Andresius | Bitva u Seelze,Dopis 335 - 337

Berlínské noviny
Půtka u Seelze a hrdinská smrt "Německého Michla"

Poté co podnikl dánský král nedaleko Hammeln takřka sebevražedný útok a po něm se stáhl do Holštýnska, prostíraly se severoněmecké země před generálem Tillym takřka volně a bez ochrany. Tilly chtěl tohoto svého výhodného postavení využít a zavést své sužované oddíly na tučná pastviska. Aby získal Nienburg, dal přes Weseru postavit most z prámů a hotovil se k jeho obléhání. Přitom byl však nečekaně napaden dánskou jízdou, jež si vedla velice obratně a přitom tak prudce, že nepřemožitelný Tilly utrpěl citelnou porážku. Regimenty, které už přešly na druhou stranu Wesery, byly zcela zničeny, šance, jež měly chránit pontonový most, byly rozvaleny a most zničen. Tilly se musel dát na ústup a zanechat obléhání Nienburgu.
Tuto lahůdku mu připravil jeho bývalý druh ve zbrani - v současné době generálporučík v dánských službách Johann Michael Elias von Obentraut. Tento chrabrý válečník bojoval již před více jak dvaceti léty po Tillyho boku proti Turkům a později v Jülišsko - Klevském dědickém sporu škodil arcivévodovi Leopoldovi a krom toho sloužil také Štrasburčanům. Po bitvě na Bílé hoře vzdoroval takřka jako jediný španělskému náporu na Falc. Ti ho potom přezdili na "Německého Michla" a z jeho jména šla nadále hrůza. To jméno putovalo s ním, i když Obentraut ve službách Benátské republiky bojoval v Milánsku. Nyní tedy propůjčil své služby dánskému králi a Tilly to záhy pocítil. Tilly však není muž, který by se dal dlouho takto odírat, a Obentraut se nemohl těšit se ze svého triumfu nadlouho.
O něco později přitáhl Tilly k Leine, zmocnil se zámku Kalenberg a na ochranu svého levého křídla přepadl vesničku Seelze, kde se vévoda Friedrch von Altenburg dostal se svými sotva sedmi sty jezdci do velké tísně. Obentraut mu trochu ukvapeně pospíšil na pomoc a padl při tom do léčky. Zasažen mnoha kulemi byl zajat, ale hned podlehl svým zraněním. I vévodu z Altenburgu zastřelil jeden bavorský jezdec, protože nechtěl prosit o pardon. Smrt všude oblíbeného "Německého Michla" Dány ohromila. A Tilly shledal úspěšnost půtky u Seelze právě v pádu tohoto svého nebezpečného protivníka.
Obentrautův osud může být pro německé michly naší doby příznačný. Udatně a čestně se bil tu pro toho, tu pro onoho pána, za tu či onu věc. Ale ani svými vítězstvími, ani svými porážkami ničeho nedocílil. Zůstal sice věrným Němcem, ale pro veškerý německý národ, ať ho chápeme jakkoli, zůstala jeho udatnost bez užitku.

335. dopis
Frans Aerssens, Amsterdam
Petru Paulu Rubensovi v Antverpách

4.listopadu

Mijnheer,
vyhlídky na příměří už opravdu sotva mohou být lepší než nyní. Pád Bredy k němu Generální státy donutí. Až Vám bude arcivévodkyně sedět modelem k novému obrazu oslavujícímu toto vítězství , můžete ji mým jménem ujistit, že vůle k míru naplňuje neméně i knížete JIndřicha. I v Říši válečný ryk utichá a všichni se chystají spíše k vyjednávání než k novým bojům. Způsob, jak se k Vám chová kardinál Richelieu, svědčí podle mého o veliké ostražitosti a tudíž i nejistotě, a anglický král Karel se nedá tak rychle strhnout k nějakému válečnému dobrodružství. Kdyby nyní zavládl rozum a velkomyslnost, podařilo by se lidi zbavit veliké tíže. Měli bychom k tomu také přispět.
Chtěl bych Vám ale nyní povyprávět o podivuhodné příhodě, kterou si nedokáži dobře vysvětlit. Snad mi budete moci zjednat ve věci jasno Vy, vždyť jde navíc o obraz. V těchto dnech mě vyhledal i Vám dobře známý obchodník s uměním Balthasar Gerbier, jenž nakupuje obrazy pro vévodu z Buckinghamu. Bezpochyby to není jeho jediným zaměstnáním, ale jeho volný pohyb mezi Španělským a - s vaším dovolením - Svobodným Nizozemím má jistě ještě další, skryté cíle. Je to intrikán každým coulem a je se vůči němu třeba chovat velice obezřetně - což doporučuji především Vám! - a o to více, když se k vám blíží s důvěrou vzbuzujícím výrazem dobráka a poctivce. POněvadž se ustavičně zajímám o obrazy a nakolik mé prostředky dovolí, je také nakupuji, rád si vždy nechám ukázat jeho poklady. Tak mi také předložil obraz, který mě na první pohled uchvátil, aniž bych věděl vlastně, proč.
Jak mám vylíčit obraz tak dokonalému malíři jako vy? Je okrouhlý, má v průměru asi půl metru a má osmiúhelný rám. Je na něm vpravo hliněný džbán, vlevo džbán cínový a mezi nimi poloprázdná sklenka. Ta stojí na dolu splývajícím pergamenu, na němž jsou nějaké noty a nápis, a vedle ní jsou po obou stranách dvě hliněné dýmky. Celé zátiší je skrovně osvětleno šikmo zepředu, takže pozadí prakticky není vidět. V něm však korunuje celý výjev cosi, co se na první pohled podobá zvláštní masce, ale při bližším ohledání to je ohlávka, jež se nasazuje vzpurným koním. Co je to jen na takovém banálním zátiší tak nápadného? Snad to, jak jsou namalovány oba džbány a sklenka, které jsou se vyjímají na obraze - nebo spíše ještě před ním - tak plasticky? Anebo řetěz udidla varuje před tím, že nemáme vše ve světě jevů považovat za skutečné? Když jsem tak nad obrazem dumal, ponořen v otázkách, na něž jsem neměl odpověď, přečetl jsem si nápis, který stojí na pergamenu, s tím, že mi snad dopomůže k odpovědi. A zní: "Kdo je bez míry, ztratí se v bezměrném." Z toho jsem nebyl nijak chytřejší, avšak ukázalo mi to, že ten obraz říká asi více, nežli by se zdálo. Přivolal jsem si na pomoc i jednoho varhaníka, ale ten mi nedokázal onu melodii vyložit a tím méně vztáhnout k napsanému textu.
Měl jsem hříšné nutkání ten obraz získat, ale Gerbier mi řekl, že byl objednán vévodou z Buckinghamu přímo pro krále Karla, nevyjádřil se však nijak o tom, proč k takové objednávce došlo. Dotázal jsem se ho tedy na malíře, s doufáním, že mi to objasní on, anebo u něj shledám nějaká podobná díla. Jmenuje se, prý, sdělil mi Gerbier, "Torrentius" a jeho skutečné jméno je Johannes Simoonsz van der Beeck. Ten svůj pseudonym si zřejmě odvodil z latinského torrens, které znamená "horký" a "palčivý", pokud se použije jako podstatné jméno, je to pak "bystřina". A i malířův charakter má být plný takových protiv, čemž jsem se velmi podivil, neboť onen obraz přímo dýchal vnitřní harmonií. Nebo to bylo jen to udidlo, jímž byl spoután?
Gerbier mě varoval před tím, abych vyhledával společnost tohoto malíře, který se netěší nejlepší pověsti. Vede prý nepořádný život. Má vyzývavé chování, jímž děsí lidi a uráží je. Neustále také cestuje z místa na místo a všude ho při odchodu proklínají.Někteří lidé říkají, že patří k nějakému tajnému společenství a možná právě to, je to, co k němu přitáhlo Buckinghamovu pozornost k onomu obrazu. Rád bych celé věci přišel na kloub, chci si také nechat udělat kopii onoho obrazu, čemuž se Gerbier prozatím vzpírá.

Lístek

Má milá ženo, nechci Tě děsit, ale čím dále, tím více mě sužuje jistá myšlenka. Víš, že chodívám často sám do přístavu a rozprávím s prostými lidmi. A ty si stran toho děláš zcela zbytečně starosti, neboť rvačkám se umím vyhnout. Považují mě tam zatím za kupce na odpočinku, který se nemůže odpoutat od volání sedmi moří. A při sklínce jalovcové nebo po rundě punče se těmto světoběžníkům rozváže jazyk, a tak si tam u strašlivých vyprávění o krutých pirátech a hrozných mořských příšerách vychutnávají bezpečí domovského přístavu. Ale byť by byla rozmanitá nebezpečí na nekonečných vlnách sebenezbytnější, nikdo neváhá je znovu podstoupit. A tak se mi tito plavci jeví jako společnost sice kratochvilná, ale nepostrádající úcty. Nedávno mi vyprávěl jeden bocman o Indiánech z nově objevených zemí. Mnohé zvyky těchto divochů, které jsme ochotni uznat za lidi, až dají-li se pokřtít, můžeme shledávat nám nesrozumitelné a někdy jsou i pro nás ohyzdné. Vždycky jsem sice choval podezření, že tyto divochy pomlouváme záměrně, abychom nalezli nějakou záminku a právní kličku, pomocí níž bychom je uvedli v otroctví. Onen bocman mi s nepodplatitelností čestného muže, kteří věří jen svému vlastnímu úsudku, popsal scény, v nichž nám tito divoši mohou být spíše příkladem. U některých kmenů skutečně vládnou tak kruté poměry, že svým zajatcům, které před svými chrámy obětují bohům, rvou zaživa srdce z těla. Křesťanští kněží to zatracují jako ďábelské skutky. Ale stejní kněží pak mumlají modlitby u hořících hranic nebo v mučírnách čekají na doznání, které nakonec zpečetí smrt. Copak by si asi o nás pomyslil Indián, kdyby nás měl posuzovat podle vyšetřování incubů a succubů útrpným právem, považoval by nás to za bohulibé? A už i tito divoši na svém vlastním těle zakusili tyto křesťanské praktiky.
Ale k tomu jsem vlastně nesměřoval. Onen bocman mi velmi zasvěceně dokázal vyprávět o indiánských bozích. Mají jich poměrně hodně pro různé oblasti života. Některých se bojí, protože jsou zlí, jiné ctí, protože jsou dobří. Míní však, že si zlé bohy dokáží usmířit a dobré zavázat. A jsou ještě jiní bohové, kteří jsou podle okolností lidem tu příznivě nakloněni, tu naladěni nepříznivě a je velmi důležité správně tyto poměry odhalit. Je nabíledni, že tak komplikovaný obcování se systémem mnoha bohů si nutně vyžaduje kněží, kteří jsou pak prostým lidem vůdci. Čím déle jsem tomu bocmanovi naslouchal, tím se mi onen systém jevil současně smysluplnější a zároveň spletitější a pomatený, že mi nakonec přišel srovnatelný s tím, co nazýváme theologií. A také myslím, že tito lidé musí za divochy považovat nás, a celkově pochybuji, zda jsme oproti nim nějak lepší.
Kdo jen nám vnukl takovou namyšlenost? Kříž! "Radostné poselství"! To troufalé tvrzení, že je jen jediný Bůh. Víš, že jsem již dospěl k závěru, že musí být nesčetně bohů, ba že každý člověk má jednoho svého Boha. Avšak vyvozoval jsem z toho, že všichni tito bohové vznikající z lidských představ, musí nakonec vplývat v jediného pravého Boha. Což ona nesčetná jména boží, které používají Muslimové neodpovídají nesčetným božským imaginacím, které vytvářejí skutečně jsoucího Boha? Jakkoli by mi už toto theolog měl správný theolog za kacířské, dnes se odvažuji o krok dále: Bůh neexistuje! Žádná lidská představa v sobě neskrývá boží jsoucnost!
Ten námořník mi bezděky otevřel oči. Bohové Indiánů mezi sebou válčí. a což to naši bohové nedělají také? Oni divoši nejsou nikterak lepšími lidmi nežli my, protože i u nich, v jejich zemi rozhoduje o tom, kdo je lepší, boj. a protože si nejsou jisti svým jměním, přemísťují svůj boj na nebe a hledí si pro sebe naklonit ty lepší bohy. Divoši jsme všichni. A co jiného je válečný pokřik, než výkřik děsu? Kdo se propůjčí k zabíjení, povoluje svým nejnižším pudům a Boha k tomu používá jen jako zástěrku. Bůh prý popřává tomu "lepšímu" nadpřirozenou pomoc; ale na válečném poli se projevuje, že Bůh není ničím než jen fantazií. Není žádný Bůh který by se staral obecně o soud lidí, ani o osud křesťanů. Neříkám to proto, že mě postihlo tak mnohé neštěstí. Což ten, komu se vše vydaří, staví na boží pomoci? Já jsem Boha vykázal a v budoucnu budu čerpat svou sílu z naprosté a vyrovnané lhostejnosti, takové jakou očekáváme od Boha.—

336. dopis
Albrecht z Valdštejna, Halberstadt
Ambrosiu Spinolovi v Bruselu

19.decembris

Pane Markýzi! Mám naprosto spolehlivé zprávy, že se od hraběte z Mansfeldu nemusíte v Nizozemí ničeho obávat. Mansfeld vyčká na pomocné oddíly z Anglie a Skotska a poté se vydá na jih, buď do Slezska nebo do Čech, kde se doufá spojit s knížetem Gáborem Bethlenem. Hodlám mu tam odříznout cestu. Generál Tilly nakonec dokáže uspět proti dánskému králi, jakkoli mu vévoda Kristián nyní rozprášil šest kompanií jízdy. Onen "Halberstadtský šílenec" by možná ještě byl schopen takového kousku, ale jako nedokáže vyhnat mne z Halberstadtu, tak ani Tillyho z Dolních Sas, a to ani s pomocí dánského krále, který se již opět zotavil z porážky a disponuje tou nejlepší jízdou na celém bitevním poli. Vyslal jsem tedy k TIllymu na pomoc generálporučíka Collalta se čtyřmi tisíci jezdci, to mu bude stačit. Nyní se tedy nakonec ukázalo, jak moudře císař jednal, když mě vyzval k vymustrování vojska. Bavorský vévoda vůbec nenahlížel nezbytnost takových opatření, a tak by dokázal Tilly při vší své zdatnosti příští jaro Dány s Mansfeldem sotva zastavit. Mírová jednání v Brunšviku zcela přehlížím. Slouží nanejvýš k tomu, aby byly předehrou k dalšímu verbování a toho času využiji.-

337. dopis
Daniel Mögling, kdesi
Davidu Magirovi v Tübingen

na přelomu roku

Můj milý příteli,
vydal jsem se na pouť a táhnu, podobně jako svého času Paracelsus, ve stopách válek a nemocných. Obojího je v dnešní době ažaž. Stálo mě jisté přemáhání, abych opustil svou tichou poustevnu u Bodamského jezera. Bylo lákavé uzavřít se v ní před světem věnovat se psaní knih. Ale k čemu je psát? Bylo by to jen marnění času. A protože čas v sobě skrývá smrt, bylo by to jen oddalování a zaháněním smrti, a něco takového se nikdy nemůže zdařit. Při psaní na ni člověk ale občas zapomíná. A což psané slovo nám nepropůjčuje trošku nesmrtelnosti? Bohužel lidé už skoro nečtou knihy od té doby, co trh zaplavují letáky a pamflety. A na tom mají rosikruciální pořádnou porci viny. Což se původně nechtěli také vydat na pouť a cestou léčit lidi? Já to nyní dělám. Dosud jsme se snažil uniknout nebezpečí, teď ho vyhledávám. Stálo mě to přemáhání, poněvadž se mi lidé pomalu začínali hnusit. A ještě více mě odrazovala vyhlídka na to,, že zažiji lidi v jejich nejubožejším stavu. Ne, nechci si hrát na milosrdného samaritána. Beru jen doslova zabíjení času jako zabíjení smrti. Je nutno se ale přitom zeptat, zda není smrt milosrdnější nežli lékař, který člověku prodlužuje jeho lhůtu. Smrt vykupitelka! Což není ona jedinou, kdo si tento titul vpravdě zaslouží? Umění postavit se jí, je často jen samolibým umění a člověk, na němž se aplikuje je jen bezmocnou obětí, takže smrt je nakonec tím třetím, jenž se všemu zpovzdálí směje. ale to jsou všechny šalby. Proč hledám rozumové důvody, když dělám něco, co udělat musím, i když to považuji za nerozumné, ba nesmyslné? Vpřed mě totiž nepohání nic menšího nežli utkvělá myšlenka, že musím nalézt lék proti moru, jako bych tím popadl za chřtán veškerou lidskou bídu. Je to asi troufalost, nebo mě možná schvátila vůbec nejzhoubnější nemoc na světě - nuda.—

předchozí část:                  andresius.pise.cz/...

následující část:                 andresius.pise.cz/...