Neeucharistická bohoslužba křesťanské obce

Bylo by chyba, kdyby se život církve vyčerpával pouze slavením eucharistické bohoslužby, jakkoli je ona základní a nejdůležitější formou společného života církve. Život je nesmírně rozmanitý a stejně rozmanité jsou i životní potřeby člověka. Nikdy proto nemůže jedna jediná forma obsáhnout a uspokojit veškeré tužby lidského nitra, ani veškeré tužby kolektivní, které je možno realizovat jen v rámci určitého celku. Následující přehled nejrůznějších doplňkových forem bohoslužby, jaké se mohou odehrávat v křesťanské obci je tedy spíše jakýmsi pokusem o zachycení kreativní mízy u několika jejích možných forem. Některé z následujících forem bohoslužby jsou odvozeny z prvků a částí velké eucharistické bohoslužby, jiné jsou na ní zcela nezávislé. V žádném případě ale to nemůže být vyčerpávající souhrn všech myslitelných forem společného lidského vyjádření před Boží tváří.

Modlitební bohoslužba

Člověk je ve svém životě neustále ohrožován nesčetnými vlivy mimo jeho dosah. A nejen jednotlivec, i svět podobně trpí. Jsou věci, které bychom tak rádi změnili, ale nemáme k tomu síly; a jsou i věci, jichž se děsíme a vůbec nevíme, odkud se vzaly, a jak se proti nim bránit. Vidíme své bližní v nejrůznějších potřebách, v nichž jim můžeme pomoci jen zčásti, nebo vůbec ne. Cítíme potřeby světa - a stojíme proti nim s prázdnýma rukama.

Mnozí křesťané takto intenzívně vnímají bídu světa (obzvláště dnes, v době intenzívní masové komunikace, víme skoro o všem, co se na světě děje) a vede je to k tomu, aby se spojili v modlitbách a v pláči vyjevili svou neschopnost a bídu Bohu. Takové počínání není marné, sílu modlitby všichni známe. A nepodaří-li se nám modlitbou změnit svět okamžitě (byť i to se děje) vždy se nám podaří změnit svá srdce a přiblížit je Bohu. Takový je smysl prosebných a přímluvných modliteb. Z proměněného srdce pak mohou vytrysknout chvály a klanění a dobrořečení, které opět mají nemalý vliv na svět. Je tedy užitečné, aby se křesťané modlili a především aby se modlili společně. V modlitebním společenství totiž často funguje jakási empatie, sdílení myšlenek - jeden přijímá za své prosbu druhého a společně ji předkládají Bohu.

Pro modlitební bohoslužbu proto není potřebné ani žádoucí klást nějaká přísná pravidla. Mělo by jí předcházet něco, co umožní jejím účastníkům utišit svou duši a společně se vyladit: ztišení, meditace, recitace žalmů, nebo společný zpěv (nejlépe opět prokládaný okamžiky tichého soustředění). Bývá v křesťanských sborem dobrým zvykem, že své společné prosby uzavírají z úcty vůči Kristu a jeho poselství modlitbou Páně. Po ní může ještě následovat vyznění v podobě zpěvu, tance, společného sdílení se.

.. 

Poměrně propracovanou a moudrou formu zde představuje typ modlitby užívaný komunitou v Taizé (a různými jinými - je až překvapivé, jak mnohé křesťanské skupiny nyní formují své modlitby v podstatě podle vzoru: zpěv - modlitba - ticho) )a na ní zde také odkazuji. Jsou ovšem i jiné modely, některé více méně podobné, některé odchylnější..[1]

Bohoslužba (slavnost) slova

Bohoslužba slova je příležitostí, jak dát v plné míře a síle zaznít svatým textům a doprovodit je výkladem, ale i dalšími texty, které je osvětlují nebo rozvíjejí - komentáře, životopisy, polemické texty, nebo např. básně. Je příležitostí dát zaznít textům z původně jiných náboženských tradic a k tomu společně hledat jejich pochopení. Měla by se konat v přátelské, uvolněné atmosféře, ale neměla by ztrácet ze zřetele svůj cíl. Neměla by tedy zabíhat do planého vtipkování a do hovoru o ničem. Mimo jiné je také příležitostí uvědomit si, jak veliký dar máme v řeči, že řeč je nám univerzálním nástrojem, bez něhož bychom nemohli rozvinout své myšlení. U příležitosti slavnosti slova si připomínáme, že vlastně každé naše vyslovené slovo by mělo být bohoslužbou. Vše by se při takové bohoslužbě mělo soustřeďovat k pochopení a nahlédnutí. Vždyť slova jsou nám mostem k poznání.  A i sám Bůh když hleděl navštívit lidstvo a chtěl mu pomoci v jeho nouzi  mohl být lidmi přijat právě jako Slovo, jak to dosvědčuje nejen první a největší křesťanský theolog Jan, ale i mnozí jiní pisatelé jeho doby i pozdější. A úplně samozřejmá poznámka na závěr: I bohoslužba zaměřená na slovo může (s výhodou) využít v krátké formě i některé další prvky bohoslužby (tiché soustředění, modlitbu).

Slavnost hudby

Veškeré múzické činnosti a především hudba pozvedají lidská srdce neuvěřitelným způsobem ze rmutu všednosti a dodávají obrovské síly a působí veliké nadšení. Proto by tam, kde je to možné, kromě hudby znějící při bohoslužbách (o té jsem řekl, že by jí mělo být spíše méně než více), měl být dán prostor i hudbě samotné, nedoprovázené ničím dalším, snad jen kratičkým slovem nebo modlitbou na úvod nebo na závěr. ( A spíše jen na úvod, nebo jen na závěr; hudba dostatečně silná má právo znít ještě dlouho v duších odcházejících.) A jaká hudba má tu moc naplnit lidskou duši? Nebýt mohutného úpadku hudební kultury v několika posledních desetiletích mohl bych odpovědět: téměř každá. Takto musím odpovědět: každá hudba, která nezradila svou podstatu, zůstala hudbou a nestala se spotřebním zbožím.

Hudby, která už není hudbou, je v dnešní době, bohužel mnoho. Ze všech možných koutů v obchodech v institucích, z telefonního sluchátka a bůhví kde ještě se na nás hrne něco příšerného, neartikulovaného, neneandrtálského, co drží pohromadě jen pochodový takt mechanicky bušících , stále stejných dob. ( To, prosím, není rytmus. Rytmus, řecký áñéáñariqmoj, , znamená odvíjení času odpovídající určitému řádu všehomíra, a ten se, jak známo, neřídí podle pochodujících holínek.) Nenosme si takové smetí do prostoru naší modlitby.

Pouť a procesí (slavnost místa)

Hovořit o pouti a procesí jako o formách bohoslužby je kontroverzní téma. Ne že by tyto formy bohoslužby nebyly tradiční. Jsou to formy velmi dávné, ba prastaré, v křesťanství používané od doby, kdy se křesťanství smělo poprvé veřejně projevit. Již ze čtvrtého století máme zprávu o putování poutnice Eleutherie do Jeruzaléma. Ohromný rozvoj prožívá poutnické hnutí ve středověku: Počínaje misijním putováním irských i latinských mnichů, přes poutě za vzděláním a duchovním poznáním do škol (Chartres apod.), poutě k svatým ostatkům, pouť za svatým grálem, do Říma a - pouť pro středověk nejcennější, která nakonec zavdala popud až k válečné expanzi Západu na Východ - pouť do Svaté země a do Jeruzalém Reformace pouti a procesí odmítla. Měly pro ni příliš světský charakter. I dnes mnoho křesťanů poutě a procesí odmítá. Takový postoj má své oprávnění - vždyť Bůh je Duch a není pravda, že by se vyskytoval právě jen na jednom konkrétním místě a vlastně se nevyskytuje na žádném místě. Současně platí i opak: že Boha je možno nalézt všude, tedy i na každém konkrétním místě.

Ptáte se, proč tolik slovíčkaření? Protože se zde snažím rozlišit mezi "objektivní pravdou" o Bohu a subjektivní lidskou disponovaností. Prvního se týká první výrok, druhého pak druhý. Pro člověka platí: Ano, drahý člověče, všude můžeš narazit na Boží stopu, ty však nevíš, kde se ti taková věc přihodí. Nicméně to stále není argument proti, ale ani pro poutě a procesí. Tím je až následující: Člověk nebyl nadarmo vystaven měnícím se podmínkám pozemskosti, s její nestálostí a proměnlivostí, s její nestejností, růzností a pestrostí. Je to pro něj důležitá zkouška a škola. Proto je dobré, když jsme za života vystavováni různým podmínkám. Ve většině případů to za nás zařídí osud. Často však můžeme cítit jisté vnitřní nutkání a puzení změnit své stávající podmínky, vydat se na cestu, na pouť. Nemluvím teď o těkavosti vyplývající z nezvládnuté psychiky, i když i ta patří k lidskému živobytí. Jsou i hlubší popudy. Můžeme je pro jednoduchost označit jako Boží hlas. A zde má křesťanská tradice před očima jednoznačný a všemi sdílený a oceňovaný příklad Abrahámův. Není jediným příkladem z křesťanských písem, kde odchod na nové místo je spojován s poznáním a naplněním Boží vůle (mnohé praotecké i prorocké příběhy, ale i skutky apoštolské apod.).

Jestliže tedy jako křesťané navštěvujeme různá místa, oslavujeme tím jednak mnohotvárnou přítomnost Boží, ale také se vystavujeme příležitosti oslovení, zasažení, tím či oním z konkrétní specifiky daného místa. Koneckonců to, že křesťané budovali a budují svatyně na různých významných a zvláštních místech, kde se potom scházejí k bohoslužbám, není jen proto, aby měli nějaké stálé místo, kde se scházet. Taková shromaždiště křesťané budují také a mnohdy se vnějšně ničím neodlišují. Ale ať mi nikdo netvrdí, že vesničané, kteří si postavili kostelík na strmém vršku 2 kilometry od vesnice, tak učinili v praktické snaze najít nejlépe vyhovující místo pro svá pravidelná nedělní shromáždění.

Nevím, jestli jsem vás přesvědčil o potřebnosti a vhodnosti poutí pro křesťanský život, ale pokud ano, zamysleme se nyní, jak by pouť jakožto forma bohoslužby mohla vypadat. Dříve, v dobách rozmachu poutnického hnutí, ale vlastně až do předminulého (19.) století byla její podoba jednoznačně dána: pěšky (možná i bos), nebo maximálně s využitím dobytčete - mezka, osla. Pouť na koni by už asi nebyla vnímána zrovna jako příklad pokory. Cestovní možnosti minulých dob byly ovšem ve srovnávání s našimi velmi omezené. Jak ale má vypadat pouť dnes, respektive jaké cestování můžeme pojmout jako bohoslužbu?

Zkusme se ještě jednou zamyslet nad tím, co nás vůbec přivedlo k úvahám o pouti jako o vyjádření křesťanského vztahu k Bohu, o jejím smyslu. Řekli jsme, že cílem pouti je co největší přilnutí ke konkrétnosti a proměnlivosti (nestálosti) života, co nejhlubší splynutí se zemí a její drsností, nerovností, nehomogenností, tvrdostí i krutostí. Vystavení se změnám nejrůznějšího typu a podmínkám různých oblastí. Proto i dnes platí: pro putování, které si stanoví za cíl prožití této skutečnosti, je ideální způsob jít pěšky. Téměř stejně vhodné se jeví i další způsoby, při nichž dochází k silnému kontaktu s okolím a k nasazení vlastí síly - jízda na kole, na koni[2]. Až pro ty, kdo nejsou takové námahy fyzicky schopni (staří lidé), přicházejí v úvahu další způsoby cestování. Za všech okolností bychom se ale na pouti měli vystříhat jakéhokoli luxusu, používání služeb "turistického průmyslu" (kromě těch nejnezbytnějších - jídlo a nocleh), zbytečných odboček a rozptylování, jakož i prostředků zbytečně urychlujících nebo usnadňujících naší cestu (létání). Měli bychom dbát na to, aby naše cestování bylo ekologicky šetrné a zatížilo zemi i obyvatele místa, kde právě jsme, co nejméně. Vždyť právě putování je silným prostředkem, abychom si uvědomili přechodnost a nestálost našeho živobytí, abychom nabyli jakési lehkosti vůči životu.

Pro ty, kteří dočetli až sem, může být překvapující, že jsem se zatím zabýval převážně průběhem cesty a ne jejím cílem. S cílem pouti i jakékoli cesty je to totiž všelijaké. Může být pouť, jejíž cíl dopředu známe a máme předem určen (do Říma, k severnímu pólu), ale jsou i cesty a poutě úplně jiného charakteru, cesty mající podobu hledání (angl. quest) Často v nich jde o nalezení čehosi, čehož přesnou podobu vlastně neznáme a co se nám vyjeví až během cesty. Zážitek a průběh cesty je pak její přímou součástí spoluutvářející její "cíl".[3]

Z uvedeného je vidět, že poutě jsou záležitost nesmírně náročná vnějšně (na fyzické síly, peníze, čas) i vnitřně (nejistota, adaptace na měnící se podmínky, nebezpečí a různá ohrožení). Neznáme cíl ani další průběh velké pouti našeho života. Menší pouti (z tohoto hlediska jaksi "cvičné") si sice můžeme naplánovat, ale i u nich musíme být připraveni na různá překvapení a změny - to je koneckonců jejich smyslem.

Poněkud jiná je situace u procesí. Tady nejde o poznávání a zážitek nových míst a neznámé skutečnosti. Procesí prochází místy, jež známe, dost často i určitou tradiční, stabilní trasou. Je naopak znakem naší ukotvenosti na daném místě, znakem přiznání se k danému místu a jeho podmínkám jako k našim životním podmínkám a zároveň uznáním zcela specifických hodnot právě onoho místa na němž žijeme. Procesí často vychází z jednoho místa a zase se k němu vrací. Opisuje tedy svým pohybem kruh (nemusí jít o geometrickou kružnici, stačí kružnice v topologickém smyslu) dávný symbol obnovy a návratu. Svým původem je to jistě forma předkřesťanská, pocházející ze starších vrstev lidského náboženského vnímání. Procesí také může směřovat z jednoho místa (kostela) na jiné. Někdy tak může být zorganizováno například liturgické procesí na Květnou neděli, zobrazující Kristův vstup do Jeruzaléma. V procesí se také často nosívají určité posvátné předměty, symboly. Zde bychom měli vystačit s obecně srozumitelnými křesťanskými symboly (kříž). Konkrétnější symboly, například různé obrazy a sošky (i ikony) zde mohou působit poněkud rozporuplně.[4] Nošením symbolu v procesí vyjadřujeme jeho univerzální platnost - pro celý "okruh země". (Okruh našeho života a místa, kde žijeme, je přirozeným vyjádřením a symbolem veškerenstva. Proto má obejití určitého místa stejný význam,  jako bychom prohlásili: Zde nyní leží střed světa, a co platí zde, platí i všude jinde, univerzálně.)

V tomto krátkém výkladu o putování a jiném chození jsme zanedbali spoustu konkrétních  a praktických otázek, například východiště a návratu z pouti, jedno je ale třeba ještě připomenout: Zatímco procesí se dá poměrně snadno zorganizovat, koná se na místě víceméně snadno dostupném a není natolik časově náročné, u poutě platí pravý opak. Proto byly a i budou poutě převážně individuální formou bohoslužby. Společná pouť více osob sice není zcela vyloučena, ale pokud si má uchovat tvářnost a vážnost poutě, vzhledem k výše uvedenému se blíží rozhodnutí vydat se společně na pouť svou obtížností závazku řeholního života.

Liturgia horarum (slavnost času)

Řeholní život je právě tím, co bývá nejčastěji spojováno s další formou bohoslužby, známé pod různými názvy, jako hodinky (liturgia horarum), officium, nebo breviář, dle nového katolického překladu denní modlitba církve. Jisté je, že řeholní společenství mívají spíše více času, nebo - lépe řečeno - mají lépe zorganizovaný čas, k tomu aby slavila speciální liturgií určité hodiny dne. Ovšem naprosto to neznamená, že takovéto slavení má zůstat věcí vyhrazenou pouze jim. Dobře se do něj mohou zapojit nejen jednotlivci, ale i jiná společenství, jestliže naleznou pro příslušnou formu dostatečný prostor. (V doslovném i přeneseném slova smyslu.) Smyslem takové bohoslužby je zastavit se v průběhu času, uvědomit si jeho uplývání i daný okamžik a naplnit obojí úctou a láskou k Bohu. Forma takové připomínky je v této souvislosti druhotná. Klasické recitování žalmů není v žádném případě jedinou možností. Naopak, bylo by potřeba znovu promyslet všechny možnosti, jaké se novému zpracování denní modlitby skýtají.

Slavnost hry, aneb děti v kostele

Po pravdě řečeno, druhé z prvního nevyplývá. Hra je totiž záležitostí nesmírně vážnou, které se donedávna (v Evropě to skončilo teprve před pár stoletími, hlavně díky protestantské morálce) věnovali s velkou vážností i dospělí. - Mám teď na mysli fenomén hrát si, tedy ne soutěžit s tím, že chceme někoho předčit nebo porazit. - Bohužel ale dospělí, včetně pisatele těchto řádků, si pohříchu už hrát vůbec neumějí, takže to musíme nechat na děti. Hraní si je intenzívní forma sdílení. Není pravda, že hra nemá pravidla. Ona je vždycky má, jinak by nebylo možno si hrát, ale zároveň, protože je hrou, jsou ta pravidla vždycky flexibilní. V přeznačování, variacích, zvratech a neobvyklých odkrytích a kombinacích spočívá její objevnost a půvab. Tak má hra něco společného se snem.

Dobře, proč ale zařazovat hru k bohoslužbě, dokonce jako její možnou formu? - Právě pro její rozvracečský charakter. Je duchovně ozdravné pro děti i nás (případně pro děti v nás) dát prostor všemu nesprávnému, nedomyšlenému, jinakému, alternativnímu a podivnému, všelijak změněnému a popletenému, co se nám (ano, nám) honí hlavou a co dost často před námi ztělesňují naše děti. Docela obstojně to uměl středověk: období nejvystupňovanějšího kultu a ceremonií církevních i světských znalo četné příležitosti - mikulášské průvody, masopust, různé beánie a pouťové taškařice - jak daný posvátný řád současně shodit a zpochybnit. Kdo a které společenství to dokáže, neuzavírá si předčasně cestu k životadárných zdrojům inspirace a svénápravy.

Jak to ale prakticky udělat - to si máme nechat od dětí zničit kostel? Zkušenost ukazuje, že při různých podobných příležitostech (masopust aj.) i přes okázalou nevázanost málokdy dochází ke skutečnému ničení a když tak jen věcí, které opravdu dosloužily a přežily se. Vždyť aktéři takových hrátek (včetně dětí) dobře vědí, že to je "jen hra" a že ten řád, který se momentálně zpochybňuje, ve skutečnosti stále platí. Tipování mezi "náctkami"  o "nejelegantnějšího faráře" (záměrně volím příklad něčeho, co se u nás skutečně odehrálo) není špatný nápad, pokud ho ovšem nebereme vážně. Stejně dobře si dokážu představit soutěž o nejnabubřelejší (nejdelší, nejintelektuálnější atd.) kázání. To jsou ale stále akce, které v sobě mají více z parodie, nežli z pravé hry. Myslím, že se onu lehkou a nezištnou vážnost, jakou se vyznačuje pravá hra, těžko můžeme naučit jinde, než právě u dětí. R.Fulghum (pro neznalé: Předseda společnosti Lezců na stromy, civilním povoláním unitářský pastor) byl v tom velkým průkopníkem. Čtěme ho a inspirujme se. (Pozor, ne jím, to by nešlo. Sebou!)

Happening - hra pro dospělé

Když už se ale dospělí dají do opravdového hraní, stojí to většinou za to. Mají totiž větší intelektuální kapacitu než děti a proto dokáží ve své hře odkrývat nové významy a konstruovat důvtipné alegorie. Domnívám se že se taková dospělá hravost (možná lepší název než onen Happening) dá dobře využít pro svérázný bohoslužebný projev: A což takhle si napsat pohádku? A zdramatizovat ji!  A vytvořit píseň a doprovodit ji  na kameny, jaké najdeme na ulici... Vytvořme nové formy, ve kterých se bude moci zjevit smysl.

Posvátné (mysterijní) drama

Na závěr se dostáváme k snad nejkomplexnější a nejsložitější formě bohoslužby, o jakou se kdy svět pokusil - k posvátnému divadlu. Forma sama je stará. Již v klasickém Řecku byla vnímána veškerá divadelní představení jako něco posvátného. Zatímco o dílech provozovaných veřejně a sepisovaných věhlasnými autory jsme informováni poměrně zevrubně, velmi málo toho víme o (poněkud mladších) dějích předváděných v různých mystériích. Víme však minimálně to, že byly, tj. že kromě slov náleželo k zasvěcování do mystérií i ukazování určitých předmětů a předvádění nějakých akcí. Středověk pak přišel s dramatizací epizod a dějů známých z literárního podání, především evangelií a jiných částí bible. Zcela stranou musím ponechat ohromnou a nám pohříchu neznámou oblast "liturgického divadla" indického, čínského a japonského. (Islám žádné divadlo nemá, tam je to - stejně jako u protestantů v šestnáctém a sedmnáctém století - hřích.)

Už běžné, klasické, nemysterijní drama, má podstatné prvky bohoslužby, jak jsme je výše naznačili (viz Eucharistická bohoslužba křesťanské obce str.10) (ovšem až na ty, které vyžadují přímou účast, zapojení obce - tedy modlitbu a participaci); každé drama (klasická tragédie) přináší určitou zvěst (angelion), která může být i aktuální (časová), a vede k (osudem vynucené) oběti a proměně katarzí. A je možné, ba pravděpodobné, že zasvěcovací dramata mystérií umožňovaly jejich účastníkům, mystům i jistý druh participace.

Teď ale závažná otázka: jsou taková mysterijní dramata křesťanská?  Odpověď nemůže být jednoznačně ano, v tom smyslu, že automaticky všechna. Jsou jistě dramata, která se míjejí s ústředním tématem křesťanství - příchodem Boha v těle, nebo která se dotýkají jiných i závažných otázek lidství. Ale tvrdím, že jsou dramata, která jsou plně křesťanská, tedy že jejich tématem je člověk a jeho pozdvižení a proměna v Kristu. A i kdyby nám Goethe, Maeterlinck, či jiní nestačili, vždy je čas vytvořit mystéria nová, vpravdě odpovídající impulsům křesťanství 21.století. V nedávné době jsme byli u několika autorů (především J.R.R.Tolkiena) svědky monumentálního pokusu o zcela novou mytologii. Mysterijní drama může následovat.