Anno 1625: Smrt krále Jakuba + Dopis 329 - 332

Anno Domini 1625

329.      dopis
Jan Ámos Komenský, Lešno
Králi Fridrichovi v Den Haagu

20.januarii

Vaše Veličenstvo,

náš milostivý pane a veškerá naše naděje!

Ve Slezsku povstal prorok, Kryštof Kotter ze Zaháně, jehož proroctví dal vytisknout a poměrně draze svázat urozený pán Ladislav Velen ze Žerotína. Je ovšem pravda, že můj dřívější ochránce urozený pán Karel ze Žerotína upadl do naprosté rezignace z utrpení, jež svírá Čechy a Moravu stále tíživěji. Pan Ladislav Velen se ale nevzdává naděje na vysvobození a na návrat Vašeho Veličenstva a chtěl Vám osobně předat tento drahocenný exemplář. schvátila ho ale nemoc a tak mě pověřil úkolem, odcestovat do Haagu a položit Vám tento opus k nohám. Neví však stále ještě, kdy budu moci nastoupit tuto cestu a splnit daný úkol. I v Polsku se schyluje k nepokojným časům. Říká se, že švédský král se opět pustí do války s králem Zikmundem. neomeškám se však více nežli nezbytně nutno, ježto Kotter oznamuje naprosto jistě slavné obnovení Vaší vlády. Jeho vize se dají těžko odít do jiných, než jeho vlastních slov a proto Vám z celého srdce přeji, abyste si je mohl brzy sám přečíst. Ale Kotter není jediný se svými vizemi. Alsted ze Sedmihradska, jenž vidí přicházet Tisíciletou říši, se s ním v mnohém shoduje, ačkoli se nikdy nesetkali. Existují lidé obdaření viděním budoucnosti. Vždyť veškeré neštěstí, které mi kdysi v Čechách zvěstovala Christina Poniatowská, se nakonec událo. Někdo má větší vhled než jiný, někdo zahlédne z Božích úradků určitou část, jiný zas prchavě pojme jinou. Je třeba shromáždit všechna tato světélka do jediné všeobjímající svatosti. JIž po určitou dobu mi tane na mysli představa jakéhosi "collegia lucis", jež by  mělo připravovat světlu cestu. Dá se už o tom shromáždit dosti knih a spisů, ale jsou v různých jazycích a známy jsou jen několika zasvěceným. Měli bychom si vytyčit za cíl sepsat jednu univerzální knihu v univerzálním jazyce. Měli bychom tudíž vyslechnout všechny, kdo kdy psali o zbožnosti, mravnosti, vědě a umění, ať jsou  to  Křesťané, Muslimové, židé nebo pohané a ať již přísluší k jakékoli sektě - k pythagorejcům, k akademikům, k peripatetikům, k stoikům, k essénům, řekům, či římanům, starým i novým, doktorům i rabínům, každé církvi, každé synodě a církevnímu shromáždění, prostě všem; ty všechny bychom měli přijmout a vyslechnou. A - nakolik se to dá odhadnout - k něčemu takovému může dojít jen pod ochranou Vašeho žezla. Přejeme si, aby se lidé už konečně zbavili vzájemných sporů, aby ustala nenávist a pronásledování,kterými se vzájemně stíhají. Bude-li možné zažehnout světlo univerzálního poznání, bude toto světlo jako záře vycházejícího Slunce , jež se šíří z východu až na západ, schopno vyslat své paprsky do celého intelektuálního světa, naplnit štěstím lidská srdce a proměnit jejich vůli. Vždyť jestliže v tomto přejasném světle před sebou uzří svůj vlastní úděl i úděl světa a naučí se používat prostředky vedoucí neomylně k dobrému cíli, proč by je pak také nepoužili? LIdstvo toho musí dosáhnout - nebo zahyne. Já však věřím Kotterovým slovům: " Fridrich, kurfiřt na Rýně a český král, byl korunován nejvyšším králem králů. V roce 1620 jej postihlo neštěstí a po překonání této zkoušky mu bude vše navráceno a zaskvěje se větším bohatstvím, nežli dříve." Avy víte, jaké bohatství má Kotter na mysli.—

330.      dopis
Uriel Acosta, Amsterdam
Simonu Episcopovi v Paříži

17.februarii

Velectěný Pane,

hodlám u Vás hledat radu a pomoc, poněvadž všichni chválí vaši dobrotu a moudrost. A také Vás vyhnali z města a ze země, ježto se hlásíte k arminiánům. S vyznáním je v dnešní době kříž. Ex oriente lux? Spíše ex oriente crux, tedy crudelitas. Onen hořící keř planul nenávistí a její plamen je sžíravý až podnes. Celý můj život Vám toho může být příkladem, ale poněvadž s Vámi nemohu mluvit, chci Vám jej vypsat. V Amsterodamu totiž už není nikoho, vůči komu bych mohl být otevřený. Narodil jsem se v Oportu. Mí rodiče byli ze Židů, kteří byli v Portugalsku donuceni stát se křesťany, pokud nechtěli  přijít o holý život. Pod otcovým vlivem, který se cítil docela jako křesťan jsem po pětadvacátém roce svého života nastoupil do církevního úřadu. Stal jsem se klášterním pokladníkem. POněvadž jsem ale v katolickém náboženství neměl nijaké zalíbení a toužil jsem po pevnější opoře ducha, četl jsem kritickým okem spisy Mojžíe a proroků. Ovšemže jsem věděl, že v jejich pojetí je mezi Židy a Křesťany značný rozdíl. a tak jsem ve Starém zákoně shledal mnohé, co  nemálo protiřečilo Zákonu Novému. Také jsem vzal v úvahu, že zatímco Starém zákonu věří jak Židé tak Křesťané, Novému zákonu věří jen Křesťané. V takové rozpolcenosti jsem se rozhodl, že se budu řídit pouze Zákonem Mojžíšovým a na něj odvolávat, poněvadž on podle jeho ujištění jej dostal od samotného Boha a sám se vydával za pouhého posla, kterého Bůh sám k této úloze vyvolil , nebo spíše přinutil.

Protože mi má vlast nepopřála té svobody přihlásit se k mojžíšskému učení, okamžitě jsem pomyslel, že budu musit změnit svůj domov. Nijak jsem se nezdráhal rozloučit se s důvěrně známými místy ani se svým majetkem. Svého církevního úřadu, který byl spojen s nemalou důstojností jsem se vzdal ve prospěch jiného  Svůj dům vystavěný mi otcem v nejvznešenější části města jsem nechal být tak. Poněkud dobrodružně - neboť židovským potomkům nebylo dovolenou opouštět zemi bez speciálního královského povolení - jsem nastoupil na vystěhovaleckou loď. Matku i bratry jsem vzal s sebou, poté co jsem se jim svěřil s tím, že celá má mysl touží po jiném náboženství. Už jen ten rozhovor na mě mohl přivodit zkázu, ježto  v POrtugalsku bylo nebezpečné o takových věcech i jen mluvit. Ale rodina držela se mnou.

Po zdařilé plavbě jsme šťastně přistáli v Amsterodamu, kde jsme viděli Židy, kteří jsou svými vlastními pány. Abychom učinili zadost Zákonu podrobil jsem se i se svými bratry ihned obřízce.

Ale už po pár dnech jsem shledal, že židovské zvyky a předpisy odpovídají jen málo tomu, co ukázal Mojžíš. Zatímco se má Zákon přísně dodržovat ve své čistotě, vymysleli židovští učenci - kterým to jméno po právu nenáleží -  spoustu věcí, jež se Zákonu velice protiví. Když jsem tohoto dojmu nabyl, nedokázal jsem si svůj nesouhlas nechat pro sebe a měl jsem za bohulibé otevřeně Zákon hájit. Tu se ale židovští mudrci ukázali v pravém světle; lpěli houževnatě na svých zvycích i na své nenávisti vůči všem jinak smýšlejícím  jako horliví zastánci sekty opovrženíhodných farizejů, ale přitom mysleli na svůj prospěch a na svém právu na přední místo v Chrámu i na tržišti. Jsouce takto všemožně uzspůsobeni, vůbec nestrpěli, abych se od nich byť i v  nejmenším odchýlil a požadovali, abych je neochvějně následoval. Pokud neuposlechnu hrozili mi vyloučení z obce náboženské i světské. Ježto ale muži, který pro vlastní svobodu bez váhání opustil svoji domovinu i veškeré vnější výhody, nesluší ani v nejmenším se dát na útěk ze strachu před takovou nesnází a nebylo by vůbec zbožné ani mužné v takových otázkách ustoupit lidem, kteří nemají žádný nárok na vynášení soudů, rozhodl jsem se vše snést a setrvat při svých názorech. Byl jsem tedy skutečně vyobcován a i mí vlastní bratři, které jsem vychoval okolo mě přecházeli na ulici jako bych byl cizí a přestali mě se ze strachu před těmi tyrany na ulici zdravit.

Když už to dospělo tak daleko, rozhodl jsem se napsat knihu, jíž bych obhájil spravedlivost své pře a ze samého Zákona prokázal nicotnost učení a příkazů oněch farizeů a  neslučitelnost jejich obyčejů s Mojžíšovým zákonem Když kniha vyšla, sešli se židovští starší a obžalovali mě před Amsterodamským magistrátem. Tvrdili, že jsem napsal knihu, v níž popírám nesmrtelnost duše, čímž jsem prý urazil nejen všechny Židy, ale podrývám i křesťanské náboženství. Na toto udání jsem byl zatčen a po deseti dnech z vazby propuštěn na kauci 1200 zlatých. Soudce mi nakonec uložil pokutu 300 zlatých a mou knihu poručil zničit.

Nějaký čas po těchto událostech se ve mně udála nová proměna. Začal jsem pochybovat, že Mojžíšův zákon je tím pravým božím zákonem. Mnohé mě přímo nutilo uznat opak. A tak jsem dospěl k přesvědčení, že Mojžíšův zákon, není božím zákonem, ale jen lidským nálezkem, jakých již sna vět přišlo nesčetně. Mnohé v Mojžíšových knihách je totiž ve sporu se zákony přírody a Bůh jakožto Tvůrce přírody nemůže sám sobě protiřečit., a protiřečil by si, kdyby lidem nakazoval jednat proti přirozenosti a přírodě, jejímž je tvůrcem.

Když jsem dospěl k tomuto poznání, řekl sem si, k čemu by mi bylo, kdybych až do smrti měl pobývat v samotě, oddělen od společenství svého lidu a navíc jako přistěhovalec v Amsterodamu mezi jeho obyvateli, jejichž jazyku ani nerozumím a nemám k nim žádný vztah. A řekl jsem si, že bude rozumnější, když se odeberu nazpět do svého splečenství a vnějšně se budu opičit po jejich zvycích. Tak jsem se navrátil a - prostřednictvím jistého příbuzného - smířil s onou obci farizeů, odvolal veškerá svá tvrzení a podepsal jsem cokoli, co se komu líbilo.

Ale jen pár dní po tomto usmíření mě jistý chlapec, syn mé sestry, kterého jsem vzal k sobě, obvinil, že nedodržováním jídelních zákonů dávám najevo, že ve skutečnosti Židem nejsem. Pro toto udání došlo proti mně k novému tažení, neboť onen příbuzný, který zprostředkoval smír, se obával, že mu moje postoje mohou uškodit. A poněvadž byl velice pyšný a domýšlivý, a také nerozumný a nestydatý, veřejně mě napadl, strhl všechny mé bratry na svou stranu a pokusil se pošlapat mou čest, rozvrátit veškeré mé vztahy a otrávit mi celý život. Zmařil sňatek, který jsem hodlal uzavřít, neboť jsem přišel o svoji drahou ženu. Docílil, že mi jeden z bratří odepřel vydat můj majetek, který měl v držení a přerušil se mnou veškeré obchodní kontakty, což mi v mé situaci přivodilo bezměrnou škodu. A k této , tak říkajíc, domácí válce, se přidružila veřejná obvinění, totiž ze strany rabína a Židů, kteří mě začali opět stíhat nenávistí a hanebným způsobem mi tropili jedno zlo za druhým, že jsem k nim pojal nepřekonatelný odpor.

Všichni, s nimiž mám co do činění se chovají podle zásady: My jsme v převaze; ty jako jedinec musíš před námi ustoupit, neboť je nás mnoho.Tedy množství, jež pojí v jednotu strach nakonec zdolá jednotlivce, který prokázal odvahu. Já však považuji za nejvyšší ctnost stavět se na odpor hloupé mase, nakolik to jen slabý člověk dokáže, aby se arogance lidí bez svědomí , kteří myslí jen na svůj prospěch, dále nešířila a neplodila další nestydatost.

Vím, že moji protivníci mi přičítají bezbožnost, aby rozervali na cáry mou pověst. Říkají: Není to ani žid ani Křesťan ani Mohamedán. No a co?!Proč bych neměl mít svobodu žít podle zákonů přírody, na které farizeové všech náboženství zapomněli a které zavrhli, aby místo nich vytyčili vlastní nové zákony  , jimiž vložili na šíji lidí přetěžké a ponižujícího, aby je připravili o rozum a udělali z nich pomatence. Vy o tom, příteli, něco víte. Přemýšlet nesmí žid ani Křesťan. A kdo veřejně vyhlašuje, co si myslí toho mocní beze všeho studu přivedou na buben. Bezútěšnost světa se však nezakládá na  myšlení, ale v nesnášenlivosti. Myšlenky se nám mohou zatoulat na míle dopředu, ale svoboda se za nimi plazí šnečí rychlostí. Bylo tomu tak vždy a také bude.

331.      dopis
John Donne, Londýn
Královně Alžbětě v Haagu

28.března

Vaše Veličensto, má milostivá Paní!

Z hlubokým zármutkem činím podle přání Vašeho královského bratra, který se necítí schopen způsobit Vám další bolest. Svěřil tedy mně úkol, nalézt pro Vás slova útěchy ve strasti, jež nás všechny spojuje vjedno. Váš milovaný a pečující Otec včera večer zesnul v pokoji. Angličané a Skotové truchlí za králem, který oba dva národy spojil pod jediným žezlem. LIdé oplakávají vládce, který svým poddaným  dopřál dvaadvacet let míru v době, kdy ve všech ostatních zemích zuří válečná fúrie. Nemusím Vám líčit, jak velice lpěl Váš otec na svých dětech, především na tom, jež od nás tak brzy odešel. A stejnou příchylnost projevoval vždy i vašemu královskému choti. A také francouzskou princeznu Henriettu Marii, která se vdala za Vašeho bratra přijal s láskou jako vlastní dceru. A s hrdostí mluví o svých vnoučatech, kterými byl tak bohatě obdařen.

Mohu Vás ujistit, že smrt nakonec pro něj znamenala vykoupení, neboť veškeré lékařské umění již nezvládalo překonat bolesti, jež jeho tělo sužovaly. A také mu bylo těžko radit, aby se alespoň posledních letech života mírnil v jídle a pití. Znáte jeho povahu. A až do posledního dechu se staral o svou zemi. Bylo pro něj těžké, vyzbrojovat zemi pro válku. a snad se i zalekl nutnosti teď válku vést. Avšak ponížení, jež postihlo v Madridu Vašeho bratra, mu nedávalo jinou možnost a i lid žádal, aby bylo Španělsku dáno za vyučenou.

Váš otec se byl až do posledního okamžiku vyrovnaný a při jasném vědomí; přijal útěchu anglikánských duchovních. Může to snad znít i trochu podivně, ale měl jsem dojem, že se pro svou smrt sám rozhodl. Musil totiž pochopit, že již není naděje na uzdravení, a tak si sám vytyčil tento poslední cíl. V posledních třech dnech odmítal veškeré léky a nedopustil ani aby mu pouštěli žilou. Tak očekával v rozhovorech a v modlitbách svou poslední hodinku. Já sám jsem byl vyznamenán tím, že jsem k němu byl ještě včera odpoledne povolán a zastihl jsem ho uvolněného a veselé mysli, jaký už dlouho nebyl. Požádal mě o verše, které jsem kdysi sepsal o smrti a požádal mě, abych mu je přednesl. To mě dojalo; jednak pro jeho velkomyslnost, a za druhé proto, že tajně vytušil myšlenku, kterou jsem sám měl. I proto jsem si vzal do kapsy tu knížku, když mě k němu volali. A tak jsem mu mohl ty verše přednést. On je s vážností vyslechl a pak mi pokynul k odchodu. Ten obraz z mé paměti nikdy nevymizí.

Nač pyšná jsi smrti, když tě mocnou nazývají
i strašnou. Cožpak taková jsi?
vždyť ti, na než svou krutou pěstí
sis myslila že dolehneš, ti nezemřeli. Ach ubohá
až spánek pomine, už se nám světlo rozžíhá
a smrti není - to ty zemřeš, smrti.

S'Gravenhagské noviny
Král Jakub I. je mrtev - ať žije král Karel I.

Král Jakub byl přítelem Generálních států. Jenom bylo občas těžké věřit v jeho přátelství. Mnozí mu přičítali k dobru, že překonal staré nepřátelství mezi Anglií a Španělskem a chtěl je překlenout smlouvou. Kdo by mohl zpochybnit mírumilovnost takového vládce? Je se ovšem třeba  otázat, zda mír mezi dvěma velkými mocnostmi není až příliš draze zaplacen, pokud díky němu ztratí svoji svobodu jiný malý stát, jenž je odkázán na jejich pomoc. Španělsko chtělo zatvrzele vyjednávat o polehčení pro anglické katolíky, Anglie na druhé straně trvala, ne ovšem jednoznačně, na nezávislosti Nizozemí. Až španělská pýcha donutila Anglii obnovit staré nepřátelství a postavila ji, v nejistém spojenectví s Francií,  do čela svazku protestantských zemí namířeného proti katolickému panství na Evropském kontinentě.

Snad je to šťastné řízení osudu, že v okamžiku, kdy se Anglie cítí nucena vytasit meč, uchopí ho do svých rukou mladý král.Co se dále ale opd krále Karla čekat? Přičítá se mu energie a silná vůle. to je asi pravděpodobné, neboť příroda mu velmi ztížila cestu k životu. Až do sedmého roku života neuměl princ Karel chodit a musel posilovat své slabé tělo vytrvalým cvikem. Také příliš nemluvil, což ho i dnes při vzrušení snadno dovede ke koktavosti. Kdo však překoná takové postižení, je hoden úcty. Král Karel také platí za příznivce krásného umění. Vždy si ošklivil nemírnost v pití a jídle, kterých se jeho otec nemohl nasytit a leccos si tím nakonec přivodil K toleranci v náboženských otázkách ho přiměje alespoň jeho manželka Henrietta Marie, jež na svobodu pro katolíky naléhá neméně než Španělé. Král Karel ale v tom nemůže zajít příliš daleko, aniž by si rozhněval anglické puritány.

Je potřeba nejprve vyčkat, jakým způsobem bude král Karel vládnout. Zjevně nemá ve vévodu z Buckinghamu nikterak menší důvěru nežli jeho otec. Také se očekává, že krále nakonec svolá parlament, který byl jeho otcem rozpuštěn. Především bude muset parlament odsouhlasit značné částky, jež si vyžádá vedení války, neboť státní pokladna je, jak se zjistilo, úplně prázdná. Nemůže být také pochyb, že bude král potřebovat dost času, než bude sdostatek akceschopný. Kdy se to projeví na naší straně kanálu se dá těžko odhadnout. S rychlou pomocí obležené Bredě se dá sotva počítat, ale Generální státy nadále spoléhají na anglické přátelství. Ve svém boji za svobodu se musí ale nadále spoléhat sami na sebe.—

332.      dopis
Alžběta, královna česká, Den Haag
Karlovi, králi Anglickému v Londýně

13.dubna

Drahý Charlesi,

Bůh nás vystavil těžkým zkouškám, jako by jich pro nás již nebylo dost. Jen nám oschly slzy pro našeho dobrého milovaného otce, postihlo nás nové soužení. Zcela nečekaně a takřka během jediného okamžiku od nás odešel náš strýc a ochránce Mořic Oranžský, a to právě ve chvíli, kdy jsou Generální státy u veliké tísni od Španělů. Nevíme nyní, co bude dále, a zdali zde vůbec budeme moci zůstat.  Dlouhá válka Mořice Oranžského vysílila; zemřel ve věku pouhých padesáti sedmi let. A tíži jeho starostí rozmnožila ještě velice krutá zima a ničivé jarní záplavy, kterými sedláci nesmírně utrpěli. Záblesk naděje může být v tom, že se na úmrtním loži smířil se svým nevlastním bratrem Fridrichem Jindřichem. Jindřich držel s Arminiány, zatímco Mořic je tvrdě pronásledoval. Někteří se dokonce domnívali, že se proti Mořicovi postaví, což by ovšem vedlo k občanské válce. Jindřich se zcela vyhýbal dvoru a vedl v ústraní život učence. Nás ale často navštěvoval a býval mně i Fridrichovi vždy milým hostem. A tyto návštěvy měly i šťastný konec. Mořic totiž po něm žádal, aby se oženil, má-li být jeho nástupcem. Jindřich na to vůbec nemyslel, ačkoli překročil již čtyřicátý rok života. Ale přihodilo se, že při jedné ze svých návštěv v naší malé a skromné rezidenci, našel zalíbení v mé milé dvorní dámě Amalii ze Solmsu. Amalia mu arci jakožto vyhnankyně stižená říšskou klatbou nemohla přinést věnem nic více než svoji krásu, ale Mořic byl spokojen a Jindřich také. Tak se alespoň znovu upevní a prohloubí spojení mezi falckým kurfiřtským rodem a rodem oranžským. Narychlo uspořádaná svatba byla Mořicovou poslední radostí. Proběhla v tichosti, neboť nad ní již prostírala svá křídla smrt. A oběma nakonec zbylo pro sebe také málo času, neboť JIndřich, kterého Holanský národ sotva zná, se okamžitě postavil v čelo vojska na vysvobození tvrdě zkoušené Bredy. Pokud se mu to zdaří, jistě v něm Holanďané uvítají důstojného nástupce Viléma mlčenlivého a Mořice Oranžského. Ale právě o to si teď musíme dělat starosti. Jindřich je tak milý a vzdělaný člověk, že si ho vůbec nedovedeme představit v úloze vojevůdce. Je mu to právě tak málo vlastní jako Fridrichovi. Ale ani jí nevím, jak by se jinak měl zhostit svých státnických povinností, které jsou právě v těchto časech tak obtížné. Dělám si o něj velké starosti, a Amálie je u mne teď skoro častěji než dříve a pláče mi na rameni. Vím, Charlesi, že se musíš nejprve sžít se svými mnohými novými povinnostmi. Ale mohl bys poslat aspoň jediný pluk s nějakým zkušeným vojákem v čele, který by mohl Jindřichovi radit? Jestliže Breda padne, bude tím otevřená cesta na Amsterdam a Utrecht, je se nutno obávat, že Svobodné Nizozemí už déle nebude moci Španělům vzdorovat. A i Anglii by poškodilo, kdyby Španělé zcela ovládli tuto stranu Kanálu. Sdílená tíseň by nás měla dovést ke společné mu jednání.

předchozí část:          andresius.pise.cz/500-dopis-327-328.html

následující část:        andresius.pise.cz/502-cisarske-lodstva-selska-vzpoura-dopis-333-334.html