Otázka tolerance odchylných proudů v reformaci

Naskýtá se otázka, jaký byl v reformační době postoj většiny, respektive církevní (případně i světské) vrchnosti k reformačním směrům, které se neřídily většinovým mínění a šla svou vlastní, někdy od zavedené církevní praxe značně odchylnou cestou. Na katolické straně je situace jasná - o žádné toleranci tam nemůže být řeč. Pouze díky augsburgskému náboženskému smíru, k jehož přijetí byl stárnoucí císař Karel V. donucen vojenským debaklem a praktickým zhroucením své moci v říši, se stalo luterství pro katolíky tolerovaným náboženstvím. Reformovaní však de iure takové postavení neměli a na obdobné uznání si museli počkat až do míru Vestfálského.

Na reformační straně je situace pestřejší v teorii i praxi. Při studiu dobových pramenů překvapí, nakolik konzervativní stanovisko zaujímala v teorii v otázce tolerování "kacířů" celá řada reformátorů, především jihoněmeckých. Mutatis mutandis zastávají stanoviska nepříliš odlišná od středověkého postoje Tomáše Akvinského. Ten rozlišoval mezi nevěrou, odpadlictvím a kacířstvím. Zatímco první může být za jistých okolností tolerována (například u Židů, pokud jde o velké skupiny obyvatelstva, nebo je-li naděje na obrácení příslušných nevěřících), druhé dvě mají být tvrdě trestány: hereze exkomunikací a v životě obce trestem smrti a smrt si rovněž zaslouží odpadlík, neboť je velkým nebezpečím, že kdyby nebyl řádně potrestán, strhne k odpadnutí další.

V podstatě stejná teoretická východiska sdílí i Erasmus, V jeho koncepci křesťanského státu je jednota pozitivní hodnotou, na jejíž udržování má dbát světský vládce. Erasmus  jen nabádá k tomu, aby se tak dálo mírnějšími metodami a rovněž v praxi se stavěl proti veškerým pokusům potlačit reformační hnutí mocí.

I Thomas More má ve své Utopii jednotné centrální náboženství, jež se však omezuje na uctívání jediného, neviditelného a nezobrazitelného Boha. Lidé, kteří se státnímu kultu nepodrobí, mají být nejprve argumenty přesvědčováni o nerozumnosti takového postoje a pokud jsou zatvrzelí, mají se stát otroky a tak vlastně pozbýt svého lidství. Utopie je zajímavá tím, že naznačila jeden z budoucích směrů vývoje myšlenky tolerance: Vývoj k racionalistické toleranci založené na zmenšování povinného obsahu víry a jeho racionalizaci. Jak se však stavějí k myšlence tolerance reformátoři?

Nejblíže středověkému stanovisku stojí Melanchton.

V jeho očích náleží křesťanské vrchnosti vzdělávat křesťanský stát a pečovat o čistotu náboženství všemi dostupnými prostředky. Melanchton se rovněž zasazoval o tvrdé potrestání účastníků německé selské války a  schválil i Servetovu popravu.

Kalvín, jenž nechvalně proslul právě procesem proti Servetovi, omezuje kacířství, jež má být trestáno smrtí , na případy popírání Boha (a Trojice) Proto nepožadoval (shodně s Bucerem) trest smrti pro novokřtěnce. Aby se při procesu se Servetem nemusil uchýlit k obžalobě z kacířství, jež by byla prekérní z několika ohledů - byla používána katolíky právě proti reformovaným a nepůsobilo by dobře, kdyby nyní toutéž zbraní bojovali proti svým odpůrcům - použil jinou kategorii dávného Justiniánova zákoníku: blasfemii čili rouhačství. Na jejím základě byl Servet odsouzen a skutečně upálen, což byl čin i při vší ramenaté rétorice reformátorů ojedinělý. Většina reformátorů sice pospíšila Kalvínovi na pomoc proti případným námitkám Pochvalně se o Kalvínově činu vyjádřili nejen reformátoři spřízněných švýcarských obcí, od nichž se to jaksi očekávalo a kteří také poskytovali dobrozdání o Servetově případu v rámci jeho procesu (Musculus a Haller z Bernu, Bullinger a Walther z Zurychu, Gratarolo z Basileje a Farel z Neuchatelu), ale i  Melanchton, nicméně záležitost byla tak neslýchaná, že Kalvín se cítil nucen obhájit svůj čin speciálním spisem, který vydal následujícího roku. Vskutku se také brzy ozvaly hlasy kritizující Kalvínův čin. Jedním z nich byl spisek Davida Jorise tajného novokřtěnce žijícího pod přijatým jménem Johannes von Bruck v Basileji. Druhý hlas, jenž vycházel z téhož města byl významnější: Byl jím spis De haereticis an sunt persequendi a jeho autorem byl profesor řečtiny na basilejské univerzitě a překladatel Nového Zákona Sebastian Castellio[1] Argumentace spisu je následující: Hereze je jistě zlem pro křesťanskou společnost. Z jejího násilného potlačování však může vzejít zlo ještě větší, neboť předně není jisto, zda všichni, kdo jsou za kacíře označeni jimi skutečně jsou a pak, na rozdíl od kriminálních činů, jako je vražda, kde je každému jasné, jaký čin byl vlastně spáchán, v otázkách náboženství vládne mnohem menší jasnost a navíc jsou zvyky a způsoby jednoho každého křesťanského společenství ("vom Land zu Land") v mnoha jednotlivostech rozdílné. Nevládne jednota v posuzování svobody vůle, predestinace, otázek Trojice, Boha, andělů a duší po smrti. Kdo bude v takových otázkách soudit? Snad Kalvín? Je-li mu to tak jasné, proč o těchto věcech píše dlouhé knihy? Vždyť celníkům a nevěstkám je evangeliem přislíbena spása, aniž by znali odpověď na takové otázky. Úkolem křesťanů není zkoumat tyto věci, ale v bílém šatě neposkvrněnosti očekávat svého Pána.

Než se však budeme věnovat ostatním (nečetným) hlasům přimlouvajícím se za takovou či jinou náboženskou toleranci, vraťme se ještě ke Kalvínovi a dalším radikálním bojovníkům proti herezi. Kalvín, jenž sice toleroval novokřtěnce, je ovšem znám také značným počtem čarodějnických procesů, které vedly v posledku k upálení několika desítek osob. Ještě radikálněji však vystupoval proti veškerým možným oponentům Zwingli. V Curychu se totiž církevní kázeň stala předmětem veřejného zájmu a městská rada převzala péči o její dodržování za svůj úkol. Curych se tak stal prvním a v podstatě jediným theokratickým státem na půdě reformace Odchylnost ve víře a náboženských otázkách nebyla možná. Proto v Curychu platili životem za své smýšlení i novokřtěnci.

Zdálo by se po předchozích výkladech, že radikální reformátoři a novokřtěnci  museli zastávat stanoviska mnohem tolerantnější. Opak je pravdou Müntzer volal ve svém eschatologickém zápalu po vyhlazení všech, kdo se nepřipojí k jeho svatým a vyzýval k zavádění evangelia mečem a ohněm a nejinak si počínali vůdcové Münsterské komuny, například Bernd Rothmann. U novokřtěnců přichází v  severoněmecké a holandské větvi s myšlenkou pokojné tolerance až další generace novokřtěnců, poznamenaná porážkou novokřtěneckého hnutí a krutými represáliemi po ní následující, zosobněná Menno Simmonsem. V jihoněmecké oblasti ovšem už roku 1524 volal po toleranci Balthasar Hubmaier: "Die Ketzermeister sind allegrößten Ketzer, indem  daß sie wider Christus Lehr und Exempel die Ketzer in das Feuer verurteilen und vor der Zeit der Ernte ausraufen den Wizen zusamt dem Unkraut”[2], což je myšlenka nikoli nepodobná thesím později formulovaným Castelliem.

Tolerantní postoj zastával i Sebastian Franck. Jeho stanovisko bylo čistě skeptické: Postrádá smyslu lidi, kteří jsou ve svých názorech tak rozdílní "in einen Stall und Pferch des christlichen Glaubens zu bringen”. Franck přitom přiznává potřebnost jednoty křesťanského lidu,. Jak jí však dosáhnout, neví. Rozhodně však ne násilnou cestou, neboť "je mehr Gesetz, je weniger Gerechtigkeit”.

V plejádě zatím uvedených reformátorů nám chybí jedno jméno: Martin Luther. To proto, že jeho jediného můžeme postavit na pomyslnou druhou stranu vah, na stranu tolerance. Lutherovi bylo zcela cizí spojovat víru a evangelium se stání mocí. Naopak teoreticky i prakticky se zasazoval o to, aby každému , to jest jak těm, kteří chtějí setrvat při staré víře, tak radikálním odštěpencům,  byla popřána svoboda šířit své názory. Ve výzvě saským knížatům k potlačení selské vzpoury v roce 1524 píše aby byly potlačeny nepokoje ,ale šetřena svoboda víry: "Man lasse sie  nur getrost und frisch predigen, was sie können und wider wen sie wollen.... Man lasse die Geister aufeinander platzen und treffen. Werden etliche inder verführt, wohlan, so geht's nach rechtem Kriegslauf.” Ve svých pozdějších letech však i on své stanovisko upravil v tom smyslu, že nemá být tolerováno veřejné kázání působící a vyzývající k nepokojům, totiž proti vrchnosti a jejím úřadům a též proti církevnímu zřízení. V církvi může panovat oficiálně jen jeden názor na danou věc. Vrchnost má po vyslechnutí názoru obou stran rozhodnout ve prospěch té či oné strany a nařídit protivné straně mlčení. Ještě v jednom smyslu omezuje Luther svou původní velkorysou tolerantnost: Veřejné rouhání nebo popírání nemá být trpěno; nemá být trpěno ne proto, že by mohlo uškodit pravému evangeliu a víře, ale proto, že takové činy na sebe svolávají Boží hněv (hle, jak středověká myšlenka se zde opět vynáří). Nelze proto mít vrchnosti za zlé, že šíření takových myšlenek nedovolí. Má však přestat na tom, že rouhače (jímž může být nakonec libovolný kacíř) nebo jejich společenství izoluje a oddělí od ostatního lidu, aby hněv boží dopadl na ně a nikoli na celé společenství. Tato představa našla i své praktické uplatnění, především ve vztahu k příslušníkům katolického náboženství: ke klášterním a kapitulním komunitám. Běžnou praxí v luterských oblastech bylo tolerovat jejich náboženský život uvnitř uzavřeného společenství, ale nedovolovat jeho styk s vnějším světem.

Zcela z jiné strany, ale přesto je sem ještě třeba zařadit Wolfganga Capita. Ten působil, jak známo v nábožensky tolerantním Štrasburku vedle již tak velmi umírněného Martina Bucera a platil z dvojice štrasburských reformátorů dokonce za tolerantnějšího. V jisté fázi svého duchovního vývoje se stal dokonce zastáncem zvláštního hnutí tolerance, takzvaného Nikodemismu, ač sám nebyl jeho původcem. Hlavní myšlenkou tohoto hnutí byla vskutku tolerance - tam, kde není možné mít církev čistou podle našich představ, má se křesťan účastnit na životě té církve, která je tam ustavena, pokud v ní existuje služba slova a svátostí. Také není možno šmahem odsuzovat příslušníky jiných církví, i když  v jejich organizaci a mezi jejími služebníky kvetou mnohé nešvary; mnoho pravých a zbožných křesťanů žije i v těchto církvích, jež trpělivě snášejí papežovo jho. Takový způsob  křesťanského obcování se řídí podle vzoru Nikodémově, jenž vyhledal Ježíše tajně, a přitom, aby nerozséval pohoršení, se dále účastnil obecenství s Židy a zasedal v jejich radě. Proti takovým Capitovým irenickým náladám a snahám ovšem důrazně vystoupili ostatní reformátoři, především Kalvín, a Capito byl nucen ze svého stanoviska ustoupit.

Tím se dostáváme k závěrečné, nicméně důležité poznámce. Souhrnně můžeme říci, že myšlenka tolerance vůči  odchylným náboženským skupinám byla v šestnáctém století v menšině jak mezi reformátory, tak mezi humanisty i mezi radikálními kazateli. Jak však vypadalo zacházení s kacířskými skupinami v praxi? Zde musíme rozlišovat spíše podle povahy jednotlivých hnutí, nežli podle názoru v dané oblasti vládnoucích autorit. Spiritualisté a intelektuální disidenti byli všeobecně spíše tolerováni, i když často musili táhnout od města k městu, od obce k obci, nežli nalezli místo, kde by se mohli dlouhodoběji usadit. Případ Servetův je i po této stránce výjimečný. Zřejmě bylo v praxi obecně aplikováno  Lutherovo rozlišování mezi střetem myšlenek a nabádáním ke vzpouře. U radikálních kazatelů byla situace jiná. Především po německé selské válce a ještě více po pádu říše novokřtěnců v Münsteru se stali novokřtěnci po celé říši prakticky lovnou zvěří, bez ohledu na to zda zastávali radikální názory svých předchůdců, nebo mírnější ve smyslu Menno Simmonse, Hanse Dencka nebo Balthasara Hubmmaiera, a tento stav vytrval po celé šestnácté století. Ale i zde shledáváme určité rozdíly: Zatímco David Joris byl ještě po své smrti, kdy byla odhalena jeho pravá identita, v Basileji vykopá z hrobu a jeho mrtvola spálena na hranici, zatímco novokřtěnci v Rakousích, Švýcarsku a Švábsku hynuli hromadně rukou katovou, mohl jeden z čelných vůdců ranného novokřtěnského hnutí, Johannes Campanus[3], dožít svá léta v lehkém žaláři v Angermünde a podobně se zachovali Štrasburští reformátoři vůči vůdci tamních anabaptistů Melchioru Hoffmannovi.

Druhá polovina šestnáctého století stojí ve znamení vyostřujícího se napětí mezi reformačními církvemi a uvnitř nich, v ovzduší stupňované intolerance, jež se tak stává u mnohých intelektuálů především weigelovského a paracelsistického ražení podnětem k volání po "druhé reformaci" a nakonec bezprostředním popudem ke vzniku (ať už skutečných nebo fiktivních) tajných společností ekumenického sjednocujícího charakteru, především proslulého Bratrstva bratří růžového kříže.