Andresius | In omnibus requiem quaesivi (Nanebevzetí, Q60)

In omnibus requiem quaesivi (Q60)

Toto slovo je zapsáno v Knize Moudrosti. A my ho tu vyložíme [v tom smyslu], že věčná moudrost líbá duši a říká: "Všude jsem hledala spočinutí” a dále duši říká: "Jenž mě stvořil, spočinul v mém stánku.” A ještě třetí praví věčná moudrost: "Mé spočinutí je na posvěceném místě."

Kdybyste mne požádali, abych vám konečně řekl, co vlastně zamýšlel Stvořitel, když stvořil veškeré tvorstvo, řekl bych: spočinutí. A kdybyste se mě zeptali podruhé, co hledá svatá Trojice na všem svém díle, řekl bych: spočinutí. A kdybyste se mě potřetí otázali, co hledá duše ve všem svém nepokoji, řekl bych: spočinutí. A kdybyste se mě zeptali počtvrté, po čem přirozeně touží veškeré tvorstvo a za čím se pídí, řekl bych: po spočinutí.

Za prvé si musíme všimnout a ukázat, jak boží tvář zbavuje smyslů a přivádí k šílenství veškerou touhu duše po ní, aby ji k sobě přitáhla. Bůh má totiž takovou oblibu a zalíbení v božské přirozenosti, což je klid a spočinutí, že je vyvrhl ze sebe ven, aby jím potěšil a roznítil přirozenou žádost všeho stvořeného. Bůh tedy nehledá spočinutí jen sám pro sebe, vždyť je vyvrhl ven a dal mu tvar podle veškerého tvorstva, ale [s tím záměrem], aby jeho prostřednictvím veškeré stvoření opět přitáhl do jeho prvopočátku, jímž je spočinutí a klid. [Je] také [pravda, že] Bůh miluje ve všem tvorstvu sebe sama. Když svou vlastní lásku vyhledává ve všem stvořeném, i v tom hledá své vlastní spočinutí.

Za druhé Svatá Trojice hledá spočinutí. Otec hledá spočinutí ve svém Synu, [a to tak], že veškeré tvorstvo v něm rozvrhl a utvořil; a oba hledají spočinutí ve Svatém Duchu, jenž vyšel od obou jako nezměrná věčná láska.

A za třetí duše všemi svými schopnostmi a sila a ve všem svém usilování hledá spočinutí, ať to člověk ví či neví. Nikdy neotevře ani nezavře oči, aby tím nehledal spočinutí; buď [tím] chce od sebe něco odvrhnout, co ho zdržuje [od spočinutí], nebo si chce k sobě přivolat něco, na čem by spočinul. A lidské konání je všechno tohoto dvojího druhu. Již jsem vám vícekrát říkal, že by člověk nikdy nemohl nabýt lásky k nějakému tvoru, nebo získat v něm zalíbení, kdyby nenesl boží podobu. Cokoliv miluji, je to tehdy, když na tom poznávám podobu boží a Bůh není v ničem podobnější stvoření a v ničem mu blíže, nežli v klidu a spočinutí. A za třetí musíme prozkoumat, jaká má být duše, v níž spočine Bůh. Má být čistá. – A jak bude čistá? Když se bude držet duchovních věcí; tím bude povznesena, a čím bude povznesena výše, tím bude čistší ve zbožném soustředění a tím bude [také] silnější ve svých dílech.

Jeden mistr praví o hvězdách, že čím září blíže zemi, tím menší mají účinek – neboť nejsou na své správné dráze. A jakmile přijdou na svou pravou dráhu, jsou nejvýše, a už je ze země není vidět. A tak je jejich působení na zemi nejsilnější.

Svatý Anselm promlouvá k duši: "Stáhni se trošku stranou od neklidu vnějších věcí."

A druhé: "Uteč a skryj se před náporem vnitřních myšlenek, které v duši působí nepokoj."

A za třetí: Člověk popravdě nemůže Bohu nabídnout nic mu milejšího než pokoj. Na posty a modlitby i na veškeré pokání nedbá Bůh tolik a nevyžaduje je tolik jako klidné spočinutí. Bůh nevyžaduje nic, nežli aby mu člověk daroval pokojné srdce, a tak působí v duši takovým skrytým božským působením, že k tomu nic stvořeného nemůže přispět, ba ani to vidět, nemůže na to hledět ani duše našeho Pána Ježíše Krista. Věčná moudrost je tak jemně nepatrná a zářivá, že nestrpí smísení s čímkoli stvořeným. A ježto v duši působí jen Bůh, proto věčná moudrost nestrpí, aby tomu přihlíželo nějaké stvoření. Náš Pán praví: "Uvedu svoji přítelkyni do pustiny a budu promlouvat k jejímu srdci; a je to pustina [prostá] všeho stvořeného.

Za čtvrté [se][1] říká, že duše spočine v Bohu. Bůh nemůže v duši nezpůsobit božské účinky, avšak vše, co do duše vstupuje, ona chápe [jen] podle míry. A míra je taková, že něco obsáhne a jiné neobsáhne a zůstane vně. Ale s božským působením tomu tak není: to je neuchopitelné a díky božímu zjevení je [duše] obsáhne neobsáhle. Proto říká David: "Bůh, jenž trůní nad cheruby". Neříká, že Bůh sídlí nad Serafy, Cherubin označují moudrost, čili poznání; to Bůh vnáší do duše a to vede duši k Bohu. Ale do [samého] Boha ji nemůže uvést. Proto Bůh nepůsobí svým božským působením v poznání, neboť toho se duše chápe podle míry, ale spíše ji jako Bůh činí božskou. Tím přichází ke slovu nejvyšší síla a schopnost [duše], a tou je láska; a ta proniká až v Boha a uvádí duši [i] s [jejím] poznáním a se všemi jejími schopnostmi v Boha a sjednocuje ji s Bohem; a to [pak již] Bůh působí nad duševními silami, ne jako v duši, ale božsky, jako v Bohu.
Tu se duše ponoří v Boha a do božské přirozenosti a obdrží v ní božský život a podřídí se božskému řádu; aby se [ve všem] řídila podle Boha.

Na podobenství můžeme poukázat, co učitelé píší o přirozenosti: Když je dítě počato v mateřském těle, má už barvu a údy. Když je však do těla vlita duše, ztratí tvar i barvu, které mělo prve a stane se [jen jakoby] obyčejnou věcí – to [se stane] silou duše – a [až] od duše přijme nový tvar a barvu ze života duše. A tak je tomu i u duše: Když je plně sjednocena v Bohu a ponořena do božské přirozenosti, ztrácí všechny své obtíže, překážky a nemoci, i nestálost, a je zcela obnovena božským životem, a veškeré svém obcování a ctnosti uspořádává podle božského obcování a božských ctností, jak to vidíme u světla: Hořící oheň je tím černější, čím je blíže knotu; a čím se plamen povznáší výše nad knot, tím je jasnější. A čím se duše více povznese nad sebe, tím je čistší a průzračnější, a tím dokonaleji v ní může Bůh vytvářet podobu svého božského účinku. Když se nějaká hora tyčí nad zemí do výše než na dvě míle, kdybychom na ni napsali nějaká písmena, třeba práškem nebo pískem, zůstala by tam nedotčená, ani vítr ani déšť by je nezničily. A tak má být povznesen člověk vpravdě duchovní a díky božskému působení pokojný a neproměnný. A opravdu duchovní člověk se má stydět, že se tak rychle mění v soužení a ve hněvu a v rozčilení – takový člověk není opravdu duchovní.

Za čtvrté – všechno stvoření přirozeně touží po spočinutí, ať to ví či neví, přesto se to ukazuje na jejich činech. Kámen, pokud neleží na zemi, se nepřestane pohybovat, dokud nedosáhne [opět] země. A totéž dělá oheň: ten se vzpíná vzhůru. A každé stvoření hledá své přirozené místo – tím vykazují podobnost s božským spočinutím, které Bůh rozprostřel po všem stvoření.

Abychom také tak hledali připodobnění božskému spočinutí a nutně ho také nalezli v Bohu, nám pomoz Bůh. Amen