Buddha (Martin Buber)

 "Mé činy jsou mým vlastnictvím, mým dědictvím: můj čin je matkou, jež mě rodí. Můj čin je mé pokolení, mé útočiště."

Že se nám stále skýtá možnost návratu, je pro lidský život dnes nevyčerpatelným zdrojem útěchy. Když nás pronásleduje síla odvozenosti na tisícerých hbitých konících a svými malovanými praporci nám zakrývá nebesa, zvířeným prachem nám mate cestu, tu hle – mocný hrad před námi.  Vjedeme tam, vytáhneme most a obklopí, ochrání a upokojí nás výšiny svou osamělou milostí – jsme hosty věčnosti.

Vlastě je k tomu třeba jen jednoho: Vzdát se onoho "diferencovaného postoje", na jaký jsme si zvykli. My prostě k věcem zaujímáme nějaký postoj: "estetický", "filosofický", nebo "náboženský" – a to pak zůstaneme venku. Most se sám zvedne a nás zachvátí divoká smečka.

Pochopíme-li praslovo, které v jeho jednotě nazýváme Buddhou, jako teorii, ztratíme je. Co nám z něho zbude, bude "buddhismus", existence našich existencí, jež bude mít nějaký počátek a historické trvání, své teze a logická zdůvodnění. A všechny tyto věci nás mohou učinit jen chudšími a omezit prostor našeho bytí, který nám od narození nepřísluší. Zaprodáváme svou nekonečnost ďáblu za pytlík pozoruhodných intelektuálních kombinací.

Buddha ovšem ani historicky a logicky není teorií. Čím přesahuje a rozšiřuje obzor védanty nejsou ideje, ale čin. A odmítá od sebe veškerá tvrzení i veškeré negace, nechce znát řešení logických rozporů, zajímá ho "cesta". "Zastává-li pak Pán Gautama vůbec nějaký názor?" – "Takový názor, Vaccho, dokonalému nepřísluší." A poutník Pótapado referuje: "Ani vy, milovaní, jste od askety Gautamy neslyšeli vůbec žádnou platnou nauku, jako třeba: ‚Svět je věčný.', nebo: Svět je časný.', nebo něco podobného. Asketa Gautama ale vždy ukazuje poctivou a správnou cestu, která vpravdě vytrvá, neboť je v pravdě ustavena." Tak učil Sókrates, tak učil Ježíš.

Nás však od následovníků Gautamových, Sókratových i Ježíšových dělí to, že pro nás čin není žádným učením, že máme čin za nesdělitelný, nenaučitelný, za parthenogenesi ducha. Kdybychom tak neučinili, vůbec bychom nebyli.

Co však je Buddha, nejjasněji vysvítá v řeči z "Prostřední sbírky", nazývané Brahmovým navštívením. Vypráví se v ní, jak Gautama navštívil svět brahman a přemohl Boha poznáním. Brahma mu chce uniknout, ale nemůže; on ale zmizí Brahmovi. Jeho vědomí jen nad božským. Tak vítězí. "Není vyšší svobody, nežli tato.", vyhlásil Brahma. Jiná, vyšší pravda je tu. Gautama učinil, co poznávající bůh učinit nemohl: poznal.

Jeho čin je vyšší nežli boží. "Tisíckrát byl svět ve svém bohatství tvou vůlí uchlácholen.", praví k Brahmovi. Gautamova vůle nikoho nechlácholí: odňal totiž svou vůli veškerenstvu, řekl ne. Brahma je vpleten v svět, Buddha je volný.

To je indický Prométheus, Prométheus nitra. Nebouří, nepře se, nepohne nohou, nevztáhne svou ruku. Nepohnutě stojí před Brahmou a dochází poznání. Jeho čin nemá žádné místo a je bezčasý. Jeho čin je vzdálen příčinnosti světového soukolí. Není ani jeho původcem – čin vyrůstá z okamžiku věčnosti. Nemá za následek utrpení. Nic nemá za následek. Je pouze vykonán.

Jsme odděleni od okruhu Gautamova. Od něho ne. Přesto nás poutají pomíjivé síly. Jsme, malí i velcí, otroky času a přitom pokrevními bratry Nejvyššího.

Buddhovo slovo k parthenogenesi duše zní: Obrácení. Matkou činu je čin předchozího života. Gautamovo poznání je bytím. Když vypráví Gautama o jedinečné oběti, poznamená k tomu kdosi: "Asketa Gautama neřekl:‚To jsme slyšel', nebo ‚Tak by to mohlo být'; řekl jen ‚To a tak se tehdy stalo.' Tu mi přišlo, pánové, na mysl: Jistě byl tehdy Gautama králem, panovníkem, který oběť poskytl, nebo veleknězem u dvora, který ji vykonal." Pokud Buddha spočine pohledem na věcech, věci jsou, pokud pohlédne na svět, svět je. Jeho odmítnutí, jeho negace, není ničím jiným, než dokonalým bytím. Je naplněným činem.

Asie mluví. Ne historicko-geografická kategorie "Asie". Je hlasem, který nás vítá na hradě Praslova. Nepoučuje. Chrání, těší, léčí.