Julius vypuzen z nebe (část II a poznámky)

(začátek dialogu na adrese andresius.pise.cz/111-julius-vypuzen-z-nebe-z-latiny-pravd-aut-erasmus.html )

JULIUS: Ach, děsím se to vyprávět! Ti zlořečenci usilovali o to, aby Církev vzkvétající a obdařenou bohatstvím stáhli zpět do sprostoty a ubohé šetrnosti; aby kardinálové, kteřížto dnes leskem svého života předčí veškeré vládce, se vrátili k chudobě; aby biskupové žili usebraněji, aby neměli tolik koní a lancknechtů. A opět ustanovili, že kardinálové nemají hromadit úřady biskupské, opatské a kněžské, aby tak žádný nezastával více biskupských úřadů, a soudili, že ti, kdož, jak pravili, právem či neprávem nashromáždili kopu úřadů, mají být přivedeni ke kázni , aby se spokojili s majetkem odpovídajícím jmění chudého kněze. Aby se tak jedni nestávali papeži, biskupy, nebo kněžími za pomoci peněz, přízně anebo hanebných úsluh, leč zásluhami života. A kdyby se co takového o nich zvědělo, aby hned byli sesazeni. A opět: aby bylo možno neřádného papeže zbavit jeho důstojenství, aby biskupové pijani a děvkaři byli zbaveni úřadu a nemravní kněží byli potrestáni nejen odnětím úřadu, ale též tělesného údu. A mnoho jiného podobného. Leč oškliví se mi vše zde vyjevit, co k cíli tomu směřovalo, aby nás zatížili závazkem svatosti a oloupili o bohatství a moc.

PETR: Co tedy oproti tomu bylo ustanoveno na onom přesvatém shromáždění v Římě?

JULIUS: Zdá se, že jsi už zapomněl, co jsem řekl. Totiž že jsem pod pláštíkem koncilu jen vytloukal klín klínem. - Nejprve jsem shromáždění vyčerpal určitými slavnostními posvátnými ceremoniemi závazně nám zůstavenými, jež je možno i dnes přes jejich zastaralost co libo zachovávat, i když nemají s věcí nic společného, a poté se projednávaly dva články: O svatém kříži a O svatém duchu a jeho vanutí. Poté se četla úplná chvalořeč na mé skutky. A při následujícím sezení jsem vší mocí vrhl bleskem po oněch schismatických kardinálech a prohlásil za více než hanebné, více než bezbožné a horší kacířství vše, ať už by to bylo cokoli, co již byli ustanovili, neb se ustanovit chystali. Na třetím sezení jsem týmž hromem pohrozil Francii, že přenesli trhy z Lyonu, přičemž jsem ovšem u některých částí Francie učinil jmenovitě výjimku, čímž jsem ještě více odvrátil od krále duše lidu. To jsem řekl, abych mezi nimi zasel rozbroj. A jakmile bylo tak ujednáno a ujednané zapsali, ihned jsem tyto listiny, jež měly větší váhu než buly, rozeslal všem vládcům, především těm, již se mi jevili nakloněni našim činům.

PETR: A kromě toho se nic neprojednalo?

JULIUS: Ovšemže: projednalo se to, co jsem chtěl. Zvítězil jsem - když pouze mé dekrety zůstaly v platnosti. Tři kardinály, kteří se nechtěli zříci svého započatého záměru, jsem veřejně zbavil kardinálské hodnosti a příslušné kněžské statky jsem udělil jiným, aby jim nemohla být jejich hodnost snadno navrácena zpět. Vydal jsem je ďáblu, ovšem raději bych je vydal ohni, kdyby tak upadli do mých rukou.

PETR: Přesto, mluvíš-li pravdu, jeví se dekrety onoho schismatického shromáždění o mnoho světější, nežli dokumenty tvého přesvatého koncilu. Pročež nevidím, že by zde opět vzniklo cokoli jiného než tyranské hrozby, kletby a krutost Říma hodná. Byl-li strůjcem onoho shromáždění Satan, spíše bych očekával, že se ono ke Kristu obrátí, nežli duch ten, nevím jakého rodu, jenž vládl vašemu koncilu.

JULIUS: Dej pozor! Zdali řekneš A, aniž bys řekl B? Ve všech svých bulách jsem uvrhl do klatby všechny ty, kdo by jakýmkoli způsobem stranili onomu shromáždění.

PETR: Ubožák! Stále ještě dští dech starého Julia! Jak jen z té rozprávky ven?

JULIUS: Aspoň v takovém stavu jsem věci zanechal; k jakému konci se vše zvrtne, určí osud.

PETR: Takže schisma trvá?

JULIUS: Trvá a je velice nebezpečné.

PETR: A ty, pravý náměstek Kristův, volíš raději schisma, než opravdový koncil?

JULIUS: Spíše si budu přát tři sta schismat, nežli bych si dal vnutit nějaký řád a zvrátil tak smysl celého mého života.

PETR: Soudím, že nebylo nutno píchat do vosího hnízda. Nemohou obě strany zvítězit.

JULIUS: To je v rukou osudu. Ovšem na naší straně je více peněz. Francouz se vyčerpal dlouho trvajícími válkami; Angličan má stále hory zlata, na které ještě nesáhl. Přesto mohu bez pochyby soudit, že pokud Francouz zvítězí, Bůh uchovej, převrátí se názvy: onen přesvatý koncil bude shromážděním Satanovým, já pak figurkou papeže, nikoli papežem; u nich se bude nacházet Duch Svatý, my pak budeme vše činit z ducha ďáblova. Přesto důvěřuji mocně, že se tak díky zbylým penězům nestane.

PETR: Avšak co svědčí o vině Francouzů a jejich krále, jemuž vaši předchůdci udělili titul "Nejkřesťanštější král"? Předně ty sám nezapíráš, že s jejich pomocí jsi přežil a dosáhl této císařství cennější koruny, a poté též zpět dobyl Bolognu a ostatní města a porazil Benátčany, jež nikdo nemohl porazit. Jak to, že množství tak nedávných zásluh bylo z tvé paměti vymazáno? Proč bylo tolik smluv porušeno?

JULIUS: Vysvětlit celou tu historii by bylo příliš dlouhé. Zkrátka, abych pravdu řekl, neučinil jsem nic nového, jen jsem počal uskutečňovat. to, čeho jsem již dávno pojal úmysl.  To, co jsem skrýval v čase, kdy to věci vyžadovaly, jsem teď projevil: Francouzům jsem nikdy nepřál štěstí, na to můžeš vzít jed, žádný Ital nepřeje barbarům, u Herkula, víc, než vlk ovcím. Já ale nejsem jen Ital, ale také Janovan66, takže jsem je využíval jako přátele, dokud mi jejich služeb bylo třeba, neboť jen potud využíváme služby barbarů. Mezitím jsem toho mnoho strpěl, mnoho napředstíral, mnoho nalhal a nakonec jsem čehosi dosáhl a kamsi dospěl. Avšak jakmile byly záležitosti dovedeny do bodu, kde jsem je chtěl mít, zbývalo už jen vzít na sebe roli pravého Julia, a vyhnat z Itálie všechnu tu barbarskou sběř.

PETR: Jaké to musely být obludy, ti barbaři!

PETR: Říkáš lidé? A také křesťané?

JULIUS: Jsou křesťané, ale co na tom záleží?

PETR: Ovšem jistě křesťané neřádní, nevzdělaní, divokého života?

JULIUS: Ale kdepak: právě v tomto nesmírně vynikali. Více než v tom, co jsme jim nejvíce záviděli, v bohatství.

PETR: Co tedy chceš říci tím názvem "barbaři"? Co to vlastně blekotáš?

GENIUS: Takto pravím: Italové, jakkoli byli sehnáni a smíšeni z kalu těch nejbarbarštějších národů jako bláto, natolik je opojilo bláznovství pohanských spisů, že ty, kdo se narodili mimo Itálii, nazývají barbary. A ten přídomek je u nich za potupu, asi jako bys někoho nazval otcovrahem nebo rouhačem.

PETR: Tak, tak. Avšak když Kristus zemřel za všechny lidi a nerozlišoval mezi nimi a ty jsi se vyhlašoval za jeho náměstka, proč jsi všechny ty, které Kristus sám neodvrhl, nezahrnul láskou?

JULIUS: Toužím zahrnout láskou Indy stejně jako Afričany, Řeky jakož i Habešany, jen když uctí svého představeného tím, že budou platit důchody. Ale ty všechny jsme po právu odvrhli, hlavně Řeky, což jsou lidé velice svéhlaví, nehrubě uctiví k majestátu římského papeže67.

PETR: A to je tedy římský stolec něco jako sýpka celého světa?

JULIUS: Mnoho-li to je, jestliže budeme sklízet tělesně ode všech, když všude v duchu zaséváme68?

PETR: Co to povídáš o duchu? Vždyť zatím neslyším nic, než světské věci. Snad tvým svatým učením byli někteří Kristu získáni?

JULIUS: Jsou někteří, kteří by řečnili a kázali, jak se jim zamane. Necháváme je, pokud neříkají nic proti našemu majestátu.

JULIUS: Co! Proč se králům dopřeje všeho, cokoli by požadovali, leč proto, že jim lidé vše, co vlastní, navracejí jako od nich přijaté, i když ve skutečnosti od nich nic nepřijali? Proto vše, co je svaté, nám náleží přičítat, i kdybychom svůj celý život prochrápali. A my přece přesto rozdáváme přehojně odpustky za maličký penízek, těžké prohřešky odpouštíme za nevelký obnos, a všudy všem žehnáme, dokonce zdarma.

PETR: Z toho nechápu vůbec nic. Ale vraťme se k tomu, co jsme načali: Z jaké příčiny si tvůj přesvatý majestát tak hnusí barbary, že bys převrátil svět naruby, jen abys je z Itálie vyhnal?

JULIUS: Říkám: každý barbarský národ je plný pověr, nejvíce však Francouzi. Se Španěly se nám celkem dobře vychází, ať už co do jazyka nebo mravů. Ovšem i ty jsem chtěl vypudit, abychom si mohli opět dělat, co chceme.

PETR: To uctívají kromě Krista i jiné bohy?

JULIUS: Ale vůbec: Uctívají Krista tím nejotročtějším způsobem. Je to k nevíře, jak se ti hlupáci dojímají jakýmisi dávnými a dlouho přežilými výrazy.

JULIUS: Ty jsi mi šprýmař: slůvky jako svatokupectví, rouhání, hadačství, sodomie, travičství.

JULIUS: Vida, ty si je také tak hnusíš jako oni.

PETR: Nejde mi o pojmy, ale o věci: Což se tyhle věci u vás, nebo vůbec u křesťanů, vyskytují?

JULIUS: Samozřejmě, že barbaři nejsou prázdni vášní, ale zaobírají se trošku jiným druhem. Naše sklony proklínají, ale svoje si hýčkají; my pak hovíme svému a jejich si ošklivíme. My například máme v opovržení hanebnost a chudobě se vyhýbáme jak čert kříži - oni mají za nekřesťanské těšit se z majetku i ctně nabytého. My se opilství neodvažujeme ani zmínit (v tomhle ale, kdybychom se jinak shodli, bych tolik na odlišnosti netrval), ale Němci to mají za lehký hřích a spíše za potěšení, než za prohřešek. Lichvu mocně zavrhují, ovšem u nás se jí co do významu pro Kristovu církev nic nevyrovná. U nich platí převrácený způsob lásky za tak nečistý, že by měli snad i slunce a vzduch za poskvrněné, kdyby se o něm někdo jen zmínil - my na to máme zcela odlišný názor. Stejně tak svatokupectví: už dávno ze samé povahy věci ztratilo význam, oni se ho však děsí jako stínu a zuby nehty se drží starých, již zavržených zákonů. My na to pohlížíme jinak. A tak podobně. Mnoho je toho, v čem se s barbary neshodujeme. Nuže jsme-li tak odlišní životním ustrojením, je třeba je držet opodál našich mystérií, nedokáží-li se natolik povznést. Neboť kdyby zvěděli tajnosti naší kurie, hned by je vykřičeli a nevím, v čem jsou dokonalejší, než ve veřejném vyčítání neřestí. Oni totiž těm svým píší samé proklaté listy, a hned povykují, že nejsme stolicí Kristovou, ale Satanovou, o mně disputují, zdali takto papežství nabyv a takto jsa živ, mám ještě za papeže být vůbec počítán a tak snižují pověst o naší svatosti a rovněž naši autoritu mezi nevědomými, kteří předtím o nás neslyšeli nic jiného než, že zastáváme místo Kristovo a vládneme mocí téměř rovnou moci Boží. A z těchto věcí pochází církvi nesnesitelná újma: prodáváme méně odpustků a celkově menší hodnoty; menší poplatky plynou z biskupství, opatství a kněžského zboží; a když se po lidu něco požaduje, nerad to dává. Zkrátka skoupější zisk a hubenější tržby. A pak i naše hromy lidi stále méně děsí. Kdyby už ve své opovážlivosti postoupili potud, že by říkali, že zločinný papež nic neznamená, a blesky a hrozbami pohrdali, my bychom museli jít o žebrácké holi. Když je ale budeme držet zkrátka a v povzdálí - taková je povaha barbarů - nabudou větší úcty a my šikovně sepsanými listy povedeme dále svou věc dle vlastního úsudku.

PETR: To to s vámi nevypadá nejlépe, když apoštolská autorita spočívá na neznalosti vašeho života a praktik. My jsme si nepřáli nic jiného, než aby bylo všem známo, co děláme, třeba i ve svém soukromí. A teprve tehdy jsme se mohli počtem rozmnožit, když jsme se stali známými. Ale to mi vysvětli: Tak velice zbožná knížata nyní vládnou světem a tak-li velice mají v úctě kněžstvo, aby na jediný a právě takový pokyn se všichni chopili zbraní? Neboť za mých časů byla ona našimi nejlítějšími nepřáteli.

JULIUS: Co se týče života, nemají křesťané už žádné předsudky. Námi otevřeně pohrdají a drží nás za hlupáky. Snad jen někteří z těch slabomyslnějších se trochu bojí onoho strašného hromu exkomunikace. Ovšem ani ty nepřesvědčuje tolik naše věc, než spíše všeobecné mínění. Jsou sice takoví, kdo se buď bojí naší moci, nebo k ní upírají své naděje a tak se dovolávají našeho vlivu. Některé se podařilo přesvědčit, že jakési převeliké neštěstí zůstává při těch, kteří jakýmkoli způsobem kněžím obtíže činí. A jistotně všichni, jižto jsou řádně občansky vzděláni, do jisté míry dají na posvátné obřady, obzvláště jsou-li k tomu námi vybízeni. - Lidu se totiž podávají určité posvátné úkony a příběhy a někdy jsou míněny i vážně. - Oslovujeme je velebnými tituly, i když jsou to neřádi: jednoho nazýváme "katolickým", jiného "nejjasnějším", jiného "nejosvícenějším", dalšího "rozmnožitelem říše" a všechny pak spolu "milými syny"! A oni opět nám ve svých listech přezdívají "nejsvětějších otců" a čas od času se sklánějí, aby nám líbali nohy. A když to nestojí mnoho úsilí, podrobují se občas naší autoritě, čímž si u lidu získávají zdání zbožnosti. A my jim posíláme posvěcené růže, tiáry, meče a jejich důstojenství potvrzujeme velikými bulami. A oni nám zase posílají koně, vojáky, peníze a někdy i chlapce a tak, jak se říká, ruka ruku myje.

PETR: Jsou-li takoví, pak nechápu, jakým způsobem jsi dokázal nejmocnější krále pohnout k lítým bojům jinak, než tím, že jsi tolikeré smlouvy porušil.

JULIUS: Jen počkej: dokážeš-li teď sledovat, co říkám, odhalíš přímo nadapoštolský důmysl.

PETR: Vynasnažím se, co budu moci.

JULIUS: Tedy jsem si nejprve pilně hleděl toho, důkladně poznat důmysl, mravy, cítění, sílu a úmysly veškerých národů a hlavně knížat - kdo s kým dobře vychází, kdo je s kým v rozepři - a poté jsem to vše využil k našemu prospěchu. Nejprve jsme snadno popudili Francouze proti Benátčanům, neboť mezi nimi byly dávné spory. Také jsme ovšem věděli, že tento národ je velmi žádostiv udržet si moc a Benátčané obsadili několik jejich měst. Tedy jsem smísil svou věc s jejich. Poté se i císař, jakkoli nebyl předtím přítel Francouzů, ale ježto nebyla jinak naděje obdržet od Benátčanů zpět, co drželi (drželi totiž několik významných měst), vložil do války. A potom, když už nebylo radno, aby Francouzům příliš narostl hřebínek (věci se totiž vyvíjely úspěšněji, než jsem si přál), popudil jsem proti nim nejprve španělského krále71, jenž nebyl člověk hodný skálopevné důvěry, ale jemuž ovšem z nejrůznějších důvodů mnoho záleželo na tom, aby moc Francouzů byla jakkoli možno potlačena, především proto, aby nebyl odříznut od bohatství Neapolského. Proto jsem i Benátčany - i když jsem je asi nepřesvědčil - naoko přijal na milost, abych je rozvášněné bolestí z nedávné porážky poslal na Francouze. A císaře, jehož svazek s Francouzi jsem nedávno sjednal, jsem od nich opět odtrhl, vzbudiv, zčásti pomocí peněz, jež mají pro žebráka stále největší váhu, zčásti listy a poselstvími, znovu onu dávnou zášť vůči nim, kterou onen muž podivuhodně stále planul, i když mu scházela příležitost k pomstě. A věděl jsem také, že vůči Francouzům chovají nelíčenou zášť Angličané a s nimi úzce svázaní Skotové. K tomu jsem věděl, že je to národ přeukrutný a chtivý války a především toužící po kořisti - jistě, poněkud přemrštěně nábožný - je totiž velice vzdálený Římu a že za tohoto času nové svobody, kterou okusili po smrti nejkrutějšího ze všech králů, jsou neklidní a pobouření, takže by je bylo možno snadno pohnout k jakékoli pošetilosti a to bylo přesně to, co jsem chtěl. K mým plánům se hodil i král - ještě mladičký, spíše chlapec72, teprve nedávno nabyvší království, ostrého a vpravdě bujně mladistvého důvtipu, to jest nepokojného a bouřlivého, ctižádostivý nejen díky věku - připravený k velkým úkolům. Říkalo se o něm, že už od počátku zamýšlel napadnout Francouze vojensky. A především byl blízce spřízněn s králem Španělským, jehož jsem již do války zatáhl. A hle: toto vše jsem využil k prospěchu církve. Šesti sty důmyslně sepsanými listy jsem zatáhl knížata do války ze všech nejstrašnější. A neušetřil jsem války ani další: ani uherského krále73, ani portugalského krále74 ani králům rovného vévodu burgundského75. Ty ovšem, protože se jich tyto věci netýkaly, jsem nemohl přímo pohánět k boji; také jsem věděl, že když se i tito pohnou, už potom nikdo nezůstane v klidu. A oni, i když jednali na svou pěst, obdrželi od nás ty nejčestnější tituly, podle toho, čím větší rozbroj vnesli do křesťanského lidu. - Tím zbožněji se jevili hájit církev Boží. Ovšem abys ještě více obdivoval můj důvtip nebo snad Šťastný osud, hleď: Španělský král toho času válčil s ohromným úspěchem pro svůj vlastní zisk s Turky76. A toho všeho nechal a vrhl všechny své síly proti Francouzům. Císař pak navíc byl Francouzům zavázán nejen mnohými smlouvami, leč i ohromným majetkem, že mu svým nákladem dobyli zpět jeho italská města. Takže to, co by byl měl učinit, by bylo hledět si svého. Už od něj odpadla Padova a v Burgundsku, kde měl své zapřísáhlé nepřátele v Geldrách77, proti nimž již zvedl válku, proti nim podpořit svého synovce, vévodu Burgundského. A přesto jsem dosáhl toho, aby nedbaje svých věcí, sledoval můj zájem. A dále: není národa, v němž by méně platila papežská vážnost, nežli národ anglický (to nám hned jasně vysvitne, prostudujeme-li si život svatého biskupa Tomáše z Canterbury a staré královské konstituce)78; a tenhle národ, jenž nesnáší výdaje, se dal odřít skoro na kůži. Div je i to, jak i kněží, kteří nám byli zvyklí vše odpírat, jsem přiměl k tomu, aby platili vyměřené daně králi, sotva zvažujíce, jaké možnosti se takto králům do budoucna otevírají. A ovšem ani králové nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, jaký precedent sami proti sobě budují: totiž že v budoucnu tak bude možno Římskému knězi odnímat vládu knížatům, jež se mu znelíbí. A mladičký král přistoupil k věci s větším elánem, nežli jsem chtěl a než bych byl poroučel, i když mi bylo milejší přehánění v tomto směru, než v opačném. Ještě dlouho a podrobně bych ti musel vysvětlovat, jak jsem ona knížata, jež nikdy žádný papež nebyl schopen pohnat ani na Turky, vyburcoval k takové přestrašné válce proti křesťanům.

PETR: Ale mohlo by se stát, že by tebou roznícený válečný požár pak strávil veškerý svět.

JULIUS: Jistě, mohlo. Jen když bude zachována důstojnost papežského stolce a jeho majetek. A krom toho jsem usiloval o to svalit veškeré břemeno válečné s beder Italů na barbary. Oni ať zápolí, seč je-jim libo, my budeme přihlížet a možná budeme mít výhodu z jejich bláznovství.

PETR: A to sluší pastýři, nejsvětějšímu Otci a Kristovu náměstku?

JULIUS: A proč vyvolávají schisma?

PETR: I hříchy je nám často snášet, kdyby lék natropil více škody. A pak: kdybys ty byl připustil koncil, nebylo by žádného schismatu.

JULIUS: Pěkně řečeno! To bych si raději přál tucet válek, než koncil. Co kdyby mě byli sesadili jako svatokupce, jenž si koupil papežský trůn, a ne papeže? Co kdyby byli prohlédli veškerý můj život a předhodili lidu?

PETR: I kdybys byl býval pravým Veleknězem, bylo by lépe vzdát se své důstojnosti nežli si jí hledět za cenu běd celého křesťanského světa. Je-li pak vůbec důstojností biskupský úřad neřádně svěřený, neřkuli vůbec svěřený, leč koupený a násilím uchvácený. - Tak mi mimochodem přichází na mysl, jakým božským úradkem jsi se právě ty stal zhoubou Francouzů, těch, kteří předtím tebe - zhoubu církve - v úřad uvedli!

JULIUS: Přísahám při své tiáře, při svých skvělých triumfech: Pohneš-li mi žlučí, pocítíš Juliovu moc!

PETR: Blázne! Vždyť tu neslyším nic jiného, než hlas světského knížete. Což světského. Pohanského, zvrhlejšího ještě, než jsou pohané. Vychloubáš se nejvíce tím, že jsi dokázal rušit smlouvy, podněcovat války, lidi rozohnit k pustošení. To je moc ďábelská, ne papežská. Kdo se činí náměstkem Kristovým, musí se jeho příkladu co nejvěrněji držet. V něm je nejvyšší moc, ale spojená s nejvyšším dobrem; v něm je i vrchol moudrosti, avšak nejprostší. V tobě pak vidím obraz moci spojené s nejvyšší hloupostí a zlobou. A jestliže by si kníže zloby, ďábel, hodlal zvolit náměstka, koho spíše za svého přijme nežli tobě podobného? Rci, kde si tě žádají, ó apoštolský muži?

JULIUS: A co je apoštolštějští, než rozmnožit Kristovu Církev?

PETR: Jestliže je Církev křesťanský lid spojený v jedno Kristovým duchem, pak se mi jevíš rozvracet Církev, neboť jsi rozdmýchal hrozné války po celém okršlku světa, abys mohl beztrestně a zlovolně škodit.

JULIUS: My nazýváme církví svaté stavby, kněží a vůbec římskou kurii a především sebe, neboť já jsem hlava církve.

PETR: Ale Kristus nás učinil služebníky, sebe hlavou, pokud tedy nyní nenarostla církvi druhá hlava. Čím jsi tedy rozmnožil církev?

JULIUS: Teď se konečně dostáváš k věci. Tak ti to tedy povím: Ta kdysi vyhladovělá a chudobná církev se nyní skví mnohou ozdobou.

PETR: A jakou? Horlivostí u víře?

JULIUS: Zase si děláš špásy.

JULIUS: Tak to tedy beze mě. Skutečnou nádherou - to, co říkáš ty, jsou jen slova.

JULIUS: Královskými paláci, nádhernými hřebci a mulami, početným služebnictvem, šiky vojska, vybranými dvořany...

GENIUS: ...půvabnými larvičkami, poslušnými kuplíři...

JULIUS: ...zlatem, purpurem, rouchy, aby kterýkoli z králů ve srovnání s papežským leskem a bohatstvím se jevil ubohý a chudý, aby každý ctižádostivec uznal porážku, každý znamenitý si stýskal na svoji chudobu a každý boháč a lichvář nám naše bohatství záviděl. Takovou ozdobu, dím, jsem církvi zřídil a rozmnožil.

PETR: Ale pověz mi, prosím tě, kdo to první touhle ozdobou poskvrnil a obtížil církev, již Kristus chtěl mít čistou a neobtíženou?

JULIUS: A co na tom záleží? Co je hlavní, že držíme, vlastníme, užíváme. Než praví se, že kdysi Konstantin přenesl veškerou svou císařskou moc na Silvestra papeže - skvosty, koně, vozy, přilbice, opasky, šerpy, pláště, dýky, zlaté koruny, množství čistého zlata, vojáky, válečné stroje, města i království.

PETR: A na toto darování se zachovaly nějaké památky?

JULIUS: Nic. Jen jedna 79palea v dekretu.

PETR: Tak to bude výmysl.

JULIUS: To se domnívám též. Kdo, jsa zdravého úsudku, by svěřoval takové obrovské panství třeba i svému otci? Ale zamlouvá se mi velice tomu věřit a tak jsme těm, kdo se to pokoušejí všetečně vyvrátit, pod hrozbami uložili přísné mlčení.

PETR: A zase neslyším nic než světské řeči.

JULIUS: A ty snad stále sníš o té dávné církvi, jíž jsi, stísněn chudobou, klopotnou prací, nebezpečenstvím a tisícerými nehodami, sloužil spolu s dalšími hladovými biskupy za papeže! Čas vše změnil k lepšímu. Už dávno je papežství něco jiného. Ty jsi byl tehdy papež jen podle jména. Kdybys teď viděl tolikeré svaté chrámy vystavěné péčí králů, ty bezpočetné tisíce kněží všude, tolikero biskupů, kteří se vyrovnají zbrojnou mocí a bohatstvím králům, tolik nádherných kněžských paláců. A především kdybys v Římě viděl to množství kardinálů oděných do purpuru, nahromaděné zástupy sloužících, tolikero koní lepších královských a mul ozdobených šarlatem, zlatem a drahokamy a někdy i okovaných zlatem a stříbrem. A pak kdybys uzřel papeže vyvýšeného spočívat ve zlatých nosítkách na ramenou vojáků, jemuž na pokynutí všichni vzdávají čest, kdybys slyšel hřmot děl, vřesk, hlahol polnic, šum měšťanstva, kdybys viděl lesk válečných strojů, jásot lidu, volání, jak se vše skví ve svitu loučí a nejpřednějším mužům je sotva dovoleno políbit blažené nohy a viděl jak onen římský velekněz 79anohama vkládá korunu na hlavu římskému císaři, jenž je králem všech (pokud ještě platí psané zákony), ačkoliv nevládne ničím, než záštitou svého velikého jména, to tedy kdybys viděl, co bys pak pravil?

PETR: Že zřím horšího než světského tyrana, nepřítele Kristova a zkázu církve.

JULIUS: Jinak bys mluvil, kdybys byl viděl jen jediný z mých triumfů, ať už ten, kdy jsem vstoupil do Bologne, nebo ten, který jsem uspořádal, když jsem Římu podrobil Benátky, nebo jak jsem na útěku z Bologne vstoupil do Říma a nebo tenhle můj poslední, když byli Francouzi přese vše očekávání poraženi u Ravenny. Kdybys byl patřil na koně malé i velké, šiky ozbrojenců, nádherné vojevůdce, na pohled rozkošné chlapce, všude světlo ohňů, nádheru nosítek, okázalost biskupů, pýchu kardinálů, trofeje, kořist, k nebi se vznášející křik lidu a vojáků, ohlušující aplaus, zpěv polnic, zvuk tub, rány děl, dukáty rozhazované lidu, na mne, jak se vyvýšen vznáším jako zář samotného božství, původce i hlavní důvod veškeré té slávy, byl bys pravil o Scipiovi, Aemiliovi i Augustovi, že ve srovnání se mnou byli mrzcí a skoupí.

PETR: Ach, už dost triumfů, slavný vojáku. To spíš přivinu na svou hruď je - tedy pohany - v nenávisti k tobě, nejsvětější v Kristu Otče, jenž jsi pořádal triumfy, když kvůli tobě padlo tolik křesťanských vojáků a byl jsi původcem zhouby tolika křesťanských legií a přitom jsi nezískal slovem či životem Kristu ani dušičku. Ó srdce otcovské, ó vpravdě důstojný to náměstku Kristův, jenž sebe obětoval, by vše zachoval! Ty, abys zachránil svou mizernou osobu, na veškerý svět jsi přivolal záhubu!

JULIUS: To říkáš, poněvadž nám závidíš naši slávu. Vždyť sám shledáváš, jak byl tvůj episkopát ubohý ve srovnání s našim.

PETR: A ty se ještě drze opovažuješ srovnávat svou slávu s mou? Moje sláva není má, je Kristova. Za prvé, uznáš-li, že nejvyšší a pravý vůdce církve je Kristus, on to byl, kdo mi dal klíče království80, on mi svěřil pást ovce81 a on svým výrokem uznal mou víru82: tebe papežem učinily peníze, lidské úsilí a lži, pokud se máš vůbec nazývat papežem. Já jsem Kristu získal zástupy duší83 a ty jsi jich neméně stáhl do záhuby. Já jsem Římu předtím pohanskému jako první hlásal Krista a tys v křesťanském již Římě proslul jako učitel pohanství. Já jsem jen svým tělesným stínem léčil choré84, od ďábelství osvobozoval posedlé, mrtvé k životu povolával85 a kdekoli jsem se objevil, všude jsem vše naplňoval dobrodiním. Co s tím mají společné tvoje triumfy? Svým slovem jsem mohl vydat Satanu, koho bych byl chtěl. A že jsem toho byl schopen zakusila Safíra se svým manželem86. Avšak ať jsem měl moc, jakou jsem chtěl, k užitku všech jsem jí užil, a ty, neužitečný nikomu, mohl-lis co (a co jsi nemohl?), k záhubě světa jsi to obrátil.

JULIUS: Jen se divím, že k soupisu svých ctností nedodáš také chudobu, bdění, námahu, soudy, žalář, pouta, opovržení, rány a posléze kříž.

PETR: Správně připomínáš: tím se vskutku raději honosím, než zázraky. Z toho nám také Kristus přikázal se radovat a proto jásat87. Kvůli tomu nás nazval blaženými. A také Pavel, kdysi můj druh, když své vynáší skutky, nevzpomíná města dobytá zbraněmi, pobité legie, knížata vyprovokovaná k válce, tyranskou pýchu - ale ztroskotání, pouta, rány, nebezpečenství a úklady88: vpravdě to je triumf apoštolů, to je chloubou křesťanských vůdců. Vynáší se těmi, které zrodil Kristu, které vytrhl z bezbožnosti, ne tím, kolik tisíc dukátů rozházel. A pak, nám, kdo nyní věčný triumf s Kristem slavíme, i hříšníci chvály skládají, zatímco tobě není, kdo by nespílal, snad kromě tvých pochlebníků a tobě podobných.

JULIUS: Slyším neslýchané.

PETR: To věřím. Ovšem jak by sis byl mohl najít čas otevřít knihy evangelií, čítat si v Pavlových a mých listech, když jsi byl tak zaneprázdněn poselstvy, smlouvami, účty, vojáky a triumfy? Leč veškeré ostatní cesty vyžadují ducha prostého nečistých tužeb. Kristova kázeň si žádá srdce očištěné od veškeré poskvrny pozemských starostí. Ještě nesestoupil na zem s nebe takový učitel, který by smrtelníkům sdělil snadnou a obecnou filosofii. Není snadné ani bezpečné být křesťanem. A takto se člověk osvědčí jako křesťan: když si oškliví rozkoše, jako by byly jedem, pohrdá bohatstvím jako blátem a život má za bezcenný. To je neúnosné těm, kdo nejsou vedeni Kristovým duchem. Uchylují se k prázdným slovům a pouhým obřadům a tak k falešné hlavě přidávají falešné Kristovo tělo .

JULIUS: Co mi tedy zanecháš dobrého, jestliže mě zbavíš peněz, oloupíš o království, okradeš o úroky, odepřeš mi rozkoše a posléze mě zbavíš života?

PETR: Proč tedy neprohlásíš samotného Krista za nešťastného, neboť on, i když byl povýšen nade vše, stal se hračkou všech? V chudobě, potu tváře, hladu a postech strávil celý život a poté skonal nejopovrhovanější smrtí.

JULIUS: V těchto časech se snad ještě nalezne někdo, kdo jej bude uznávat, však jistě žádný, kdo by jej následoval.

PETR: Ovšem uznávat ho, již znamená následovat ho. Vždyť Kristus své milé dobrých věcí nezbavuje, ale namísto nepravého bohatství jim udílí věčné a pravé dobro. Však neudílí je leč těm, kdo se zřekli tohoto světa a očistili od něj. A protože sám byl celý nebeský, chtěl i své tělo, svou Církev, učinit sobě co nejpodobnější, to je poskvrny světa vzdálenou. Vždyť jak by mohl být sjednocen s tím, jenž trůní v nebi, člověk pohroužený do tělesných zlostí? Vpravdě ale jakmile bude oderván od veškerých světských výhod a také, což více jest, od náklonnosti k tomuto světu, tu mu otevře Kristus svá bohatství a místo sladkých (však hořkostí aloe poznamenaných) rozkoší mu dá zakusit nebeskou radost, jež daleko předčí opuštěné statky.

JULIUS: A jakou, prosím tě?

PETR: A ty máš za nízké dary proroctví, vědění, zázraků? Zda máš i samého Krista za nic, v němž má každý, kdokoli ho má, úplně vše. A zda soudíš, že my zde vedeme chudobný život? Tak totiž, čím kdo je v světě sklíčenější, tím bohatší je jeho radost v Kristu, čím je kdo chudší, tím zámožnější je v Kristu, čím povrženější, tím vznešenější a důstojnější; čím méně žil životem světa, tím více žije v Kristu. On totiž chtěl mít své tělo co nejčistší a to hlavně své služebníky - to je biskupy. Mezi nimi čím je kdo větší, tím i Kristu podobnější a veškerými světskými zájmy nevázanější a svobodnější. Ale teď naproti tomu vidím toho, jenž chce Kristu co nejblíž, ba za rovna být, pohříženého ze všech nejvíce do věcí nejšpinavějších - peněz, vlády, vojáků, válek, paktů, abych už nemluvil o neřestech. A i když jsi Kristu tak nesmírně vzdálen, přesto jeho jméno ve své pýše využíváš a pro světskou svou tyranii za zástěrku si béřeš toho, jenž světským panováním pohrdal; jako pravý Kristův nepřítel vzdáváš tak Kristu čest, jež mu vskutku patří. Jiným žehnáš, sám zlořečený; jiným nebe otvíráš, odkuds byl zcela vyhnán; znesvěcený posvěcuješ; a nakonec ty, jenž sám v sobě nemáš nic společného se svatými, z jejich společenství jiné vylučuješ. A co tě vůbec ještě odlišuje od vládce Turků, kromě toho, že se oháníš slovem Kristovým? Jistě jste téže mysli a podobný bude i kal vašeho života. Ty však jsi pro svět větší rána.

JULIUS: Ale já jsem chtěl zahrnout církev veškerým bohatstvím. Vždyť i Aristoteles, jak se říká, stanovil trojí řád dobra a to dobra štěstěny, tělesná a duševní. Tak jsem tedy nechtěl převracet pořádek dobrého a začal jsem od dobra, jež poskytuje štěstěna. Snad bych nakonec i k dobru duše došel, kdyby mě předčasná smrt na zemi nebyla zkosila.

PETR: Vskutku předčasná. V sedmdesátce! Avšak jaký mělo smysl směšovat oheň s vodou?

JULIUS: Ovšem nemáme-li ony výsady, lid si nás neváží ani za mák. Takže teď se nás bojí a nenávidí nás. Vždyť i celé křesťanstvo by přišlo na buben, kdyby se nedokázalo ochránit proti moci nepřátel.

PETR: Ovšem kdyby křesťanský lid v tobě zřel pravé Kristovy dary - totiž posvěcení života, svaté učení, horoucí lásku, dary prorocké a ctnosti, to tím více by k tobě vzhlížel, čím by tě shledával prostšího světských zájmů. A křesťanstvo by spíše vzkvétalo, kdyby si získalo obdiv pohanů skrze povržení slastmi, bohatstvím, mocí i smrtí. Nyní je nejen zahnáno do úzkých, ale přihlédneš-li blíže, mnohé shledáš křesťany jen podle jména. Takže se tě táži, tos nepřemýšlel, když jsi byl vrchní pastýř církve, jak se církev křesťanská rodí, čím se rozmnožuje a jak utvrzuje? Ve válkách, majetkem, koni? Zdali ne spíš v trpělivosti, krví mučedníků i naší vlastní, v žalářích a bitím. Ty říkáš, že se církev rozmnožila, když jsou její služebníci obtíženi lidskou mocí, že nabyla lesku, když se poskvrňuje úplatky a světskou rozkoší, že je v bezpečí, když kvůli kněžskému majetku se celý svět sváří v ničivých válkách, že vzkvétá, když je přesycena rozkošemi světa, že je v pokoji, když si bez výtky užívá přepychu, ba i neřestí. Pod těmito záminkami jsi ji vložil do rukou knížatům, kteří poučeni tebou, své ohromné loupeže a zuřivé půtky nyní nazývají Obranou Kristovou.

JULIUS: Něco takového jsem ještě neslyšel.

PETR: A co tě tedy učili kazatelé?

JULIUS: Od těch jsem slyšel jen čistou chválu. Ozdobnými slovy mi hřmotně pěli chvalozpěvy. Nazývali mne Jupiterem, jenž úderem blesku vším otřásá, božskou vůlí, záchranou veškerého světa a ještě všelijak podobně.

PETR: Ani není divu, že se nenašel takový, kdo by ti to osolil, když ty sám jsi byl solí neslanou a mizernou89. To je totiž vlastní úděl apoštola - jiné vyučovat v Kristu a to co nejpoctivěji.

JULIUS: Tak tedy neotevřeš?

PETR: Každému spíše nežli takovému netvoru a zhoubci. Od tebe jsme stejně všichni exkomunikováni. Ale chceš dobrou radu? Máš kupu udatných mužů, obrovské peníze a jsi sám dobrý stavitel. Postav si tedy nějaký nový ráj, ale řádně opevněný, aby nemohl být dobyt zlými démony.

JULIUS: Spíše učiním to, co je mne hodno: Stáhnu se na několik měsíců do ústraní a shromáždiv své vojsko silou na vás zde udeřím, pokud se nevzdáte na milost. Neboť nemám pochyby, že zanedlouho ke mně má přijíti z válečných jatek ne méně než šedesát tisíc lidí.

PETR: Ó ty netvore! Ó zbědovaná církvi! Však hola Genie! S tebou se nám spíše líbí rozprávěti, než s oním odporným netvorem.

PETR: Jsou i další biskupové jemu podobní?

GENIUS: Hromada je jich ze stejného těsta, tenhle je však jejich předobrazem.

PETR: Ty jsi tedy toho člověka podnítil k takovým hanebnostem?

GENIUS: Já ne. Byl o tolik napřed, že bych ho i na svých křídlech sotva mohl následovat.

PETR: Vlastně se ani nedivím, že sem tak nemnozí přicházejí, když takové stvůry ovládají kormidlo církve. Avšak domnívám se , že by se lid ještě dal nějak zachránit, a snad právě proto, že z pouhého titulu papežství dopřává pocty takové smrduté stoce.

GENIUS: Pravdu díš! Ovšem teď už mi kyne můj vládce i berlou mává. Takže sbohem!

5 Zlatý dub je znakem rodiny della Rovere, papežova rodu.

7 Latinské jméno Herma Trismegista, původně egyptského boha Thovta, vználezce písma a tím i veškeré (tajné) vědy, jehož jménem je nazván i soubor středněplatonických tzv. hermetických spisů

9 viz 6

11 Julius byl synem bratra, nikoli sestry papeže SixtaIV. Ten také Julia jmenoval kardinálem od Svatého Petra v řetězech (1471). Julius v něm spatřoval svůj vzor.

13 J18,17

14 Kandidátem Ludvíka XII. byl nejprve kardinál D'Amboise

15 Julius samozřejmě financoval svoji volbu prodáváním úřadů.

17 V letech 1507-8 provedl Julius II měnovou reformu.

18 Julius se před svou volbou zaručil, že do dvou let svolá koncil. Po volbě se tomu ovšem vzpíral. Roku 1507 se rozhodli Ferdinand Spanělský a Ludvík XII společně koncil svolat, aby Julia sesadil a papežem učinil kardinála D'Amboise.

19 Roku 1512 zvítězili Francouzi nad papežskou ligou, přesto byly jejich ztráty veliké a nedokázali svého vítězství využít.

20 Míní se těžké onemocnění papežovo v srpnu 1511.

21 Roku 1504 uzavřel Julius úmluvu v Blois s Ludvíkem XII a Maxmilianem I proti Benátkám. Spojenectví však nepřineslo plody pro rozmíšky mezi císařem a francouzským králem. - Roku 1509 přistoupil papež k lize proti Benátčanům, jež už sdružovala Francii, Spanělsko a Německo. Benátčané byli poraženi. Poté si ovšem Julius umínil Francouze z Itálie opět vyhnat a bez pomoci Spanělů, ovšem spolu se Svýcary a Benátčany(!) započal novou válku a napadl postupně Ferraru, Milán a Janov. Roku 1511 se papeže rozhodl podpořit Ferdinand a byla založena svatá Liga papeže, Spanělů a Benátčanů. V bitvě u Ravenny Francouzi sice zvítězili, ovšem později byli stejně nuceni odtáhnout. Juliius tak získal Parmu, Piacenzu, Modenu a Reggio.

22 Celková suma byla menší: 200.000 až 300.000 dukátů.

25 Homosexualitu Juliovi vytýkali mnozí, ovšem přesto se nedá spolehlivě doložit.

28 Bonifác VIII(1294-1303) činí v bule Unam Sanctam nárok na oba meče, tj.duchovní i světskou moc.

36 Roku 1506 vydal Julius bulu, dle níž papež nesmí dojít úřadu svatokupectvím. 5.lateránský koncil vydal pak bulu stejného obsahu (1513).

37 Giovanni II Bentivoglio byl vévodou Bolognským. Julius toužil připojit k papežskému státu veškeré země, jež byly kdysi jeho součástí. Bologna spadala formálně pod papežskou jurisdikci, byla však spravována nezávislými vládci. Papež si zajistil podporu Francie, Florencie, Sieny, Mantovy, Ferrary a Urbina a neutralitu Benátek. Roku 1506 se města zmocnil, roku 1511 je ale ztratil ve prospěch Francouzů. /Podruhé byla Bologna získána papežem v roce 1512.

38 Roku 1447 uznal papež Mikuláš V vládu Bentivogliů požaduje pouze souhlas papežského legáta při jmenování nejvyšších úředníků a uznání papežské svrchovanosti. Julius II tato privilegia potvrdil ještě roku 1503.

40 Erasmus byl očitým svědkem papežova triumfálního průvodu 11.listopadu 1506.

41 Mt 6,10;Lk 11,2

42 Julius II měl zprvu plnou podporu Benátčanů. Když ovšem válčil s Cesarem Borgiou o Romagnu, obsadili Benátčané některá města, jež náležela k církevnímu státu. Republika požívala práva jurisdikce a investitury nezávislé na papeži. Roku 1508 chtěl Julius násilím prosadit svou jurisdikci v otázce jmenování biskupa ve Vicenze.

43 Benátčané připravovali proti Juliu II koncil. Měl být svolán Tomášem Bakoczem,uherským primasem a patriarchou konstantinopolským ne základě podmínek, jaké platily před rozdělením církve na západní a východní.

45 Alfonso d'Este, vévoda Ferrarský, si vzal za ženu Lucrezii Borgiu, dceru papeže Alexandra VI. Ferrara byla po tři generace osvobozena od poplatků papeži. Když se Alfonso roku 1510, poté co papež uzavřel mír s Benátčany, odmítal kněmu připojit, prohlásil jej papež za rebela.K tomu navíc odepřela Ferrara na základě papežského privilegia poplatky a nárokovala si papežský monopol na sůl.. Alfons byl později přinucen v Rímě k pokání.

46 Míní se Francesco Maria della Rovere, papežův synovec. Po smrti svého strýce, vévody z Urbina, zdědil vévodství Urbinské a později se stal velitelem papežských pluků.

47 Francesco Alidosi, kardinál Pavijský, byl roku 1508 jmenován legátem v Bologni. Jeho despotická vláda ho učinila nenáviděným. Roku 1510 byl zaja Francescem z Urbina kvůli piklům s Francouzi, dokázal však svoji nevinu. 1511 získali Bolognu Francouzi, ježto se Alidosi nestihl spojit zavčas s Franceskem, jehož armáda ležela před městem. Kardinál ovšem obvinoval Franceska. Francesco ho zavraždil veřejně na ulici v Ravenně.

48 Míní se Giangiordano Orsini, jenž si vzal za ženu Felici, dceru Julia II. v roce 1506. Erasmus ho pravděpodobně zaměňuje s Franceskem Maria della Rovere.

49 Narážka na Suetoniův epigram na Caesara

51 Obyvatelé ostrova Pithecusy, jež Jupiter proměnil v opice.

52 Atribut Bacchův u starých Sikulů označení pro směšného hlupáka.

54 Sirné jezero v Řecku, škodlivé všemu živému. Zde označuje člověka všeho schopného.

57 Sk 15,6-29

58 Císař zprvu podporoval svolání sněmu do Pisy, ovšem po bitvě u Ravenny podpořil papežskou politiku.

59 5.Lateránký koncil byl svolán na 18.července 1511.

60 Je to kardinál Georges d'Amboise, jenž řídil tehdy zahraniční politiku Francie.

61 Bernardino Lopez de Carvajal, jenž se ztotožňoval s reformní stranou, doufal, že se stane nástupcem Alexandra VI.

62 Jde zčásti o Erasmovu fikci ovlivněnou jeho představami reformy církve.

66 Julius viděl ve Francouzích ujařmitele svého rodného města, Janova.

67 Narážka na koncil ve Florencii v roce 1439, jenž zdánlivě usmířil navzájem východní a latinskou církev.

71 Ferdinand získal od Benátčanů vše, co chtěl a papež mu svěřil království Neapolské. Přesto se stále obával napadení ze strany Francouzů.

72 Jindřich VIII. se připojil ke Svaté Lize roku 1511, což ho později vtáhlo do různých válek.

73 Ladislav II se připojil k Lize z Cambrai, protože doufal, že získá na Benátčanech nazpět Dalmácii.

74 Emanuel Portugalský byl svázán s Ferdinandem, nepodílel se ovšem na válce s Francií.

76 Ferdinand vedl roku 1505 dobyvačnou válku v sev.Africe.

77 Charles d'Egmont byl příbuzným francouzského krále Ludvíka XII a vedl válku s Burgundskem až do Ludvíkova usmíření s císařem Maxmiliánem smlouvou z Cambrai.

78 Např. Clarendonské konstituce (1164) a dekrety Eduarda III. Statute of Provisors(1351) a Praemunire(1353 a 1365) výrazně omezují práva církve.

79 "Palea" je doslova pleva. V kanonickém právu znamená pozdější dodatky k tzv. Decretum Gratiani.

81 J 21,15-17.

a Patrimonium Petri byla oblast ve střední Itálii od raného středověku pod přímou papežskou správou.