Andresius | Anno 1626, Dopis 338-339,bitva u Dessau

Anno Domini 1626

Lístek

Můj nejmilejší!
Stále jsem plna hrůzy. Jak jen můžeš žít bez Boha? Nechal ses strhnout poryvem náladovosti. To je pochopitelné. Ale nemůžeš to přece mínit vážně. Jak bys pak mohl být tak veselý? Ujisti mě, prosím, žes to tak nemyslel.

Lístek

Má nejmilejší.
K čemu je Bůh, který se ze všech stran jeví jako sám ďábel? Raději se odevzdám neochvějné lhostejnosti přírody nežli libovůli nebeského Potentáta, který své knechty obléká do talárů. Moji falčtí poddaní byli dobrými a poslušnými katolíky, pak poslušnými luterány, pak poslušnými kalvinisty, pak zase poslušnými luterány, pak opět poslušnými kalvinisty; a teď z nich budou zase poslušní katolíci a až se vrátíme měli by z nich být podle Scultetovy vůle zase poslušní kalvinisté. A kdo neposlechne, musí ze země pryč. A kdo se pokusí uniknout trýzni svědomí, pocítí mnohem skutečnější trýzeň tělesnou. A to vše k větší slávě Boží! V mém království budou všichni lidé žít v míru - a Bůh bude vypovězen ze země!

Lístek

Ale můj milovaný, ať je tedy Bohem příroda - jak mnozí věří. Jak se dá bez Boha žít a milovat, jak vysvětlit svět?

Lístek

Nejmilejší, to je hraní se slovy. O lásce se nemluví, láska se žije. A tento svět nemáme vysvětlovat, ale vytvořit. Bez tebe by pro mě svět neexistoval. Zapomeň na Boha.

338. dopis
John Donne, Londýn
Jejímu vel. královně Alžbětě v Haagu

11. dubna

Ctihodné Veličenstvo, má nejmilostivější paní. Nechť mi Vaše velkomyslnost promine, že opět před Vás předstupuji jako posel špatných zpráv. Musil bych se obávat, že ve Vašich očích získám zlovolnou auru, kdybych si zároveň nepovažoval za čest toto povolání opatrně Vám ty těžké věci sdělovat. Vždyť kolik lidí přílišné soužení zatvrdí a otupí. Vím, že Vaší citlivé duši toto není dáno. a pak stačí jen krůpěj, aby míra utrpení překypěla. Muže, jehož jste si vysoce cenila a jehož moudrá nauka Vás provázela od dětství, již více není. Před dvěma dny zcela překvapivě zemřel Francis Bacon, Lord Verulamský. Sám s tím jistě nepočítal a kdo jej v poslední době navštívil v jeho ústraní, rozhodně na něm nepozorovala jeho pětašedesát let. Naplňovala jej jako vždy neutuchající tvořivost a člověk by skoro soudil, že ta ho nakonec i přivedla ke zkáze. Asi před týdnem se rozhodl zase jednou zajet do Londýna, což dělával poslední dobou zřídka, když dostal nápad, že by se maso mohlo uchovat před tlením chladem. Neprozřetelně se rozhodl prokázat tuto svou thesi. Poručil kočímu zastavit, vyskočil z vozu, kde klidně seděl pod pokrývkami, koupil slepici, dal ji zabít a oškubat, vyňal vnitřnosti a vlastnoručně ji nacpal sněhem, kterého bylo okolo sdostatek. Pak slepici položil do kbelíku s ledem, podal kočímu na kozlík a hodlal pokračovat v cestě. Ale tolik při těchto výkonech prochladl, že se mu okamžitě udělalo zle. Dal tedy zastavit v domě svého přítele Lorda Arundela, kde se chtěl trošku zotavit. Starostlivě jej přenesli na lože, z něhož však již nevstal. Jeho tělo, oslabené předchozí vysilující náročností života, nedokázalo odolat silnému záchvatu horečky. Dostalo se mu aspoň toho zadostiučinění, že slepice na balkóně skutečně ani po osmi dnech nezasmrádla; zato se musí touto cestou všeho těla nyní odebrat jeho vlastní tělo. Sám to kvitoval s vyrovnaností a ne bez ironie. Ve svém dopise na rozloučenou nepřítomnému Lordu Arundelovi se přirovnal k Pliniovi, jehož jeho zvídavá touha prozkoumat kráter Vesuvu ho stála život. I jemu se stala osudem táž zvídavost a stačila k tomu jedna slepice. Jeho suverenita tváří v tvář smrti mi připomněla slovo v Anglii dosud nezapomenutého Giordana Bruna. Ten jednou napsal: "Protože světový duch žije ve všem, je nemožné, aby nějaká ubohá bytost propadla s konečnou platností smrti nebo zkáze. Jakkoli každý subjekt za určitých okolností může měnit svou jevovou podobu nebo se proměňovat na ten či onen způsob, vždy když se vzdává jedné existenční formy, přijímá jinou." Tak ani toto úmrtí od nás nevzdálí skutečného Francise Bacona. Jeho duch bude působit dále a jeho životní síla se bude moci jen o tom svobodněji rozvinout. Byl to muž mnohých rozporů, jenž na vlastní kůži prožil všechny životní vrcholy i pády. Člověk by málem soudil, že sám sebe považoval za experiment a pozoroval se s vědeckou zvídavostí.V jeho pozůstalosti se našel nedokončený spis s názvem Nova Atlantis. Zdá se, že Bacon v něm chtěl shromáždit veškerou svou moudrost, avšak smrt mu vyrazila pero z ruky. Dám vyhotovit opis a pošlu Vám ho, pak bude on sám mít poslední slovo.—

Říšské noviny
Bitva na Dessavském mostě, čili
Valdštejnova zkouška ohněm

V současné válce již blednou naděje, že by se dala rozhodnout jedinou bitvou, a tak by s ní byl konec. Vůbec se bitvám přičítá příliš velký význam. Jsou nutným doprovodným jevem, který se vyskytuje v každé válce, ale nemění nic na její podstatě, jež se řídí svými vlastními zákony. To jen ony občas slavně rozhlašované počty nrtvých, zraněných a zajatých odlišují bitvu od všedního válčení. Ono totiž mezi dvěma bitvami zahyne na nemoci a dezertuje mnohem více vojáků, nežli v oněch dnech, jež vyznačuje spektakulární kanonáda a řinčení zbraní. A když slyšíme, že bylo uhájeno nějaké mrtvolami poseté a zpustošené bojiště a v plen padlo tolik a tolik praporců a děl, říkáme se, zda to vůbec stálo za ten vražedný podnik?
V zemích dolního Saska již mnohaměsíční přítomnost čtyř armád - totiž dánské královské, armády hraběte Mansfelda, armády bavorského generála Tillyho a armády císařského vojevůdce Valdštejna - natropila mnohem více škod, než by mohla způsobit nějaká bitva. Sužovaní lidé mohli doufat už jen v to, že právě nějaká bitva ukončí jejich nouzi a trápení a válka se pak přesune jinam. Tak čekal skoro každý netrpělivě na to, že se hrabě Mansfeld, čerstvě zaopatřený anglickými penězi a novými posilami konečně vydá na cestu do Slezska, nebo do Čech, kde koneckonců válka začala a kde by tedy klidně mohla pokračovat. Tento záměr mu však překazil nově jmenovaný císařský vojevůdce Valdštejn. Přímo se k tomu nabízelo, aby císařští zahradili Mansfeldovi cestu tím, že obsadí a opevní most přes Labe u Dessau.
Hrabě Mansfeld se tím nedal odradit, ale hodlal tuto překážku odstranit. Srdnatě se vrhl na šance a opevnění před mostem, ale obrist Aldringen, i když v početní nevýhodě, mu pouze se třemi regimenty tvrdošíjně vzdoroval. Mansfeld nepohyboval o svém vítězství, bude-li v útocích pokračovat. Aldringen vyslal zoufalou výzvu o pomoc k Valdštejnovi. Tomu trvalo však tři týdny, než se odhodlal nasadit své vlastní naverbované a jím placené oddíly. Na Vídeňském dvoře už ho měli málem za chvastouna, kterému je třeba odebrat velení a i mezi ctižádostivými Valldštejnovými důstojníky se začal šířit nepokoj. Nakonec se však Valdštejn odhodlal k zásahu a učinil to s takovým fortelem, že to muselo umlčet veškeré pochybovače o jeho vojenských schopnostech.
Mansfeldští byli zaskočeni a utrpěli citelnou porážku. Valdštejnův triumf nemohl být dokonalejší. Ale čeho se tím docílilo? Hrabě Mansfeld se stáhl zpět do Braniborska, kde bude verbovat další vojáky a dál se bude řídit svým záměrem vytáhnout na jih a tam se spojit s knížetem Gáborem Bethlenem, v němž opět vzplály válečnické touhy.Valdštejn se mu bude muset znovu postavit do cesty anebo ho tam následovat. Skutečnou škodu měli z této bitvy především obyvatelé Zerbstu, který Valdštejnova soldateska vyplenila, protože až příliš ochotně otevřel brány Mansfeldovi. Ale kdyby se byli postavili na odpor, dostalo by se jim téhož od Mansfelda. Jediný prospěch přinesla tato bitva Valdštejnovi samotnému, jehož jméno nyní začíná obklopovat válečnická sláva. A to je také to jediné, co je důležité pro potomstvo. I Hannibal dodnes sklízí slávu za bitvu u Can, i když nedobyl Řím.

339. dopis
Johann Weinreich, Norimberk
Ludwigu Camerariovi v Haagu

22.maii

Milý Pane,
bude Vám asi ku prospěchu zvědět, že sedláci v Zemi nad Enží povstali proti Bavorům a přivodili včera u tržního městeška Peuerbachu místodržícímu Herbertsdorffovi citelnou porážku. V hospodské rvačce v Markt Lembachu v Mühlviertelu, která vznikla kvůli vypůjčenému koni, bylo zabito šest bavorských vojáků. Rozzuření sedláci vzali pak útokem faru a zabili také tři katolické kněží. Hned nato se po celém Mühlviertelu i Hausruckviertelu začalo sezvánět k útoku a všude se začali sbíhat sedláci.Dá se soudit, že se vzpoura již dlouho připravovala, protože mnoho sedláků přišlo ozbrojeno a bezpochyby všichni dobře věděli, kde si zbraně opatřit. Lembašská příhoda očividně pouze roznítila vzpouru již dříve připravovanou. Místodržící Herberstoff ji však považoval jen za místní rozmíšky, k jakým došlo předchozího roku ve Frankenburgu a kde si se sedláky tak ošklivě zahrál, a vytáhl aby s nimi naložil podobně. Když se však blížil k Peuerbachu, který už stál v plamenech, však upadl do umně nastražené léčky. Sedláci v přesile na něj zaútočili a pobili celé místodržitelovo vojsko, dohromady asi tisíc mužů. Nikoho nešetřili.K jejich vzteku jim však místodržící o vlásek unikl. Třikrát musil vyměnit koně, než se zachránil za hradbami Lince. které dal okamžitě opevňovat. Sedláci ho ovšem nepronásledovali a namísto toho zabrali Achach a Peuerbach, kde vzali útokem zámek. Tam také ukořistili tři kanóny s kulemi a pár centnýři prachu. Také odtud triumfálně odvezli popravčí káru lineckého kata s všemožnými provazy a háky V Peuerbachu ubili k smrti rychtáře Wolfa Strassera, který nastoupil úřad teprve 1. května s úkolem energicky uspíšit rekatolizaci. Ostatním farářům z okolí se nevedlo lépe. A ukázalo se také, že se sedláci neupokojí , když si jen vybijí svůj hněv, ale že chtějí Bavory z Horních Rakous nadobro vyhnat. Zvolili si dva hejtmany: jistého Stephana Fattingera za Hausruckviertelu a Traunviertelu a jeho švagra Christopha Zellera, který také vedl bitku u Peuerbachu, za Mühlviertel a Marchlandviertel. Sedlákům do rukou padl Eferding a Rohrbach, a všude, kam přišli, útočili na zámky, aby z nich získali zbraně a zásoby. Fary vypalovali a faráře vyháněli, nebo zabíjeli; to druhé bez zdráhání, především pokud v nich rozpoznali Jezuity, Bavorští vojáci si po celé zemi nejsou jisti životem a sedláci je ušetří, jen pokud vstoupí do jejich služeb. Hněv sedláků ovšem není namířen proti císaři, ale směřuje jenom proti nenáviděným Bavorů. Prý dokonce existuje plán, podle něhož hodlají sedláci zaplatit Bavorskému vévodovi císařský dluh, aby místodržící Herberstorff se svými vojáky odtáhl. Nikdo zajisté neví, odkud chtějí sedláci ty peníze vzít, ani zda vůbec vědí o kolik miliónů zlatých se jedná. Pravděpodobně chtějí předložit účet pánům stavům, kteří se k celé záležitosti stavějí prozatím netečně. a dělají jakoby nic. Proslýchá se, že sedláci mají v úmyslu shromáždit veškerou svoji brannou moc a vytáhnout s ní na Linec. Pokud by se zmocnili tohoto centra Horních Rakous a vykonali soud nad bavorským místodržícím, nikdo neví, co by z toho vše mohlo povstat.

předchozí část:                      andresius.pise.cz/...

následující část:                     andresius.pise.cz/...