Dobytí Frankfurtu a Magdeburku, Dopis 389-390

Berlínské noviny

Čím jsou valdštejnské pluky bez Valdštejna? Nestačí na to, aby zastavily švédské vojsko. Gustav Adolf je zatlačil z Pomořan vzhůru proti proudu Odry až do Frankfurtské pevnosti. Tam, za jeho pevnými hradbami, s valy a bastiony doufal hrabě von Schuenburg, že se dokáže udržet. V nich ho ale oblehlo nejen bojechtivé , ale také hladové švédské vojsko. Nebylo dále tajemstvím, že že přísun potravin a zbraní ze Švédska vázne a ze zplundrovaných Pomořan a Braniborského příhraničí se už také nedá nic dostat. A ve Frankfurtě bylo obojího dostatek - to také mohlo podnítit útočníky k větší snaze. Na Květnou neděli, hned po bohoslužbách, které si Švédský král odbyl přímo v poli, ještě ani nedozněly zvony, když se započala těžká kanonáda. Švédové rozmístili své kusy na výšince, z níž měli dobrý výhled na městské ulice. Brzy také zjistili , že za Mikulášským kostelem musí ležet prachárna a hned jí dobře mířenými střelami vyhodili do vzduchu. Císařští jim ovšem nezůstali dlužni odpověď. Až do oběda nad nimi Švédové nezískali převahu. Pak se ovšem museli císařští stáhnout z vnějších šancí a Švédové se vrhli na Gubinskou bránu; švédský král na ni vlastnoručně zaměřoval deset kanónů. Střelba vykonala své a když k nim malý hlouček ještě přidal dvě petardy, byla cesta do města otevřena. Nato nařídil švédský král všeobecný útok a osobně se postavil do čela regimentu, který po žebřících ztékal hradby. Jeho příklad způsobil, že Švédové pronikli do města ze všech stran přímo rychlostí větru. Třebaže měli v ulicích města ještě rozestavěná děla, neodvážili se císařští dalšího odporu, ale obrátili se na útěk směrem k mostu před Odru. Ale tam se do sebe zaklínily vozy, jezdci i pěší do nerozmotatelného klubka, šlapali po sobě a, majíce již v patách útočníky, takže mnozí spadli do řeky, kde se bídně utopili. Někteří obyvatelé města navíc vyprovázeli prchající z oken svými mušketami - asi jako dík za ubytování. V ulicích Švédové všechny pozabíjeli, sotva osm stovek jich dostalo pardon z celkem několika tisíc. Ale i Frankfurťané nakonec přišli z deště pod okap. Protože se město nevzdalo, ale bylo vzato útokem, povolil švédský král podle válečných zvyklostí jeho tříhodinové plenění a tato doba byla bohatě využita. Ať se nikdo nediví - nechal se švédský král později slyšet - že s městem, které se mu postaví na odpor, bude také jako s nepřítelem nakládáno. Bylo to nepřeslechnutelné varování Braniborskému kurfiřtu. Jeho země je totiž nyní proti němu zcela bezbranná a je mu vydána na milost a nemilost, a jen král rozhodne, zda se dále obrátí k Berlínu nebo potáhne na Vratislav. A protože se císařsko-ligistické vojsko po velením generála Tillyho chystá oblehnout Magdeburk, spíše se dá čekat, že se Švédský král vydá spíše směrem do Branibor nežli do Slezska.

Kéž by tam nedorazil jako nepřítel; a ani jako takový přítelíček, který s lidmi mává tak, jako to dělají s těmi, které mají ochraňovat, císařští.

jako důvěrníku Českého krále, jemuž se přihodilo tolik neštěstí Vás ve vší tajnosti chci zpravit intrikách, o nichž se falcký tajný rada Rusdorf na kurfiřtském sněmu v Řezně nedozvěděl. Ale jistě věděl, že se Neuburský falckrabě Wolfgang Wilhelm, jenž si konverzí ke katolicismu již zajistil markrabství Cleve a Berg, po klatbě na krále Fridricha ucházel o Falckou kurfiřtskou hodnost. Ušlo mu však, že Wolfgang Wilhelm pokračoval v tomto svém úsilí i po investituře bavorského vévody Maxmiliána., protože Falc mu byla udělena v léno pouze osobně a nikoli dědičně. Falckrabě se kvůli tomu dokonce osobně odebral do Madridu, aby po španělském králi požadoval vydání falckých zemí, které jsou nyní obsazeny španělským vojskem. Mezitím však císař udělil v tajném jednání bavorskému vévodovi kurfiřtskou hodnost dědičně. Nikdo o tom ještě neví, neboť jinak by ostatní kurfiřti podali protest. Poté co byly opětovně odmítnuty Neuburské nároky a klatba proti králi Fridrichovi platí i nadále, a navíc tak nešťastně zahynul jeho nejstarší syn a falcký korunní princ , přičemž se král zdráhá svému druhému synovi povolil přijmout katolickou víru, vyhlásil svůj dědičný nárok na falcké území Fridrichův bratr Ludvík Filip. Císař mu zatím neodpověděl, poněvadž mu ani vyjít vstříc nemůže. Kromě toho se pokouší naklonit si bavorského vévodu, což onomu ovšem nebránilo uzavřít tajnou dohodu s Francií. Stran toho byste mohl varovat Švédského krále, neboť kardinál Richelieu hraje na dvě strany. Vstupuje do svazku se Švédy, aby vedli v Říši válku proti císaři, ale Bavorskému vévodovi slibuje ochranu před napadením, přičemž Gustav Adolf musí nejprve porazit Tillyho a Maxmiliána, aby dosáhl na císaře ve Vídni. Kardinálovi jde jen a jenom o posílení Bourbonů a oslabení Habsburků a k tomu je mu dobrý každý prostředek. Po náboženství a po Němcích mu nic není. Existují ale ještě patrioté, kteří i přes knížecí čachry stále myslí na na jimi soužený národ.—

Vážený Mistře a otcovský příteli! Dostihne-li Vás toto psaní, podivíte se, že přichází z vojenského ležení, a to navíc císařského. Já se však nedal k soldátům, ale byl jsem sem odvlečen i s ženou a dětmi jako rukojmí, což nakonec musím považovat za štěstí, pokud je štěstím život namísto smrti. Opravdu, když jsem se odebral z Leidenu, netušil jsem a ani by mne ve snu nenapadlo, jakým soužením budu vystaven. Ještě teď se mi chvěje ruka a pero se zpěčuje to vše vypsat. Ale musím psát: poručili mi, že musím prosíkem sehnat 300 tolarů výkupného, jinak se já ani moji blízcí na svobodu nedostaneme. A kdybych nespravoval pánům oficírům jejich vlastní (i nakradené) hodiny a tak nesehnal pár krejcarů nebo něco k jídlu, byli bychom už umřeli hlady. Vám však nepíši, abych sehnal peníze, ale abych si vylil srdce duši, jež mi rozumí a zavzpomínal si s Vámi na ty dlouhé noční hovory o Bohu a světě. Bůh? CO jen se v jeho jménu nenapáchalo zločinů, říkali jsme si tehdy jednohlasně. Ale nedopustil se Bůh (nebo nějaký bůh -tak daleko jsme se tehdy neodvážili zajít!) velikého přečinu už tím,že stvořil svět z milostivé nicoty? A kde je ten Bůh? Kdo ho kdy viděl? Já jsem rozhodně spatřil nicotu v její propastnosti. Vše , co je, tkví v nicotě, splývá v nicotě jako kra po oceánu, tající kra. I kdyby Bůh znovu vytvořil ono soustrojí světa, tak jak ho byl udělal, což si myslím, že právě činí, i tak stále přetrvá Nicota na svém místě, nestvořená, taková jaká byla na počátku světa. Co je totiž nestvořené, nemá počátek ani konec, a nicota nemá počátek a vše obsahuje. Je cennější nad zlato i vše dosud stvořené, jež stejně propadlo nicotě. Nezná vznik a zánik, poněvadž nevzniká ani nezaniká. A pohled na ni těší více než pohled na světlo, je vznešenější než královská krev, podobná nekonečnému nebi, vyvýšená je nad hvězdy, mocnější než jas blesku, je dokonalá a oblažující. Nic je plné moudrosti. Kde nic není, neplatí ani císařské rozkazy; jen nicota nezná bolest. I kdyby nebylo tohoto světa, nicota přesto bude všude.

Magdeburg byl krásné město. Bohaté město. Světoznámé město. Bylo to město plné veselých, chytrých i hloupých, i zlých lidí. Byl to malý svět zrcadlící v sobě onen velký. A jednoho dne se propadlo v nicotu. Jakkoliv se Vás možná dotkly zprávy šířené letáky posílanými z hořících trosek, není to doopravdy ono, co se událo. To slova nedokáží popsat. Bylo to infernum oproti němuž blednou veškerá líčení pekel. Bůh, jenž stvořil biblické peklo, byl ubohý břídil. A nicota vzala jej i celé jeho dílo. Ale musím se ovládnout.

Přišlo to náhle. A nejen tak, že se později nikdo nedokázal vyrovnat s tím, co přišlo. Bylo krásné májové jitro, chladné a čisté. Ozývala se kukačka. Člověk by si rád vyšel podél Labe na procházku do domků a vesnic za hradbami. Ale tam už tábořili císařští pod velením generála Tillyho. Tábořili tam venku už deset dní. Ostřelovali trochu hradby, aniž by natropili větší škody. Mohl jsem být se svým opevněním spokojen. Ještě zdaleka nebylo hotovo, tak jak to mé plány předpokládaly, nebylo na to času, a městská rada také váhala s placením. Ale věřili jsme, že dokážeme město uhájit, než přijde na pomoc švédský král. Obrist Falckenberg nám to mnohokrát výmluvně sliboval. Byli jsem tedy v dobré míře. Také jsme pilně opětovali střelbu, ale bylo to tak třicet ku jedné na jeden zásah. I válečnému řemeslu je se třeba učit a - kdo to bude dělat, když to není bezprostředně nutno?

Já jsem v Radě hlasoval pro vyjednávání. Příčilo se mi pozdvihnout zbraň proti císaři, jakkoliv nám křivdil. Byl to stále náš císař. Gustav Adolf je králem Švédů, Gótů a Vendů. Jednou se prý v hněvu rozkřikl - to nám říkal Falckenberg - že Němci nevědí, zda jsou luterány nebo papeženci, zda jsou císařští nebo Němci, a ani zda jsou svobodní nebo otroci. Musím přiznat, že ani já jsem to tak úplně nevěděl. A v Magdeburku vládla ještě větší nerozhodnost. Uchýlili se za hradby a doufali, že to nějak přejde. Teď vím, že ani KUrfiřt Braniborský a Saský to tak docela nevěděli a smýšleli podobně. Tak nemohl přijít švédský král Magdeburku na pomoc, poněvadž by musil táhnout Saskem, kde stál generál Arnim se svým vojskem, a nevědělo se o něm, na čí stranu se přidá. Tak se Švédský král rozhodl vytáhnout k Berlínu, obsadil pevnost Špandavu a namířit své kanóny na kurfiřtský palác, a až tím přiměl Braniborského kurfiřta k uzavření spojenectví. Ale něco takového jsme si mohli také snadno dovodit. Nechali jsme se ale obalamutit administrátorem, který nechtěl přijít o své navrácené město a obristem ve švédských službách, a přemluvit k odporu a k přecenění vlastní síly.

A najednou byl nepřítel ve městě. Velmi brzy ráno ve čtyři hodiny se Rada ještě jednou sešla, aby se dohodla o deputaci, kterou vyšle s trubačem ke generálovi Tillymu. Právě jsem pro ni hlasoval, když z věže svatého Jan zazněl zvon. Hned jsem tam běžel a už v rybářské uličce jsem viděl, jak Chorvati vnikají do domů, z nichž se hned začal ozývat jek. Rychle jsem běžel zpět; Rada stále rokovala a mé zprávě nechtěli věřit. Nakonec se dal Falckenberg pohnout aby nasedl na koně a vyrazil se svými jezdci k vysoké bráně a k hradbám Nového města, kde narazil na Pappenheimské kyrysníky, kterým se nyní říká hornorakouští řezníci. Později jsem se doslechl, že Pappenheim nařídil útok na vlastní pěst, neboť ho rozezlila Tillyho váhavost. Překvapil tím přítele i nepřátele. Obrista von Falckenberka i s jeho vojáky rozsekali na cucky, čímž skončil veškerý odpor a ve městě nastalo neuvěřitelné řádění. Zuřivá soldateska chtěla jen ženy a kořist. LIdé byli bez milosti pobíjeni. Šest set žen a dětí se zachránilo v dómu. Spěchal jsem domů, kde jsem svoji ženu vytrhl ze spárů Chorvata, který už roztříštil šavlí hlavu mému nejmladšímu dítěti. Díky oblakům prachu se nám podařilo skrýt se ve sklepní komůrce.

A pak přišel oheň. Vzplál v různých částech města najednou. Zda byl založen záměrně nebo náhodou, nikdo neví. Bouřlivý vítr byl jeho mocným spojencem. V deset hodin dopoledne stálo již celé nádherné město v plamenech. O dvanáct hodin později z něho zbyly jen popel a oharky, kouřící trosky - nicota. Zůstala stát jen kamenná katedrála - "boží dům".

Ze třiceti tisíc obyvatel zůstalo naživu jen několik tisíc žen, které vojáci už v prvních hodinách odvlekli do tábora, aby se tam s nimi potěšili a potom požadovali po manželích výkupné. Ale manželé už nebyli. Po tři dny nechal Tilly vyvážet z trosek mrtvoly a na kárách je vozit do Labe, obávaje se moru. Psi a draví ptáci měli hody. Využil jsem příležitost, když generál procházel zuhelnatělými ulicemi a předstoupil jsem před něj coby radní se svojí ženou a obdržel od něj pardon. Stydím se za to, když pomyslím na osud všech ostatních. Ale po takovém zážitku jednáte jako ve snu. A víte, že až procitnete, nebude již nic jako předtím. Jakoukoli moji věrnost císaři zcela uhasil vítězný křik, který se po této hanebnosti vznesl z císařského tábora. Ale neztotožňuji se ani s voláním po pomstě, jež se ozývá z tábora protestantů. Jistě: kdo by necítil zuřivý vztek, zděšení a hrůzu? Ale nemohu se odhodlat k tomu odplácet stejné stejným. To povede k definitivnímu zbarbarštění veškerého lidstva, kterému se možná tak jako tak nedá zabránit, ale já jím nechci být spoluvinen. A navíc si nemyslím, že císařští zapálili město úmyslně. Vojsko trpělo hladem. Všichni proklínali Valdštejna, který zastavil veškeré dodávky obilí, látek i prachu poté, co mu byl odňat generalát. Všechno si to hromadí u sebe v Čechách anebo to za značný peníz prodává hanzovním městům, která zase čile obchodují se Švédy. To tyhle odepřené subsidie nám zapálily město. Jen piva a vína se shledal ve sklepích dostatek a polovina vojska ležela ve sklepích po celé dni opilá. A s ohněm bylo marné bojovat, jakkoli se někde o to snažili. Vojáci hasili raději svou žízeň, než hořící domy. Zato jediný dům, který zůstal sát, dóm byl znovu zasvěcen jediné pravé a spasitelné víře. Vítězný generál Tilly překřtil kouřící Magdeburské trosky na Marienburg a dal v nich zapět Te Deum.

Od nynějška bude zásadou každého vojáka, který tasí svůj meč za protestantskou věc (a který protestant by jej nyní nechal zahálet?): Až budete mít před sebou na kolenou papežence, skučícího o milost (a kdy by se všemožně nepřičinil, aby ho na kolena dostal?) - udělte mu Magdeburský pardon! Tedy: podřízněte mu hrdlo dýkou, vražte mu do těla halapartnu, roztříštěte mu lebku šavlí, šetřete prachem a olovem a uškrťte ho holýma rukama. Vypalte mu oči, uřízněte mu koule, vyrvěte mu jazyk, usekejte mu prsty a nanejvýš takto ho nechte žít proklatý život,aby mohl podat svědectví o vaší odplatě!

Jen vzhůru, vy leniví a kolísaví, když vám nyní císař a katolíci ukázali svou pravou tvář! Generální státy se spojily se Švédy a vytáhly do Flander. Braniborský kurfiřt nechává znít verbířský buben pro švédského krále, když se konečně sám probudil. Na co se ještě čeká v Sasku? Až se císařské houfce vyžírků, mordýřů a paličů vrhnou na saské hrnce a saské dívky? Bijte Tillyho, kde ho naleznete! Vyžeňte ligisty až do Říma! Španěly vyžeňte ze země. A čarodějnice budeme pálit ve Vídni.

Je čas na válku všech proti všem. Už nic neplatí hesla Gott mit uns! nebo Jesus a Maria! Ta jsou propadlá ďáblu a nejsou pro nás nic než dětské vtípky. Tak dlouho udílejte Magdeburský pardon až nám padne do rukou sám Bůh! Pak se ukáže, že už opravdu žádný není!

předchozí část:                        andresius.pise.cz/535-anno-1631-dopis-386-388-videnska-kralova-svatba.html

následující část:                       andresius.pise.cz/538-dopis-391-393-novina-o-bitve-u-breitenfeldu.html