Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Sedláci všechny živí, ale všude a vždycky jsou za hlupáky. V míru je vysávají císař a Bavor, a když přijde válka, nepocítí žádný rozdíl mezi vlastním a nepřítelem, jen jsou dvojnásob odíráni o majetek a zboží - i o život. Takže znamenitě povstali -sedláci ze země nad Enží, a natřepali svými cepy Bavorům palice. Císaři pak předložili dvanáct artikulů, ve kterých nestojí nic, nežli mluva spravedlivých požadavků:
1. Musí být povolena svobodná víra ve Slovo Boží.
2. Vládnout má císař, ne Bavorský kníže.
3. Místodržící z Lince musí odejít ze země.
4. Má být ustanoven domácí zemský hejtman.
5. Do měst mají být opět dosazeni luteránští soudci a purkmistři, neboť katolickým se nedá věřit.
6. Preláty je nutno ustanovovat se souhlasem sedláků, jak je tomu zvykem v Tyrolích.
7. Bavorští vojáci mají být ze země vykázáni, poněvadž ji sedláci dokáží ubránit sami.
8. Z měst odstranit posádky; vojenskou stráž si mohou sedláci zaplatit sami.
9. Jezuitská kněžská čeleď má, až na výjimky, odejít ze země.
10. Má být vydán generální pardon pro všechny, bohaté i chudé, malé i veliké.
11. Jak již slíbil císař Matyáš, má mít každý pán právo držet si na svém zboží kazatele.
12. Všem vyhnaným má být navráceno jejich zboží a mají být restituováni do svých předešlých úřadů.
Císařovou odpovědí bylo porušení příměří, při němž do země vtrhli císařští zbrojenci z Dolních Rakous vedení obristy Hansem Christophem Löblem a Weikhardem z Auerspergu, a další z Čech vedení obristem Breunerem. Nic netušící sedláci byli zcela zaskočeni, byli vyhnáni ze Steyru a Ennsu a nakonec žalostně pobiti u Neuhofenu. Kde padli císařští na jakého sedláka, uřezali mu uši a nos. Nato, protože se sedláci stále nechtěli rozejít, sestavila císařská komise svých šest artikulů, které nebyly ničím jiným než řečí násilí:
1. Sedláci mají vyhotovit pro císaře spis, v němž se místopřísežně zaváží, že se již nezúčastní tohoto ani jakéhokoli příštího povstání a prostřednictvím delegátů před komisaři veřejně odprosí.
2. Během následujícího příměří od 10. do 18. září se mají sedláci do jeho vypršení odebrat domů a již se nesmí pod žádnou záminkou srocovat.
3. Sedláci musí vydat své zbraně.
4. Budou vydáni vůdcové vzpoury, cizinci a korespondence s nepřáteli císaře.
5. Budou odškodněni ti, kdo povstáním utrpěli škodu.
6. Sedláci se vzdají Jeho Císařskému Veličenstvu na milost a nemilost.
Co mají nyní sedláci dělat? Proti císaři bojovat nechtějí, vždyť od něho očekávají pomoc proti Bavorům. A proti Bavorům a císařským najednou nemohou obstát. Navíc jsou za dveřmi žně. Má zrno shnít v klase? Když se prezident dvorní komory prelát Anton Wolfradt z Kremmünsteru, jenž vlastní v zemi nad Enží mnohé majetky, které by nerad viděl zpustlé, zaručil, že císař vydá patent s milostí, jakmile sedláci požádají o odpuštění, hned se jich většina podvolila. Zrušili svůj tábor, odevzdali zbraně a dokonce zhotovili seznam svých vůdců. Tak došlo povstání, od něhož si mnozí tolik slibovali, žalostného konce.
Fridrich: (odkládaje stranou vzácně svázaný spis Kryštofa Kottera): Tvůj slezský prorok si to velice zjednodušuje. Vidí tisíciletou říši již blizoučko a na mne svaluje břímě jejího nastolení.
Komenský: Ty jsi král.
Fridrich: Král bez země, bez vojska, bez podddaných.
Komenský: Jsi králem neviditelné říše, protože i tisíciletá říše bude lidským očím neviditelná. Máš více poddaných, nežli tušíš a nežli kdy spatříš tělesnýma očima. Každá svobodná myšlenka bojuje za tebe.
Fridrich: Ale břemeno nadějí tíží více nežli koruna, velice mě sužuje.
Komenský: Ponesou tě naděje, jež rozmnoží ty tvé. Je nezbytné, aby člověk nezapomínal na svobodu, jež mu byla vrozena, a aby pod jařmem útlaku žil jenom z donucení a neustále usiloval se osvobodit. Proti tomu se staví veškerá vládychtivost. Ta je pramenem všeho násilí a válek, ta způsobuje lest a klam. Kdo jednou okusil rozkoše vládnutí, bude neustále používat další a další násilné prostředky, vymýšlet další záludnosti a nástrahy, aby mohl stále vládnout. Proto jsme neustále vystaveni bojům mezi králi a národy, kteří a které si chtěli se zbraní v ruce vymoci na jiných nějakou přednost, bojům, jež se nechýlí ke konci, oněm honům na lidi, kterým se říká války, a které nejsou pro lidstvo ničím než ohyzdným nekonečným a zkázonosným labyrintem. Ty bys je mohl z tohoto labyrintu vyvést.
Fridrich: Proč já? Víš, proč řečtí bohové tak strašlivě potrestali Prométhea? Protože měl soucit s lidmi. Rozhořčilo je, že Titán podlehl pohnutí, jež je bohům cizí. Bohové chtěli totiž lidi zničit, protože je považovali za nepodařený výtvor, ještě tak dobrý na hraní, poněvadž i na Olympu vládla nuda. Tuto hru jim Prométheus hrozil pokazit, když vzal lidem povědomí o budoucnosti a místo toho jim dal oheň. Ale lidem to nepomohlo. Zůstalo v nich tušení, že jsou ve skutečnosti zavrženi a ohněm se pokusili vzájemně vymýtit. Však nemálo bylo hranic navršeno k tomuto účelu a vynalézavost nyní vytváří jeden ohnivý jícen za druhým.
Komenský: Ale co tu pomůže? Jen návrat ke Kristu, opravdovému, skutečnému nefalšovanému Kristu, jenž přemohl ohnivý jícen podsvětí právě tak jako řecké Bohy. Ovšem nyní se i z Křesťanství stal labyrint. Víra byla roztříštěna do tisíců článků a článečků, a když byť jeden jediný z nich nepřijímáš, platíš hned za kacíře. V životě se potýkáme s tisíci malichernostmi sužujícími svědomí. A když jen jedinou z nich nedodržíme, přepadnou nás znepokojivé pochybnosti. Kam se poděla křesťanská naděje?Většina lidí už neví, oč a u koho mají prosit, v koho a s jakou důvěrou mohou doufat. Došlo to až k tomu, že tento se upíná slepě k jistým nadějím, a jiní si zcela zoufají; a ještě jiní se vysmívají jakémukoli uctívání Boha a zavrhují je.
Fridrich: Ovšem. A já ti musím opět poukázat na řecké bohy, kteří pro nás dnes již nic neznamenají, protože dříve nebo později ztratí svůj význam každý Bůh. Proč tak krutě potrestali Prométheova potomka, Sísyfa? Poněvadž se ukázal být prohnanější a moudřejší nežli Bohové. Předpokládali, že marnost jeho úsilí, s nímž válel své balvany na vrchol skály, nehledě na neúnavnou snahu a naději na úspěch, ho nakonec dožene k zoufalství. Ale i zde Sísyfos Bohy přelstil. Ze své otrocké roboty učinil hru, vůči trestu se postavil jako vůči výzvě a kratochvíli, jež mu ukracuje věčnost. Beznaděj proměnil v odvahu i přes marnost svého vzdoru. Tím dal lidem příklad, aby jako on dokázali odhalit, jak jsou bohové bezmocní.
Komenský Ach řečtí bohové! Ti mohli být odhaleni ve své bezmoci, ale což tím došel Sísyfos spásy? Což my všichni nevalíme své Sisyfovské břímě, protože nevěříme ve Vykupitele?
Fridrich: A na co poukazujíc tyto balvany symbolizující veškerou marnost, tyhle labyrinty - jen na cesty bez cíle. Tedy musí být sama cesty cílem.
Komenský: Ale kvůli tomu nezůstane přece člověk stát. Vše jsoucí usiluje o vyšší dokonalost a člověk ze své podstaty usiluje o zbožštění. Co to znamená být křesťanem? Křesťan je žákem a následníkem Kristovým; věří tomu, co on učil, koná to, co on poručil, a doufá v to, co on zaslíbil. Vyjádřeno možná vznešeněji: Křesťan se musí stát podobným Kristu a díky této podobnosti je schopen zbožštění.
Fridrich: Kdo se opováží něco takového vyžadovat, bude po zbytek života mezi křesťany vyhnancem. Ale já sám za sebe jdu ještě dále. Neříkal již snad Porfyrius: Jestliže se Kristus označuje za cestu spásy, za milost a pravdu a jestliže se tvrdí, že pouze v něm mají útočiště duše všech věřících, co tedy dělala všechna ona pokolení lidí před Kristem? Proč se něco tak nezbytného objevilo až v poslední době a ne před tím, nežli nesčetné zástupy lidí propadly zhoubě?" A ještě před Porfyriem se tázal Kelsos: "Proč by měl Bůh takto sestoupit k lidem? Snad aby poznal lidské poměry? Což o nich dobře neví? Ale ví, a nechává je tak A opravdu nemá možnost je božskou mocí napravit? Což mu nebylo možno je svou mocí napravit, aniž by k tomu někoho vyslal v tělesné podobě?" Oprávněně to vše již Kelsos před 1400 léty považoval na nevěrohodné a nechutné báchorky.
Komenský: A to říkáš ty, o němž platí, že mu v žilách koluje Kristova krev?
Fridrich: A v čích žilách nekoluje krev lidských synů a dcer? Chtěli, abych uvěřil - a bohužel jsem tomu až příliš ochotně naslouchal - že mám božský původ, že jsem vládce z božské milosti vyvýšeným nad ostatní. Ale je příliš laciné odvolávat se prostě na Boha a tak se cítit povznesen nad veškeré rozhodování a odpovídat tím na veškeré palčivé myšlenky, na něž není možno dát odpověď. Konejšit tím duševní rozervanost. Ale když došlo na to zachránit tento zkažený svět a mně v tu chvíli skoro vše samo spadlo do klína, milost se nedostavila. Kolikrát jsem si už já, jenž je osudu za blázna, jen od té chvíle povzdechl: "Můj Bože, proč jsi mě opustil?" Ale on mě neopustil. Nikdy tu nebyl. Nebyl ničím více než produktem mé představivosti a davového šílenství. Nikdy se nemůžeme odvolávat doopravdy na Boha, ale jen na sebe sama. To neznamená, že by byl každý bohem sám pro sebe. Každé zbožštění sebe vede k samospravedlné aroganci, jež musí vést nespravedlnosti vůči druhým.
Komenský: Ale což se nemusíme dát stopami Kristovými, chceme li dojít spásy?
Fridrich: Kdo ti řekl, že tvá představa o Kristu se shoduje s mou? Nebo zda se naše představa shoduje s tou, jakou má o Kristu Jakob Böhme? Mluvíme-li o Bohu nebo o Kristu, jsou to jen jména, která si sice každý bere do úst, ale zcela jinak je chápe. Jenom kněží se snaží vecpat nekonečnost do své připravené škatule, aby jim byla stále po ruce. Všechna tato jména musí být synonymy něčeho, co teprve my, nehotoví lidé, máme přivést k dokonalosti. Na to musí každý jednou přijít. Můj vlastní život byl opravdu prostý a bylo mi popřáno mnoho štěstí. Žilo se jakoby jen tak a vše bylo bezmála samozřejmé. Ale život není nikdy prostý. A svůj lidský život každodenně bráníme před bezvýznamností. Máš pravdu: unum necessarium! Jsem král? A co si všechno králové jen myslí, že potřebují! Těm budeš kázat nadarmo. Jsem člověk, nic více. A co potřebuje člověk především?
Komenský: Sebe sama, když už se ptáš. Musí se naučit poznávat sama sebe, využívat svou vlastní bytost a také se z ní těšit. K tom u je potřeba se ovládat; vládnout jako malý Bůh nad malým světem. Jak to vyjádřil onen mudrc: Chceš být králem? Já ti tedy dám království, Ovládej sebe sama!
Fridrich: Tak vidíš, jak jednoduché je být králem, a jak je to současně obtížné. Proto korunované hlavy ovládají raději ostatní. Ale jaks to myslel, že je člověk světem pro sebe?
Komenský: Myslel jsem to tak, že člověk má hledat své štěstí spíše sám v sobě a v tom, co je částí jeho bytosti. Tedy ve svém těle, v duši a v duchu a ne ve vnějších, podružných věcech, jako jsou jídlo a pití, oděv, obydlí, peníze, lidská přízeň a podobné životní akcesorie, které jsou při jejich nesprávném užívání životu spíše na překážku, než aby ho zjednodušovaly a působí více škody než užitku. Jen se jimi rozmnožuje životní labyrint, plodí další sisyfovské balvany, další Tantalova muka a jež otravují pravé štěstí.
Fridrich: Dobře řečeno. Ale jak k tomu člověk dospěje?
Komenský: Dobrou výchovou! Již od útlého věku je třeba dítka vyučovat v tom, co je k životu potřebí a varovat je před marností. Unum necessarium je i zde kamenným pravidlem. Je lépe oblomit rychle dětskou vůli, nežli ji později pomalu napravovat, protože se mezitím v ní upevní zloba. Hliněné a skleněné nádoby je lépe chránit před rozbitím, nežli rozbité opět slepovat. Stejně je tomu se zdravím těla a se vším.
Fridrich: A co pak?
Komenský: Mladíkovi je třeba hned ukázat smrt, aby se naučil si v životě již od počátku vést tak, jako by měl před sebou jen pár dní, jako by měl běh jeho žití vkrátku uplynout. Měl by se naučit nevkládat přílišné naděje do tohoto pomíjivého života, ale spíše se připravovat na život příští.
Fridrich: To se mi zdá být pochybné - poučovat mládež o smrti namísto o životě.
Komenský: Vůbec ne! Máme-li mladíka ochránit před tím, co jej nejvíce ohrožuje, musíme jej především uchránit nebezpečí, že by zemřel nepřipraven, ať již v mládí nebo ve stáří. Je jedno moudré slovo: Od okamžiku svého zrodu umíráme; počátkem se začíná konec. Není tudíž nemoudré smrtelné lidi časně upozornit na jejich konec, aby si včas uvědomili svoji smrtelnost a smířili se s ní. Jinak zůstanou v nevědomosti stran toho, co je jim zapotřebí, a učili by se zbytečnostem. Pohrdali by užitečnými věcmi a učili by se malichernostem. A až by jim konečně bylo zapotřebí toho nezbytného, byli by na holičkách, poněvadž se předtím stále zabývali neužitečnými věcmi.
Fridrich: Umění umírat má tedy být uměním všech umění?
Komenský: Jistě. Smrt je poslední řádkou v knize života. A teprve na konci se nám zjevuje smysl celého života. Byli bychom nebozí, kdyby naše smrt měla být jen koncem obtížné pomíjivosti. A ještě ubožejší bychom byli, kdyby časnou bídu vystřídala bída věčná.
Fridrich: V této smrtonosné a krvežíznivé době se se smrtí setkáváme dennodenně v nejrůznějších podobách. Ale jak zřídka slyšíme někoho hovořit o krásné smrti, jakou ty si přeješ.
Komenský: Tím je jen důležitější, aby byl člověk na tuto neúprosně nadcházející hodinu dobře připraven a nemusel odcházet ze světa jen tak, volky nevolky, aby ve svém nitru s radostí poslechl zákon osudu velící mu se rozloučit. Život by měl opouštět asi jako mudrc, jenž na hostině zdvořile postává v koutku. Kdo prožil špatný život, nemůže doufat v krásnou smrt. Chtít mít krásnou smrt, ale vést zlý život, je bláznivá pošetilost. Smrt je momentem, od něhož se odvíjí věčnost. A je neúplatná.
Fridrich: To je učení Českých bratří?
Komenský: Ano a ne. Hovořil jsem o labyrintu křesťanství, v němž lidé od počátku bloudí. Jan Hus snad doufal, že z něho nalezne východiště. Ale od časů Luthera a Kalvína už ho nemůžeme nalézt. Teď se řítí křesťané s tasenými meči proti sobě jeho chodbami a navzájem se zabíjejí, aniž by se poznali. Každý z nich má svůj vlastní babylón za krásný a pravdivý, za všechno a to jediné, před nímž nic jiného neobstojí. Ale za všech těchto úporných protivenství a ve vší této beznadějné marnosti všech pokusů o smír se mi zjevila naděje na to, že je možno a lépe dbát o celek nežli jen o jednu část. Soudím, že je třeba opatřit univerzální lék na veškeré nemocné tělo a nejen náplast na hlavu, na nohu, nebo na břicho. Mým úsilím je usmířit mezi sebou všechny lidi, protože všichni lidé jsou bratři.
Fridrich: A proto hledáš pomoc u mne?
Komenský: Tvé jméno znamená "mírumilovný". Tvůj původ a tvá povaha, tvá pověst a tvá vůle jsou s tvým jménem ve shodě. Kde bych tedy jinde měl nalézt podporu?
Fridrich: Stačilo by, abych se řídil tvým učením, a platil bych za zrádce evangelické věci, která ani tak nenalézá svého neochvějného zastánce. Z říší, jež si dobyl náš duch, se jen těžce sestupuje do pozemských království. K čemu by byl mír, který se dá nastolit a udržet pouze za použití moci?
Komenský: Nemyslím na moc. Příliš mnoho lidí na ni myslí. Život je pomalá pouť z minulosti skrze přítomnost do budoucnosti. Rychleji ubíhá jednotlivci, ale jednotlivé generace nenavazují na sebe, ale vracejí se opět k počátkům, musejí znovu a znovu nabývat zkušeností a poznatků, než dojdou k objevu něčeho neznámého. Kdo však cestuje do neznámé země, potřebuje zkušeného a upřímného vůdce a spolehlivého rádce, který ho bude varovat před scestím, především na křižovatkách, na nichž se octne. Já nejsem tak významný. A není potřeba nějakého nového učení, těch je spousta. Je třeba příkladu v životě a ve smýšlení a kdo by se k něčemu takovému hodil více nežli svržený král, k němuž se upírají tak mnohé oči?
Fridrich: Čekáte ode mne příliš. Může to vést k tomu, že nedokáži vůbec nic. Za prvé musím hájit právo. Právo svého rodu, svého národa, své země. Obhájit je vůči císaři, jenž se dopouští bezpráví. A také vůči sobě, vůči lidem, kteří nejsou mé víry, vůči Svaté Římské říši Německého národa. A o to všem vzplál nyní mocenský boj, který je nad mé síly zvládnout. Jiní ho vedou za mne, ať chci či nechci. Takže musím chtít. Ale což snad mohu? Má vůle se nehroutí pod náporem marnosti - ta se týká jen mne. Ale ta nevýslovná bída, jež stíhá jiné, ono nekončící utrpení nevinných, to ochromuje mou ruku. Když už jsem vydáván za původce vší této hrůzy, nechci být tím, kdo ji chladnokrevně prodlužuje a pošetile stupňuje. Stejně jako ty si přeji na zemi smír, lidskost a humanitu. Jakkoli ne za cenu bezpodmínečného podrobení.
Komenský: Ano, to je jedno - labyrint světa, ten neodstraníme. Ale musí se rozšířit společenství osvícených, kteří jsou schopni nalézt cestu a ukázat ji druhým. Takové společenství existovalo vždy, aniž by jeden o druhém třeba jen věděli. Zmínil jsi Kelsa a Porfyria ...
Fridrich: ... a mohl bych přidat císaře Juliána a Marka Aurelia...
Komenský: ... a mnoho , mnoho dalších, i v naší době...
Fridrich: ...především Giordana Bruna, Keplera, Galileiho...
Komenský: Tak vidíš! Toto společenství žije a přemýšlí a mocně postupuje...
Fridrich: ... a je určeno vydat ve svém čase mučedníky...
Komenský: A i kdyby. Každé náboženství potřebuje mučedníky. Proč ne i vyznání lidskosti, jež stojí nade vším náboženstvím?
Fridrich: Naši mučedníci mohou mít jiná jména nežli ti, které uctívají zástupy. Ale teprve když mučedníka uctívají celé zástupy, může proměnit jejich smýšlení. Kdo se modlí k Giordanu Brunovi?
Komenský: To by snad ani nechtěl. Ale máš pravdu. Aby se přesvědčil zástup, musí se král stát mučedníkem. Což i Ježíš Kristus nebyl považován za židovského krále?
(Nato propukl král ve smích, objal Komenského a propustil ho v nejvyšší přízní.)
Králi Kristiánovi na jeho taženích štěstí nepřeje. Jednou spadne do jámy a teď málem padl do rukou Tillymu. V obou případech na to doplatil kůň a král vyvázl jen o vlásek. A přitom to vypadalo tak dobře! Mansfeld se už úplně zotavil a vyrazil z čerstvými silami z Branibor směrem na jih. Po jistém váhání se za ním vydal se svou ohromnou armádou ze Slezska i Valdštejn. Tím se mezi Bavory na Rýně a císařskými rozevřela velká mezera. Tou chtěl král se svým majestátním vojskem proniknout směrem na Duryňsko a do nechráněných Bavor. Ale Tilly včas zvětřil nebezpečí. Hrozil odříznout Dánům ústup, pročež se Kristián narychlo vrátil. Ale to už mu byl Tilly se svou převahou v pěších v patách. Tři dny zadržoval Dánský zadní voj Bavory. 27. srpna seznal dánský král, že zbývajících třicet kilometrů do pevnosti Wolfenbüttel nebude moci beze škody absolvovat a sešikoval se tudíž před vesnicí Lutter k bitvě. Terén nebyl pro ně nevýhodný, avšak dánská pěchota nevydržela bavorský útok. Třikrát král znovu konsolidoval své prolomené linie, sám se udatně bil v prvních řadách, kde pod ním zastřelili koně. Jeden důstojník pomohl králi zachránit se útěkem, ale sám za to zaplatil životem. Když nakonec padlo Bavorům do rukou i dvacet děl, neměli už Dánové zač bojovat. Na šest tisíc jich bylo pobito na bitevním poli, dva tisíce se vzdaly. Král se utekl se zbytkem vojska do Stade. Tím je celé severní Německo bez možnosti obrany vydáno císaři. A teď už protestantským knížatům nepomůže ani ta jejich deklarovaná neutralita.
30.srpna
Ctěný Mistře a příteli.
Díky, že se tak bedlivě o mne zasazujete. Je příjemné slyšet, že je mi městská rada nakloněna. Ulm je pro mne poslední záchrana. Doufám, že mi nyní císař milostivě povolí vycestovat. V Linci jsme špatně pochodili. Již na počátku roku přišla komice složená z Jezuitů a zapečetila mou bibliotéku. Jak může člověk jako já existovat bez knih, jak může bez knih pracovat? Nepomohly žádné prosby, ani poukaz na to, že jsem v císařových službách musím pro něj pracovat. V LInci už císař nic neplatí, platí jen slovo bavorského kurfiřta. Až když si ode mne chtěl Pater Guldin z Vídně vypůjčit určitá díla a já jsem mu vyjevil svoji bolest, byly pečetě opět odstraněny. Ale namísto toho jsem byl podroben neustálým výslechům, jak je to s mojí vírou. Nejstaršího syna se mi podařilo propašovat ze země; studuje teď v Tübingen na základě stipendia falckrabího Augusta ze Sulzbachu, jemuž jsem hluboce zavázán. Svého nejmladšího syna jsem musel dát pokřtít katolicky, což mi přišlo velice zatěžko. K těmto útrapám svědomí se druží ještě neustálá finanční nouze. Od té doby, co na trhu veřejně spálili můj poslední kalendář, odpadly mi příjmy z něj a jen velmi skrovně si vydělávám hodinami matematiky. Císař mi dluží více jak 6000 zlatých. Marně jsem se jich ve Vídni domáhal. Odkázali mě na Norimberk. Ale když jsem tam s nadějí dorazil, právě z města vymámil Aldringen kontribuci, a byl jsem tudíž odmítnut. Lépe se mi nevedlo ani v Memmingen a Kemptenu, kam jsem šel jménem císařovým žebrat. Nakonec mě celá cesta, kterou jsem podnikl, abych se dostal ke svým penězům, přišla na 400 zlatých. A aby toho ještě nebylo dost, zažili jsme si válku zblízka. Město oblehli sedláci, jejichž rozhořčení se dá dobře pochopit, a brzy bylo těžké živit rodinu, pokud jste ji nechtěli krmit koňským masem. A můj zlý osud navíc tomu chtěl, aby náš dům přiléhal ke hradbám, pročež ho obsadili vojáci a částečně proměnili na obranné zařízení. Ve dne v noci musela být otevřena okna i dveře a vojáci stále chodili dovnitř a ven řinčeli zbraněmi a halasili, kleli a stříleli, ženu skoro k smrti vyděsili, děti křičely a já neměl vůbec žádný klid na práci. Ze svého okna jsem také přihlížel tomu, jak shořelo celé předměstí i s Plankovou tiskárnou. Všechny již vytištěné archy Rudolfinských tabulek (přičemž papír jsem na ně sám nakoupil) se staly obětí plamenů. Naštěstí jsem měl kompletní rukopis doma dobře uschován, jeho ztráta by byla nenahraditelná. Ale což i můj dům neležel v dostřelu kanónů? Snažil jsem se jej ukrýt ve sklepě a strávil jsem veškerou dobu, než nás císařští osvobodili, ve velkých obavách. Ta věc však přinesla i něco dobrého, poněvadž císař již nyní netrvá na tom, že musím dát Rudolfínské tabulky vytisknout v Linci. Již jsem požádal o to, abych směl tisk provést v Ulmu, a ten se nemůže odehrát bez mého osobního dohledu. Bude-li mi to povoleno, jak doufám, okamžitě odjedu s celou svou rodinou, jakmile bude Dunaj splavný, protože kdo ví, jakým represím budou po selském povstání všichni nekatolíci vystaveni.
Tabulae Rudolphine pro mne znamenají celý život, a to v trojím ohledu. Za prvé jsem jim věnoval dvaadvacet let života a spatřuji v nich poslední vůli mého nezapomenutelného příznivce císaře Rudolfa i mého vysoce váženého učitele Tychona Braheho, již jsem byl povinen naplnit. Za druhé bude naplnění tohoto úkolu, který mi císař Ferdinand svěřil spíše jen formálně, já však jsem se ho z celým srdcem ujal, mým životním dílem. V neposlední řadě pak mi tyto nedokončené tabulky vynesly a udržely status dvorského hodnostáře, jenž mě v Linci dokázal uchránit nejhoršího. Dlouhodobě by však bylo neúnosné žít pod vládou, které je člověk podezřelý nejen svou vírou, ale i svým věděním. Takže se již nemohu dočkat, až v Ulmských hradbách dojdu příznivého přijetí, abych tam mezi přáteli mohl naplnit své poslání.
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část: andresius.pise.cz/...