Eucharistická bohoslužba křesťanské obce

V eucharistické bohoslužbě se snažíme pro sebe zpřítomnit nejdůležitější a vrcholnou událost Kristova života na Zemi, totiž jeho završení ve smrti, jíž se vydal za všechny, a hostinu, již pořádal jako znak a symbol takového završení o den dříve. Způsob, jakým se křesťanské společenství staví k slavení této bohoslužby je proto vskutku prubířským kamenem jeho postoje, kvintesencí křesťanství. Jsou pro ni jistě možné i některé "minimální" formy, jež splní funkci zpřítomňujícího činu (ne pouhé připomínky!), jak se tato základní křesťanská bohoslužba odehrávala například ve vězení doby minulé, nebo jen o něco bohatší, jež se konaly v tichosti v malých místnostech různých bytů. Pokud ale je pro to byť jen minimální prostor, měla by bohoslužba zahrnou následující fáze:

·úvodní část (vyhovuje potřebám času)

·evangelium

·modlitba za potřeby světa

·obětování

·proměňování

·přijímání (communio)

Úvodní část (vyhovuje potřebám času)

Vstupujeme-li do bohoslužby, vstupujeme-li do modlitby, děláme to na různých úrovních. Především bývá zvykem odebrat se na oddělené, vyhrazené místo, nebo, pokud se bohoslužba odehrává v domě, alespoň k tomu speciálně upravený prostor. Tím provedeme nesmírně důležité vnější, prostorové vymezení naší modlitby. Modlitba a bohoslužba nejsou místem, kde by se měly vyřizovat běžné záležitosti tohoto světa. Odcházíme proto na vyhrazené místo - kostel, kaple, oratoř, jídelna, jeskyně, lesní mýtina, chór... a splňujeme tak první podmínku pro to, aby naše bohoslužba mohla býti plodná.[1] Má-li naše společenství kostel nebo kapli, už sám vstup nám často připomíná, že přicházíme na oddělené, posvátné místo - místo, které je zcela jiné a kde se vlastně stáváme jinými lidmi. K našemu oddělení od profánního světa a uvedení do modlitby může posloužit i několik dalších prvků:

Světlo

Jako lidé vnímáme každý prostor převážně zrakem(ale také sluchem - proto by měl být tichý, a čichem - mohl by být provoněný). Osvětlení a světlo, jakého se dané místnosti dostává, je pro nás tedy velmi důležité. Tady stojíme v trochu jiné situaci, než mnoho generací našich předků, za nichž se formovaly klasické podoby křesťanské liturgie.  Středověké místnosti, bohaté i prosté, bývaly temné. Přesto křesťanství, pamětlivo svých antických kořenů nepřestávalo hovořit o Bohu jako o světle a Krista ztotožňovat se Sluncem. Při bohoslužbě se měl tedy jinak v šeru tonoucí prostor rozzářit co nejvíce. Nejpatrnější je to o velkých vigiliích  - Štědrého dne a Bílé soboty. Když křesťanství později skoro zapomnělo na své prameny a místo jejich oživováním se zabývalo věroučnými spory a upalováním protivníků, v době baroka, zůstalo zvykem, že se kostely stavějí temné, i když měla doba už zcela jiné technické prostředky a i celkový styl života a bydlení se změnil. Osvícenství se jevily kostely i církev natolik temné, že by obojí nejraději zrušilo. Ale do těch kostelů, které zbyly i po osvícenství, bylo třeba i nadále, v devatenáctém století, světlo přivádět. A jak se na umělé křesťanství sluší, posloužilo si světlem umělým. Technické možnosti minulého a tohoto století navíc umožnily lidstvu jednotlivé parametry jednoduše násobit, podle hesla: čím více (rychleji, přesněji, dále atd. atd.), tím větší pokrok. Takže kampak dnes v kostele se stowattovou žárovkou - směšné. 600 wattů, tisíc, dva tisíce...! - Otevřeně říkám, že se mi tato cesta nelíbí. Jistě, je potřeba, abychom se v kostele dobře cítili a aby i našemu zraku bylo pohodlně. Ale po pravdě řečeno - to v kostele montujeme hodinky, že potřebujeme vidět tak přesně na všechny detaily toho, co tam probíhá? Světlo je v kostele právě proto aby dotvářelo a citlivě modelovalo vytyčený prostor, to je jeho hlavní účel. Samozřejmě je tam také od toho, aby ten, kdo čte nebo zpívá ( a neumí to zpaměti), se mohl podívat do knihy. Doporučuji tedy pro kostelní a jiné prostory, kde se křesťané shromažďují k bohoslužbám a modlitbám světlo tlumené, co nejpřirozenější a z přirozených zdrojů.

Potom také lépe vynikne to, co je součástí liturgických rubrik a běžně se dodržuje, že totiž na oltáři, kde se bude odehrávat proměna těla Páně, mají být zapálené aspoň dvě svíce. Svíce je prastarý symbol, v církvi zveřejněný a oslavený hlavně augustinovským velikonočním hymnem. Jenom se zamysleme, co vlastně taková svíce znamená: Odedávna lidstvo vědělo, že aby si posvítilo, potřebuje oheň. Oheň je v mnoha kulturách posvátný a pojímaný jako dar bohů (případně vyvzdorovaný na bozích nebo ukradený bohům), nebo je přímo bůh. Jenže i takto posvátný živel jako běžný oheň má pro svícení řadu nevýhod: produkuje podstatně více tepla než světla, je ho potřeba stále živit - spotřebuje spoustu dřeva, které nevratně stravuje, ničí a proměňuje na popel. Avšak co se děje ve svíci (nebo olejové lampičce)? Máme zde oheň, ten oheň ale hřeje jen málo, naproti tomu intenzívně svítí a svůj viditelný substrát - knot, případně svíci, téměř nestravuje! (A také po něm nezůstává žádný popel ani smrad.) Na čem se to ten oheň živí, když "tělesnou podstatu" svíce nebo kahanu nechává nedotčenou? Tam musí být něco neviditelného, něco "duchovního" - ano, olej je odedávna symbolem Ducha - co dává sílu k hoření.

Člověk, jenž dokáže jako svíce čerpat ze síly Ducha, bude zářit a bude účasten nejvyšší proměny -  proměny materiálního substrátu v tělo Boha. To je poselství svíce na oltáři.

Kněz poslední

Bývá dobrým zvykem, na kterém není třeba nic měnit, že shromažďování křesťanů končí a křesťanská bohoslužba začíná příchodem a pozdravem kněze. I tehdy, když se slaví bohatá liturgie s množstvím přisluhujících v mnohých rozličných funkcích, je kněz, zobrazující Krista, tím, kdo jejich přicházející průvod uzavírá. To má svůj hluboký význam. To, o co nám jde při křesťanské bohoslužbě, je, aby naše srdce i svět byly příchodem Krista proměněny.  Na příchod Kristův se připravujeme jako jednotlivci i jako lidstvo mnoha způsoby - vzděláváme se, rozvíjíme své schopnosti, kultivujeme svůj život citový i mravní, budujeme společnost a stát. Příchodem Krista začíná úplně nové dějství v dramatu světa i v naší osobní historii. On je ten Nový, výhonek Jesse, který vypučel na starém kmeni. A je také knězem zasvěcujícím do nových mystérií, otvírajícím nový posvátný prostor v člověku. Příchodem Krista je zahájena naše věčná bohoslužba. Příchodem kněze se zahajuje každé z našich shromáždění.[2]

Zpěv

Příchod kněze se může odehrát v tichu a tak je potom prvním slovem bohoslužby knězovo "Pokoj Vám!" (nebo jiný pozdrav). Na začátku bohoslužby ale můžeme využít také proměny zvukem - úvod bohoslužby je jedno z nejvhodnějších míst pro zaznění hudby/zpěvu. Může to být kratičká znělka - něco na způsob pozdravu - ale také může být příprava delší a meditativnější.[3] Takový delší a rozvinutější způsob můžeme zvolit, chceme-li se uvést do bohoslužby důkladněji. Navíc včlenění modliteb určených pro určitou dobu dne(např. v podobě tzv. kanonických hodinek - viz oddíl Liturgia horarum (slavnost času), recitace žalmů nebo delších modliteb  může do úvodu k bohoslužbě vnést i další prvek - čas, o němž hovoříme v následujícím odstavci.

Poznámka o hymnech v tradici církve.

Křesťanské tradice (neboť by bylo chyba omezit se jen na jedinou z pestrých tradic křesťanských církví) nám zanechaly nepřeberné množství básnických textů, hymnů a písní. Poučený člověk z nich jistě dokáže vybrat to pravé pro danou příležitost. Vyloženým hříchem je neustále omílání (do znechucení) jinak krásného vánočního hymnu Gloria. Ten mimo dobu vánoční opravdu nemá v liturgii co dělat a jen zabírá místo hymnům (písním nebo textům) pro danou příležitost vhodnějším. V českém prostředí můžeme sáhnout třeba po pokladu starých literátských (bratrských a utrakvistických) písní, z nichž některé jsou koncipovány přímo tak, aby nahrazovaly části mešního officia, ale i po písních barokních i novodobých. To ale už patří spíše do pasáže o hudbě v bohoslužbě.

Čas - liturgický rok

Začátek bohoslužby je místem, ve kterém si intenzívněji a jaksi zhuštěně uvědomujeme čas, konkrétní okamžik, v němž právě stojíme, i jeho souvislosti s cyklem dne, týdne, roku případně i delších cyklů[4]. Domnívám se, že intenzita tohoto prožitku má co dělat se střetnutím námi vnímaného neměnného a stálého, co je přítomno (např. právě skrze liturgii a rituál) v každé bohoslužbě, a konkrétních okolností, jež nás při vstupu do bohoslužby provázejí. Žijeme ve světě, jehož časy a doby mají pro nás význam. V podstatě si nedokážu představit náš liturgický život bez opory  v liturgickém roku, v němž se před námi postupně odvíjí tajemství spásy, bez jeho prožívání v textech, barvách, písních a náladě bohoslužby. Možná je to vše pohanství, jak tvrdí někteří Křesťané, ale kolik vrstev našeho nitra a naší kolektivní zkušenosti vlastně musí v nás Slovo proniknout, aby se dostalo k našemu pravému lidství? Jinými slovy: můžeme si dovolit odvrhnout při bohoslužbě to, v čem naše duše žije a co ke svému životu potřebuje? Vždyť Syn Boží přišel na Zem, do pozemských podmínek, přijal člověčenství s jeho lidskou duší a jejími potřebami a rytmy. Ježíš světil (po svém) židovské svátky. Nic nenasvědčuje tomu, že by židovský liturgický rok v kruhu Ježíšových učedníků zlehčován nebo nedodržován. Můžeme tedy i my využít plodů lidské kulturní zkušenosti, jež přisuzuje určitým dnům a okamžikům roku specifickou funkci a náladu a navíc jim můžeme dát křesťanskou interpretací, nový smysl.

Co takovým obšírným úvodem vlastně míním? Chci říci, že úvodní kroky bohoslužby mohou (a měly by) mít různorodou povahu v závislosti na době a příležitosti: Někdy má bohoslužba ráz spíše vážný, kající - tehdy je vhodné vyznání hříchů a zpěv Kyrie, případně přímluvné a prosebné modlitby za odpuštění; jindy převládá v bohoslužbě tón radostný a ten by měl vyústit do hymnů a spontánních chval. Někde uprostřed mezi obojím stojí litanické Kyrie s tropy. Také je možno po vzoru Liturgie horarum recitovat na začátku bohoslužby například žalmy. Někdy může mešní bohoslužbě předcházet dlouhá meditativní modlitba typu matutina nebo adorace. Celá úvodní část by pak měla vyústit do krátkého shrnutí modlitbou, případně nazvanou Collecta, jež končí typickou doxologií: ...skrze Krista našeho Pána. Tím je naše vnímání připraveno na přijetí hlavních obsahů bohoslužby, z nichž (téměř univerzálně po celém křesťanském světě) první je Slovo.

Evangelium

Nyní jsou už naše mysli i srdce a veškeré orgány vnímání připraveny, aby přijaly nejdůležitější zvěst, jež se zjevuje Slovem. Evangelia jsou nejzákladnějšími spisy křesťanského poselství a nedají se nahradit ničím jiným. V každé křesťanské bohoslužbě by měl zaznít aspoň jeden verš z evangelia. Není pravda, co tvrdí někteří zastánci evangelické tradice, že všechny spisy křesťanské bible jsou rovnocenné. Neplatí to ani v rámci Nového zákona. To je očividné, srovnáme-li např. mravní výklady v Pavlových listech, např. Gal, Tit s pasážemi vztahujícími se k týmž věcem v evangeliu (např. Jan 8,1-11). Protože se nám zatím nedostalo lepšího a dokonalejšího Zjevení než Evangelia, máme mu naslouchat se vší úctou a v rozdychtěné otevřenosti mysli, abychom pro sebe dokázali zachytit jiskru onoho poselství, jež věky nevybledlo a stále obnovuje a probouzí lidské mysli a srdce k následování cesty Nejvyššího. V církvích, které ctí hierarchické tradice proto bývá zvykem, že předčítání evangelia je vyhrazeno osobě uvnitř sboru vážené a zvlášť k jeho předčítání určené. Tou býval v prvokřesťanských dobách jáhen (diákon), dnes jeho funkce většinou splývá s funkcí obětujícího a předsedajícího kněze/biskupa. Kniha evangelia  může být přinášena na vyvýšené místo, odkud se bude předčítat, ve slavnostním průvodu, doprovázena svícemi. To nás může upomenout na skutečnost osvícení, jakého se dostává našemu duchu evangeliem. Průvod se může odehrávat za ticha nebo být doprovázen zpěvem Starokřesťanský zpěv (převzatý z židovství) - Aleluja by ale měl určitě zaznít po přečtení Evangelia, ještě dříve, než se k tomu ustanovený kazatel ujme slova, aby zprostředkoval nové i staré myšlenky inspirované evangeliem přítomným. Pokud před evangeliem předcházejí nějaká další (přípravná) čtení z posvátných textů menšího významu, měla by od sebe být oddělena zpěvem a případně i zarámována - krátkým ! - vysvětlujícím slovem. Zpěv může být vhodně vybrán především z žalmů, které jsou velmi oblíbenými texty v křesťanství dávno zdomácnělými, nebo z jiných hymnických textů popřípadě písní.

Kázání

Co se týče kázání, není nutno vždy a každé evangelium doprovázet kázáním. Je docela dobře možné, a nejen z časových důvodů, kázání zcela vypustit. Někdy se tím může naopak účinek slova zvýšit. Pokud po evangeliu kázání následuje, mělo by s ním mít určité styčné body, jakkoli nemusí být jen jeho otrockou parafrází. (Ta by byla jen zbytečným a význam snižujícím opakováním - o několik pater níže - toho co již zaznělo.) Kázání by mělo odhalovat, co možná netušené souvislosti  a tak by mělo být tím "novým", co může ze své moudrosti nabídnout pravý učitel Zákona (Mt 13,52). Proto je také dobře, pokud se kázání při bohoslužbě svěří v obci právě pobývajícímu hostu (je-li schopen kázání se ujmout). Kázání může být delší, nebo i zcela krátké, nikdy by však nemělo být zdlouhavé. Mlčet může být lepší, není-li co říci.

Osobně mi leží na srdci u kázání ještě jedno: Za kázáním by mělo být cítit osobní svědectví člověka jenž mluví, jeho zanícení a úctu k věcem o nichž mluví. Nemám nic proti intelektuálním kázáním, pokud jsou skutečně dobrá a pečlivě připravená. Kázání by ale mělo kromě povzbuzení mysli i zapalovat srdce

Vyznání víry

Běžně se uvádí, že vyznání víry v bohoslužbě (symbolum) je odpovědí na slyšené slovo, na evangelium a kázání. Kromě toho má také funkci jakési tečky za první, zvěstovatelskou částí bohoslužby, za částí, která oslovuje především myšlení. V části věnované obecným liturgickým formám jsme poměrně podrobně probrali, co všechno může být vyznáním víry vyjadřováno. Je nesporné, že v současné době se oslabuje jeho funkce dogmatická, popřípadě církevně definiční a naopak vzrůstá jeho chápání jako osobního vyznání. Pro osobní vyznání, ale nejde vždy nalézt všem přijatelnou formulaci, protože naše osobní víry se - i v rámci křesťanské církve - velmi liší. Nabízí se několik řešení:

ñ       Aby symbolum recitoval pouze kněz, nebo jiný v ten den vybraný člen společenství.

ñ       Aby se symbolum vkládalo do bohoslužby jen na určité významné neděle a svátky a jindy se zcela vypouštělo.

ñ       Aby se společenství samo pokusilo formulovat nejpodstatnější body, v nichž spočívá jeho víra.

Poslední varianta vypadá velmi divoce, zvláště uvědomíme-li si, kolik sporů, štěpení i bojů se nahromadilo v minulosti právě okolo formulace vyznání víry. My ale vůbec nevybízíme ke štěpení církve: Za prvé nemusíme takové skupinově formulované vyznání považovat za nic normativního, pouze za pokus o společné nalezení a formulování nejvýznamnějších ohnisek, na něž se koncentruje duchovní život společenství. Je ovšem pravda, že takové vyznání nemusí splňovat to, co se od symbola očekává, totiž že bude shrnovat celý duchovní obzor a výhled daného společenství v jakési univerzální perspektivě. Proto bychom se neměli zříkat ani používání tradičních vyznání církve. Za druhé pak bychom už konečně měli definitivně oddělit otázky církevně-organizační od otázek víry. Nikdo, kdo se sám, dobrovolně přidá k určité církvi by od ní neměl být vylučován nebo ostrakizován pro svou víru. Potom by nikomu nemělo vadit, že to či ono společenství formuluje svou víru poněkud odlišně a v bohoslužbě používá trochu jiné texty nežli jeho mateřská církev.

Modlitba za potřeby světa

Mnohem větší význam má ale následující část bohoslužby, jíž je obsáhla modlitba za potřeby světa. Vlastně jde o druhý ze tří vrcholů bohoslužby. Je potěšitelné, že v současné době i v církvích hodně institučně svázaných vzrůstá podíl laických křesťanů na modlitebním životě a především na modlitbách přednášených při eucharistické bohoslužbě. Katolická praxe litanických modliteb podpořených odpovědí celého společenství zde měla i dříve určitý předstih před (tradičním) evangelictvím, kde celou modlitbu vymýšlí a přednáší předsedající kazatel a společenství je odsouzeno pouze k pasivnímu naslouchání, lhostejno dokáží-li se s pronášenými slovy ztotožnit či ne. Je-li hlavní bolestí liturgickým modliteb v evangelické církvi mnohomluvnost, odtažitost a schematičnost (srv. Mt 6,7 !), u katolických přímluvných modliteb je to podobné: modlitby (mají většinou formu přímluvy) bývají kratší, ale silně trpí sebestředností a neschopností nahlédnout potřeby světa (přímluvy typu "abychom dostatečně prožívali tajemství xxx”).  Vrcholem úpadku pak je používání různých prefabrikovaných "sbírek”, které shromáždil církevní praktici v dobré víře ku pomoci kněží a jejich obcí. [5]

Čtenář se asi nyní cítí poněkud bezradně a neví, co tedy vlastně chci. Na jedné straně tvrdím, že modlitby mají být osobní, na druhé straně zavrhuji modlitby za osobní (byť "duchovní”) potřeby. Kudy vede správná cesta?

Především si musíme uvědomit, že společné přímluvné (prosebné, děkovné) modlitby jsou opravdu jednou z nejvýznamnějších složek bohoslužby. Není je možné jen tak odbýt tím, že se "něco přečte”.  Zde je potřeba, aby celé společenství, každý jeho člen, maximálně rozvinuli svou vnímavost a tvořivost. Modlitby musí vycházet z toho, jak se v našem nitru odrážejí veliké bolesti a procesy světa i veliké "malé” bolesti a osobní tragédie našich bližních. Nedokážeme-li to, mrháme drahocenným potenciálem, který máme z příslibu Kristova: "Vše, oč budete v modlitbě prostit, dostanete.” (Mt 21,22)  My musíme využít této své moci, my musíme pro dobro světa využít naší otevřené cesty k Bohu, jíž je Kristus. Poneseme-li toto ve svém vědomí, potom již budeme vědět, zač se máme modlit (srv. Řím 8,26). Jednotlivé modlitby mohou být sice předem připravené (za účasti pokud možno širokého kruhu členů shromáždění), ale nikdy by neměly být shora vnucované ( stylem "ty řekneš to a ty zas ono") a vždy musí být dán prostor svobodnému vyjádření kohokoli z přítomných. Tento moment považuji za nesmírně důležitý. Jde zde totiž o duchovní svobodu společenství, která nesmí být nikým a nikdy omezena, má-li společenství zůstat církví Kristovou. Tvrdím, že schopnost svobodně formulovat a vyslovit modlitbu je přímým ukazatelem duchovní vyspělosti společenství, kterou je nutno podporovat, ke které je nutno vychovávat, kterou je nutno kultivovat.

Obětování

Obětování je velmi podstatnou částí eucharistické bohoslužby, protože vyjadřuje, co vlastně Kristus udělal. Jeho činem byla oběť. Možná je pro nás dnes těžké si to uvědomit, ale oběť stojí vždy na počátku něčeho nového. Pro novou úrodu je třeba oběti pšeničného zrna. Jeho plodivá síla z něj nemůže vyjít, nebude-li rozrušena, zničena jeho forma. I náš život zůstane neplodným, nedáme-li ho zcela všanc, nezmaříme-li své plány pro nejistý cíl, nevydáme-li se zcela světu, nenecháme-li se jím semlít na padrť, vymačkat a zničit. To, že naše oběť bude přijata, má záruku v tom, že obětujeme Bohu, a nikoli bohům. Bohové totiž nemusí být všude, jejich působení je omezené a i při nejlepší vůli se nemusíme strefit právě tam, kde jejich vůle působí. Budeme-li se vší mocí snažit zalíbit veřejnému mínění, například, můžeme nakonec dojít úspěchu. Ale můžeme také skončit jako směšní šašci a oběť našeho života, našeho soukromí včetně sacrificia intellectus bude zcela marná. Vydáme-li své životy Bohu, nemůžeme ho minout, neboť přijímající Boží ruka je všude. Ona nás a naši oběť uchopí a přenese tam. kde vydá plod.

Další zárukou toho, že obětujeme správně, je, že obětujeme ve jménu Kristově, ve jménu jeho oběti a v ztotožnění se s ní. Kristova oběť byla něčím velmi zvláštním, neboť to byla oběť pro umožnění dalšího vývoje lidstva, jíž se lidstvu otevřela nová budoucnost. Kristova oběť otevřela každému člověku jako jednotlivci dveře k Bohu.

Je tedy obětování částí bohoslužby nesmírně náročnou na vnitřní výkon a soustředění kněze i všech spolustolujících a spoluvytvářejících tělo Kristovo. Zde je opravdu zapotřebí silného vnitřního úmyslu, soustředění vědomí a vůle a jejich zaměření na Kristovo dílo, na jeho oběť, asi tak jak chasidští rabíni důtklivě lpějí na vytvoření správné kawany, intence. Samozřejmostí je takové soustředění u obětujícího. Ale celá křesťanská obec se v ten okamžik stává jedním tělem a tudíž jsou do tohoto posvátného dění vtaženi úplně všichni. Žádný z přítomných nemůže zůstat nezúčastněn. Jedině tak splníme tu podstatnou podmínku oběti - aby byla obětí sebe sama., abychom jí my mohli být proměněni.

Proměňování

Bylo-li správně, s vážným úmyslem a soustředěním provedeno obětování, následující akt proměnění musí být jeho nutným a logickým důsledkem. V obraze zde zažíváme to, co v tisícerých formách spatřujeme v životě světa, totiž jak to, co bylo dáno všanc, co jsme uvolnili ze svého vlastnictví, ze sféry, kterou vládne naše já, co bylo pro nás tím zmařeno, dostává zázračným způsobem nový život a my často požíváme z jeho plodů. Obětované zrno je proměněno v život a posléze v chléb, jenž můžeme požívat. Jediné, co zde můžeme dělat, je tuto proměnu pozorovat a potvrdit. Potvrzující slovo, formule, je zároveň formulí moci, jež uvolňuje síly v procesu skryté, aby se mohl dít a zároveň formulí zjevující, zasvěcovací, jež otevírá naše smysly pro to co se už děje, abychom to dokázali postřehnout a mohli toho být účastni. A protože nakonec jsme vždy my sami onou obětí, kterou přinášíme v podobě pozemských darů, jsme to i my, kdo jsme tímto podivuhodným a posvátným dějem proměněni. Vydáváme, svou vůli, své cítění i smýšlení proudu Ducha, Bohu a hle, co se z nich stane? Tělo a krev Kristova, nová smlouva mezi Bohem a lidmi, zárodek  a počátek budoucího věku, Nového Jeruzaléma. Ale opět zdůrazňuji: této proměny jsme sami v sobě schopni jen tehdy, jestliže jsme spolu s Kristem byli zrazeni, rozptýleni rozlámáni, na smrt vydáni; jestliže jsme celou svou duši vylili v odpuštění a v lásce pro naše přátele. Ano, pak přichází posvěcující Duch Boží a činí z našich darů dary Nového světa. Dary, které neslouží k užitku pouze nám, ale všemu a všem.

Poznámka o podobě symbolů chleba a vína: O konkrétní podobě chleba a vína v liturgii užívaného panují až podnes spory mezi církvemi západními a východními, ale i mezi jednotlivými západními církvemi navzájem. Nehodlám zde řešit otázky zda chléb pro liturgii má být kvašený nebo nekvašený (1Kor 5,7-8, kde se požaduje chléb nekvašený se dá vykládat tak, že to má platit pouze o velikonocích, nebo dokonce pouze symbolicky; je třeba uvážit i skutečnost, že nekvašený chléb je nám zde ve střední Evropě poněkud kulturně odtažitou věcí, neznáme nic podobného z běžného života, a přitom eucharistie by měla vyrůstat z té nejběžnější a nejhmatatelnější skutečnosti a na ní nechat zazářit zázrak proměnění) Také kvalita vína je spíše záležitostí kulturní, než čistě liturgickou. Důležité ale je, aby v liturgii bylo obé přítomno, obětováno a proměněno. Chléb pro liturgii by měl být celistvý, oblého nebo kulatého tvaru (aby naznačoval celistvost a úplnost Boží oběti). Během slov ustanovení/proměnění  "jež se za vás vydává (doslova: ”`láme”)" ho obětující kněz rozlomí napůl. Dále v lámání nepokračuje, neboť Kristus, na jehož místě nyní kněz ve shromáždění stojí, se obětoval jen jednou. Rozmnožování jeho díla, napodobování a opakování jeho oběti ve vzájemném společenství, ve sdílení (communiu), je už dílem křesťanů, kteří mají na Kristu podíl.[6] Podobně i víno by mělo být v jedné, důstojné nádobě, ze které může pít množství lidí. Používání miniaturních, předem připravených hostií (partikulí), které je velmi rozšířené[7], podle mého názoru snižuje sílu symbolu a do jisté míry jej znehodnocuje, neboť co je to za sdílení a společenství, kde každý dostane předem připravenou "porci"? Kde je jednota, kterou znázorňuje jeden chléb? Kde je spojení se zemí a jejími plody, které je v symbolu chleba také přítomno?

Přijímání (communio)

Co tedy znamená přijímat z těchto darů? Znamená to sdílet se v lásce se všemi, kdo jsou vůči ní otevřeni, o plody našeho vlastního úsilí, plody pročištěné a proměněné Duchem božím. - Prakticky to znamená, že v okamžiku přijímání padají veškeré bariéry, křesťané se objímají jako bratři, nebo spíše jako malé děti a radují se ze své účasti na Pánu a jeho darech; radují se ne za sebe, ale jeden za druhého, že mu Pán dal být účastným jeho velikého díla. Vyjadřujeme to mohutným uvolněním, v okamžiku přijímání (resp. před ním) by měli křesťané shromáždění ve společenství usilovat o co nejtěsnější kontakt; nemusí být nutně fyzický, ale měli bychom si uvědomit a vnímat přítomnost jednoho každého, kdo je s námi v ten okamžik spojen ve společenství. Krásný zvyk je vyjadřovat si křesťanskou lásku objetím nebo políbením. Samo přijímání je nejlépe konat v kruhu, v němž se mohou vysluhující volně pohybovat od jednoho  jednoho k druhému, nebo v němž si mohou přijímající podávat chléb a kalich jeden druhému. Je-li shromáždění větší a přijímajících tudíž větší počet je možnou utvořit takových kruhů několik, současně nebo postupně, nebo je možno, aby křesťané přistupovali k dvojici vysluhujících v procesí. Přijímání se může odehrávat v tichu, nebo za zpěvu, v každém případě by ale měl být buď na jeho začátku nebo po jeho skončení umožněn okamžik tiché reflexi.

Tím je křesťanská bohoslužba , bohoslužba eucharistie, díkůvzdání dokonána. Jenom krátkým ohlédnutím (antifonou) se vracíme na počátek bohoslužby a uvědomíme si její náladu, asi tak jako když z vrcholu hory, ještě naposledy změříme jedním pohledem výšku již jsme vystoupali, než se pustíme do sestupu. Po krátkém požehnání se společenství rozchází. Odchází naplňovat a posvěcovat život silou Ducha, silou Kristovou.