nanejvýš s náboženským blouznivcem. Chci prohlásit, že už tehdy, přes své mládí, jsem byl obdařen neobvykle ostrou schopností rozlišovat jednotlivé osoby, odlišovat pravdu od lži. Nakonec to není nic divného: kdo se tak mladý jako já dá na cestu bankéře, brzy dokáže číst v lidských srdcích jako v rozevřené knize. Vyzval jsem profesora K., aby se mnou šel do mého bytu, poněvadž se mi směnárenský pult nezdál tím pravým místem na rozebírání otázek jako okultismus, jóga či prorocký dar. Když jsme tam dorazili, vyprávěl mi profesor K.: Právě před třemi dny - hodina přesně souhlasila s mým viděním - se v noci zabýval jako obvykle automatickým psaním, když tu se mu zarazila ruka a zdráhala se dokončit načatou větu. Místo toho napsal novou větu s obsahem: Jeď  do Prahy za bankéřem jménem M. (totiž za mnou), abys k němu dorazil brzy ráno třetího dne! K. se zapřísahal, že mé jméno nikdy předtím neslyšel. Nazdařbůh se rozjel do Prahy a vyhledal mne. Na můj dotaz, co mi má vlastně sdělit řekl jen, že to sice neví, že má ale pocit, že jsem ve velkém nebezpečí a že mě má zachránit. Domníval se, že jsem padl do rukou "asijských ďáblů". (Do té doby jsem mu ani slůvkem nenaznačil, že se zabývám jógou.) Strávil jsem s K. celý den a naslouchal jeho prazvláštním, skoro bych řekl zaníceným proslovům, jaké ke mně měl. Pravil, že je jen jedna cesta, jak  normální, běžný člověk může dojít duchovního naplnění, a tou je cesta Zjevení, kterého se člověku dostane, pokud bude sledovat určité zbožné apokryfní křesťanské nauky, které se nejpřiléhavěji označují jako rosenkruciánské, které ovšem neznají ani protestanté ani katolíci. A poskytl mi taková naučení. Poněvadž se vyznačoval ohromnými vědomostmi a mohl být označen za učence v tom nejlepším smyslu slova, pozvolna si mne - mnohem mladšího než on a také ne tak sebevědomého, jak bych asi byl měl být - podmanilo jeho kouzlo. Dnes se tomu nedivím - každý člověk, jenž byl od dětství vychováván jako Křesťan, má theismus v krvi. U lidí, kteří se během pozdějšího života chopí duchovních příležitostí, nastoupí na místo theismu něco, co vypadá jako atheismus. Jen si myslím, že takový atheismus je sotva pravý - spíše je otřeseným theismem. Jak K. o tom stále mluvil, probudil se ve mně dávný theismus dětských let, a to natolik, že vidění člověka s uťatou hlavou mi okamžitě jevilo smysl: připomínalo mi cosi podobného - v menší míře - jako byl Pavlův zážitek před Damaškem.

K. mi vyjmenoval celou řadu knih, jež by pro mne byly obzvláště blahodárné. Byly to především spisy jistého Jakoba Lorbera. Hned jsem si je sehnal a svědomitě všechny přečetl. Nevím, zda bylo kdy někomu hůř, než mně při jejich čtení. Při své vytrvalosti, kterou už dnes nechápu, jsem si nalhával, že to, co tam stojí napsáno slazenou růžovou vodou je úhrnem spásy. A kdyby setkání s profesorem K. pro mě neskončilo ničím jiným, než odkazem na blaženého Jakoba Lorbera, bylo by do dopadlo ještě přijatelně. Sice bych už nikdy nepochopil význam zjevení muže bez hlavy, ale bylo by mi to ušetřilo dlouhou, trnitou cestu. Trnitou cestu celých následujících třinácti let. Skončilo to totiž takhle: Odpoledne nastupoval K. do zpátečního vlaku do Drážďan, ale tu se najednou otočil a řekl: "Počkat, právě mě napadlo, že jsem vám neřekl jednu věc, a to tu nejdůležitější: Ve Vídni žije člověk X.Y. On sám, spolu se spoustou bývalých theosofů - Němců i Angličanů, dokonce i s jedním indickým bráhmanem jménem Babádží jsou pravými rosenkruciánskými žáky učitele, jenž je, podobně jako kdysi slavný Jakob Böhme, obyčejný řemeslník, žije kdesi v Hessensku a zná tu pravou jógu a učí jí podle toho, jak je skryta v Novém zákoně.

Hned se mi v hlavě rozbřesklo: Ten jistý X.Y. ve Vídni byl již poměrně dlouho mým přítelem. Také jsem znal jistého doktora Franze Hartmanna (i toho zmiňoval K. v souvislosti s X.Y.), jenž, nakolik mi bylo známo, nebo spíše nakolik jsem to věřil theosofům, náležel k největším "zasvěcencům" jógy. Jestliže on, X.Y. a ještě další, které zde nechci jmenovat, byli žáky významných rosekruciánů, to jsem tedy podle proroctví "vnitřních kruhů" theosofické společnosti našel konečně své "guru"! Ihned jsem se rozjel do Vídně a navštívil přítele X.Y. Hostem jsem byl u jistého G.R.S.Meada, což byl, jak jsem věděl, Sekretář Theosofické společnosti v Adyaru v Indii. Znamením ruky mi ukázal, že je rovněž členem "východní školy" (vnitřního kruhu). Řekl jsem mu, že jsem měl nedávno určitý zážitek a tázal se, zda mohu hovořit otevřeně v přítomnosti X.Y. Mead přikývl. Nejdříve jsem vyprávěl o zjevení muže bez hlavy. Najednou se Mead otázal, zde neměl ten člověk na sobě bílý od ramene ke kyčlím bráhmanský provazec. Přisvědčil jsem. A nepovšiml jsem si na provaze nějakého uzlu? Zavřel jsem oči, vyvolal si znovu onen obraz a hned uviděl uzle i způsob, jak byly zavázány. Mead se zvedl, dotkl se čela a řekl: "T'was the Master." Zašilhal jsem stranou po X.Y. a zdálo se mi, jako by potlačoval smích.

Jak jsem pak ale líčil svůj zážitek s profesorem K., byl X.Y. čím dál vážnější. A když jsem se zmínil o posledních slovek profesora K., jež se týkala rosenkruciánského učitele, rychle si dal prst na ústa, abych mlčel. Načatou větu jsem dokončil nic neříkajícími frázemi. Později si mě vzal X.Y. stranou a povyprávěl mi věci o Theosofické společnosti, že mi z toho vstávaly vlasy na hlavě. Věřil jsem jim! Vyhýbavé odpovědi, jaké mi paní Besantová posílala na mé písemné otázky stran jógy, ten příšerný kýč, jaký v theosofické společnosti občas vznikal i jiné věci mě posilovaly v mínění, že vše, co mi M. sděluje, je pravda. K tomu ještě přistoupilo, že jsem nedlouho předtím obdržel dopis od Williama Judge z New Yorku (Judge měl být přímým zasvěcencem takzvaného tibetského Mahátmy), v němž stálo zhruba toto: "Mistři" v žádném případě neuznávají paní Besantovou za předsedkyni společnosti; jeho naopak výslovně zmocňují sdělit to přívržencům "Východní školy". - Vše, čemu jsem doposud věřil, se pode mnou hroutilo. Celou noc jsem strávil koncentračními cvičeními - neobjevil se však žádný obraz, aby mi poskytl nějaký náznak. Zdálo se, že "Zahalený" ode mne odtahuje ruku. Profesor K. mě naočkoval, nákaza se šířila: příštího dne jsem řekl svému příteli X.Y., že jsem připraven uznat vedení "Rosekruciánovo" (jeho jméno jsem znal). Poté, co přítel vyslechl se zájmem má slova, ukázal mi telegram, jenž obdržel chvíli předtím. Stálo v něm asi toto: "Guru" mě přijal již před několika dny (datum se shodovalo se dnem, kdy jsem měl vidění kotvy). X.Y. mě ujistil, že vědomí Rosekruciáni jsou jasnovidci, jimž není odepřeno zřít duchovní svět a někdy ani fyzické věci a že se na to mohu plně spolehnout, že oním "novým žákem" jsem míněn já a nikdo jiný. - Pln radosti jsem napsal Annie Besantové, že jsem podle proroctví daného mi na začátku nalezl toho, který se tajně označuje slovem "guru". A na to bezprostředně následovala odpověď - jak jsem již popsal: "mnoho je Márových hadů". Hned mě napadl muž bez hlavy. Kdo je tím podezřelým "člověkem" bez hlavy?, tázal jsem se. To je symbol, co jiného! Ale co mi ten symbol chce říci? Jistě zvěstovat neštěstí - ta jsem jasně cítil. Ale k čemu je taková zpráva, neukáže-li se také cesta, jak nebezpečí uniknout? Před čím mě to chtěl skrytý vůdce mého osudu varovat, když mi před oči postavil bráhmana bez hlavy? Opakovaně jsem si tu otázku kladl. A odpověď NE A NE najít! Byla tím mužem bez hlavy "Východní škola"? Měl jím být i nově nalezený rosekruciánský učitel? Zmítal jsem se v nejistotě. A na trnité cestě po třináct následujících let jsem si tu otázku kladl znova a znova. A to bez odpovědi, alespoň bez takové odpovědi, jakou bych si byl přál: jasné, zřetelné a nedvojznačné. Dostával jsem odpovědi, ale byly to "pýthické" odpovědi - jednou říkaly to, podruhé zas ono. Teprve nyní, kdy mezi mnou a onou událostí leží už tolik let, vím přesně, co obraz muže s uťatou hlavou měl znamenat. Kdo přemýšlí, snáze se dostane ze slepé uličky. Až se to stydím vyslovit, a to z důvodů, jež každý, kdo četl pozorně to, co jsem napsal, uhodne. O několik týdnů později jsem jel do Hesenska, tam, kde bydlel onen Rosekrucián. Býval kdysi tkalcovským tovaryšem, neuměl číst ani psát a měl neobyčejné zkušenosti v oblasti spiritismu: nazýval je propedeutikou k pravému vědění, jež pochází jedině ze srdce, když srdce promluví. A takovou řeč srdce nazýval vnitřním Slovem. Probouzí se čas od času a propůjčuje ho milost v křesťanském smyslu: Tuto cestu předával svým četným studentům, dávaje jim přemílat věty, jež obdržel pro každého, jak říkal, svým vnitřním hlasem. Takovým vnitřním přemíláním se budí vlastní srdce a dostává schopnost mluvit, čímž dochází i k jisté proměně těla, až nakonec, na konci cesty přebývá v žáku nesmrtelné oslavené tělo Kristovo a s ním i věčný život. Podle jeho názoru bylo nutno počínat od těla. Zbožnost v církevním smyslu toho slova, pro něj znamenala málo, pokud díky ní nedochází ke zmíněnému přetvoření těla. I kdybych se od toho člověka nebyl naučil ničemu více, než tomu, že je do proměny člověka skrze jógu zahrnou i tělo, už za toto poznání jsem mu po celý život zavázán vděčností! Takové proměny těla totiž, jak říkal, naprosto nelze dosáhnout vlastním rozumovým poznáním a úsilím.

A měl pravdu i v tomhle: Musí přijít něco shůry, co způsobí změnu - tak to vyjadřoval. Tímto "shůry" myslel přirozeně Ježíše Krista - vzkříšeného Krista, jenž překonal smrt a je s námi po každý den - ne ukřižovaného. Neboť kdo si staví před oči neustále Ukřižovaného, jako to dělají katoličtí mniši a především Jezuité, nikoli živoucího Vzkříšeného, tomu budou "zlámány hnáty" - neboli zůstane viset na kříži. S oblibou zde uváděl Kateřinu Emmerichovou, známou nositelku stigmat. Jeho učení o proměně těla bylo neuvěřitelně hluboké a neobyčejné, připomínalo mi občas gnostiky a jejich výroky. Říkával: Křest, mytí nohou, poslední večeře i ukřižování, to vše musí v jejich přesném pořadí, jak je zachyceno evangelii, proběhnout v našem těle, my to musíme zažít, jinak nám zůstane jen teorie a vše, co jsme slyšeli nebo přečetli bude mít cenu jen jako určitá křesťanská výchova. Z jeho 54 žáků jsem mnohé poznal. A ani jediné z nich (snad s výjimkou jedné starší dámy) nemohu označit nálepkou "svatoušek". Byli to většinou elegantní a vybraní lidé, až na pár prostých řemeslníků. Po askezi nebo něčem podobném nebylo mezi nimi stopy, u učitele ani u žáků. Tím zvláštnější, že skoro všichni časem na sobě zakusili ony pro ně tak důležité "J...ovy - tak nazývali svého vůdce - procesy". A nejen jako vidiny (povětšinou ve snu), ale často přímo v těle. Ale přesto žádný z nich nevěděl dopředu, co se mu zjeví! Navíc bylo přísně zakázáno sdělovat jiným, co, kdo právě prožívá - aby se vyloučila autosugesce. Jeden z uvedených "procesů" zde uvedu: spočíval v tom, že se na kůži objevilo písmeno. (Vědecká medicína to nazývá dermografií a čítá k hysterii; samozřejmě aniž by měla ponětí, co hysterie vlastně je.) Každé písmeno mělo určitý význam a označoval vývojový stupeň,v němž se dotyčný nalézal. Laik může nyní snadno dospět k závěru, že zde šlo o náboženské blouznění nebo něco podobného. Ale takový názor by byl velice nesprávný. Právě naopak, mohu potvrdit, že metoda onoho učitele probouzela k vnitřnímu životu, o jehož bohatosti a hodnotnosti si ten, kdo něco podobného sám nezažil, jen stěží učiní úsudek. A do onoho mého životního období spadá také proměna mé krve, jež mě přiměla stát se spisovatelem. Odhlédám od ostatních proměn, které zde neuvádím. První uvolnění mému nitru mi přinesl již dříve vylíčený zážitek "otevření zraku" na vltavském břehu v Praze.

K tomu, jak silně může takové přemílání vět působit na člověka a měnit jeho charakter, zde uveďme příklad: Jednoho dne přišel k učiteli Dr.Franz Hartmann, jenž měl svou úlohu také v dějinách Theosofické společnosti a byl také jeho žákem jako já, a prosil ho, aby přijal za žáka mladíka, jenž k tomu měl neobyčejné předpoklady. Už po léta žil asketicky, v nejpřísnějším odříkání a v odvrácení od světa jako nějaký světec. Učitel se na chvilku zamyslel, zjevně naslouchal vnitřnímu hlasu a bezpečně prohlásil ve svém švábském dialektu: "Du irrscht, Fränzle, der Mann ischt net ächt; er glaubts blos!" (Mejlíš se Franzi, to nejni opravdovej člověk; dyť on jen věři!) Dr.Hartmann ho ujistil, že mladíka dobře zná; není pravda, že by nebyl opravdový. "Tak mu dám úkol, abys viděl, jak je to s jeho nitrem.", zněla odpověď. Za půl roku potkal Hartmann mladíka ve velkoměstě jako elegantního dandyho. S velkým údivem se mladíka otázal, co se to přihodilo. "Ale víte, to cvičení od toho hessenského blázna jsem provozoval jen pár dní a rozsvítilo se mi. Hned jsem hodil přes palubu všechno to mystické haraburdí.", prohlásil mladík se zářivým úsměvem. O pár měsíců později zemřel na Syfilis. "No vidíš: nýčko se ukázal", mínil J... v zamyšlení, když mu Hartmann vyprávěl o tom případě, "škoda, nemoh sem mu pomoct!" Z mnohých žáků, jež náš učitel měl, jen na dvou se neprojevily takřka žádné procesy. Jedním z nich byl můj přítel L. a druhým - já. L. již zemřel odevzdaně, jako světec, ve vysokém věku. Proč právě on, jenž byl věřící křesťan a mistrem označován za jeho milovaného žáka, neprožil nic takového, mi zůstalo hádankou. U mě se to dá z mé strany vysvětlit tím, že přestože jsem se šíleně snažil sžít se - třebas i nalhat si, že se shoduji - s názory pana J..., ze Šavla Pavlem jsem se nikdy úplně nestal. - Třináct let jsem den, co cen, aniž bych jen jediný den vynechal, cvičil mantry. - Často jsem kvůli tomu musel odkládat i důležité činnosti, jež ode mne vyžadoval vnější svět. A nic se nestalo. Vždy, když jsem si stěžoval na své soužení, se na mě učitel dlouze a vážně zadíval a řekl: "Mušíš bejt trpělivej." Jediné, co jsem prožil, byly zvláštní, hlodavé bolesti na dlaních rukou i nohou, lehký náznak stigmat. Jiní je měli mnohem výraznější, u některých se projevily v podobě rudých okrouhlých skvrn. Učitel jim říkal bolesti křižování a byly pro něj známkou proměny v krvi. Extáze neměl z žáků nikdo; kdyby tomu tak bylo, byl by proti tomu učitel ostře vystoupil, neboť hlavním zde bylo učení, jež má zostřovat každodenní vědomí a nikoli ho poltit nebo oslabovat. A toto setrvávání v těle oproti "vycházení ze sebe", jak mu učila například stará řecká mystéria, znamenalo široký, hodnotný základ, pro cestu pravé jógy vhodnější než cokoli jiného, jenž do mého nitra vložil onen učitel jako drahocenný klenot. Existuje totiž jistá metoda "z času na čas opouštět tělo" (tento výraz je u některých okultistů zcela běžný, jiní ovšem považují tento postup za těžkopádný) a funguje jako metoda zasvěcení; ve skutečnosti je ovšem nejhorší myslitelnou schizofrenií. Dříve nebo později vede k silné medialitě, k nevyléčitelnému rozštěpení vědomí. I staří Řekové byli, jakkoli to může znít podivně, při svých mystériích obětmi určité choroby, vyjímaje ovšem ty, kteří dokázali překlenout propast onoho: "Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?" Vrcholem učení onoho prostého hessenského učitele bylo: Lidská duše nežije v těle proto, aby ho opustila asi tak, jako se obrací zpět ten, kdo vidí, že se dostal do slepé uličky; naopak, ona má hmotu proměnit! Jeho zážitky byly v mnohém podobné zážitkům Jakoba Böhme, jehož dnes všichni vzdělanci uznávají za podivuhodného člověka. V leckterém ohledu ho jako jasnovidec dokonce převyšoval. Ovšem nebetyčně ho převyšoval oním poznáním, že odchod ze světe je klamem, ať se jeví jak chce vznešeným.

Namítnete mi možná stran těch, kdo se zajímají o mystiku (ti ostatní asi nepotlačí obvyklý úšklebek: všichni mystici, jaké jen historie zná, i Gautama Buddha, kázali a učili: "pryč ze světa"! Buddha ho například nazýval hořícím domem, z nějž pravda, rozum i praktický smysl velí co nejrychleji utéci. Vím, ale vše ve mně volá: "chyba, chyba, chyba!" - v tomto učení sice spočívá určitá pravda, ale dá se, a podle mého přesvědčení se také má vykládat zcela jinak! Alespoň pro dnešního člověka! Cítím se v tomto svoboden smýšlet jinak, než vznešené příklady z minulosti.Pokud minulost chápeme jako dogma, stává se vždy jedem.

Zmínil jsem se, že spolu s přítelem L. jsme byli mezi žáky hessenského učitele jediní, kdo neprožili proměnu těla tak, jak to odpovídalo úmyslu našeho učitele a tehdy i našemu. Jeho chlácholení, abych jen počkal, mě po třináct let trápilo nadějí. Později, po jeho smrti - jež mimochodem učinila velký škrt přes předpoklady a proroctví jeho i jeho žáků, mi jednoho dne L. sdělil: Učitel se mu svěřil, že moje nepoddajnost, již nebylo možno roztavit žárem cvičení, pramení z toho, že ve svém nejhlubším nitru usiluji o jiné mety a prahnu po jiných cílích, nežli jsou ony křesťanské, kterým učí a jež káže on. Svůj úkol viděl v tom, přivést mě na správnou cestu. Když mi to přítel řekl, byl jsem zcela ohromen; nikdy jsem přece ani náznakem neprozradil, jak mi vždy bylo cizí a vzdálené nejen církevní křesťanství, ale i toto rosekruciánsko-gnostické křesťanství našeho učitele, když jsem sám sebe zkoumal ve chvílích největší otevřenosti. "Semitskou pověrou" ho kdysi nazval Schopenhauer vyslovuje své uznání knize "Das Oupnekhat" (v podstatě moudrost Upanišad). Tato slova na mě zapůsobila již v mládí, když jsem je četl, jako oživující světlo.

Nechci přirozeně křesťanství tím, že to říkám, nijak snižovat. Naopak, jsem přesvědčen, že se světem by bylo mnohem lépe, kdyby bylo více křesťanů (opravdových). Chtěl bych ale vyznat, že i přes horlivou snahu se mi nikdy nepodařilo učinit křesťanskou víru něčím, co je mi vlastní, jakkoli jsem k tomu byl od dětství vychováván. Pro vlažné může být jen dětskou hrou. Já jsem označil třináct let, po které jsem byl žákem onoho učitele a vůdce za trnitou cestu. Vskutku taková byla a to nejen duchovně, ale i fyzicky. Jistě to může znít podivně, když řeknu, že cvičení, a to nejen ona popsaná, ale veškerá jógická cvičení, ať již jsou správná nebo chybná, neproměňují jen krev, ale s ní nutně i vnější osud. Přirozeně, řekne "osvícenec": - když člověk po osm hodin denně uvnitř přemílá určité věty, místo aby přiložil ruku k dílu (jen do toho!), zanedbává výhodné nabídky, promeškává příležitosti a tak dále, jako úplný blázen, jenž tady sepisuje nějaké nesmysly - a připadá mu to náramně důvtipné. Jistě, Čas strávený s jógou nese pro člověka i tyto následky, ale ani ten, kdo žije jen navenek, neovládá přece náhodu. Což lidstvo skutečně stvořilo něco trvalého? To by musely ode dávna přetrvávat ohromné přebytky. Vnější člověk si o tom pomyslí: "No tehdy lidé ještě běhali po čtyřech! Atlantida zanikla i s její kulturou, Egypt byl zničen, Ninive rozbořeno - i naše výtvory nám budou vyrvány. Materialistický světový názor doznal v posledních desetiletích zkázy, tak se dnes obecně soudí. Ale hloupost! Naopak, ještě se upevnil. Odepsán je pouze teoreticky. A i to jen u těch nemnoha, kdo sledují posuny v teorii poznání, nebo na ní pracují.Ostatní zůstali stejně zabednění jako předtím. Mluvíme-li s laikem o tom, že smysly klamou a že to, co jimi vnímáme, vůbec neodpovídá skutečnosti - a to je poznatek, který není zrovna nejmladší - doslechneme se u tak kulturně pokročilých lidí, že už ani nejedí rybu dvěma noži a považují se tudíž za nesmírně povýšené, že je to směšné; kdyby tomu tak bylo, svět by se nikdy nedal vyfotografovat! A co zaráží ještě více - i ti učenci, badatelé a filosofové, kteří sami zastávají stanovisko, že svět, tak je námi vnímán, je pouze jev a vše pojímají relativně, se vzpínají jako jankovitý kůň, zeptáme-li se jich: "Je-li tomu tak, proč nepřipustíte možnost určitých spiritistických jevů, při kterých se něco děje - například se materializují lidské a zvířecí postavy, proniká se hmotou, nebo dochází k přenosům na vzdálená místa? Pomocí hypotézy, jistě správné, již jste, pánové, vytvořili a dokonce dokázali, by se přece takové jevy vysvětlily neobyčejně lehce. Proč tak tvrdohlavě trvat ne jejich /ne/možnosti? Vždyť jste přece sami dokázali, že to, co se nestává každý den, nemusí proto být navždy nemožné. A navíc: Proč by za jistých okolností, neměl jeden "jev" ustoupit jiné "halucinaci"? Profesor Wilhelm Ostwald, jeden z předních učenců materialistické školy, předložil vysvětlení, co to je vlastně pohyb, jež jako žádné druhé se hodí k vysvětlení spiritistických a magických jevů. Jak je potom člověk ohromen, když slyší, co Ostwald říká o nemožnosti okultních jevů! Pokud se tak chovají hvězdy naší vědy, jak se potom divit, že se každý hňup směje, když se mluví o hodnotě filosofie?

Materialistický světový názor se podle toho, co nás učí zkušenost, nikdy nepodaří navždy porazit v teorii; úhoři se tak lehce od své cesty odvrátit nedají. Musí k tomu dojít jiným způsobem. Prostředkem, jenž by posloužil takovému účelu, by mohla být praktická aplikace jógové nauky. Před určitou dobou to vypadalo, jako by bylo spiritismu souzeno učinit průlom, potom se ale různým taškářům podařilo ho zdiskreditovat a tak z něj zůstaly jen jeho zákony, jež nabízejí klíč k duchovním hodnotám odjakživa skrytým. A i kdybychom připustili, že se spiritistické jevy probojují do obecného povědomí, zůstala by ještě otázka, zdali tím spíše nebude triumfovat materialismus, jenž bude tvrdit, že objevil novou, jemnější podobu přírodní hmoty. Vždyť materialismus nezasáhl ani objev toho, jak se dá z brambor vyrobit alkohol, tedy jak z hrubé hmoty připravit jemnou prchavou. Teprve až se podaří podat důkaz látkové proměny působící i vně, bude učiněn první cenný krok. Ale poslední překážka tím překonána nebude, neboť věda jistě řekne (a možná dokonce své tvrzení prokáže), že myšlenky patří, jakkoli to tak nevypadá, do sféry fyzikální nebo chemické - podle mne nejspíše do oblasti elektrických jevů. Duchovní názor může zvítězit až tehdy, až člověk bude moci potvrdit sobě i jiným, že hmota vůbec neexistuje, ale že je, jak tomu učí védanta a ostatní podobné systémy nauk, pouze mámením smyslů, ideou, zdánlivě zpředmětnělou. K takovému nezviklatelnému přesvědčení je možno dojít pouze cestou jógy.

Co je jóga?

Do oblasti jógy patří veškerá praxe v duševní a duchovní oblasti; je to tedy ta vědomá práce, jež právě dnes člověku tak velice chybí. Řekl bych, že jóga je kvasem, zatímco teoretické poznatky pouze moukou a vodou.

 Vše, co souvisí s jógou se zdá pocházet z Asie. Jsou tedy nad tímto uměním páni Asijci? Je možné, že oni věděli už v dobách, o nichž se nám nic nedochovalo - tvrdí se to v legendách. Nedá se popřít, že dnes už u nás není nikdo, koho bychom se mohli dovolávat jako mistra v józe. Theosofové a okultisté sice tvrdí, že praví znalci jógy zde žijí, v umrtvenosti a osamělosti, v uzavření před světskými lidmi, ale pravost takových tvrzení se samozřejmě těžce prokazuje. Jsme v tom odkázáni více méně na víru. Kdo dá krk za to, že horliví stoupenci jógy v Indii a jinde, nejsou také jen hledajícími? Vše ale hovoří pro to, že vysoká stezka jógy s jejími ušlechtilými cíli byla už v předvěku zasuta a na její místo, nastoupila schizofrenie, hysterie, medialita a další chorobné jevy. Zdokonalení lidstva? Kdeže! Campbell Oman, jenž sepsal pozoruhodnou knihu o indických asketech, mysticích a světcích, vypráví o Evropanovi jménem Charles de Russette, jenž se stal sádhúem (v podstatě kajícníkem) a utáhl se do samoty poblíž Simly. Ten mu vyprávěl, jak viděl své kolegy, fakíry činit podivuhodné věci. Takových zpráv jsou tucty. Bohužel většinou, jde-li jim člověk na kloub, zjistí, že jsou vymyšlené. Když sháněla anglická vláda na výstavu ve Wembley fakíra, jenž by byl schopen předvést některé z pověstných jogínských divů, nenašel se žádný!!! Za jogíny se často považují taškáři a kouzelníci, což plyne z obecné nevědomosti o tom, co to vlastně je jogín. I asketa má - pokud správně rozlišujeme - k jogínovi velice daleko. Většinou je pravým jeho opakem - schizofrenikem, jímž stal díky své vybičované zbožnosti. Jóga znamená "spojení". Bhaktijógíni, například již jmenovaný Rámakrišna, nebo Ruysbroek, abychom zůstali v Evropě, totiž tvrdí, že se v extázi spojují s Bohem. Ale mohli bychom zrovna tak říci, že prožívají rozdvojení mysli. To, že Rámakrišna (jak souhlasně potvrzují všichni jeho žáci) občas prováděl "divy", nepopírá vůbec možnost schizofrenie - vždyť u spiritistických médií a u hypnotizovaných se takové věci dějí takové věci.

Spojení, o něž jogín usiluje, je spíše neporušitelným sjednocením člověka se sebou samým. Něco takového vůbec nenalézáme u normálních lidí, jak se běžně mylně předpokládá! Každý člověk a zrovna tak každé zvíře má vědomí rozštěpeno. K tomuto náhledu člověk dojde až po delším provozování jógy. Jak podivuhodné! Každý dokáže jenom s troškou postřehu zjistit, že jeho vědomé Já se sjednocením nijak neumenší. Známkami, zda se člověk stal pánem ve svém domě jsou pak samostatná práce srdce a trávicího traktu, bezmoc vůči náladám a myšlenkám, které nás "napadají" a nemůžeme se z nich vymanit, sny, bezbrannost vůči potřebě spánku a mnoho jiného. V jistém slova smyslu takto funguje i schizofrenie. Na stejný nedostatek poukazují i pověsti, pohádky a legendy: zlomený meč, jenž Siegfried opět scelí, zatímco trpaslíkům se to přes veškerou dovednost a prohnanost nepodařilo; spící Šípková Růženka, kterou musí vzbudit polibek; biblický pád. To vše nám vypráví o stavu člověka v jeho současnosti a současně poukazuje na jednu z možností, jak vyléčit nedokonalost: na jógu! Náboženství - religio znamená také spojení - u rozvinutých národů nestanoví jen morální zákony, ale nutí ty, kteří ho nejhlouběji pochopí ke sjednocení s Bohem. S jógou nemá Bůh nic společného; Buddhisté do svého systému bohy vůbec nepojali a přesto praktikují jógu.

Spojení, o něž józe jde je: Spojit podvědomí, či nadvědomí, pokud chceme používat taková slova, s běžným vědomím člověka. Známý francouzský lékárník Coué, jenž se před časem proslavil svým léčebným postupem, chtěl něco takového napodobit svou metodou autosugesce. Podle mého mínění propadl témuž omylu jako všichni dualisté, včetně náboženských: oslovuje vnitřního člověka, nám nevědomého, jako Ty! Rozštěpené vědomí, jímž člověk trpí, se tím ještě prohloubí. Jsem přesvědčen, že kdo důkladně a pilně cvičí Couého metodu, probudí se jednoho dne jako totální hysterik a vyléčení z nemoci, jehož možná Couého metodou dosáhl, draze zaplatí.

Christian Science je dnes všeobecně známou společností. Její zakladatelka, Američanka Baker-Eddyová, odvolávajíc se na Bibli učila, že nemoci vůbec nejsou - člověk si je jen představuje. Stále rostoucí počet členů společnosti vede k domněnce, že řídit se návody paní Eddyové skutečně občas nese terapeutický efekt. Vytažena na světlo, není teorie paní Eddyové ničím jiným, než zmrzačenou védantou. Coué udělal chybu v tom, že oslovil to nevědomé v člověku jako "Ty", místo aby k němu mluvil (pokud vůbec) jako k "Já"; Eddyová, jako téměř všechny anglosasky, se nedokáže vyplést z pout theismu a dovolává se milého Boha, jehož záměry ovšem jako rázná Američanka zcela prohlédá, a opírajíc se o jeho vůli káže odmyslit si nemoci. I ona do jisté míry oslovuje podvědomí člověka. Takže i zde máme rozmělněnou jógu. A následek? U někoho metoda funguje, jinde selhává. To podle toho, nakolik je dotyčný schizofrenikem. Konkrétně u mne současně zapůsobila i selhala. v roce 1900 jsem na oslavu nového století dostal ošklivý zánět míchy. Ještě dnes jsem přesvědčen, že jej mám co připisovat oněm cvičením, jež mi předepsal J... a jež mi tak vnitřně neseděla. Lékaři, mezi jinými i Krafft Ebing a Profesor Arnold Pick, zkrátka nejproslulejší znalci těchto chorob, stanovili diagnózu: dědičná paralýza míchy v bederní oblasti. Ještě po třech letech, i když symptomy poněkud polevily, jsem se jen těžce pohyboval o dvou holích. Po dlouhou dobu jsem se snažil řídit se návody a předpisy Christian Science, abych se zbavil bolesti. Marně. Potom jsem jednou v noci šel sám domů do svého tehdejšího bytu na pražském Žižkově. Můj dům byl až na konci strmé ulice. Cesta byla natolik pokryta náledím, že jsem se jen s největším úsilím a s využitím podpory u domovních zdí dokázal plahočit kupředu. Zastavil jsem se a na chvíli zapochyboval, zda se mi v této tmě podaří dosáhnout mého cíle, a tu jsem si vzpomněl najednou na to, jak Christian Science učí odmyslet si zlo. Provedl jsem příslušné cvičení, ovšem aniž bych jakkoli doufal, že budu mít úspěch, a tu jsem najednou pocítil oživení ve svých nohou, jež v kloubech tři léta už visely jako nějaké nedomrlé hadry. Minutu poté jsem byl, jak se mi jevilo, zcela zdráv. Popadl jsem obě hole pod paží a letěl jsem doslova s větrem o závod po náledí do svého bytu. Kde byla cesta rovná, klouzal jsem se jako uličník. Šťasten ze svého uzdravení jsem se uložil ke spánku. Když jsem ale příštího dne chtěl vstát, byl jsem zase tak ochromen a nemocen jako předtím. Žádným úsilím se nedal znovu navodit stav, jaký byl předcházející noci. Lékař, jemuž jsem o případu vyprávěl se usmíval pod vousy. Viděl jsem na něm jak si myslí: "Aha, tenhle milý pán je přece "fantastický" spisovatel; co mi tu chce nabulíkovat, je plodem jeho živé fantazie. Vysvětlil mi, že jsem měl organickou poruchu míchy a něco takového se autosugescí nedá odstranit; a samozřejmě se to dá použít i obráceně - kdyby opravdu bylo oné noci došlo k nějaké změně, není možné aby se byla během pár hodin opět odbourala a nastal prvotní stav.

Ta zkušenost zaměstnávala mé myšlenky ještě dlouho potom. Po celý život jsem pojímal život jako určitý tlak, který na mě vykonává kdosi neviditelný (na začátku tohoto článku jsem použil obraz "Zahaleného"). Když se mi něco přihodí, co by jinému připadlo třeba nesmyslné nebo bezvýznamné, hned se sám sebe ptám: "Co se to po mně chce?" Když mě začaly bolet zuby, nešel jsem hned k lékaři, ale zkoušel jsem bolest zahnat nejprve po několik dní metodou sugesce, až se mi vyjevil její smysl: Nauč se být pánem nad svým vzdorným tělem! Právě taková ubohá bolest vyvolaná vlasově tenkým nervem se mi zdála být nejlepší, abych si na ni cvičil zocelování vůle. Tehdy jsem byl jako skoro každý člověk v zajetí bludu, že slůvko "já chci" dokáže srážet hvězdy s nebe. Ve skutečnosti nezlomí ani stéblo trávy. Když úsilí vůle bolest spíše posilovalo, místo aby ji odstranilo nebo aspoň zmírnilo, zkusil jsem to s vírou. S vírou, o niž se ví, že přenáší hory. Ukázala se zcela bezmocnou: zubní nerv se o ni vůbec nestaral a dělal si, co chtěl. Bylo to ještě horší. Vypětí vůle ho očividně zlobilo - víra vněm vyvolávala jen úsměšek. Potom jsem zkusil všelijak potřeštěné prostředky, jaké se najdou obzvláště u blaženého Paracelsa v jeho "Mumiích". Vzal jsem třeba dřevěnou hůlku, zakvedlal s ní poblíž nervu a potom ji hodil do ohně s představou: "Teď shoříš, bolesti, ty bezcenná kanálie! No, copak říkáš?" Občas to mělo ohromující efekt: bolest se zdála být zaskočena a zastrašena a zadržela dech. Bohužel ne nadlouho, poněvadž za chvíli prokoukla ten podvod a vrhla se na mě ještě zuřivěji. Dlouho, velice dlouho mi trvalo, než jsem přišel na zákonitost v této očividně tak záhadné věci. Ještě o tom promluvím. Rozštěpení mysli, jak je vrozeno veškerému lidstvu, se dá překonat univerzálním spásným prostředkem - proměnou krve. Samozřejmě postupuje tato proměna šnečí rychlostí, neboť to není maličkost vytvořit z takového opičáka dokonalého člověka. Ale přece: Později, když jsem se více ponořil do jógy, se mi podařilo zahánět bolesti zubů určitým "cvičením", nebo jak to chce člověk nazývat, a to hned a natrvalo - zubař pak většinou hlásil při návštěvě "suchý kaz".

Jogínské knihy Asiatů jsou údajně prastaré. Orientálci čerpají své vědění zjevně právě z takových knih, především z "Jógových aforismů Pataňdžalího", což byl mýtický zasvěcenec. Kdyby dnešní fyziologové podrobili toto dílo z praktického hlediska svému rozboru, nepochybuji, že by v něm nalezli nejrůznější objevy pro svůj obor, nad nimiž bychom všichni užasli. Ale knihu zkoumají zatím jen jazykovědci a jiní nezasvěcení laici, kteří se pídí po jejím stáří a původu, nebo jim jde o to, jak často se v ní používá konjuktiv. A po tom samozřejmě ani pes neštěkne. Jinou takovou knihou, jež navenek vypadá jako snůška nebetyčných hloupostí je Hathajóga Prádipika. Kdo má o podobné věci zájem, ať si ji přečte ve výtečném překladu profesora Schmidta; má název Fakire in Indien. Ale systémem hathajógy opovrhují i takzvaní indičtí vzdělanci, neboť se v něm učí, jak se stát pány těla a právě to je u Indů v opovržení jako hloupost, neboť jim je Alfou a Omegou všeho útěk ze světa a s ním spojený únik před vším hrubě smyslovým. Vždyť přece už odedávna ctěný Sankaračarja, zakladatel filosofické školy Advaita , vytříbeného monismu, učil: "Člověk se podobá někomu, jenž pluje po vodě na hřbetě krokodýla v domnění, že je to kus dřeva. Každým okamžikem ho to zvíře může stáhnout pod vodu. Proto je třeba opustit krokodýla (tj. tělo a vše, co s ním souvisí)." Oproti hathajóze uvádí Pataňdžalí ve své Rádžajóze návody, jak se stát vlastním pánem skrze ovládání myšlenek. Nakolik je to možné člověku dnešní doby, jenž je osudem donucen žít ve světě, jsem vyzkoušel oba systémy a došel k přesvědčení, že se vzájemně doplňují, ovšem jen tehdy, když je nesledujeme otrocky , ale vždy hledáme za slovy skrytý smysl.I zde platí kabalistický výrok o Bibli: "Buď zatracen zen, jenž chápe Písmo doslova!"

Že indičtí fakíři se řídí Hathajógou Prádipikou doslova a zavádí je to na scestí (a v nejhorším či snad nejlepším případě k medialitě), zřetelně vyplývá z následujícího: Plukovník Oltcott, spoluzakladatel Theosofické společnosti jednou ze studijních důvodů navštívil slavné ruiny města Karli, pradávného centra indických fakírů - hathajógínů. A předstoupil tam před něj asketa, vrhl se mu k nohám a úpěnlivě jej prosil, aby ho seznámil s nějakým vědoucím, neboť po celý život takového člověka marně hledá. Jen si pomysleme: Ten, jenž je fakírem od mládí, prosí Evropana o radu v oblasti, jež má údajně být nejvlastnějším pokladem Indie!

Co z toho plyne? V Ázii existují knihy i ústní tradice, ale číst je nebo dokonce pochopit, dokáží jen nemnozí. Již jsem se zmínil, že to, že jsem se přidal k duchovní škole pana J... proměnilo nejen můj vnitřní postoj, ale i vnější osud. Bohužel vám musím zůstat dlužen důkaz, že to nebylo zcela tak, ...