Andresius | Dopis405-406,memorandum a konec Fridricha Falckého

Aide memoire
o Svaté říši římské německého národa,
jež sepsal k rukám Gustava II. Adolfa, švédského krále
Fridrich V. kurfiřt Falcký a Král Český

Svatá římská říše Německého národa se nyní nalézá už nejméně po čtvrtstoletí válečném stavu, který hubí zemi, kazí lidi, ničí veškeré předpoklady života, trhá pouta zvyků a mravů. Dnes nikdo nedokáže říci, zda se tyto rány vůbec v budoucnu někdy zacelí. Německý národ bude i po případném uzavření míru trpět následky této katastrofy.Neboť každý mír, který by nebyl ničím více nežli příměřím mezi zúčastněnými stranami vyčerpanými vzájemným bojem a každé mírové urovnání, které nevytvoří na západě nový, spravedlivý řád, bude v sobě ukrývat símě nových konfliktů. A máme li tak zoufalé vyhlídky na budoucnost, naskýtá se nejprve otázka viny za válku.
Ta bývá bez okolků přisuzována mně osobně. žádný čestný člověk by ve svém svědomí neunesl tu tíží, kdyby při přísném účtování odkryl sama sebe jakožto původce takového nezměrného utrpení. Ovšem já nejsem s to ani ve svém chtění, ani ve svých snech,ani ve své vědomosti anebo činech uzřít podnět oněch hrůz, do nichž jsem byl spolu s mnoha jinými zapleten. Falcký kurfiřt se nezmocnil násilím ničí země, ani nečinil k ničemu takovému přípravy. Pouze přijal volbu českého národa. Ukažte mi jiného krále v Evropě, který by byl na svůj trůn vyvýšen svobodnou volbou.
Také se povídá, že válka začala tak, že byli v Praze vyhozeni z okna nějací páni rádcové, příčemž ovšem nedošli k žádné úhoně. Nebyl jsem to já, který se dopustil tohoto násilného činu, ani jsem ho nenařídil; oproti tomu mohu na základě přesvědčivých důkazů tvrdit, že válka začala už o deset let dříve. Za předehru této války se dobře může považovat násilné protiprávní přivtělení Donauwörthu bavorským vévodou Maxmiliánem, při němž bylo mnohem více osob vystaveno horšímu zacházení nežli pánové Martinic a Slavata. A kdo může zpochybnit to, jak bavorský vévoda a později i císař Ferdinand vší mocí válku rozdmýchávali a nikdy se doopravdy nesnažili ji omezin´t anebo ukončit. Nicméně příčina této války tkví ještě mnohem dále v minulosti a je jí otázka náboženství.
V minulém století přišla Svatá římská říše Německého národa o svoji svatost. Alespoň dva z jejích císařů si to hluboce uvědomovali: Karel V., který se na sklonku života uchýlil do ústraní v San Yuste a Rudolf II., který se na celý život uzavřel na Pražském hradě. VIděli totiž, jak se pod jejich vládou rozevírá příšerná propast mezi "Svatou římskou říší" a Německým národem". Ta první se hroutila a ten druhý si byl příliš málo vědom sám sebe. Ovšemže svatost říše nerozkotali Luther a Kalvín, byli jenom iniciátory, spouštěči v procesu vývoje, který započal mnohem dříve, a jejich přičiněním byl významně urychlen. LIdstvo postupuje nepatrnými krůčky směrem ke své duchovní zralosti a často při svém hledání a tápání v touze po poznání doznává porážky. A tak už celých sto let neustále posloucháme a čteme mnohé o reformaci a protireformaci. To jsou duchovní otázky, jejichž krvavé následky však mnozí pociťují až na své vlastní kůži.
Pojmy reformace a protireformace nejsou ve skutečnosti ničím než prázdnými floskulemi. Ani římská církev ani křesťanství samo se totiž nedají reformovat. Víra, kterou v různých formách šíří, totiž už nemluví k jádru lidské existence. Nemůže odolat duchovním poznatkům, dokáže jen ovládat mdlý rozum bezmocných "chudých v duchu"; od časů křížových válek se již zcela zvrhla. A poslední potupou, kterou jí nadali, spočívá v tom, že předstírají, že vedou válku v jejím jménu. Dogma vždycky sloužilo tomu, aby bylo možno libovolně vytýčit hranici mezi dobrým a zlým. Ve skutečnosti v této válce víra vůbec nepadá na váhu; její základní otázkou je téma moci.
To samozřejmě provází Svatou římskou říši od jejího počátku, a těžko by tomu u následnice římského impéria mohlo být jinak. Ale kdo byl jeho skutečným nástupcem: římská církev nebo německý národ? Nebylo zde od počátku spojeno něco, co spolu přirozeně nesouvisí a neslo v sobě od samého začátku počátek rozbroje mezi císařem a papežem? Caesar Augustus byl také pontifikem maximem, nejvyšším vládcem světským i duchovním. A odjakživa se papežové i císaři pokoušeli tuto obojí moc v sobě spojit. Že vůbec Svatá římská říše německého národa přetrvala a přitom ještě působila jako veliká moc tváří v tvář svým protivníkům, například Arabům a Turkům, bylo tím, že se do značné míry shodovaly duchovní představy, které měly rozliční národové a obyvatelé tohoto státu. Jakmile však víra již nesjednocuje tyto ideály a nevytváří jednotu, upínají se národy ke svým vlastním cílům a ty považují za nadřazené. COž to nebyli právě nejmenší z z těchto národů, Holanďané a švýcarské spříseženctvo, kteří začali vehementně prosazovat svoji samostatnost? Němci za nimi pokulhávají. Proto vyvstává s velikou naléhavostí otázka německého národa.
Kdo si dnes nárokuje moc nad Němci? Císař, který z nich všech chce mít katolíky a král , který je všechny chce nechat být protestanty. A poněvadž spolu bojují a tak se vzájemně oslabují, zkoušejí do osudů Německa strkat prsty i Španělsko a Francie. A tak vychází najevo, že žádní skuteční Němci nejsou. Němce zastupuje totiž početný zástup knížat a knížátek, která všechna baží jen po svém vlastním prospěchu a lpějí na své nezávislosti. Z nich asi nejhorším je bavorský kurfiřt, ale saský kurfiřt si s ním málem nezadá, a tak můžeme pokračovat a brát po řadě jednoho po druhém.Ve Svaté římské říši nedošlo vůbec k rozvoji národního vědomí. Bylo zde jakési klamavé povědomí o Říši a její pocit, ale její duchovní substance nebyla německá, ale římská. Mám pochybnost, zda se Němci vůbec kdy stali křesťany, a zda se spíše i v tomto neřídili jakousi zapšklou pohodlnou nevolí Cuius regio, eius religio! Kdo jiný - kromě Němců - by se kdy podvolil takové svévoli?
A teď najednou budou ze všech dobří Švédové.Tedy až na Bavory, kterým nyní Švédové oplácejí všechno to, co od nich musili zakusit obyvatelé na severu Německa. Falcký kurfiřt je švédskému králi zavázán vděčností, že mu podle článků Frankfurtské smlouvy navrátí jeho fackou zemi. Nedostává ji však to svobodného vlastnictví, ale jakožto švédské léno. A co získá příslušník německých stavů, jakkoli v císařské nemilosti a pronásledovaný, jestliže se stane švédským vazalem?Jistě mu to bude k osobnímu prospěchu, ale poslouží tím německému lidu? Kdo staví osud národa na moci, vystavuje ho nepředvídatelným výkyvům a působení náhody. V povaze každého mocnáře totiž je usilovat o stále větší moc, až se mu její budova zhroutí, neboť byla postavena na nedostatečných základech.
Nechť mi, prosím, švédský král , jenž mnohé Němce uchránil velikého soužení, ovšem i mnohé Němce nouzi vystavil a dohnal k zoufalství, promine jestliže odmítnu jeho velkodušnou nabídku. Němce nemůže osvobodit žádná cizí moc, musejí najít cestu ke svobodě z vlastních sil. Jak dlouho to potrvá? - Nevím, i národ získává poučení spíše utrpením nežli ve falešné domýšlivosti. POkusím se svým falckým poddaným pomoci, jak budu s to. V osvobozeném Oppenheimu propukl mor, a tam je také mé místo.

Říšské noviny
Řež u Lützenu a konec neporazitelné legendy

U Falckensteinu stavěli valdštejnští šance po celou noc. Velký generalissimus, který vylákal svého neméně geniálního protivníka za sebou do Saska, se jím nechtěl nechat překvapit. Jen co Valdštejn rozmístil své mnohem početnější vojsko, Švédové zaútočili a jejich pochodem oslabená armáda byla najednou na poli v převaze. Ale nebylo natolik silné a útok nebyl tak rozhodný, aby se jim zdařil moment překvapení. Colloredův předvoj, jenž se postavil silnějšímu nepříteli, se dosti dlouho držel, až do soumraku z 15. na 16.listopadu. Ta noc Valdštejna zachránila.
A ráno mu zase přispěchala na pomoc mlha. Ta zpozdila počátek bitvy a zvýšila naději, že včas dorazí na pomoc hrabě Pappenheim. Jeho pomoci bylo vydatně potřeba, poté co započalo ostřelování švédskými děly. K polednímu se nad rovinou u města Lützen, o něž opřel Valdštejn svoji bojovou linii, vyjasnilo. Stály tam proto sobě dvě vojska prakticky rovná svojí taktickou strukturou. Valdštejn si vzal z porážky u Breitenfeldu poučení. Obě vojska zaujala volnější formaci a byly v nich vzájemně promíšeny menší , pohyblivé jednotky pěchota a jízdy; svým vojenským uměním si byli protivníci skutečně rovni.
Valdštejn byl však na počátku zatlačen do defenzívy, která je konečně velice blízká jeho naturelu- to se prokázalo už u Norimberku při bojích o "Staré šance", a nejen tam. Gustav Adolf se zase vždy hrne do útoku; a to i tam, kde by bylo rozumnější vyčkat. Za dvě hodiny měla tato bitva , jež se zvrhla v strašlivá jatka, vyvrcholit, aniž by se tím cokoli rozhodlo a niž by si toho válčící strany vůbec všimly. Švédové pod vedením svého krále těžce tísnili levé křídlo císařských, nemohli však prorazit však na jejich pravém křídle, kde velel sám Valdštejn, jenž, třebaže sužován pakostnicí, se přesto nechal vysadit z nosítek na koně.Útočící Bernard Výmarský se dokonce musel obávat, že budou jeho pluky nejen odraženy, ale že se i dají na útěk. Takřka ve stejný okamžik se udály dvě věci:švédský král se rozhodl podpořit průraznost útoku na levém křídle svým samlandským regimentem a ve stejný okamžik dorazil na na bojiště se svými kyrysníky Pappenheim a posílil kolísající levé křídlo císařských. A tehdy se také spojila oblaka prachu z nepřetržitě pálících kanonů s oblaky dýmu z hořícího Lützenu a znovu padající mlhou. V tomto neproniknutelném dýmu byl na smrt zraněn Pappenheim, což se rychle rozkřiklo. Gustav Adolf, i beztoho nadmíru smělý a navíc se slabým zrakem, se ztratil v císařských liniích a byl nepoznán skolen a obrán až na košili. Chvíli trvalo, než si Švédové uvědomili, že od krále nepřicházejí žádné rozkazy, ale nikdo stejně nevěděl, kde by byl a v jakém stavu.
Reakce na zprávy o smrti těchto dvou hrdinů byly rozdílné. U císařských vyvolala zpráva o tom, že Pappenheim padl, paniku.A jenom protože postupně dorazila i Pappenheimská pěchota, neobrátilo se levé křídlo na útěk hned.
Když ve švédském táboře začala kolovat zpráva, že je král mrtev a bylo to stále jistější, rozlítilo to v nich válečnou zuřivost a obořili se na nepřítele, jako by chtěli následovat svého zbožňovaného vůdce a celé jejich regimenty padaly pod palbou. Ale pod náporem takového útoku zakolísali i císařští. Ještěš celých šest hodin se vojska vzájemně rdousila, než učinila noc konec onomu strašlivému dni.
Valdštejn využil opět noci, aby odvedl trosky a později se dal na ústup do Čech. Švédové strávili noc na bojišti mezi tisíci mrtvých a sténajících raněných a následujícího dne se vydali hledat svého krále. Nalezli ho nahého pod hromadou mrtvol. Než ho převezli do Švédska, mu ve Wolgastu vystrojili tryznu.
Obě strany si u Lützenu nárokovaly vítezství. Ale ani jeden z údajných vítězů neeměl sílu nepřítele pronásledovat a zničit. Valdštejn ztratil nimbus neporazitelnosti, Gustav Adolf život. Neexistují žádní neporazitelní hrdinové a nikdy neexistovali. Co nám bere dech, je, když spočítáme padlé na bitevním poli této vůbec nejkrvavější bitvy. Ale co jsou ony tisíce, které se zde vzájemně připravily o život oproti miliónům nevinných a bezmocných, kteří hynou vinou oné nekončící války?
Tahle bitva nic nerozhodla - pokud vůbec je v této válce co rozhodnout. Ale zasloužila by si veliký význam v dějinách, kdyby nyní všechny rozumné pohnula k míru. Což je ještě potřeba názornějšího příkladu, abychom viděli, že žádný nemůže druhého přemoci, ale právě takto musí všichni prohrát? Je zde ještě stále možnost, že bude mít bitva u Lützenu přece vítěze - lidskost.

405. dopis
Daniel Mögling, Oppenheim
Amalii, kněžně Oranžské v Den Haagu

23.novembris

Výsosti! Vaším rukám a vašemu srdci svěřuji toto psaní. Je určeno pro českou královnu Alžbětu, fackou kněžnu. Neměla by ho však dostat dříve, než si ho přečtete Vy, milá princezno a učiníte vše, abyste ji připravila na obsah tohoto listu. Vím, že od okamžiku, kdy jste nastoupila svoji službu dvorní dámy, jste byla královninou nejbližší důvěrnicí. a věřím, že je tomu tak i nadále ve Vašem novém stavu, jakkoli už nejste v každodennm styku a často Vám schází čas a příležitost k setkání. Pravému přátelství však takový odstup neškodí, spíše je prohloubí a navíc odstraní překážky vyplývající z rozdílnosti stavu. A právě nyní, více než kdy jindy , bude královna potřebovat chápavou přítelkyni. Musím Vám i jí totiž podat zprávu o smrti jejího manžela, českého krále. Zemřel jako hrdina, jako o několik dní předtím švédský král, i když v jiném,a neváhám říci vyšším smyslu.Pokuste se to královně vlastními slovy sdělit, nežli jí přečtete tento dokument.
Možná si královna upamatuje i na mne, díky dobám, kdy jsem sloužil jako medicus na Heidelberském dvoře. Asi to není příliš významné, ale chtěl bych poukázat na to, že i já jsem utečenec a tak ve svém osudu podobný královskému páru , jehož osudy sleduji s účastí. nakonec jsem se dostal do služeb švédského krále, jemuž jsem ovšem u Lützenu už nedokázal pomoci a asi bych ani nebyl mohl. Již předtím jsem totiž požádal o propuštění a bylo mi milostivě uděleno. to bylo takhle: Král vyslovil znepokojení nad úmyslem, který mu ve zvláštním poselství vyjevil český král. A i já jsem sdílel podobné obavy, když jsem se vydal do Oppenheimu,a bych tam ošetřoval nakažené morem.
Co nejrychleji jsem si tedy pospíšil do Mohuče a uhnal jsem při tom koně, ale přišel jsem pozdě. tak jsem vystrojil povoz se vším možným, co jsem sehnal k boji s morem a jel do Oppenheimu, kde jsem krále nalezl. Proměnil velkou síň poničeného zámku ve svého druhu lazaret a dával do ní přinášet nemocné z celého města. Většinou je však nasili na zámek jen proto, aby je za pár dní pohřbili v zámecké zahradě, v níž vykopali veliké hroby a tam je posypané vápnem pohřbívali. Pomoci jim nedokázali.Nikdo si na to ale nestěžoval. Ve městě vládla jakási sváteční, vyrovnaná nálada - úplně jiná, nežli jakou jsem poznal v ostatních morem stižených městech. Kdo onemocněl, směl přijít ke králi - na poslední audienci. Věděli, že je nemůže zachránit, ale ulehčil jim jejich umírání. A těch málo, co unikli takřka jisté smrti, zůstalo s králem a pomáhali mu. Ve velkém sále nevládl ani stín strachu. Nebylo tam slyšet sténání, křik a kletby a vonělo to tam čistotou. Král kráčel od lůžka k lůžku s připraveným vlhkým plátnem, jež kladl na horká čela a každému stiskl ruku. Tak se místo beznaděje a zoufalství proměnilo v útulek poklidného očekávání na smrt.
Přišel jsem pozdě ve dvojím smyslu. Když jsem tam vstoupil a nabídl mu své služby, král se ke mně obrátil a oslovil mě jako bratra. Dokonce se mě ptal na radu a zářil radostí, když jsem schválil jeho opatření. Navrhl jsem mu, abychom rozšířili lazaret na více místností a mohli tak od sebe oddělit nemocné v různých stádiích nemoci. Vyslovil pochybnosti stran vytápění, ale ty jsem rozptýlil: Lépe je ležet v chladu a dobře přikrytý, řekl jsem. A pak jsem uzřel - protože měl rozhalenou košili - hlízu na jeho krku.
Prosil jsem ho, abych ho směl ihned vyšetřit, protože u moru si není radno zahrávat s nákazou. Chtěl ale nejprve dokončit svoji obchůzku, aby nezklamal nikoho z těch, kdo na něj očekávali, a pak bude stejně čas odklidit mrtvé. Čekal jsem na něj v postranní komoře, kde jsem mu uchystal lůžko. Když přišel , byl úplně vyčerpaný a oči se mu horečnatě leskly. Prohlédl jsem hlízu a ulekl jsem se ještě více nežli předtím. Musí se ihned otevřít, je to jediná možnost záchrany, ale hrozilo při tom porušení krční tepny. Tak jsem mu předložil obě možnosti: jistou smrt morem nebo pravděpodobnou smrt nožem z mé ruky. Odmítl. Nemá již prý sílu, aby se podrobil takové proceduře. Zpráva o smrti Gustava Adolfa ho ochromila. A konečně- zasmál se, jako by mě tím přelstil - má hlíz více. Lehl si na lže a požádal o sklenici vody. Když jsem mu ji přinesl,rozlil ji a začal blouznit a horečnatě koktat. Nejprve mu bylo rozumět, později hůře, nakonec byla jeho mluva již zcela bez souvislosti.:
"Henri Quatre navštěvoval nemocné morem v Paříži, než ho Ravaillac probodl - neviděl při tom už dýku, která na něj mířila? Pak ke mě vzhlédl neopakovatelným způsobem: !Věděl, že ho chtějí zabít, a možná si to dokonce přál - můj předek Godefroi de Bouillon odmítl korunu Jeruzalémského krále a zvolil si místo ní trnovou - tu učinil i Ježíš, rabbi, který se nechtěl stát židovským králem. - Bože můj, proč jsi mě opustil? - ale jak nás může opustit, co vůbec není? To je to, co rozumíme trnovou korunou - překonání lidské existence,která už nepotřebuje být fixována na božstvo - konec vytáček, to doopravdy chceme - a poslední pohled umírajícího, co jsem teď tak často vídal - co to bylo? Vděčnost - za co? Za život? - za smrt? - bere si své tajemství do hrobu - v posledním okamžiku se mu zjeví vše - a on se na to těší! i já se těším na smrt - je - Alžběta. Nato se pozdvihl a rozplakat.
"Volal ke mně o pomoc! Otče, otče, pomoz mi! POmoz mi přece! A já mu nepomohl - zadrželi jste mě a já se dal zadržet, neměl jsem odvahu skočit do temné vody - pomoz mi přece! a teď tak e mně volají všichni, všichni! Se supěním upadl zpět na lůžko "Život , smrt, vše jedno - každou hodinu, každý den v nás a z nás něco umírá - proměna, sublimace, alchymisté to znají, praví adepti - kámen mudrců nám roste v nitru a vyloupne se z něho jako každé jaro vystupují kameny z hlíny na polích - pak ho stiskneme v rukou a jako elixír přežití - slyšte, jaké je to venku ticho - začínají chápat - pro Němce bylo vždy snazší zemřít než žít - žít jen pro život, na tom jim nezáleží - potřebují něco, než poznají, že se ženou za bludičkou - otec,miloval jsem ho, byl veliký jedlík a pijan -ale většina Němců je - takových poživačník -, že všechno brzy skončí - než vypustí ducha, kterého nemají -a říše se rozpadne - navždy - křesťanství bylo bludička - kdo Říši vysvobodí musí ho ovládnout - Švéd jako Gót, Francouz jako Španěl, Turek nebo papeženec - Němci nebudou schopni zřídit na tomto světě říši ducha -musí se naučit osamělosti a vzájemné pomoci -bez vedlejších myšlenek - v myšlení je pravda - jen co máme v myšlenkách je skutečné - v nás povstává celý svět - co vnímáme je klam, vše vnější, fantasmagorie,čarodějství - ZIMNĺ KRÁLOVSTVĺ. Pak se zvolna usmál - "V naší hlavě se vždy znova stvoříme". Pak začal dýchat přerývaně -" a v srdci budeme nepřemožitelní" Pak zavřel oči a zemřel.
Dal jsem královu mrtvolu nabalzamovat a uzavřít do olověného pozlaceného sarkofágu, který jsem dal zazdít zevně do západního chóru kostela sv.Kateřiny v Oppenheimu, než bude moci být převezen do Heidelberku. Nenalézám pro Vás, vysoce vážená kněžno, žádná slova útěchy. Ale Martin Opitz, poeta laureatus, který svého času studoval v Heidelberku a vždy měl účast s osudy Vašeho rodu mi poslal před nedávnem jednu báseň ze své sbírky. Napsal ji pětadvacetiletý básník, který však v těchto těžkých časech dozrál daleko nad svůj věk. Jmenuje se Paul Fleming báseň nese titul: Sobě.

Jen neochvějně stůj Zmatku výhost dej
Štěstí tě nezmání a závisti jsi pán.
Co na tě tu strast má, když jsi v sobě sám,
byť by vůkol tebe pekelný nastal rej?

Co trýzní a týrá, přece sis vyvolil
nelituj již svého hrozivého osudu
co třeba, to dělej - a bez vnějšího popudu
zrodí se, již je tu naděje tvojí cíl.

Na co si stěžovat, a co chválit?
Každý své štěstí i bídu v sobě nosí.
Vše v tobě je, tak zanech marnivosti,

a nežli dál půjdeš, zkus se trochu vrátit.
Sám sobě, kdo pánem je a ovládá své zlosti
i světu širému panuje po libosti.

406. dopis
Amalie ze Solms Oranien, Den Haag
Karlu Anglickému v Londýně

3. prosince

Veličenstvo, prosím, pomozte své sestře! Máme o ni strach. Ale třebaže se o ni staráme co nejlépe, potřebuje asi doopravdy Vaší bratrské pomoci. Zprávu o smrti jejího královského manžela jsme ji přednesli jak jen možná šetrně. Nejprve vyrovnaná po nás chtěla, abychom ji přečetli podrobnou zprávu, jak nám ji poslal medicus, jenž byl při něm v poslední hodince. Ale po jejím přečtení se jí křečovitě stáhly rysy, jako by se jí tvář chtěla roztříštit. Začala jako smyslu zbavená pěstmi bušit do sametového polštáře a neustále křičela. Sípavě zadržovala dech, jako by chtěla vymáčknout vzduch i z posledního záhybu těla. Nedala se upokojit. Obávali jsme se o její život, ale ten v ní teď vězí jako zmrzlý plod. Pak se vrhla na zem a jako šílená bila okolo sebe, jakoby hledala poklop vedoucí někam do podsvětí. Nakonec ji opustily síly. Zdvihli jsme ji do křesla. Nezpěčovala se. A teď v něm sedí jako socha již třetí den, bez řeči, jen zírá do prázdna.—

předposlední část:           andresius.pise.cz/...