Andresius | Zasvěcení smrtí (Rozhovor W.Weiraucha s W.Voigtem)

Walther Voigt, se narodil roku 1913 v Brémách. Dětství a mládí prožil v Cuxhavenu a Wilhelmshavenu. Maturoval v roce 1932. Poté studoval evangelickou theologii v Marburgu u Bultmanna, Benze, Frigga, Heilera a Otta.. Cílem jeho studia však nebylo stát se evangelickým farářem, ale bylo mu cestou , na níž hledal lidi, kdo by mu mohli pomoci zodpovědět otázku, co je nemocí lidstva. V letech 1935/36 studoval na kněžském semináři Obce křesťanů ve Stuttgartu. Vysvěcen byl 20.11.1938 (což byla roku 1938 neděle zasvěcená památce mrtvých). Léta 1939 až 1945 prožil v armádě. Poté byl farářem Obce křesťanů ve Šlesvicku-Holštýnsku (byl prvním knězem Obce ve Flensburgu), v Meklenbursku a v Drážďanech. Zemřel 8.11.1997.
Namísto předmluvy bych zde chtěl napsat něco osobního. Nápad na rozhovor s Waltherem Voigtem jsem dostal 8.10.1997, když jsem s ním hovořil ve Flensburgu. Hodlal jsem ho uskutečnit v Drážďanech po předchozí zastávce v Praze. Vlastně jsme byli domluveni na pozdější termín, ale svou cestu jsem posunul asi o dva týdny kupředu, takže jsem mohl interview s panem Voigtem uskutečnit v Drážďanech již 20.10.. 9.11. mě zastihla zpráva o jeho náhlé smrti - odpoledne po přednášce ho přejelo na tramvajové zastávce v Drážďanech auto a ještě týž večer zemřel.
Obec Křesťanů v něm ztrácí nejen moudrého starce - Walther Voigt byl arciknězem a nosil příslušný prsten po  Josefu Adamcovi z Prahy, jenž zemřel roku 1995. Já však v něm ztrácím i otcovského přítele, s nímž jsem byl v čilém písemném styku a mnohokrát jsem s ním rozmlouval. V myšlenkách jsme s ním a zveřejňujeme zde se souhlasem jeho ženy interview, jenž může takto být jeho malou závětí.
Wolfgang Weirauch: Kdy a jak jste se ve svém životě poprvé setkal se smrtí?
Walther Voigt: Se smrtí se člověk setkává mnohem častěji, nežli se obecně soudí. Ale člověk na smrt nedbá, neboť je silně zaujat běžným životem a také proto, že si pod smrtí představuje jakýsi absolutní konec. Ale smrt se dá rozeznat mezi řádky života. V životě se může stát natolik zřetelnou, že je člověku dokonce něčím jako lehkým zasvěcením. Někteří ji nazývají tichou písní, jež zní vždy a všude, ale nikoli jako varování před hrozícím nebezpečím, leč jako vybídka ke vděčnosti za život. Snad bychom mohli nazvat smrt solí života.

Smrt před očima
Když mi bylo sedm let, udělala se mi díra v zubu. Byl to pro mne strašný zážitek, protože jsem seznal, že i naprosto živé tělo se může začít rozkládat. Tato hrůza byla pro mne vpravdě hrůzou smrtelnou. Ve věku deseti let jsem si začal všímat očí dospělých. Líbily se mi hlavně oči bývalých vojáků ze světové války. Jejich oči ke mně mluvily: Říkaly, že vědí více, že více prožili. Stejně jako já jsem jako prcek prožíval svou díru v zubu, zažívali oni v hrůzách světové války díru ve svém životě.
Později ke mně smrt promluvila z Barlachova Magdeburského památníku. Je na něm několik postav. Jedna z nich, což je voják z první světové války v přilbě s bodcem strká ruce do rukávů pláště s výrazem :"Já nechci!" Další je postava již v normální přilbě z roku 1918; to je voják, který prošel celou válkou a přes veškeré hrůzy se mu v tváři a v očích zračí "ano" Mezi oběma stojí za křížem postava s ovázanou hlavou a její oči se upírají k něčemu velikému a neviditelnému. na tomto památníku se mi zviditelnilo, co jsem již předtím odkryl v pohledu mnohých vojáků. dnes mohu říci, že to pro mne bylo čímsi jako iniciací.
W.W.: A jak jste byl se smrti konfrontován během druhé světové války?
W.Voigt: Byl jsem poslán jako voják roku 1942 do Ruska a s předtuchou na svou vlastní smrt. Viděl jsem se totiž ve zcela určité situaci – jak ke mně přilétá granát trhá mé tělo. Zakrátko nato ta situace skutečně nastala. Dostal jsme se přesně na místo, které jsem viděl a slyšel již hvízdání granátu. Dopadl mi přímo pod nohy, ale – nevybuchl. To jsem si teprve uvědomil onu předtuchu, kterou jsem měl o této události. Bylo to setkání se smrtí nablízko.
Ale také jsem prožíval smrt jiných vojáků. Tak jsem třeba dostal přiděleného jednoho mladého náhradníka, jenž si vetkl za pásek helmy chrpu. Jak jsem tu květinu spatřilo, náhle mnou projelo: "On padne. to se tak vyzdobil na smrt." – a stalo se tak. Nebo si vzpomínám na vojáka, který měl už v kapse dovolenku, ale dobrovolně se ještě zúčastnil útoku a přišel při něm o život. Tenhle člověk byl už vnitřně na cestě za svými, ale jiným způsobem, než by si byl pomyslel. Takové věci jsem zažíval často.
Jiný zážitek byl, když jsem stál společně s jedním desátníkem v zákopu. stáli jsme těsně vedle sebe, byla mezi námi mezera maximálně deset centimetrů. Najednou mezi námi prosvištěla kulka a zaryla se do zadní stěny zákopu. Protože jsem byl k němu právě otočen a mluvil jsem s ním, viděl jsem na vlastní oči, jak náboj mezi námi proletěl a zaregistroval jsem v jeho očích trhnutí. Pak se na mne podíval, jakoby s otázkou: "Také jsi ji viděl, smrt?" Tak mi byla smrt neustále nablízku.

Rozhovor se zemřelým
W.W.: Také se vám během této doby zjevovali zemřelí po jejich smrti?
W.Voigt: Tehdy za války ne, ale brzy nato. Několik let po válce – to jsem již byl farářem obce Křesťanů – mi došla zpráva, že kdosi zemřel v Rostocku. a byl ještě na patologii. Vyhledal jsem ho tam a nechal jsem si ho přivézt. Pohlédl jsem na něj velice intenzivně, připomněl jsem si setkání s ním a vnitřně jsem se jej otázal: "Co nyní potřebuješ?" A on mi odpověděl: "ukaž mi obraz, co visí nad oltářem." Vnitřně jsem mu jej vykreslil. Pak se ještě zeptal na otčenáš, který jsem mu přeříkal. V ten moment se dostavil veliký pokoj a odešel.
Jiný zážitek se týkal mého zemřelého příbuzného. Přišel jsem k vystavenému tělu a hodlal jsem u něj o půlnoci bdít. Když jsem otevřel dveře do márnice, vyšel mi můj příbuzný v ústrety; ne jako nadsmyslová bytost, ale přesto bylo setkání velmi srdečné. Řekl: "To je hezké, že jsi tu."Posadil jsem se a chtěl jsem začít číst z Janova evangelia. Ale on to odmítl a řekl mi: " Nene, nejdřív si musíme popovídat." a pak asi hodinu vyprávěl ty nejveselejší příhody svého života. byl to naprosto autentický zážitek , právě tím, jak byl neočekávaný. a pak náhle řekl: "Teď už musíš číst." Podivil jsem se, že to tak náhle požaduje, ale brzy jsem pochopil, proč. započal neuvěřitelný zápas a při čtení jsem měl pocit, že mě ta slova zevnitř roztrhají. Musil jsem slova evangelia vyslovovat s naprostou soustředěností. Ten zápas trval asi hodinu a pak ustal a za oknem počalo svítat. a když slunce začalo zahánět noční temnotu, zápas skončil.
Osobně jsem měl dojem, že tento zemřelý opustil své éterné tělo třetí dne po smrti; neměl nad ním nyní už moc a zaútočily na něj bytosti, jež se rády zdržují v lidské blízkosti, aby si část jeho těla přivlastnily. že v takových situacích pomáhá čtení Janova evangelia, jsem zakusil na vlastní kůži.
W.W.: Proč se zemřelý zjevuje hned po smrti příbuzným nebo dobrým známým?
W.Voigt: Vždycky je to velmi živé setkání. Mrtvý hledá, kde jsou dveře otevřené. Nalezne-li je, zjeví se. Otevřené dveře ale znamená, že k němu chováme lásku. A když k němu chováme lásku, přichází mrtvý, aby nás ujistil, že je tu. a když zemřelý ví, že o něm víme, dává mu to jistotu, že ho vnímají i vyšší bytosti. Tak je spojení s živými pro zemřelé pomocí

Umírání a život
W.W.: Jak se dá během života připravit na umírání?
W.Voigt: Taková otázka zaznívá málokdy, protože člověk se smrti z principu vyhýbá. Ale už to, že počítám se skutečností, že se tělo jednou stane pro další žití nepoužitelné, je příprava na smrt, neboť ji při tom člověk uznává jako skutečnost. Celý život nakonec směřuje k smrti. Vhtěchto souvislostech mi byl vždy velkou pomocí Goethe. Jednou totiž případně poznamenal, že pokud své fyzické tělo úplně spotřebuji a využiji v životě plném aktivity, je samozřejmé, že mi příroda dá něco výměnou. Díky vlastní aktivitě vím, že věci půjdou dál. Takové vědomí je také dobrou přípravou na smrt a život po ní.
Jednou jsem měl jistého učitele, který věděl, kdy zemře. Od té doby, kdy si toho byl vědom, dával po zbytek svých let bedlivý pozor na to, jak to osud zařídí, aby ho odvolal z těla. Tento člověk byl na smrt výborně připraven. V čase se sice trochu zmýlil, ale to, jak si počínal, bylo příkladné.
W.W.: Dá se na vlastní smrt připravit i doprovázením jiných na této cestě?
W.Voigt: Zcela jistě. Pokud tak činíme s náležitou pozorností a citlivostí, dají se vypěstovat určité zárodky jasnovidnosti s výhledem na smrt. Zjistil jsem během svého života, že je vždy jakési osudové řízení v tom, u čího smrtelného lože se octneme. To není pro nás jen tak někdo. Je to jakoby porod a při tom se kolem shromažďují také lidé, kteří mají s oním člověkem přicházejícím na svět cosi do činění. A takový osudový kruh se tvoří i okolo umírajícího, to jsem si mnohokrát potvrdil. Na jedné straně jím vstupují na svět děti, druhou bránou vycházejí "zesnulí", jak je nazývá náš rituál. Takové pojetí nám pomůže hledět na smrt jako na přechod.
W.W.: A proč mají lidé dnes ze smrti takový strach?
W.Voigt: Nemají o smrti žádnou představu a prožívají ji často jako tu nejtěžší podobu nemoci. A s nemocemi se bojuje. Ovšem i bojovat s nemocí je nutné a je pro smrt pomocí. Friedrich Rittelmayer se jednou vyjádřil, že na nemoci se učíme zacházet se smrtí. Na nemocech se během života musíme naučit zápasit s tělem. A tento zápas vrcholí smrtí, jenomže člověk své vzkříšené tělo, jaké má Kristus, si ještě nemůže podržet.
W.W.: Ale neumírají jen staří, ale také mladí. Smrt nás může zastihnout v kterémkoli okamžiku života. Jak si máme uspořádat život, jestliže chceme žít vědomě s tím, že nás může smrt zastihnout každým okamžikem?
W.Voigt: Rozhodně by člověk neměl na tuto skutečnost stále myslet a nechat se jí ochromit. Měl by se naopak co nejvíce věnovat životu a jeho požadavkům a nezanedbávat své povinnosti, žít tedy naplno sociálním životem.
Nadto si můžeme všímat určitých maličkostí, které se ukazují na okraji života. Jejich příklady uvádí Johannes Schöne v časopise Die Christengemeinschaft (10/97). Tam píše ve svém článku nazvaném "Anvetraut" (čes. překlad nejspíše "Důvěrné" - pozn. překl.) o všech těch věcech, co je lidem od dětství tak naprosto důvěrně známo, že si je sotvakdy uvědomují. Před námi toho leží spousta, ale svou nepozorností své vjemy dusíme, barvy nám blednou a vysychá nám zdroj, z něhož se můžeme lidsky radovat ze své existence, a to vše jen proto, že vše kolem nás plyne normálně. Johannes Schöne píše o spoustě takových známých věcí, které jen čekají na to, až jim věnujeme svou pozornost, aby k nám promluvily a obohatily náš život. Když budeme tohle vnímat, může být každý den naším posledním a zároveň plně naplněný. Pak i po náhlé smrti můžeme vykročit na posmrtnou cestu s dostatečným "proviantem".

Praktická dobročinnost
Může ale také být potřeba takové nálady, jakou mi popsal jeden člověk, jenž přežil koncentrační tábor Buchenwald. Byl ateista, marxista, materialista. V rozhovoru, jež jsem jednou, před mnoha lety s tímto yvsokým funkcionářem NDR vedl, mi v příhodný okamžik řekl: "Že jsem přežil Buchenwald, bylo tím, že jsem se tázal, jak mám žít, abych si v poslední hodince nemusel sám před sebou odplivnout. A tam každá hodina mohla být ta poslední. Tak jsem si řekl: 'Nesmíš myslet na sebe. Hleď si svých kamarádů a toho, jak bys jim pomohl.'" To byl výraz pravé proletářské vůle. Praktická dobročinnost!
Nakonec rozhovor skončil tak, že jsem si mu troufl říci: "Vidíte, tehdy jste jste se zcela umenšil. A to je síla, jakou shledáváme na zemi jen ulidí. Žádná hmota se nedokáže umenšit. Každá materie vždy vyplní své místo. A tak se materiální věci navzájem rozemílají na prach. Sílu sebepřemožení však my křesťané nazýváme tím, co je v člověku věčné." Na to mi one člověk podal obě ruce a řekl: "My si, pane faráři, rozumíme."

Smrt mladého člověka
Při tom mě napadá jedna příhoda, kterou jsem slyšel vyprávět. Jedna maminka trávila prázdniny s malým synkem na jednom ostrově v Severním moři. Hrál si tam s mořským pískem a na oběd chodil domů k mamince. Jednoho dne nepřišel včas a maminka se ho, když přišel, ptala, co tak dlouho dělal. "Hrál jsem si”, odpověděl klouček. - "A s kýmpak?” - "S Renátou.” A maminka se ho zeptala, jak ta Renáta vypadá a chlapeček ji poměrně přesně popsal. Ovšem dívka, kterou popsal byla jeho sestřička, jež zemřela před jeho narozením. Podle tohoto zážitku můžeme usoudit že dítě, jež zemře jako malé, neopouští hned pozemskou sféru, ale přebývá ještě po nějaký čas se svou rodinou a sourozenci.
Já jsem ve svém dětství v pionýru prožil cosi jiného. Ve skupině jsme měli jednoho bystrého kluka, který měl mezi kamarády určité vůdčí postavení. A ten jednou, když pršelo, zinscenoval ve sklepě jednoho domu hru: Zeptal se svých kamarádů: "Víte, jak se věší lidi?” A připevnil na strop smyčku, postavil se na stoličku a vložil si smyčku na krk. Z nějakého důvodu se ale náhle stolička zvrtla, takže se skutečně oběsil. Rázem uchvátila tohoto mladého člověka smrt, přičemž si tento osud částečně sám přivodil. Pro něj nastala smrt rázem, ovšem my, co jsme tomu museli přihlížet, jsme zakusili na vlastní kůži blízkost smrti. V tom temném sklepě to bylo přízračné. Na jeho pohřbu jsem měl svou první pohřební řeč.
Také si vzpomínám na jiný zážitek: Byla jedna velmi nadaná mladá klavíristka, připravovala se na konfirmaci. A těsně po konfirmaci onemocněla tuberkulózou. Nemoc se nedala vyléčit a dívka brzy na to zemřela. U ní jsem měl dojem, že přebývá po smrti určitou dobu u svých dvou bratříčků, kteří poté namísto ní prožívali svůj múzický rozvoj. Je to jen moje domněnka, ale toto osudové spojení se mi dosti zřetelně ukázalo.
Na základě těchto konkrétních příkladů se může každý porozhlédnout po svém okolí a jistě shledá podobné případy, na nichž je možno pozorovat, jak úzce je smrt vpletena v tok života a že kohokoli může smrt zastihnout v jakýkoli okamžik.

Resumé života
W.W.: Pozorujete u starších lidí větší bdělost, když už jejich pozornost neodvádějí nesčetné životní požadavky a mohou se omezit na užší oblast životní zkušenosti?
W.Voigt: Určitě je tomu tak. Neboť toto probuzení je jiné nežli, když člověk za svého života bděle používá síly svého myšlení. Bdělost stáří je spíše bdělostí srdce. Vidíme to na prarodičích, když jsou pohromadě s vnoučaty. Vnoučata se cítí u prarodičů výborně, takže můžeme mít při tom pocit, že u starých lidí převládá rozvážnost vyplývající ze souhrnu celého dlouhého života a z bohatých zkušeností. A tato moc stáří se dětí dotýká a obklopuje je a ony ji vnímají jako dobrodiní.
Také dokáží staří lidé mnohem jasněji a bděleji pohlédnout na vše, co v jejich životě zůstává nedořešeno, hlavně na vinu. Často pak v samotě prosívají o odpuštění a při rozhovoru s nimi člověk cítí, že by to zanedbané rádi dotáhli do konce. A je jim nesmírnou útěchou, když jim vysvětlíme, že právě proto se rodíme znovu. Takové slovo o opětovném příchodu jsem jednou zaslechl vyjít s nadšením z úst umírajícího, jenž jinak na vše jen huboval: "Tak tedy nashledanou, pozdravujete ty všechny milé lidi, co znám, a všechny dobré lidi, které neznám.”
Možná si vzpomenete v této souvislosti na autobiografii Charlese Darwina. Popisuje svůj život vzpomíná, jak asi do třiceti let ho uchvacovala poezie, hudba a malířství a také se jimi zabýval. Ale od té doby se věnoval pouze práci na svých výzkumech a tehdy sděluje, že se mu rozum začal měnit v cosi na způsob třídícího stroje. A když se ve čtyřiceti letech opět pokusil pokračovat ve svých starých zájmech, už to nešlo. Vypěstoval si odpor vůči Shakespearovi a jiným dramatikům, vůči hudbě a umění. Vyvozuje z toho toto poučení: Pokud by žil ještě jednou, věnoval by se od svých třiceti let každý den aspoň trošku hudbě, malířství a poezii, neboť nabyl zkušenosti, že čistá věda je vyjádřením pouze části jeho osobnosti. Další část své osobnosti nechal zakrnět. - Staří lidé často dospívají k takovým ohromujícím poznatkům.
W.W.: Také máte tu zkušenost, že právě velmi staří lidé, kteří mají krátce před smrtí, o ní už nemluví, i když jsou třeba antroposofy?
W.Voigt: Ano, s tím jsem se už setkal. Souvisí to s tím, že smrt už pro ně není jen myšlenkou, ale prožitkem. Obchází okolo nich a je pro ně už jaksi přítomná. Blíží se k nim nový svět. Začínají hovořit se svými předchůdci. V takovém obcování se smrtí zjišťují, že vyslovují jména lidí, kteří právě zemřeli. Ale bohužel tomu bývá tak, že živí odvádějí umírající od právě zemřelých. Proto také umírající mlčí. Je to vlastně proces konečného vyzrávání života.

Okamžik smrti
W.W.: Tedy by se člověk měl již za svého života snažit vyjasnit veškeré otevřené otázky, problémy i konflikty ve vztazích k lidem, aby umíral pokud možno bez nevyřešených problémů?
W.Voigt: To je samozřejmě veliká otázka. V knihách Klause Raschena "Der Mensch im Alter” (Stuttgart 1989) a Volkera Fintelmanna "Altersprechstunde” (Stuttgart 1991) se to velice dobře popisuje a najdeme tam i spoustu návodů, jak se chovat. Samozřejmě bychom se měli snažit, vyjasnit otevřené otázky a nevyřešené problémy ještě za života, abychom snáze překonali práh smrti. Také bychom měli sepsat závěť. Hlavním účelem při tom je uvolnit se, takže s jednou sepsanou závětí už není třeba se obírat. Důležité je také nespojovat s dědictvím žádné podmínky. Svým dědicům nemáme po smrti vnucovat svou vůli. Buď uspořádáme vše ještě za života a svůj majetek třeba rozdáme, nebo ho přenecháme dědicům, aby s ním naložili podle uvážení.
W.W.: Ale jak nakládat s nevyřešenými konflikty?
W.Voigt: Vyjasňování mezilidských problémů je třeba cvičit ještě za života. V horském kázání je ponaučení: "Přinášíš-li svůj obětní dar a víš-li o bezpráví, jež jsi komukoli způsobil, polož svůj dar před oltář a běž nejprve se smířit se svým spolubližním a pak teprve přines svůj dar.” (Mt 5,23n.) To potřebujeme cvičit večer před usnutím. Nikdy bychom se neměli nořit do spánku s hněvem nebo se záští. Takový postoj samozřejmě platí především pro poslední okamžiky života a je velice důležité, aby člověk před smrtí vy jasnil co nejvíce tíživých problémů a konfliktů.
W.W.: Kdysi jste mi vyprávěl, že jste dokázal poznat, zda člověk během následujících tří dní umře. Co se v té době mění?
W.Voigt: Pohled. Také u umírajících ustupují určité potíže. Když je nám dopřáno vidět blížící se smrt, jsme povoláni ku pomoci a měli bychom jí vyjít vstříc s otevřeným účastenstvím.

Svátosti umírajících
W.W.: Svátost umírajících v Obci Křesťanů má, když počítáme všechno, celkem šest částí. Její tři části se odehrávají před smrtí, tři po ní. Jaký význam mají pro umírajícího poslední zpověď a poslední přijímání?
W.Voigt: Jestliže dokáže člověk přivítat vlastní smrt, je už toto pro umírajícího jakýmsi přijímáním, a táže-li se člověk po Kristu, je už tato otázka zpovědním rozhovorem. Když člověk prosí Krista, aby při něm stál ve smrti, vyslovuje tím svou nejhlubší zpověď, jakou snad vůbec je člověk schopen vyjádřit. A přijímáním přijímá vykoupení. Zpověď i přijímání se proto mohou u umírajícího omezit na minimum. Dokonce jde i aplikovat substanci zpovědi a přijímání na umírajícího, který už nemluví, nebo dokonce leží v komatu. Víme přesto, že on je přijímá a vnímá jejich sílu.
W.W.: Působí toto poslední přijímání i po smrti?
W.Voigt.: Přijímání je vždy spojením se Zemí, po níž chodil Kristus. Význam tohoto poslední přijímání tkví v tom, že si ještě naposledy uvědomujeme dějiště života Kristova. A protože Kristus je jedinou duchovou bytostí, jež kdy jako člověk sestoupila z duchovního světa a žila na Zemi, uvědomuje si tak umírající lépe a s větší důrazností svůj přechod ze Země do duchového světa. A po smrti působí tak, že díky němu, díky tomuto poslednímu přijímání, může pohlížet na Zemi jako na dějiště golgotského příběhu. To je mu po smrti velkou útěchou, že může na Zemi nahlížet jako na to nejvýznamnější existenciální jeviště v celém vesmíru. Země se mu zjevuje jako střed nového vesmíru.
W.W.: Jaký význam má poslední pomazání olejem?
W.Voigt.: Poslední pomazání sestává ze dvou částí. Nejprve se čte velekněžská modlitba z Janova evangelia (17,1-9). Jestliže se někdo již hluboce vnitřně seznámil s těmito slovy, jež čteme v překladu Rudolfa Steinera, zjišťuje, že směřují přesně tam, kam dle Prologu Kristus chce lidi vést. Stojí tam: "Boha ještě nikdo očima neviděl; Jednorozený Syn, jenž byl v nitru Otce světa, se nám stal vůdcem na cestě zření.”(J 1,18) Kdo těmto slovům naslouchá, cítí se jakoby zahrnut do rozhovoru, který mezi sebou vedou Bůh, Otec i jeho Syn Kristus. A otevírá se mu cosi jako zlatá cesta k tomuto duchovnímu cíli.
A pak následuje druhá část. Tou je trojí požehnání, při nichž se vždy kreslí na čelo umírajícího kříž. A tato znamení kříže se dělají posvěceným olivovým olejem. Když nějaká rostlina vydává olej, můžeme na to pohlížet, jako na překonání vlastních možností, jako na něco, co se děje nad rámec nezbytného pro řádný růst rostliny. Jakoby taková rostlina usilovala skrze svůj olej vystoupit z koloběhu svého pozemského projevu: ve svém oleji se éterizuje. A ten už v sobě skrývá další tendenci, totiž stát se opět světlem. A tyto síly, jež vybočují z rámce pozemské nezbytnosti, mají léčivý účinek.
První požehnání tedy vychází od "léčivého oleje", jenž má tendenci vymanit se a vystoupit ze svazku s pozemskostí. A tomuto vyvazujícímu charakteru oleje svěřujeme nyní duši. Nakreslí se jím kříž na čelo nad pravé oko.
V druhém požehnání prohlašujeme, že toto působení v sobě nese požehnání Kristovo. Obracíme se v něm k netělesnému životu a činíme druhý kříž na čelo nad levým okem.
Třetí požehnání zvěstuje, že nositelem těchto požehnání byl sám Kristus. Jeho mocný duševní život trvá dále. Kreslíme třetí kříž doprostřed čela mezi oči.
Je docela dobře představitelné, že umírající, třeba už hodně vzdálený od svého těla, skutečně zakouší toto světlo, jež se postupně šíří ze síly oleje. Uvedu k tomu ještě jeden příklad.
Přítel farář mi vyprávěl o člověku, jenž ležel v komatu. Když přistoupil k jeho lůžku, zjistil, že již nedýchá, a myslil si tudíž, že již je mrtev. Najednou však přišel nádech. A po něm opět nastalo ticho. A po jisté době opět nádech a zase nastoupila delší pauza.
Otázka, kdy vlastně se má provést poslední pomazání zůstává stále otevřená. Dokud člověk dýchá to ještě jde.. - Farář provedl u tohoto člověku poslední pomazání. Během něho dech umírajícího opět zesílil a na konci obřadu pomazání se mu zachvěla víčka a on otevřel oči. Umírající byl zpět a vyprávěl, že se octl na cestě temným tunelem, jímž klouzal v temné a odumřelé krajině. Jen zcela v dáli vnímal malé světélko. Cítil se k němu volán. A jak usiloval dostat se k němu blíže, i ono se přiblížilo. Najednou se mu v tom světle ozvala hudba, jež hýbe světem a on pochopil podstatu hudby sfér. Hned poté zaregistroval též zpěv a okamžitě věděl, že to jsou andělské řády. Také si všiml, že se zpěv skládá ze slov a když se snažil ta slova rozluštit, vědomě se vrátil do těla.Na tom vidíme, že umírající může být už mimo doslech a přesto se vrátí. Ovšem sluch bývá nejčastěji orgán, pomocí něhož vnímá smyslové okolí naposledy. Tomuto člověku poslední pomazání pomohlo se na chvíli vrátit. Žil pak ještě šest týdnů.
W.W.: A jak jako farář určíte nejvhodnější okamžik pro poslední pomazání?
W.Voigt: Je-li člověk již tak daleko, že o poslední pomazání žádá, udělí se mu. A že v tomto případě přichází poslední pomazání většinou ve správnou chvíli, vidíme z toho, že k odpoutání těla pak dochází většinou během tří dnů. Přesto se nedá okamžik pro poslední pomazání přesně určit. Je ho nutno vyčíst ze situace. Nesmíme si ale myslet, že člověk musí bezprostředně po posledním pomazání umřít - může se stát, že právě tehdy ožije novou silou. Pak spolu s ním zažíváme zkušenost smrti - jakoby obehrajeme smrt o jeden z jejích půvabů.
W.W.: Dá se ze způsobu, jak člověk umírá, vyvodit něco o jeho uplynulém životě?
W.Voigt: Souvislosti uvidíme, když se podíváme na celý život člověka Tu a tam se ve způsobu umírání projeví něco z výrazných charakteristik. Neohlížím se ale tímto způsobem, ale patřím v budoucnost, neboť smrt je brána, kterou umírající prochází do něčeho nového.

Bezprostředně po smrti
W.W.: Nač je třeba myslet, když nám doma zemře příbuzný nebo dobrý známý, takž v prvních hodinách po smrti leží na nás tíha odpovědnosti?
W.Voigt: Samozřejmě nejprve zavoláme lékaře, aby vystavil úmrtní list. Jednotlivosti můžeme vykonat sami: uložení, umytí mrtvého, oblečení do rubáše. Nejlépe je pozatlačení očí přikrýt zemřelého prostým plátnem a podvázat mu bradu, čímž se zabrání tomu, aby mu spadla s nastupující ztuhlostí zůstala otevřená.
Můžeme se také ale, jakmile máme v ruce úmrtní list obrátit na pohřební ústav, který tyto práce promptně vykonáza nás. Musíme také stanovit způsob pohřbu - zdali do země nebo žehem. Pro rituál Obce křesťanů je důležité, abychom i případě pohřbu žehem požadovali rozloučení u rakve, neboť jinak bude mrtvý zpopelněn již před ním. Mrtvý musí být v rakvi. Dnes je totiž poměrně běžné konat místo rozloučení u rakve, rozloučení s urnou.
W.W.: Jaký má význam bdění u zesnulého a jak je prakticky provádět?
W.Voigt: Nejlépe je zapálit svíci před obrazem Krista a říci modlitbu. K tomu se nejlépe hodí vzít Janovo evangelium a číst ho jakoby v modlitbě, čili s vnitřní odevzdaností a s porozuměním. Měli bychom se pohřížit do obrazů, které čteme a žít jakoby v nich. Není žádné pravidlo pro to, jak dlouho a jak často to máme dělat.
W.W.: A evangelium čteme nahlas nebo potichu?
V.Voigt: Polohlasem. Mělo by být dobře slyšet, ale ne tak hlasitě, jako když běžně mluvíme. Sílu hlasu bychom měli ztlumit asi tak, jako když promlouváme k snícímu nebo nemocnému.
W.W.: Má toto bdění být záležitostí příbuzných, nebo se ho mohou účastnit i jiní lidé?
V.Voigt: Toho se mohou účastnit všichni přátele, kdo jsou k tomu ochotni.
W.W.:A co takové bdění působí?
W..Voigt: Během prvních tří dnů prožívá zemřelý panorama svého života. Když mu při tom předčítáme Janovo evangelium, dává to éternému tělu větší soudržnost. Prospíváme tím éternému tělu. Odehrává se proces, při němž mrtvému zvnějšku pomáháme.
W.W: A jak se během oněch prvních tří dní proměňuje mrtvé tělo?
W.Voigt: To bývá různé. Závisí to hodtně na charakteru nemoci. JIž během prvích hodin po smrti se mohou projevit první příznaky rozkladu, takže je nutno rakev zavřít. Ale také se může stát, že veškeré takové známky chybějí a my můžeme pozorovat především změny na obličeji mrtvého. Zrcadlí zhusta to, co duše právě prožívá v duchovním světě. MOhou nabýt velmi vznešených rysů; úplně prostí lidé se tak najednou zjeví jakoby obklopeni velikou důstojností, nebo nabudou rysů člověka, který vedl celý život intenzivní duchovní život.Takové zušlechtění tváře opakovaně zažíváme.
W.W.: Jaký smysl má rozžehnání?
W.Voigt: Je to součást pohřbu, jeho první část. Další je samotný pohřeb a třetí je zádušní obřad. Rozžehnáním vyprovázíme člověka na cestu z kruhu blízkých a příbuzných do oněch závratných posmrtných souvislostí. Duše putuje do klidu duševní podstaty, praví náš rituál. Na začátku se zemřelý nazývá pouze "zesnulým", později se uvede jeho jméno. A tento proces pojmenovávání na konci rituálu umožňuje zemřelému nabýt určitou samostatnost.
W.W.: A co pro mrtvého zanmená pohřební rituál?
W.Voigt: Při pohřřbech, které jsem vedl jsem sám ještě nevnímal nic. Vzpomínám si ale na případ, kdy si jedna paní přála být pohřbena jistým starým farářem. Asistoval jsem u toho pohřbu a tehdy jsem zažil, jak z očí onoho celebrujícího faráře vyhlédla na shromážděné ona žena a potěšila se ze všech shromážděných přítomných.
Že pohřeb může mít vliv na éterické tělo, jsem zažil u jednoho válečného pohřbu v Řecku, který jsem vykonal v zastoupení divizního duchovního. Mezi padlými byl i poručík a tomu náležela v rámci pocty řeč duchovního a tři čestné salvy u hrobu. Ve vnitřním rozpoležení u tohoto pohřbu však se mi neustále zjevovala ona cizota: že těla lidí vůbec nepocházejících z této řecké země v ní mají být pohřbena. K přítomným důstojníkům a mužstvu jsem proto promluvil o vzdáleném domově. Ale pak přišlo překvapení: V oslnivě zářivém slunci jsme se vydali ke hrobu, vyhloubenému pod sosnami a piniemi, o dněhož byl široký výhled na nepříliš vzdálené moře.
Když byl mrtvý spuštěn do hrobu, předstoupil jsem a najednou se nebe zatáhlo. Nastala průtrž mračen spojená s mohutným větrem. Za pár sekund promočila voda uniformy na tělo a stékala po zádech nám. Vítr mi rval slova od úst. Důstojnící stojící přede mnou nic neslyšeli, jen pozorovali mé rty, jak mluvím. Moje řeč u hrobu trvala mezi 12 a 14 minutami. Zakončil jsem ji otčenášem. V ten moment náhle přestalo pršet. Opět vyšlo slunce odrážející se v nesčetných kapkách na listech stromů. Živly postě dostaly příležitost říci své slovo, snad proto, že byly k tomu v nitru vyzvány.
Při pohřbech v Obci křesťanů se čtou slova, jež praví Kristus u hrobu Lazarovi: "Kdo mě vyciťuje v sobě, žije, i když umře." Tato slova duši i všem přítomným připomínají, že nyní podává zemřelému ruku Kristus a vyvádí jej ze stínu smrti. Při rozžehnání je přítomen prvek vyprovázení a vyvázání z osobních vztahů, při pohřbu nám září vztah ke Kristu, který sám prošel smrtí a tak může zemřelému předat zasvěcení do smrti.
W.W: A jaký význam má pro zemřelé zádušní obřad?
W.Voigt: Skrze něj dospívá zemřelý k Otci: "Přijmi ho ve své síle, Bože Otče." Pak se líčí, jak duše zemřelého onde čerpá svou bytnost ze síly Boha Otce - ve světle duchovních výšin, ve slovek časových dálav, v duševním bohatství, ve zjevení Boha, ve světech milosti. Tímto potrojným pohřebním rituálem hledíme na různé fáze cesty zemřelého k jeho novému bytí: od pozemskosti skrze Krista k Otci.

Práce pro zemřelé
W.W.: Co znamená přehnaně sobecké truchlení?
W.Voigt: Truchlit můžeme vážně a doopravdy a stále nám tečou slzy. Ale pak přiude okamžik, kdy například zemřelé dítě navštíví matku a sdělí jí, že mu ty slzy působí bolest. Zemřelého zdržuje nezvládnutý smutek na další posmrtné cestě. Nemístné truchlení je vždy sobecké a vztahuje se méně k zemřelému a více k sama sobě, Kdo se pohrouží do vlastního smutku, nemyslí již na zemřelého.
W.W.: A co působí modlitba za zemřelé?
W.Voigt: Modlíme-li se za zemřelé, měli bychom si připomenout, co doporučoval Rudolf Steiner. Když to děláme, je třeba si ujasnit, že prochází v různých fázích různými procesy. Na zemi měl své vášně a sklony a mnohé další, co nyní již nemůže uskutečňovat. Jejich odepřením prožívá palčivou trýzeň. Touha po tom, co si mohl dopřít prostřednictvím těla a nemožnost jejího uspokojení vytvářejí palčivou trýzeň. Žádosti naléhají čím dál silněji a zemřelý to prožíví jako oheň. A tyto žádosti musí po smrti spálit sama sebe.
Když pak vyšleme k zemřelému modlitbu, jež zní zhruba takto: "Jsi ve velikém žáru, ale mé myšlenky a má modlitba nechť ti onen žár zmírní.", zemřelému pomůžeme a zmírnímě žár, v němž se nalézá.
Lidé na zemi také disponují silou vůlí a díly ní podstatně mění tvář země. Dokáží svou vůli zemi vtisknout. Po smrti zmizí hmotná zemská podstata a lidé už nemají tuto možnost vnášet do ní svou vůli. Jejich vůle směřuje do prázdna a nic nezmůže. A tuto unikající vůli prožívají zemřelí jako chlad, poněvadž nenalézá žádný předmět, na němž by se mohla ohřát. Na tento pocit chladu u zemřelých se můžeme také zaměřit: "Chci ti být nápomocen svou láskou a vděčností, bay poněkud polevil tvůj chlad". Takovýmto způsobem se angažovat pro zemřelé je velmi důležité.
W.W.: Kromě modlitby se dá také zemřelým číst. Jak se to má v praxi dělat?
W.Voigt: V podstatě tak, jako by zemřelý byl ještě naživu a my mu čteme. Můžeme také zapálit svíčku a postavit si před sebe jeho obrázek, ale také můžeme úplně jednoduše říci: "Kamaráde, posaď se tady naproti!", a pak na něj normálně mluvit. To je možnost, jak si ho zcela konkrétně přivolat. Ovšemže musíme počkat, jestli to zemřelý skutečně chce. Ale ve většině případů nebudeme přítomnost zemřelého vnímat, ale přesto mu budeme číst. Nic, co tímto způsobem pro zemřelého vykonáme, se neztratí. Nejpozději v okamžiku, kdy sami zemřeme, to můžeme zemřelému doručit.
W.W.: Kdy, jak často a jak dlouho máme číst zemřelým?
W.Voigt: To vlastně nikdy nekončí. Rudolf Steiner říká, že ještě po třiceti letech se dá zemřelému číst. Všechno, co člověk koná s láskou, působí a nějak se zhodnotí.
Když chceme číst zemřelému pravidelně, dá se k tomu zvolit sobota a vhodný je čas před usnutím.
W.W.: Předpokládejme, že se zemřelý setkal na zemi s antroposofií jen letmo. Mohu mu ještě po smrti něco sdělit tím, že mu budu vyprávět nebo číst o vybraných antroposofických oblastech?
W.Voigt: Jestliže mé myšlenky nejsou pouhou suchou rakapitulací pouček a skutečně jimi žiji, působí na zemřelého jako objektiv; dokonce až tak, že mohou mít podobný účinek, ajko kdyby se byl zemřelý na zemi zaobíral antroposofií. Smýšlíme-li antroposoficky, ne ve smyslu pouhého vědění, ale ve smyslu prožívání světa, pomáhá to zemřelému po smrti spatřit určité oblasti duševního a duchovního světa. A podobně je tomu s tím, když čteme z evangelia člověku, jenž neybl na zemi křesťanem. I to je možné, pokud takové podnikání naplníme životem, svou vlastní životní substancí. A v pořádku je také každá upřímná modlitba a ani při ní nemusíme cokoli ze strany zemřelého přijmout nebo pocítit.
Sebevrazi
W.W.: Co po smrti prožívá sebevrah a jak se mu dá pomoci?
W.Voigt: Po smrti sebevraha jsem se k němu nemohl vůbec přiblížit, byl jakoby pohřížen do sebe. Prožíval jsem ho jako jakousi ohnivou výheň. Sebevrah se násilím vytrhl svému osudu. Opustil svého anděla a anděl mu již nemůže pomoci. Sebevrah už není na zemi, ale také není zcela v duchovním světě. Musí se zdržovat v mezisvětě a prožívá strašné situace, v nichž se - to mám ze zkušenosti - přimyká ke svým příbuzným. V takovém případě třaba matka stále slyší? "Pojď, pojď." Bylo dobře, že mi o tom pověděla, protože jsem jí mohl ozřejmit, že sebevrahovi se pomoci tím, že bychom jej následovali ve smrti. Jeho slova neznamenají nic jiného, nežli že si sebevrah neví jiné rady, než vyhledávat blízkost své matky.
Ale dá se udělat toto: Jednoho dne se mi zjevil sebevrah a v hlubokém zármutku stanul přede mnou. Měl jsem pocit, že měvybízel, abych mu vysvětlilvelký řád světových souvislostí. POchopil jsem to vnitřně tak, že mu mám osvětlit krédo Obce křesťanů. Tak jsem mu potichoučku odrecitoval celé krédo. V tomto vyznání spočívá svět ve své absolutní velikosti, neboť jsou v něm vyjádřeny veškeré podstatné souvislosti našeho bytí. a pomohlo mu to. Byl jako osvobozen a už více nepřišel. V této souvislosti se mi ozřejmilo, co krédo skutečně znamená,

Spojení se zemřelými
W.W.: Jak je možno se zemřelých tázat a jak přichází jejich odpověď?
W.Voigt: Rudolf Steiner to považoval za možné. Můžeme zemřelým předkládat skutečné životní otázky.To si musí člověk zpřítomnit tyto otázky ve svém vědomí večer, předtím než jde spát, aby si je odnesl s sebou do spánku. A pak je třeba jen dávat pozor, co se odehraje druhý den při procitání. Protože dorazí-li otázka k zemřelým a oni nám chtějí pomoci, odpověď přijde a zazní jakoby z našeho nitra.
W.W.: A jak jsou ochotni spolupracovat mrtví na životě živých?
W.Voigt: To záleží na tom, v jaké fázi období mezi smrtí a znovuzrozením se právě zemřelý vyskytuje. Osobně jsem se vícekrát přesvědčil, že během prvního roku po smrti chtějí zemřelí být velice blízko svým blízkým - v kuchyni, na zahradě, při jakýchkoli činnostech. Prožívají spolu se svými v těle přebývajícími blízkými každý jejich pohyb. To může trvat až asi do půldruha roku po smrti, ale poté nastává období útěchy, tichých rad. Ještě později se dostavují fáze, v nichž má člověk pocit, že jsou jim zemřelí již velice vzdáleni. Potom je třeba je nechat být. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že budou tehdy stát při nás, avšak přesto se musíme snažit, abychom my stáli při nich.
W.W.: Jak na zemřelého působí, jestliže se mu již nikdo z na zemi žijících nevěnuje, jestliže všichni věří, že prostě už neexistuje?
W.Voigt: Musí se těchto lidí vzdát, ale v duchovním světě jsou vždy ještě další bytosti, s kterými navazuje kontakt.
W.V.: A není to pro zemřelého tragickým zážitkem osamělosti, když na něj na Zemi nikdo nemyslí?
W.Voigt: Jistě. Rudolf Steiner nám vypráví z vlastí zkušenosti, jak to takoví zemřelí prožívají; mohou totiž své blízké vidět jen dotehdy, dokud s nimi žijí. Vše, co podnikají jejich blízcí na zemi potom, zůstává jim skryto. Proto se zemřelí cítí svými blízkými opuštěni.
W.W.: Pozorujete nějaké známky toho, že se spojení mezi živými a mrtvými v poslední době uvolňuje, nebo spíše naopak?
W.Voigt: Rozhodně je cosi jinak. Na jedné straně je spojené mezi živými a zemřelými pevnější, protože se ztenčily stěny oddělující nás od duchovního světa. O tom svědčí například nejrůznější zážitky blízké smrti, o kterých se v poslední době doslýcháme. Na druhé straně upadáme stále více do materialismu. A duše, jež za svého životy žily výlučně podněty materiálního světa, nedokáží žít po smrti plně v duchovním světě. Pokoušejí se proniknout zpět do pozemského života a pronikají se svými sklony do lidí, kteří jim nabídnou útulek.
W.W.: Zemře-li jeden z rodičů malých dětí, bude se i nadále z duchovního světa starat o své děti?
W.Voigt: Ano, ale často se to nesprávně chápe. Smrt jednoho z rodičů vnímají děti především jako těžkou ztrátu. Ty děti, které něčím takovým prošly, mají potom už napořád v životě pocit osamělosti. Alespoň já jsem vždycky viděl, že se v takových případech subjektivní bolest do dětí nějak zažere a proto by se měl objevit někdo, kdy by s těmito dětmi sdílel myšlenky na zemřelé. Pokud se zemřelí nemohou zdržovat v blízkosti svých dětí, je úkolem pozůstalých , aby se o dítě postarali.
Samozřejmě, že i po smrti se lidé starají o své děti. Dočteme se to třeba v Tolstého povídce "Z čeho lidé žijí". Je to příběh anděla, jenž má odvést do duchovního světa matku dvou novorozeňátek, ale nedokáže to, poněvadž má s dětmi soucit. Nechá matku žít a je za to odsouzen, žít na zemi jako člověk tak dlouho, až pozná hlubokou smysle těchto souvislostí. Uprostřed zimy se ho ujme jeden švec a vezme k sobě do učení. Když se stane tovaryšem, tu k němu přijde matka s dvěma dětmi koupit si boty. Jsou to ona dvojčata a žena, jež se jich po smrti jejich tělesné matky ujala. Anděl poznává ohromnou lásku, jakou tato nevlastní matka své děti miluje a také poznává, že jejich tělesná matka, jež je porodila, se také po smrti o své děti postarala a obstarala jim novou matku.