Kříž jako znamení

 Tento text jsem napsal před pěti lety. Vzbudil tehdy podrážděnou reakci  a-  nic se nezměnilo. Zmíněný letáček se pak ještě objevil v "reedici". A já s pětiletým odstupem musím konstatovat, že na svých výhradách nemám co měnit. Bylo mi namítáno třeba, že je absurdní, aby od oltáře při obřadu působil ďábel, kterého třeba zahánět - inu, byl to jen příklad, ale je tam také příklad další - žehnání: to nepřipadá v souvislosti s obřadem v úvahu? Nejsilnějším (ve smyslu nejhlasitějším)argumentem však bylo, že se obřad a nic s ním související nesmí a nebude měnit. Dobrá. Ale jde li o tak dokonalou formu, že má přetrvat netknutá věky, to se nenajde jediný pořádný (věcný) argument, který by ji vůči té které konkrétní námitce obhájil? I já chci, aby forma obřadu s námi ještě pokud možno dlouho žila, ale tvrdím, že medvědí službu ji prokazují ti, kteří zdálky odhánějí všechny, kdo by se jí chtěli v dobrém dotknout a opravit nedokonalosti, často dobově podmíněné, které na ni, jako na každém lidském výtvoru lpějí.

Na stole v předsálí kaple Obce Křesťanů v Praze se občas objevují drobné letáčky s určitými aktuálními výzvami, k otázkám, jež jsou zřejmě považovány Obcí za důležité, například o financování apod. Vedle těchto letáčků se octl i krátký text pojednávající o znamení kříže. Z toho lze usoudit, že je to otázka významná, která sboru dělá starosti. Jejím obsahem je prosté vysvětlení, jak se co při obřadu dělá a to, že kněz kreslí znamení kříže jinak nežli ostatní věřící. K tomu je připojen hezký výklad o symbolice znamení kříže a poněkud kratší o významu oněch malých "křížků", které mají dělat věřící. Proč mají jedni dělat znamení kříže právě tak a druzí onak, se nijak nevysvětluje.

Text byl zřejmě míněn v dobrém, jako poučení a informace, přesto si myslím, že míří nesprávným směrem. Ale po pořádku:

I já soudím, že otázka významu a i podoby znamení kříže je velmi významná; východní křesťanství, které je v otázkách symbolů vnímavější než západní, dokonce dovedla až k náboženskému rozkolu a vzniku sekty Starověrců. Budiž tedy i mně dovoleno říci k věci svoje:

Kříž, ač symbol nepochybně starší, je od prvopočátku bytostně spojen s křesťanstvím; zpočátku rovnocenně vedle jiných symbolů - např.ryby - později už téměř výlučně. Řekneme-li nyní, že kříž je symbol, každý to bez problémů přijme, poněvadž dnes chápeme symbol podstatně zjednodušeně, někdy nám už je dokonce zatěžko rozlišovat mezi symbolem a pouhým  znakem. V antice však znamenalo "symbolon" mnohem více. Mimo jiné také znamenalo poznávací znamení, jímž se identifikovaly části určitého celku (klasický příklad - rozlomená pečeť:: teprve  jejím opětovným složením /sym-ballein/vznikne cosi, co dává úplně nový smysl - symbol).

Křesťané se mohli považovat za část takového celku: církve, tajemného těla Kristova, za ty, kdo se podivuhodnými a zcela novým způsobem podílejí na nesmírné, je přesahující skutečnosti Krista a jako takoví se označovali zvláštním znamením, které mělo poukazovat právě k tomuto celku, ke skutečnosti Krista, manifestované křesťanskými sbory - církví.Kříž se stal výsostným znamením Kristovým. A protože se křesťané cítili být  částí Krista (jak o tom svědčí například i ještě pozdní česká utrakvistická píseň "Pane Ježíši Kriste,...my jsme tvoje štípení, v obraz tvůj vkořeněni...") Kříž tedy byl zároveň neuchopitelný jako "nebeské znamení", zároveň vlastnictvím každého jednotlivého křesťana. Tvrdím, že pokud má smysl být křesťanem, musí toto platit i dnes, tedy, že i dnes Kříž, ač převznešený symbol, je dán do vlastnictví každému křesťanu. Tento nárok mám za naprosto základní,  nesmazatelný a nesetřetelný jakýmikoli liturgickými či jinými předpisy. Ani ta nejautoritativnější náboženská moc na křesťanském západě si nedovolila sáhnout na symbol kříže. (Ač  si dovolila sáhnout například na symbol kalicha.) Pouze tento pradávný posvátný symbol v poměrně pozdní době posledních století rozmělnila do podoby jakýchsi nečitelných klikyháků, kdy se věřící dotýkají určitých částí těla (a občas přitom něco nesrozumitelně mumlají), což nám dnes je právem obrazem pověrečnosti. Ovšem který z velkých kultických obrazů  právě v době baroka a osvícenství nepropadl stejné erozi? Považuji tedy za hluboce nerozumné a svévolné odpírat "laikům" právo na tento starodávný, mocný a posvátný symbol a místo toho jim vnucovat ony pověrečné klikyháky, v podobě "křížků" na čele, bradě a prsou. V textu "O znamení kříže" se uvádějí do souvislosti s křestním ritem; historicky zřejmě spíše souvisejí s evangelním čtením ve mši. (Poznámka na okraj: to odůvodnění, že čelo=myšlení,brada=mluvení atd. antroposofové nevymysleli, ale převzali - i s touto pochybnou praxí - bohužel právě z té upadlé barokně-alegorizující vrstvy katolické zbožnosti, kterou nyní už i katolíci sami rádi opouštějí.- Všimněme si, že  v katolických kostelích dnes, chválabohu, na ono "křížkování" narazíme už jen zřídkakdy.) Pokud bychom ale měli vzít souvislost s ritem křtu a křestními substancemi (v antroposofickém pojetí) vážně, pak to znamená, že jsou zde věřící udržováni záměrně na jakémsi stupni duchovní nedospělosti, neboť křest v antroposofickém pojetí je ritem aplikovatelným pouze u dětí. O tom, že zmíněné "tři křížky" nemohou být rovnocenné pravému znamení kříže se můžeme přesvědčit následujícím experimentem: Jen si tak cvičně zkusme představit, jak by Luther nebo jiný třeba ještě svatější muž, anebo i my sami, zaháněli ďábla takovými třemi křížky  - absurdní představa; anebo - zkusme si tak představit žehnání!

Proto se domnívám, že by dospělým křesťanům nemělo být v žádném případě upíráno znamení kříže ať už v jeho starobylé a mocné podobě kříže tzv. latinského, nebo v podobě mandaly, jak jej dělají kněží Obce křesťanů. Bránit komukoli v přístupu k tomuto svatému znamení považuji velice opovážlivý zásah do svobodného duchovního světa.

A na závěr argument společenský: V Obci křesťanů jsem se doposud nesetkal s nejmenším náznakem třenic mezi kněžími a těmi, jimž slouží. Kněží pojímají svůj úkol se vší vážností a posvátností a vystříhají se jakékoli samolibosti nebo touhy "býti lidem vzácen" (slovy Mistra Jana Husa). Po jakémkoli klerikalismu není ani stopy. Ostatní členové pohlížejí na kněze s úctou a nezpochybňují jejich autoritu. Proč je tedy  třeba budovat takto jednoznačně umělé přehrady mezi kněžími a ostatními, které se navíc tak viditelně projevují při samém Obřadu posvěcení člověka? To, že bylo potřeba zmíněný letáček vydat svědčí mimo jiné o tom, že více účastníků bohoslužeb vnímá toto rozdělení jako nepatřičné a (zcela pochopitelně) jen nerado se odříká krásné a smysluplné formy velkého kříže, latinského, nebo v mandale, jak ho při Obřadu kreslí kněz.

Václav Ondráček