Pro koho je určeno evangelium?

Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku.
Ř 1:16

Je evidentní, že tento verš mluví o situaci, která nastává při styku křesťanů se světem, tedy "mimo zdi kostelů", řekli bychom dnes. Přesněji – mimo společenství členů církve, protože my můžeme také třeba ten svět pozvat k nám – jak se třeba děje o noci kostelů i jindy. A pokud nějaké křesťanské skupiny nebo i jednotlivci vystupují na veřejnosti, dost často se dopuštějí jednohoze dvou extrémů: Na jedné straně vidíme křesťany, kteří jako by se styděli za to kkřesťany jsou. Není divu – žijeme v sekulárním prostředí a většina lidí pohlíží na křesťanství a církve jako na něco přinejmenším velmi kuriózního a má-li člověk mezi takovými svými bližními obstát, raději to hledí zahrát někam do autu podle hesla "já nic, já muzikant" , případně "Ale to nemusíte brát tak vážně". atp.
Druhý extrém spočívá v tom, když křesťané jsou tak skálopevně přesvědčeni o své pravdě – tj o "pravdě" kterou spolu sdílejí v nějakém, často dost úzkém společenství – a vidí v ní hodnotu natolik univerzální, že ji může bez problému přijmout celý svět; ba světu by to jedině pomohlo a je v tom vlastně pro něj jediná spása; proto je třeba vždy a za všech okolností tuto pravdu hlásat, vyhledávat lidi, předkládat jim tuto pravdu a neuhýbat před žádnou konfrontací. Proto se neostýchají k takovému "zvěstování" používat třeba i masové sdělovací prostředky a vyžívat i politického nebo ekonomického nátlaku k jejímu prosazení.
Když se na tyto dva nám dobře známé postoje podíváme ve světle našeho verše, je hned jasné, že v prvním případě není něco v pořádku. A nejen z hlediska našeho verše: Vždyť člověk, který něčemu věří, za něčím stojí, je stoupencem určité cesty nebo učení, je činí nevěrohodnými, když se k nim pokouší zaujmout indiferentní, lhostejný postoj, když není schopen říci: "Ano, já v této věci spatřuji něco pro mne významného, něco, co výrazně formuje můj osud." A Pavel v první polovině verše v podstatě říká totéž: Evangelium je boží moc ke spasení.Za blázna bychom měli toho, kdo by dostal darem třeba silný traktor a nepoužíval ho, nebo tvrdil: "No to víte, ona je to hezká mašina, podívejte se jak hezky vypadá, právě proto jsem si ji koupil, ale to je jen taková hříčka víte, nic podstatného neumí a nic zvláštního se s ním nedá dokázat ...."
Ale co ten druhý postoj, aktivistický evangelizační? Ten by přece snad podle Pavla měl být v pořádku. Tito ohniví evangelizátoři se zcela jistě za to, co hlásají, nestydí, Vždyť navíc evangelium je boží moc ke spasení každého, tak jaképak s tím cavyky, nechť tedy všichni slyší, čemu musí věřit, aby došli spásy. -
Zde se to mnohem hůře vysvětluje a je to mnohem jemnější, ale přesto snad i v našem textu nalézáme určitý velmi jemný náznak, že by tomu tak být nemělo.

Totiž: Je rozdíl mezi přesvědčivostí a důvěryhodností, tj. mezi uměním přesvědčit druhé a lidskou schopností, spíše bych asi měl řekl říci vlastností, že vše, co říká a dělá, je s ním ve shodě a svědčí tím o jeho hluboké vnitřní jistotě a pravdivosti. Jedině když potkáme člověka tohoto druhého typu, tedy pravdivého, cítíme se u něj dobře, skýtá nám důvěru a umožňuje nám skrze svou pravdivou osobnost nahlédnout anebo i vejít do jiných, nám dosud neznámých světů. Ovšem ten první (pouze přesvědčivý) typ nás klidně zblbne tak, že si od něj koupíme zájezd na konec světa i když dotyčný sám nebyl ani za humny, nebo se jím necháme "pojistit", pročež zaplatíme čtyřikrát více než dosud, a když vyhoříme od elektriky, nic nám nedají, neboť pojistka se vztahuje jen na požár od blesku. U tohoto prvního člověka platí, že byl někým přesvědčen, a součástí jeho přesvědčení, toho jak je "naprogramován" je, že musí rovněž přesvědčovat jiné. To však nemá nic společného se skutečnou vírou, která je vždy setkáním s Kristem.Ne nadarmo nám Kristus říká (Mt 18.20) kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich! A platí také, že čím více komplikovaných prostředků klademe mezi nás a adresáta našeho sdělení, tím se autentická zkušenost více a více vytrácí, tím méně může dojít ke skutečnému setkání. Proto jsou televizní evangelizátoři tak totálně nedůvěryhodní. I kdyby totiž byli ve svém nitru nejryzejší a nejopravdovější, dopouštějí se fatální chyby, že nehledají totéž u těch, které se snaží oslovit; že vlastně ani nevědí, ke komu hovoří a je jim to jedno. Nikdy, vůbec nikdy nám nesmí být jedno ke komu hovoříme! Ten, ke komu se obracíme je totiž člověk ve své podstatě nám podobný, stejné ceny a hodnoty, tj. v božích očích nedocenitelný. Jak chceme, aby naslouchal on nám, když nebudeme naslouchat my jemu? A jak bychom si ospravedlnili před Bohem, který slyší dech srdce každého a není mu lhostejný, že my srdci svého bratra naslouchat nechceme?
Ale: - Je to opravdu tak důležité?, zeptá se nás třeba někdo, vždyť jsme slyšeli, že evangelium je boží moc ke spasení každého, a můžeme si být jisti, že je tedy i pro každého dobré, tak jako je dobré pro nás. A s pochopením druhého člověka si lámat hlavu nemusíme, je to ostatně boží evangelium a ne naše, na Bohu je, aby prokázal jeho věrohodnost, ne na nás.
Ještě jsme verš neocitovali do konce. Píše se v něm totiž evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, (To "věřícímu", jež má kralický překlad, je doslovný překlad řeckého TÓ PISTEUONTI, moderní překlady překládají volněji.) A tím jsme okamžitě na jiné koleji! Evangelium tedy nemusí mít účinek na všechny, ale jen na věřící! A kdo jsou to ti věřící? A není to celé nesmyslné – zvěstovat evangelium věřícím?
Jistě. Můžeme to pochopit jako moderní překladatelé, že "věřící" je ten, kdo uvěřil a že tedy význam je takový, že evangelium se stane mocí ke spasení pro toho, kdo uvěří, a že následující dovětek o Židech a Řecích" je jen reflexí faktu rozdílného původu obrácených. Ale má to háček: Řečtina je velmi dokonalý jazyk a pro už proběhlý děj má jiný tvar, jiné participium, které by muselo znít TÓ PISTEUSANTI nebo TÓ PEPISTEUKOTI. A to, co v listu čteme by se, pokud to chceme nějak parafrázovat, mělo přeložit tedy spíše "tomu, kdo věří", takže zase nevíme, jak to Pavel myslel.Spíše by se zdálo, že zde pisatel má na mysli takové lidi, kteří již mají za sebou určitou náboženskou praxi (na prvním místě nejspíše židovskou, ale Pavel se zřejmě dosti převratně neuzavírá ani jiné), a jež tato jejich náboženská praxe přivedla k určité ryzosti nitra – a to pak mohoéu v plné míře zakusit, moc evenagelia. Aby bylo jasné, nemyslím si, že by apoštol jiné lidi, bez těchto náročných předpokladů, vylučoval z možnosti být zasažen evangeliem a spasen. Spíše mi to připadá, jako bychtěl ujistit tyto "věrné", ať již pocházejí odkudkoli, že se mohou spolehnout na velikou moc, jež je jim v evangeliu dána, a jež je nemůže nikdy zklamat – ovšem moc, jež se vztahuje na ně samé a na jejich životy. Domnívám se tedy, že musíme zmírnit poněkud náš evangelizační zápal: Ne, že bychom nebyli k hlásání evangelia vyzýváni -vzpomeňme třeba na Matoušovu 10. kapitolu. Ale naše hlásání – stejně jako Ježíšovo zvěstování Království božího – má vždy charakter rozsévačství: někde něco "prohodíme" a ejhle – ono se to ujme; a jindy jako bychom hrách na zeď házeli. Ale tak je to v pořádku, takto se Boží království skutečně šíří.

27.1.2015

Václav Ondráček