Císařské loďstvo,Selská vzpoura,Dopis 333 - 334o

 Pro memoria
o zřízení císařského válečného loďstva, aby byly Holanďanům zcela překaženy jejich plány a pro výstrahu Dánskému králi
Jiří Ludvík ze Švarcenberka, poníženě věnuje do rukou Jeho Císařského Veličenstva Ferdinanda II.

Nadešel čas, abychom v zájmu Říše podle svých sil podpořili španělského krále Filipa IV. při jeho znovuzískání Nizozemí. K tomu účelu by měla být vyhlášena následující císařské opatření:

ad 1: Z říšských přístavů, ani na Rýnu, ani severomořských ani baltických se nesmí vyvážet dubové dříví vhodné pro stavbu lodí. Tak nebudou již Holanďané dále moci stavět lodi pro svůj obchod s východní i západní Indií, z něhož mají ohromné výnosy.

ad 2: Na území Říše se z Holandska nesmí dovážet sukno ani jiné výrobky. To způsobí Holanďanům vážnou újmu.

ad 3: Platí úplný zákaz dovozu holandských slanečků na říšské území. Na zajištění zásobování říšského území slanečky je třeba podpořit v rybolovu hanzovní města Hamburk a Brémy Tím budou Holanďané dvojnásob poškozeni.

ad 4: Zřízení Námořních úřadů v Hamburku a Lübecku poslouží dalšímu posílení obchodu těchto měst na úkor Holanďanů.

ad 5: Měli by být najati zkušení katoličtí mistři a dělníci z Holandska a v císařských přístavech zaměstnáni výstavbou císařské flotily.

ad 6: Mělo by se uvážit, zda nezřídit vlastní zcela nový císařský přístav. To by mohlo do budoucna uškodit Dánskému králi.

ad 7: Prozatím by se mohly obsadit malé přístavy ve východním Frísku, v Noortu a Groetu s výhledem na jejich budoucí přebudování. Žádoucí by bylo též obsadit dva malé ostrůvky v ústí Labe.

ad 8: Německá hanzovní města nesledují nic jiného nežli své vlastní zájmy. S císařskou podporou by je měly směrovat k tomu, aby narušila nebo zcela zničila holandský, dánský a švédský obchod.

ad 9: Aby byla hanzovní města zcela získána, měl by se jim vyplatit na ruku minimálně milión říšských tolarů. Na obsazení jmenovaných ostrůvků by měl být naverbován čerstvý regiment, k jehož vedení se nabízí hrabě Johann von Rithberg. Hrabě soudí, že bude schopen vydržovat regiment kontribucemi v okolních zemích.
Předloženo k rozhodnutí s nejponíženější prosbou nesvěřovat tento tajný dokument nikomu kromě knížete z Eggenberka.

Avízo
Při pádu krále se nestřílí z moždířů

Pluky, které letos na jaře vytáhly do pole proti císaři, by se asi těžko daly spočítat. Mezi Stockholmem a Londýnem, Paříží a Kodaní, Haagem a Sedmihradskem to jen bzučí samými vojenskými plány. Jako poslední zůstává nerozhodnuta otázka vrchního velitele. Mansfeld se totiž nehodlal podrobit dánskému králi a Halberstadský zase Mansfeldovi. A ovšem ještě méně hodlá dánský král popřát švédskému, aby měl poslední slovo ten. Takže opět jednou vidíme protestantský svět zajedno především v jednom - v nejednotě.

Švédského krále Gustava Adolfa to natolik znechutilo, že se rozhodl přenechat Říši jejím starým rozmíškám a raději se obrátí proto svému starému nepříteli, polskému králi Zikmundovi a vytáhne do Polska. A dánský král Kristián IV. chce zase dokázat, že je ze všech nejmocnější. Vskutku kolují o značné tělesné síle tohoto vládce pověsti Zplodil prý nepřehledný zástup dětí a žádný piják na jeho dvoře krále nepřetrumfne v počtu vypitých džbánů za večer. Král Kristián se tedy nakonec rozhodl vytasit meč a vytáhl proti generálu Tillymu, který se svojí bezuzdnou soldateskou už docela dlouho hospodaří v Dolním Sasku. A za tím účelem se rozhodl král osobně prozkoumat terén. Vsedl na statného koně a za ranního šera se vydal k opevnění podél Wesery. Miluje jízdu v čele jízdního oddílu a ani výzvědné hlídky ho tak nepředjedou. Čert ví, čím to bylo - snad se král v sedel poněkud zakymácel, možná mu cestu zastínil pruh dýmu, král Kristián se zkrátka zřítil i s koněm s šestimetrového valu a všichni ho považovali za mrtvého. Ta zpráva se rozšířila velice rychle, takže se Tilly už rozhodl vpadnout z vyjedeného Dolního Saska do tučného a bohatého Dánska, když tu dorazila zpráva o skutečném zázraku: Krále zachránili; byl sice v zuboženém stavu a koni musili dát ránu z milosti, ale jeho životní síla se zdála neotřesená. Dánské vojsko se ovšem ponejprv v dobrém pořádku stáhlo, poněvadž ho král nikomu jinému nesvěří . Tak kanóny na chvíli zmlknou, než se král úplně zotaví, a to se neví, kdy bude. A Dolnosaské kraje, které se stále snaží udržovat neutralitu, budou dále sužovány Tillyho soldateskou.

333. dopis
Ludwig Camerarius, Haag
Johannu Weinreichovi v Norimberce

8. maii

Milý Pane,
poněvadž jste nám prokázal už nejednu službu a věřím, že věc Českého krále je takto i Vaší věcí, hodlám se na ás i dnes obrátit s prosbou. Tento rok, který jsme tak dychtivě vyhlíželi, nám přinesl jednu osudovou ránu za druhou. Poté co zemřel anglický král a vévoda Oranžský teď ještě ten osudový, byť naštěstí jen mírný pád Dánského krále. A teď ještě padla Breda- nepodařilo se ji vyprostit ze španělského sevření. Srdnaté obránce , kterým nakonec ani sám Markýz Spinola nedokázal upřít svůj obdiv, přinutil ke kapitulaci hlad. Nizozemí se naráz octlo ve velkém ohrožení.Z Francie nemůžeme očekávat žádnou pomoc, protože tam právě ve velice nevhodnou dobu propuklo hugenotské povstání.A je velmi nejisté, zda za daných okolností kardinál Richelieu nepozastaví svoji po oc protestantským zemím, aby neuškodil svému vlastnímu postavení. Navíc kníže Jindřich považuje za nutné poskytnout Hugenotům po moři pomoc, jakkoli je sám ve velice tísnivé situaci. poměry by sotva mohly být zamotanější. Kdyžtě pak takové zlé příhody, nesvornost a nejednota vládnou v našem vlastním táboře, sázím na to, že podobně se vede i u našich nepřátel. Bůh přeci nemůže svou přízeň neustále tak rozdílně měřit. Dospěly k nám zprávy o tom, jakou spoustu zlé krve nadělal císařský edikt o vypovězení veškerých evangelických duchovních a učitelů z Horních Rakous, jakož i přísnost, s jakou jej prosazuje bavorský místodržící, hrabě Herbertstorff. Také jsme slyšeli, že ve Vídni nabídl obrist Albrecht z Valdštejna, který se teď nazývá vévodou Frýdlantským vystrojit na vlastní náklady císařské vojsko. To může znamenat, pokud na to císař přistoupí, že nebude již jednoznačně závislý na vojenských silách bavorského vévody, které ho i tak přijdou velice draho. A nálada v Čechách není vévodovi Frýdlantskému, který si tam vyzískal ohromné jmění, vůbec příznivá. Možná využije ono soukromé vojsko ke svému vlastnímu prospěchu a bylo by nám velice ku prospěchu, kdybyste mohl zjistit více podrobností o situaci v Čechách a Horních Rakousích a také, jak na to reagují Bavoři.

Druhé noviny
Hra v kostky pod Frankenburgem, neboli
radovánky hraběte Herberstorffa, čili
o potměšilosti bohabojných Bavorů

Že se Vídeňský císař, ani vévoda a kurfiřtský lupič v Mnichově nedají zahanbit, pokud jde o to, naložit s protestantskými křesťany jako s kusem hadru, pro to je mnoho důkazů. Tluské knihy by se daly vyplnit ukrutnostmi, k nimž došlo a dennodenně dochází, aby byli údajní bloudící opět přivedeni do lůna všespasitelné a navěky oblbující římskokatolické církve. Vypsání těchto zločinů by se do budoucna mělo přiložit ke každé bibli, aby si každý uvědomil jaké zlo způsobila tato "kniha knih" a nauky z ní odvozené. Ale protože se zdá, že jich sále není dosti, spáchal nyní bavorský místodržitel v Horních Rakousích jménem Božím další hanebnost, jež i v tisíciletých krvavých dějinách církve nemá obdoby.
Co se stalo? Císařský výnos vloni v říjnu nařídil, aby všichni evangeličtí kazatelé a učitelé během osmi dní opustili Horní Rakousy. Stalo se tak, za velkého úpění jak mezi těmi, kdo odcházeli, tak mezi těmi, kdo zůstali, poněvadž všichni dobře věděli, že to je jen první krok k tomu učinit z nich ze všech násilím papežence. Místa vyhnaných zaujali katoličtí kněží, kteří záhy začali v proudech přicházet ze Švýcar a Itálie. Ti většinou nerozuměni jazyku svých farníků a přitom se chovali tak bezuzdně, oddávajíce se obžerství a smilstvu, že se rolníci nad tím začali pohoršovat. Nechodili tedy do kostela, nebo faráře násilím vyháněli. Když se však vyhánění hrozilo stát masovým, rozhodl se bavorský místodržící hrabě Herberstorff postavit jim před oči výstražný příklad.
Místodržitel si k tomu zvolil městys Zwiespalten, jenž se nyní už po čtyři léta nazývá také Frankenburg. Sedláci tam uštědřili faráři výprask a oblehli vrchního na Khevenhüllerském panství v zámku. Frankenburští vyzvali k ozbrojenému odporu proti katolickým kněžím i sousední obce a asi pět tisíc jich přišlo na jejich výzvu. Když jim pak vrchní Abraham Grünbacher písemně zaručil, že, zo to pozdvižení nebude nikdo trestán, nikdo nebude nadále obtěžován ve svém svědomí a katoličtí kněží již nebudou dále dosazováni, zástup se zase rozešel.
Tím větší úděs nastal, když dorazil hrabě Herberstorff s padesáti jízdními, šesti sty pěšími knechty a třemi kanóny a vyzval veškeré mužské obyvatelstvo obcí Frankenburg, Vöcklamarkt, Pöndorf, Gampern a Neukirchen, aby se na druhý den odpoledne o třetí hodině shromáždili u veliké lípy na poli mezi Vöcklamarktem a Pfaffingem. Kdo se dostaví, a stvrdí tím, že žádá o milost, také ji obdrží. Avšak, kdo se nedostaví, toho majetek i život, žena i děti propadnou vojákům. A co něco takového znamená, věděli sedláci až příliš dobře. Vždyť často slýchali od fanatických kněží, že mezi kacíři není třeba šanovat ani děti v mateřském lůně.
Tak se jich na šest tisíc dostavilo ve stanovenou hodinu na řečené místo. Skuteční vůdci vzpoury, Tobiáš Hörnleinspergler z Wegleitenu, švec Hans Scheichl a pekař Hans Neuhödl, oba z Frankenburgu, ovšem nepřišli a namísto toho se dali co nejrychleji na útěk. Neboť tam na poli to nebylo nic než podvod a klam, jaký si nikdo předtím nedovedl představit.
Nejdříve přijel k zástupu hrabě a mírně je oslovil: Poněvadž není možné v pokoji a po dobrém si pohovořit s tolika lidmi najednou, měli se k lípě nejprve odebrat z každé vesnice rychtáři, radní a ti nejváženější. Této žádosti dotyční bezelstně vyhověli. Nyní však místodržitel odhalil svou pravou tvář. Z blízkého hájku dal vyvézt děla a jejich hlavně obrátit na zástup. Kanonýři se postavili k nim se zapálenými doutnáky, takže lidé padali na klena a žadonili o milost. Vesnickým vyslancům, kteří byli také ihned obklopeni vojáky, oznámil místodržitel následující: Sice by si všichni za své jednání zasloužili, aby na ně na všechny poštval vojáky, nicméně chce ještě dát průchod milosti, pokud se zaváží, že se podřídí císařovu rozkazu stát se katolíky, dají napříště pokoj katolickým kněžím a o nedělích a svátcích budou navštěvovat bohoslužby. Kdo by tomu tak nechtěl, bude mu dána lhůta na vystěhování. Zastrašení rychtáři a radní svolili a věřili, že to tím skončí.
Nyní však požadoval místodržitel, že musí být k potrestání vydáni vůdci vzpoury a jejich majetek a zboží obdrží ten, kdo prozradí jejich jména. A když se shromáždění k tomu neměli, obvinil rychtáře a radní, že zločinnému povstání nezabránili a proto musí pykat namísto jeho vůdců. Na jeho pokyn vstoupil pod lípu linecký kat a zachřestil řetězy. Radní připomínali místodržiteli, že jim slíbil beztrestnost a že oni již kvůli zachování pokoje k mnohému přivolili, co je jim tíží ve svědomí. Nepočítali však se svědomím bavorského místodržitele a vládce: Milost, kterou jim udělil, houkl pohrdlivě hrabě Herberstorff, spočívá v tom, že je nevplete všechny v kolo, jak si šmahem zaslouží, a zaživa jim neroztluče klouby v těle, ale že je dá pověsit. A to hned. Když tu Kvevenhüllerský vrchní, jenž sedlákům slíbil něco úplně jiného, se začal chovat značně zmateně, dodal místodržitel, že daruje život polovině z provinilých. A poněvadž se namanulo, že jich bylo právě 32, kdo čekali na ortel, nechal je po dvou hrát v kostky. A kdo prohrál, měl být hned předán katu.
A tak se i stalo. Před očima všech, kdo na to nevěřícně zírali, roztáhli za žertování vojáci pod lípou plášť a přitáhli k němu první nešťastnou dvojici. S chvěním vrhali kostky, které jim vtiskli do rukou a vůbec se neodvažovali podívat se na to, kolik vrhli. Kdo by dokázal popsat, co se zračilo ve tváři mužů, kteří byli přáteli, když měli proti sobě hrát o život? Kdo by dokázal posoudit, jak bylo těmto pokořeným při takovém strašlivém žertu? Místodržitel však nezůstal u žertu. Hned se na jedné větvi lípy zahoupali Georg Preiner z Haushamu, Georg Wilhelm z Gampernu, Georg Perner z Berghamu a hostinský z Baumgartingu. Poté co se nato zástup v panické hrůze rozutekl, byli na kostelní věžive Frankenburgu oběšeni rychtář Christoph Strattner, radní David Wüller a Hans Frödl, Hans Treicher z Peuntu, Michael Paur z Engernu a Abraham Hammer z Dorfu. Na kostelní věži ve Vöcklamartu byli oběšeni městský rychtář Sebastian Nader, radní Sebastina Tiechlera barvíř Wolf Fürst. Na kostelní věži v Neukirchenu byli oběšeni WIlhelm Hager z Kienu, Johann Leutner z Windpichlu a Tobias Strohmair z Au. Barvířského tovaryše Zikmunda, jehož nahodile jali, když se posmíval katovi, pověsili také na kostelní věž ve Frankenburgu.
Jména těch všech nesmějí být zapomenuta! Ti, kdo byli bez soudu krutě zamordováni, nechť jsou ctěni jako opravdoví mučedníci jiného, z Říma již nepocházejícího křesťanství! Po pěti dnech byly mrtvoly katem sejmuty, ale vůbec ne pochovány, neboť papeženecká nenávist sahá až za hrob. Těla byla nabodnuta na sedmnáct kůlů a vystavena podél říšské silnice mezi Mösebergem a Geumannholze, podle místodržitelova přípisu "aby na odiv sedlákům, měšťanům městysů a těm, kdo procházejí krajem bylo názorně ukázáno, co se dá získat takovou vzpourou."
Hlízový mor, metla lidstva, se v současnosti šíří v zemi nevypočitatelnými skoky. Papeženecký mor nám přijde ničivější, na druhé straně však s jasnější příčinou. Kéž by jednou jejich místodržitelé poznali, co "získali" hrůzou a lidským ponížením, jež způsobili.

334. dopis
Abraham von Franckenberg, Ludwigsdorf
Johannu Theodoru von Tschesch ve Vratislavi

24.srpna

Příteli,
co se nyní děje, znamená skonání věku. Je to jinak, nežli si to na sklonku minulého století předpovídali všichni oni proroci, kteří - včetně Luthera - předpovídali konec světa. Chaos nenastane proto, aby na něj navázala tisíciletí říše míru a pokoje. a také s nebes nesestoupí Eliáš, aby nastolil zlatý věk. A nebudou ani žádné zázraky od Boha. LIdé zůstanou odkázáni sami na sebe; a to bude působit spoušť tak dlouho, dokud se sami lidé nezmění, anebo vzájemně nevyhubí. Křesťané začali ze všech sil usilovat o svoji zkázu a jen tak si to nedají vzít. Zhanobili Böhmův hrob. Tenhle blbý německý národ nikdy nepochopí ty ze svých nejčistších hledačů pravdy a nikdy nepochopí toho, kdo se ubírá vlastními cestami. "Cuius regio, eius religio!" To je smrtelný ortel pro německou svobodu, pro svobodu smýšlení. A co je vlastně obsahem toho religio? Můj latinský slovník k tomu říká: "Cosi příslušející lidské mysli a z ní vyplývající." Výstižněji by se to ani nedalo říci. A nechybíme, když si pod tím budeme zároveň představovat svědomí. A to má být vydáno na milost a nemilost vládě někoho cizího? Který národ by se podřídil takovému soudnímu výroku? Böhme říkal: "Neshromažďuji ve svém svědomí teprve písmena z různých knih; ta jsou již ve mně.. Vždyť samo nebe a země, i Bůh sám, to vše je v člověku a v jeho nitru. Nemá mu tedy být dovoleno číst v knize, kterou je on sám? Kdybych neměl jiné knihy, nežli tu moji, tu kterou jsem sám, měl bych přece knih dosti."
Ale líná horda nečte. ani v sobě - a když tak jen to, co se týká vlastního prospěchu; ani žádné jiné knihy, pokud jim je někdo, tedy ti, kdo se starají o jejich svědomí, nevnutí. Něco takového se ovšem líbí církvím, že se jim věřící bez vlastní vůle jako stádo jen tlačí do jejich zdí, neboť se třesou před řevem čertů, které si na ně malují. Ale dveře jsou u církví dokořán. Vyrazili je Koperník, Bruno, Kepler, Galilei a - Jakob Böhme. Ale venku se nepotulují žádní vlci - jen kněží na ně pokřikující. Čertem, kterého malovali na zeď, jsou totiž oni sami. Kdo by nakonec vydržel svobodu svědomí, když si zvykl na to, že jí disponují jiní. Na svobodě jsou všechny cesty dlouhé a svízelné - a tak se člověk raději schoulí v bezpečí žaláře. Myslím, že Rosikruciánům nešlo o nic jiného, nežli vyvést křesťany na svobodu. Myslili přitom ovšem více na naše religio , než na naše regio. Kterému regio by neleželo na srdci, aby se jeho poddaným dostalo nějakého pohodlného religio? A jakmile někde vystrčí růžky jakýkoli vzdor, hned dostane tvrdě a nemilosrdně přes prsty. Tak si každý rychle uvědomí, že dobrý polštář ke spočinutí poskytne člověku jen svědomí, jež je poslušno vrchnosti. A kolik z těch, jejichž protest vůči církvi a útěk od ní zůstal neodhalen a nepotrestán, nakonec neunese vybojovanou svobodu a s ní spojenou osamělost. Což se Johann Valentin Andreae nevrátil pokorně do lůna církve, zaskočen vlastní smělostí, přičemž si ovšem vymaloval zdi starého žaláře trochu veseleji, aby se v nich cítil lépe? Ne, náboženstvím je, jak nám ukázal Böhme, jedině to, co vzniká v každém člověku jednotlivě a platí výlučně pro něj samého.Takové náboženství nevylučuje náboženství druhého, ale obsáhne veškeré ostatní náboženství. Má víra je mým nedílným vlastnictvím. A plnost víry se sytí z mnohosti, které takto musíme přitakat.
Nazývám Tě bratrem, poněvadž vím, že před tebou mohu odhalit své nitro. Jsem Ti za to vděčný a budu rád, když učiníš totéž. Vzájemné sdílení svobodných duchů, je čímsi velice cenným. Nepomýšlím ale na to, že bych založil nějaké tajné bratrstvo, jak to bývalo vždy běžné a i dnes se o to lidé stále znovu pokoušejí. Myslím, že k podobnému závěru mohli dospět i rosikruciáni, pokud ještě nějací jsou. Každý musí nést svůj kříž sám, i kdyby byl ozdoben růžemi. Dostačí, budeme-li kráčet pod křídly Jehovovými, a budeme-li stále sledovat božskou stopu v nás.
Toto totiž mám za platné a nevývratné: Všechna naše komunikace a veškeré naše studium, i učení a vyučování má určitý smysl, účel a cíl; a tímto smyslem a cílem není než cesta zpět, čili znovunalezení přístupu k Bohu, k onomu nejvyššímu dobru, od něhož člověk odpadl. A tento skrytý vchod člověk nikdy nenajde, nehledá-li na prvním místě a nesnaží-li se všude, v sobě i ve všech věcech a skutečnostech nás obklopujících, i v tom co stvořila příroda a lidé, rozpoznat výlučně Boží Slávu.
Jakobu Böhmovi byla Ježíšova osoba signaturou, již nazývají Kristus a znamená oslavení člověka. Tím se chce říci, že tím cílem je Kristus, a to pro každého. Mýlí se tedy ten, kdo se považuje za křesťana, ježto byl pokřtěn. To jsou vnější věci, na kterých ovšem duchovenstvo staví svůj nárok na moc a vládu nad dušemi. Křesťanem se ale každý může stát až po těžkém zápase sama se sebou, a zda jím skutečně je, pozná až v hodině smrti. Něco takového mu nezprostředkuje žádné poslední pomazání. Signatura Ježíše Krista zjevuje pokoru našeho smrtelného těla. A jeho pozvolné umrtvování nás učí ho překonávat. Smrt, na kterou s odevzdaností vyčkáváme, až ji budeme hodni, pak nás uvádí v klid. Tehdy poprvé okusíme opravdového pokoje, odpoutanosti od prostoru a času. A pak dospějeme do stádia vyvýšení, což není nic jiného, nežli onen stupeň dokonalosti, o němž jsme nikdy nepochybovali a v jehož dosažení jsme stále doufali. Nedosáhneme ho však bez snažného a vážného úsilí, bez usilovného hledání a neustálých zkoušek - jak nám to svým životem ukázal Jakob Böhme. Jeho příkladem se budu řídit.

předchozí část:                      andresius.pise.cz/501-anno-1625-smrt-krale-jakuba-dopis-329-332.html

následující část:                    andresius.pise.cz/505-bitva-u-seelze-dopis-335-337.html