Dopis 1-2

První kruh

Konec světa

Anno Domini 1596

1. dopis
Johann Weinreich, Norimberk
Samuelu Dilbaumovi v Augsburku

v lednu

Drahý Pane! vaše oznámení o tom, že hodláte vydávati každého měsíce spis věnovaný událostem toho kterého času, tedy jakýsi časo-pis, je v německých zemích cosi nového a Vaše oznámení mne tudíž naplnilo napjatým očekáváním. Jest mi potěšením, že jste vyzval ke spolupráci i mne, bezvýznamného sběratele zpráv. usuzuji z toho, že jeden či více mnou vydaných i přetištěných  lístků neskončilo svou cestu někde v Sulzbachu nebo Rothenburgu, ale dospělo až do Augsburku a vzbudilo tam vaši pozornost. Doufám však se vaší důvěry ukáži být hoden.

Váš záměr sebrat a  co nejpravdivěji vylíčit historické činy a události ze všech koutů světa i ze všech oblastí lidského života  mne uchvacuje. Obdivuji se vaší podnikavosti a mravní odvaze. Pomocí vám ovšem při tom mohou býti vaše dobré vztahy k Fuggerovým i Welserovým bankám. Ovšem takovýto pravidelný časo-pis si dle mé skrovné zkušenosti žádá velkých výdajů a kruh odběratelů, na něž se může člověk obrace s intelektuálními nároky, zůstává omezený. dobrých kupců je mnoho, nejen v Norimberku, leč přesto pochybuji, že by Vám Váš podnik mohl přinést zisky, pokud si chcete uchovat nezávislost v rozhodování.

co pak se blíže týká svobodného říšského města Norimberka, potkávají se zde skutečně zprávy z celého božího světa. Městská rada vysílá pravidelně posly do Antverp, Frankfurtu nad Mohanem, Lipska, Lyonu, Štrasburku, Salcburku, Wittenbergu, Vídně, Hamburku a Vratislavi, kromě četných zvláštních poselstev k mnohým jiným městům a potentátům. A tak se k nám pravidelně dostávají zprávy z Nizozemí, Anglie i severských zemí, z Polska, Litvy a Uher, z Itálie i španělska; dokonce i z Turecké říše občas až z Indie. K tomu se může připočíst neutuchající proud novinek od projíždějících kupců či vojska, které se v našem městě vždy rádo ubytuje. Blažený doktor Luther pravdivě pravil, když za svého pohnutého života označil Norimberk na "oko a ucho Německa". A já se budu činiti, aby mé oči a uši byly pro Vás otevřeny.

To ale není všechno.

Městská rada, jejíž žízeň po novinkách  je sotva menší, nežli ta moje, informacemi neplýtvá. Každá vrchnost si myslí, že je chytřejší než poddaní. Ovšemže se pořád objevují zprávy, které není dobré rozšiřovat dále bez přezkoumání. Už se tak natropilo mnoho zlého. Někdy bývá velice obtížné získat potvrzení nějaké neuvěřitelné zprávy. Ale i když se daná věc nepochybně mohla takto udát a často právě tehdy se Rada táže, zdali je možno ji všude roztroubit. Náš městský senát je v tomto velice zdrženlivý. A když už něco dá ve známost, nikdy nevíme, jakou část svých vědomostí vlastně vyzrazuje a za jakým účelem volí právě tato slova. Mé uši se ovšemže doslýchají i o tom, co se děje na radnici  za zavřenými dveřmi, což mi už nejednou umožnilo zasvěceně vyložit skoupá oficiální sdělení, ale je nutno tak činit s opatrností. Město si velice cení své svobody a nehodlá si dělat nepřátele. Městská rada proto stíhá rychle a tvrdě jakákoli spiknutí nebo poškozování svých zájmů, která  se domnívá odkrýt. Stačí, když si někdo bere lehkověrně pravdu do úst a často skončí v žaláři. A teď tu má být vše černé na bílém, bez zeměpanské ochrany, a bez cenzury? Nedokáži si to představit.

Je však možné, že vrchnost v Augšpurku soudí shovívavěji. Hodláte-li však své zprávy šířit mimo okruh města, může se vám zle vésti. Mnichov, kde páter Contzen, jezuita, má bod svým bičem jak vévodu Viléma, tak jeho syna Maxmiliána a s nimi i celé Bavorsko, není přece od Augšpurku tak daleko. Starý vévoda Vilém se prý skutečně každý týden mrská do krve důtkami a obléká si žíněné roucho, aby vypadal jako opravdový světec. Podobně zachází se svými poddanými. Jestliže se někde nedostává bázně boží, úřední špiclové dlouho neváhají. Když někdo hned neklekne při Ave Maria, ať stojí, kde stojí, může být rád, když vyvázne s mastnou pokutou a neputuje ihned do díry. Neuvážené zaklení – a Bavoři nepatří právě k uvážlivým lidem, že – může stát krk!  Mravností Bavoři trumfnou i přísné kalvinisty, což už je co říci. ale to všechno víte jistě sám a také jste jistě vše dobře uvážil.

Vlastně čím déle rozvažuji o vašem záměru, před nímž se nijak neuzavírám, tím větší úzkost o vás mám. To opravdu chováte ten smělý záměr sloužit toliko pravdě a svému svědomí?

2. dopis
Samuel Dilbaum, Augšpurk
Johannu Weinreichovi v Norimberku

koncem ledna

Milý příteli, máte úplnou pravdu. Nesmí se vše říkat, nesmí se všechno svěřovat tisku a také nelze vše prozkoumat. Přesto však hodlám shromáždit co největší poklad zkušeností, kterých se chopí snad až naše potomstvo. A našem čase z něho jen tu a tam šetrně razit mince a ty pouštět do oběhu. Bohatým se tak člověk nestane – alespoň pokud myslíte  na hmotný zisk. Mně i ostatním podobně smýšlejícím jde především, pokud ne jedině, o duchovní cíle a též, alespoň soudím, o duchovní požitek. také proto jsem nezvolil vydávat  nějaký Journal, jaké už někde jsou, neboť co oni přinášejí, druhý den pomine. Měli bychom pojmout celý měsíc v celku a to způsobem, jaký slibuje trvalost a měli bychom zasvěceným a o porozumění usilujícím osobám podat výtah z významných dokumentů, takový, který umožňuje rovněž číst mezi řádky. Mé Relationes budeou tedy cosi jako vzácná číše, z níž se rozlévá svobodný duch. Hodlám vytvořit hustou síť korespondentů, kteří budou vzájemně ve styku, aniž by vždy věděli, komu jsou jejich písemnosti určeny. To působí téměř jako spiknutí, a vlastně to je jakési spiklenectví, ovšem nikoli politické – má za účel toliko zamést stopy. Jsem si velice dobře vědom nebezpečí, jaké dnes hrozí svobodné výměně názorů. Připadám si tak skoro jako Žid, který se musí třást strachem před Křesťany.  Ony mohutné naděje, jimiž toto století počínalo, se nenaplnily – ke všeobecné proměně světa nedošlo. Křesťanstvo je ještě roztříštěnější, než kdy předtím a také o stupeň nesnášenlivější. Rozdmýchává se vzájemný fanatismus nejen mezi katolíky a protestanty, ale i mezi protestanty navzájem. A vše se jen přiostřuje. Zášť jen vře a jednoho dne vybuchne. Nehodlám jí otevírat vrátka. Nedostává se mi k tomu důvtipu. To ostatně nedokáže nikdo, i kdyby k důvtipu měl ještě navíc moc, jakou disponuje sám císař. Občas jsem nakloněn věřit , že císař Rudolf obojí vlastní, jakkoli ho potajmu obviňují z šaškovství, ne-li přímo z šílenství. Občas se mé myšlenky zatoulají na Hradčany a pak se většinou uleknu, jaké možnosti má takový vyvolenec jediným pohybem ruky celou tuto zemi zachránit nebo zničit; a člověk se tak snadno přehmátne...

Ale to jsem utekl od tématu.. Nabídl jste mi své zdroje informací, které prosím však neprolévejte Norimberským trychtýřem. Mé uši zaslechly cosi o jistém vězni, který měl být dopraven z benátských olověných kobek do Andělského hradu v Římě. Možná tomu bude už pár let, ale k procesu zatím nedošlo. Můžete o tom zjistit více? Především o koho se jedná a z čeho ho obviňují. Připisujete mi odvahu, ba smělost. To mne přeceňujete. Jsem hnán spíše obavami. A to ne o svoji osobu – i když i ty mne mohou dostihnout, dokonce  dříve, než bych si pomyslel, pokud jen se budu ubírat neochvějně cestou, již jsem si předsevzal – ale mnohem více mne ženou kupředu obavy, že bych mohl smlčet o skutečném stavu věcí, což by nakonec mohlo vést k všeobecné záhubě.

následující část:        andresius.pise.cz/169-dopis-3-5.html