Dopis 3-5

3. dopis
Pierre de Bourdeilles de Brantôme, Paříž
Hendriku Spieghelovi v Leydenu

v březnu

Monsieur! Váš přítel by měl opustit nápad s oním historickým magazínem. Pro Vás, učené, to může být lákavé, ale normální smrtelníci mají něco takového spíše za obtíž. Není potřeba všechno přesně znát. A zaobírat se historií mi vůbec připadá neužitečné. Připomínat si maléry z minulosti příliš vyčerpává naši paměť a brání nám v tom, abychom si užili současnosti. Já příkladně shledávám veliké potěšení v tom, popisovat šarmantní dámy na královském dvoře, a jsem si jist, že laskavý čtenář v tom shledá větší potěšení, nežli kdybych jim popsal Kleopatru, kterou mi možná dobrotivý osud nedovolil blíže poznat. Velmi dobře si pamatuji na plná bílá ňadra naší nedávno zesnulé královny Kateřiny Medicejské, která navíc dávala možnost odvést pohled od její tváře, ale představím-li si, jak si Caesarem i Markem Antoniem hanebně opuštěná královna Egypta přikládá na své ženské vnady zmije, jímá mě hrůza. Ne, mon cher, to opravdu nechme být. Můžete mi předhazovat náklonnost ke klevetám. Parbleu! Vždyť jsou to klevety, čemu lidé tleskají, ne múze Klio.

A co se týče budoucnosti, váš přítel má ještě méně důvodů se jí zabývat. Je dávno známá. Vše, co je hodno zaznamenání totiž již na dva tisíce let dopředu předpověděl náš mistr Michel de Nostre-Dame. Učinil tak ovšem důmyslně a tedy ne po řadě a také ne způsobem obecně srozumitelným. Máme-li mu věřit, sepsal svá vidění v somnambulním stavu a já mu rád věřím, že při tom byl duchem zcela nepřítomen. Bezpochyby svěřil těmito svými ne příliš vybroušenými a spíše klopýtavými čtyřveršími svým čtenářům oříšek, na němž si budou po dva tisíce let lámat zuby. A přitom jsme už mohli přijít na kobylku věci dávno a mnohem pohodlněji. Tajemno přitahuje ale lidi mnohem více nežli logično. Tajemné opojuje, logika je střízlivá. Ale jen si poslechněte ukázku, kterou si náš věštec získal slávu. Ve svých "Centuriích" vydaných pětapadesátého roku Nostradamus věštil: "Mladý lev starého porazí/v souboji na trávníku, ze zlaté klece oko vyrazí/ dvě rány v jedné, aby zemřel strašnou smrtí." Kdo by si byl pomyslel, že se to vztahuje na našeho krále Jindřicha II.? On jistě ne – jinak by nebyl po letech blahosklonně svolil odvážit se ostrého klání, aby se zalíbil své sestře Margot. A ejhle! Tvrdě tlačený anglický hrabě prohnal své kopí mřížkou jeho hledí až do oka. Tableau! A od té doby mají Nostradama za neomylného proroka.

 Co se týče mne, spíše se věnuji čtení jeho osvícené knihy, již sepsal o umění jak dělat marmeládu z cukru, medu a svařeného vína. Můj dobrý přítel Jobelle se po přečtení "Centurií" (vydržel-li to ovšem až k tomu roku 3797) sám nemohl zdžet veršování: "Nostra damus cum falsa damus,/ nam fallere nostrum est.

/ Sed cum falsa damus, / nil nisi nostra damus" (Vpravdě své dáváme, když falešně říkáme/ omyl je nám osudem / Když však falší platíme, /nic než vlastní ztrácíme.) Ale můj dobrý Jodelle byl vyložený posměvač.  Také je už po smrti. Nezemřel příliš starší než král Jindřich, který ke svému rytířskému souboji nenastoupil jako vyložený "starý lev". Sice jsou někteří starci již ve čtyřiceti, ale Jindřich k nim nepatřil, spíše se vždycky choval jako dospělý mladík. Ale je to jako napořád: mundus vult decipi, porot i ve lži samé musí být nějaké dobrodiní. Na tom se zakládá obliba proroků a kněží. Řekněte to svému příteli. Kam bychom přišli, kdybychom všem vyprávěli pravdu a k tomu ji ještě tiskli?

Pokud se ale Váš přítel bezpodmínečně chce oddat tomu černému umění, jež dnes jako móda zřejmě zastiňuji i alchymii, může se spolehlivě řídit podle Nostradama. Pokud k tomu ještě bude ty apokryfní výroky vykládat dle svého uvážení, budou mu čtenáři velice povděčni. A jak by ne? Jestliže jsou naši hugenoté pevně přesvědčeni, že vše je na zemi předem určeno, proč by to Bohem omilostněný věštec nemohl také všechno uzřít? Třeba jen náhodou připadl na díru v oné oponě, jež nám běžným lidem – naštěstí pro nás - zastírá budoucnost. Přirozeně náš mistr z Nostre-Dame nepředpověděl, že o Bartolomějské noci budou u nás pobity tisíce a tisíce hugenotů, ani že jejich vůdce Jindřich Navarrský přijme o patnáct let později katolickou víru, aby tím získal francouzskou korunu, což jsou významnější události nežli smrt Jindřicha II. po němž následovalo i zavraždění Jindřicha III. – třeba by se mu bylo dalo zabránit? Ale již u slavných věštců starého věku platilo, že jsou slepí.

4. dopis
Bratr ...  z Říma
Johannu Weinreichovi v Norimberku

v březnu (segreto)

Messer, ptáte se po vězni z Andělského hradu. Takových je mnoho. Z Benátek ale přivezli roku '93 jakéhosi Bruna, křestním jménem Felipe nebo Giordano. Je tohle ten váš člověk? Byl již vícekráte důkladně vyslýchán, zůstal však zatvrzelý. Více o něm nevím, ale musí to být ošklivý kacíř -

5. dopis
Julius Sperber,  Anhalt
Samuelu Dilbaumovi v Augsburku

v dubnu

Nechte toho, bratře! Nestojí za to lopotit se s dílem, jež by poskytlo zrcadlo době. Blíží se konec tohoto světa. Už ho nemůže odvrátit vita activa, ale jen vita contemplativa nás na něj může náležitě připravit. Vím, že již vícekráte se ozývaly takové přísliby, naposledy v roce 1588 a konec světa nenadešel. Ani rouhačů neubývá. Ale také vládne velký strach. Však je třeba lišit mezi tím rozpoložením, jež přepadá ty, kdo zde na zemi tak nesmírně trpí - u těch je to spíše jakási horečka - a mezi vidoucím zřením konce světa, kdy  je  v nás vnitřní jistota. I Luther pevně věřil, že žádný nevkročí živý do příštího století - odkud by jinak čerpal  sílu a odvahu k poslednímu zduchovění naší existence? Protestantský svět je dnes šmahem téhož názoru, když má za zbytečné ony plány reformovat náš Juliánský kalendář.

A tady se dostáváme k  podstatě věci, neboť sám náš letopočet je pochybný. Počítáme léta od Kristova narození, ale nevíme jistě, zdali k němu nedošlo již o sedm let dříve, nežli se obecně soudí. Bezpochyby můžeme nalézt oporu v oněch 1260 dnech z Apokalypsy. Apoštol Jan jimi jistě nemyslel nic jiného, než léta. Ale odkdy je máme počítat? Opat Joachim z Fiore, který o tom mnoho přemýšlel, vycházel od Kristova narození. Když však třináctý věk uběhl a očekávaná katastrofa nenastala, začaly se počítat od smrti Konstantinovy v roce 337. Už spatřujete to mene tekel? Namítnete mi možná, že ona nepřesnost, o níž jsem se zmínil v souvislosti s Kristovým narozením, se vztahuje i na smrt Konstantinovu. To Vám musím doporučit prostudovat Nachenmoserovo "Prognosticon theologicum”  a taktéž spisy Theofrasta Bombasta z Hohenheimu a odkázat vás na popis Heliopole, neboť je vám zde nemohu obšírně, in extenso  vykládat. Ty všechny spisy se totiž zakládají na nejnovějším hvězdářském pozorování a bádání, jež nyní nahrazuje veškeré lidské výpočty nebeskými hodinami, jejichž ručička jako prst boží ukazuje na rok 1599, jímž se uzavírají dějiny lidstva.

Rozhlédněte se jen kolem a seznáte, v jakém bezbožném stavu se celá Země nachází, takže v její nápravu doufají už jen blouznivci a blázni. A ty listiny, jež ráčíte shromažďovat, to jen potvrzují. Lidi nezměníte ani nezachráníte. Já pak onu krátkou lhůtu užiji k tomu, abych dospěl k větší jasnosti a vyšší pravdě. Jak bych jen s radostí rozšiřoval své poznatky vaším časopisem ke všem snaživým adeptům. Ale na to je příliš pozdě -

předchozí část:         andresius.pise.cz/116-dopis-1-2.html

následující část:       andresius.pise.cz/174-dopis-6-7.html