Dopis 340 - 342, smrt Halberstadského biskupa

340. dopis
Tobias Adami, Altenburg
Johannu Valentinu Andreae v Calwu

28.maii

Milý starý příteli!
Jakkoli nás naše cesty rozdělily, vzpomínám rád na naše mladické sny, kterých jsme nakonec ještě tak úplně nepozbyli. A i když se tvá Societas Christiana a má Civitas solis od sebe stále vzdalují, jako plovoucí ostrovy v oceánu unášené rozdílnými proudy, jistě Tě nenechá chladným následující zpráva, jež mě úplně ohromila: Tommaso Campanella je volný! Vyšel ze žaláře po sedmadvaceti let tělesné trýzně, jež však nezlomila jeho ducha a nemusí již více neobcovat s dráby ale se svými přáteli. Co jen musí prožívat! Přitom se to vůbec neodehrálo řádným způsobem. Papež Urban požadoval Campanellovo vydání římské inkvizici. Nikdy se už nedozvíme, zda si chtěl s tímto slavným mužem, jehož hlas zazníval nezlomně a nepřeslechnutelně i ze žalářní cely, pouze pohovořit, nebo zda ho chtěl mít ještě bezpečněji pod kontrolou v Andělském hradě, nebo zda dokonce ho zamýšlel poslat na hranici (Jezuité by si jistě přáli právě toto). Král Filip nehodlal vést s papežem kompetenční spor a proto nařídil svému místodržícímu, vévodovi z Alby zprostit Campanellu obvinění z velezrady. To samozřejmě nemělo znamenat Campanellovo propuštění, ale jen umožnit jeho vydání do Říma. Podobně tomu bylo svého času s Brunem, jehož takto vydali do Říma z Benátek. Ale na rozdíl od Bruna nalezl Campanella pomocníka v nouzi, který se ho rozhodně zastal. Byl jím francouzský vyslanec hrabě Francois de Noailles. Ve své funkci vyslance u papežské kurie se doslechl o zmíněné dohodě a pomohl Campanellovi uprchnout, a ten se nyní nachází v bezpečí ve Francii. Samozřejmě , že de Noailles nejednal z vlastního popudu. Za celou onou zápletko je tušit ruka kardinála de Richelieu. Této bystré hlavě jistě neuniklo, že Campanella stále tvrdošíjně doufá v uskutečnění svého Slunečního státu a z nějakých neznámých důvodů spojuje tuto svou naději se Španělským králem. A ať již si myslí kardinál o Campanellových idejích cokoli, jsou mocnou pohnutkou pro mysli mnoha lidí, a tak mu asi přišlo vhodné, aby se příslušné ideje spojovaly nikoli s osobou španělského krále , ale krále francouzského.Podobná změna smýšlení, která se navíc jeho idejí dotýká jen okrajově, jistě nepřijde Campanellovi zatěžko, a navíc francouzská přízeň je pro něj mnohem hmatatelnější, nežli ona formální milost, kterou mu udělili Španělé. Já jsem samozřejmě velice šťastný, když vím, že je na svobodě, a věřím, že se od něj ještě mnohého naději. Taková síla ducha a vizionářská naděje upjatá k budoucnosti, spojené s tak výjimečným osudem, mohou mnohým lidem, nejen mně být nadějí a podporou nyní i v budoucnu.

Poštovské noviny

WOLFENBÜTTEL: "Zimní král" má opět o jednoho udatného bojovníka méně. 6. iunii si totiž smrt vzala "blázna z Halberstadtu".

Doktores, kteří jeho tělo otevřeli a prozkoumali jeho bránit, zjistili, že jeho vnitřnosti byly zcela zčernalé. Vévoda se před tím než zemřel, domníval, že se stal obětí čárů. Jiní pomýšlejí na otravu. Ovšem dánský král, když se o tom doslechl, usoudil jinak: vyjádřil domněnku, že sedmadvacetiletého vévodu a biskupa sklátila takto předčasně do hrobu nemírnost v pití, jídle i v děvkách. Říká se o něm, že znásilnil více jeptišek než celý regiment. Tak vše na zemi dochází své mzdy.

341. dopis
Balthasar Mayr, hlavní polní ležení evangelických křesťanů u Ebelsbergu
Hansi Aignerovi v Aigen

26.července

Milý Pepi,
u Lince se nám nedaří. Ne a ne. Welsu a Steyeru jsme se zmocnili snadno, protože s námi drželi i měšťané a stavové. Ale v Linci nám nechtěli vydat Herbertstorffa, a teď nežádáme nic jiného. Necháme volně odtáhnout i vojáky, jen když nám vydají do rukou toho krvavého psa. Ale nikdo se ho neodvažuje zmocnit. V LInci už mají jen půl libry chleba na hlavu denně. A málo munice. Ale válčit umějí lépe. A také lstivěji. Po celé dny nestříleli, šetřili prachem. Tak už jsme blizoučko u hradeb a posmíváme se strážím. Fattinger tak dokonce nerozvážně projel příkopem a mával přitom popravčí sekyrou, již si vzal z Peuerbachu. A ten kujón Herberstorff dal vypálit ze dvou mušket. Jedna koule trefila koně a bylo hned po něm, druhá trefila Fattingera do kolena a má nohu úplně vejpůl. Nic s ním už potom nebylo. Bláznivě se ještě těšil, když jste přepadli Freistadt a pořádně mu naprášili. Škoda, že vám unikl ten liška opat, ten je jeden z nejhorších. Jen poberte v klášteře, co můžete, mají dost. Fattinger se nechtěl šetřit a tak ho před dvěma týdny vzala zubatá. Do rány mu přišla horkost. Máme teď v táboře šikovného medika, který sem přivandroval od Bodamského jezera. Ale když se dá do rány horkost, nedá se nic dělat. A ke všemu to postihlo i Christopha Zellera. Ten se svými podunajskými sedláky přehradil nad Neuhausem Dunaj řetězy, aby jim v LInci nemohly přijít žádné posily po vodě, protože silnice a cesty dobře hlídáme. Tam neproklouzne ani myš. Ale na Dunaji sedláci zaspali a v noci tudy prorazilo pět šífů s prachem a kulemi a obilím. Christoph tam dorazil hned ráno a dal na čluny střílet. Opětovali střelbu a Christopha to trefilo přímo do srdce. To byla ale od Bavorů podlost, těm se nedá věřit ani zblo. Jako bychom to nebyli věděli! Fatiinger totiž předtím podepsal příměří, po dobu, co stavové jednali o vydání toho kujóna Herbertstorffa a stráže zlenivěly. Herberstorff chtěl ale jen získat čas a u Neuhausu mu to vyšlo. V Pasově prý Bavoři dali dohromady tisíc mužů. Podunajští sedláci si zvolili nového hejtmana, nějakého přišelce ze severu. Říkají mu "študent", poněvadž mluví latinsky. Ten hned sepsal dopis dánskému králi, aby nám pomohl. My máme teď za hejtmana Achaze Wiellingera z Au u Kateringu. Ten se ve válčení víc vyzná. Ale máme málo zbraní. Většina nemá než motyky a obušky s hřebíky. Halapartny, kopí a meče, které jsme sehnali po zámcích a radnicích, vůbec nestačí. Někteří mají pistole a muškety, ale těmi se člověk musí taky trefit. A kanóny jsme dokázali zapálit Linecká předměstí, ale ne prolomit hradby. Zato ten kujón Herbertstorff dal metat na most přes Urfahr smolné věnce a zapálil prostřední oblouk. Poněvadž chtějí sedláci do jednoho raději zemřít, než se se nechat dál trýznit duchovními a vojáky, nařídil Wielinger generální útok. Od časného rána až pozdě do noci, a ježto byl úplněk, tak skoro až zase do rána, jsme útočili na hradby, ale neprolomili jsme je. V příkopu muselo zůstat na tisíc mrtvých, nikdo je ani nedokázal zahrabat. Poznamenané nikdo ani nepočítá. Ten lékař od Bodamského jezera vypadá jako řezník. Ale přesto jsme nechtěli od Lince ustoupit, to je jasné. Potřebuejme ale pomoc. Hausruckviertelští musejí střežit hranice před Bavory, a ti z Traunviertelu sem táhnou dost váhavě. Ale u Kremsmünsteru a okolo Svatého Floriána se jim vedlo dobře. Bavili jsme se o tom, jestli bychom neměli podnítit i Čechy, aby taky povstali. Ale to by bylo moc proti císaři, s nímž nechceme mít žádné rozmíšky. Chceme se osvobodit od Bavorů a to se Čechů netýká. a taky na ně není spoleh. Musíme to ustát sami. Teď se bude zase vyjednávat. Ale s Herbertstorffem nejednáme vůbec a se stavy už taky ne. Má přijet komise poslaná císařem. Wiellinger si vymínil, že doposud do Horních Rakous nesmějí vtáhnout žádní císařští vojáci. S tím souhlasili. Já teď sestavuji artikuly, které chceme císaři předložit. Jestli nás zradí i on, pojdeme tu všichni.—

342. dopis
Kaspar Scoppius, Řím
Vilému Lamormainovi SJ ve Vídni

2. augusti

Veledůstojný pane, ctihodný Otče!
Ještě mě zcela naplňují ony vznešené chvíle, které jsem směl strávit při slavnostním posvěcení Svatopetrské baziliky. Stavět tuto mohutnou stavbu začali před 120 léty a nyní je konečně tento osmý div světa dokončen a byl svatým otcem vysvěcen. Jestliže se kdysi vyvyšovala Delfská věštírna, že je pupkem světa a dokládala to zvláštním mramorovým kvádříkem, musí nyní Řím bezesporu platit mnohem více, když nyní obdržel takovýto nový střed. Dóm svatého Petra a Svatopetrské náměstí jsou místa, kde se soustředí tolik moci, kolik jí nikdy nedokázali ve svých rukou soustředit ani římští císařové. Kdo by snad pochyboval o učení svaté a spasitelné Církve, jistě nabude na tomto místě nové jistoty. Já sám jsem byl unesen nadšením při pomyšlení, že naší vírou nemůže otřást žádná moc a k poražení nepřátel a kacířů jsou oprávněné všechny prostředky.Svatý otec se vyjádřil se znepokojením o tom, že by selská vzpoura v Horních Rakousích mohla vnést nesoulad mezi císaře a vévodu Maxmiliána. Proto je nutno postupovat s naprostou přísností a rozhodností, navíc utrpěly škodu i některé kláštery a došlo k pronásledování kněží. Jeho Svatost dala na srozuměnou, že tuto záležitost není radno brát na lehkou váhu a podceňovat ji mezi ostatními válčišti. Podle mého názoru bude nutno, jakmile se poměry jen trochu urovnají, rozhodně zakročit proti německé řeči, neboť se v ní šíří stále opovážlivější letáky a pamflety. V německém jazyce spatřuji největší sílu protestantství. Národ, jenž čte Bibli v němčině, zpívá v kostele německé písně a naslouchá kázáním v němčině, se musí Římu odcizit. Je nutno udržet a dále rozšiřovat latinu jakožto řeč učenců, jazyk církve a mluvu všech vzdělaných lidí. A onen neustále narůstající proud tisků a spisů v němčině je nutno jednoduše potlačit. A nikdo není povolanější k pěstování latinské kultury a jejímu vštěpování duším dítek nežli Tovaryšstvo Ježíšovo. A to tím více, že náš Svatý otec je náchylnější tasit meč, nežli se spoléhat na duchovní exercicie. Také díky tomu patrně - pokud Vám to mohu důvěrně prozradit - není příliš nakloněn slavnostní císařově korunovaci v Římě, jíž bych samozřejmě já rád se zadostiučiněním přihlížel. Ale na to je ještě čas.

předchozí část:                       andresius.pise.cz/506-anno-1626-dopis-338-339-bitva-u-dessau.html

následující část:                      andresius.pise.cz/508-konec-selskeho-povstani-b-u-lutteru-dopis-343.html