Dopis 195-196

 195.dopis
Jiří Pontanus z Breitenberka, Praha

Jiřímu Erasmo vi Tschernemblovi ve Schwertbergu

v květnu

Vaše milosti, jak se vše změnilo v tomto městě – a nikoli k lepšímu! Já sice zase příliš nepostrádám ten vnější lesk, který vládl v ulicích, když jimi procházela cizí poselstva a nejrůznější knížata. Býval tady hospodou vskutku celičký svět a málokdo setrval jen potud, co si byl předsevzal. A jak se všichni snažili jeden druhého předstihnout čistotou a výstavností, což bývalo Pražanům až k posměchu! A kolik jen se kromě těchto knížat a knížátek s jejich služebnictvem hrnulo do Prahy dobrodruhů a větroplachů, kolik alchymistů a dryáčníků, divotvůrců a kouzelníků, malířů, sochařů a hudebníků, hvězdopravců a kejklířů, kteří všichni doufali nalézt u císaře sluchu a přízně a již již se viděli jako vévodové a hrabata. Nyní jsou ulice i krámy jako po vymření a kramáři koukají rozmrzele; o cizince si již nikdo neotírá hubu, pokud se tu vůbec v prázdných hostincích ještě nějací odváží ubytovat. Hradčana vypadají jako opuštěná ruina; jakoby tam od Poděbradových dob nikdy nebyl býval sídlem dvůr – a to vše necelý rok po císařově smrti. a teď jej následoval i vévoda Brunšvický, jeden z posledních věrných a nezištných císařových poddaných. Svého času přibyl do Prahy, aby císař urovnal jakýsi hraniční spor někde v okolí Lüneburgu nebo Wolfenbüttelu. U císaře však byl špatně zapsán. protože platil ve své zemi za zapřisáhlého pronásledovatele čarodějnictví; jakoby chtěl protestant na tomto truchlivém poli předstihnout katolické horlivce. Císař ho musel zřejmě velmi zmáčknout, protože vévoda se prakticky zřekl vlády a zcela se věnoval službě císaři jako jeho nejvěrnější paladin. Aniž by zastával formálně jakýkoli úřad u dvora, vedl v posledních letech velmi obratně císařovým jménem různá důležitá jednání, za což ovšem se mu prakticky nedostalo vděku. Lidé se divili, že se po císařově smrti nevrátil na svůj rodový zámek, ale zůstal bydlet v domě, který si zabral na Hradčanech, aby byl vždy po ruce, kdyby si ho císař zavolal. Zdálo se, že obklopen relikviemi čeká, až bude znovu pozván. A teď pozvání přišlo: vévoda se odebral za císařem na věčnost. A tak se vyprávějí i různé jiné historky, jež berou za srdce. Ale duch strádá. V našem vědění se rozmáhá prázdnota jako v pokladnicích kramářů. Jaké jen tu bývaly disputace a zcela svobodné! A císař za ně nikdy nikoho nestíhal Názory se mohly příkře lišit a tvrzení mohla být jakkoli smělá, ale na hradě byl povždy zachováván mír, nikdo se jej neodvážil porušit.

Dnes už nikdo nikomu nevěří, šíří se ustrašenost, nivy rozumu i fantazie pustnou. A jak rychle! Žili jsme v srdci světa. Teď si můžeme jenom uchovat jeho odlesk ve svých srdcích.

196.dopis

Inigo Jones, Oppenheim

Robertu Fluddovi v Londýně

mense iunii

Milý příteli, zdá se, že se vyhýbáš slavnostem – když byl celý Londýn na nohou a žil svatebními oslavami, pobýval jsi v Haagu. A jakmile se Haag připravil uvítat mladý pár, vrátil ses zpátky do Londýna. Ale nyní ti mé pero nahradí, čeho se musely odříci tvé oči. Oranžský rod působivě předvedl, jak velice mu záleží na tomto sňatku, jímž bylo nyní navázáno příbuzenské pouto od Londýna přes Haag a Sedan až do srdce Německa. Byly snahy ještě překonat naše nákladné hry a průvody, což zní až bombasticky. tihle Holanďané mají spoustu peněz, ale málo vkusu. Všechno u nich je takové neomalené a divoké. Mladého páru se to muselo několikrát až trapně dotknout, ale oni měli oči jen pro sebe.

Pak jsme se vydali s bohatě vyzdobenou flotilou na plavbu po Rýně. A již v tomto okamžiku ode prchla jakákoli výčitka, že jsme se spontánně rozhodl mladý knížecí pár následovat. Tohle německé je očím neobyčejně příjemnou pastvou. Především mezi oběma biskupskými městy, Kolínem a Mohučí, nabývá Rýn vskutku majestátního vzhledu. Ze všech stran jej svírají mohutná skaliska korunovaná pyšnými hrady a obklopují ho temné hvozdy; na březích se tulí úhledné vesničky a mezi nimi plyne majestátně řeka jako zlatostříbřistá vlečka. Je to vskutku božská podívaná, jakou by žádný umělec nedokázal vytvořit dokonaleji. Můj dávný příznivec, Earl of Arundel, se rovněž připojil k naší výpravě, a nejraději by si asi kus Rýna odřízl a nechal přesadit do svého domácího parku., však znáš jeho přehnané nápady. Na každý způsob jsme se ale těšili krásou v její plnosti a všemi podněty a za takového pohledu a v živých rozhovorech při krásném počasí letem uplýval čas.

U městečka Oppenheim flotila přistála a tam jsme poprvé vstoupili na půdu palatinátu. Jásot obyvatel překračoval všechny meze.. Vše bylo sice v uměřenějším stylu nežli v Haagu, ale atmosféra byl tím srdečnější. Ulice byly nejen svátečně vyzdobené, ale též neobyčejně čisté. Ohromný vítězný oblouk připomínal růžový háj a odkazoval k rodům Yorků a Lancasterů a jeho figurální výzdobu, jakož i ornamentální detaily jsme shledával velmi vkusnými.

Večer pak byl slavnostní hold na radnici, vše poněkud staromódní, ale zato velmi nestrojené. Zdálo se, že se to knížecímu páru po všech těch mnohých vyčerpávajících dvorských slavnostech posledních týdnů a měsíců, líbí a vypadali velmi přívětivě. Jsou to opravdu překrásní lidé, jako z pohádky. Mezi místními notábly jsem poznal jednoho vskutku zajímavého muže, který provozuje tiskárnu. Když nám víno, mimochodem celkem slušné, jež se v té oblasti pěstuje, rozvázalo jazyky, otázal se mě, proč nám Angličanům tolik leží na srdci podvazkový řád. Není přece žádným velkým hrdinstvím připravit dámu o podvazek. V rozmarné náladě jsem jej poučil, že nešlo ani o loupež ani o podvazek: ta věc byl doplněk, který potřebuje žena jen jednou za měsíc na pár dní. Nejprve na mě vytřeštil oči a myslel si, že si z něho dělám špásy. "Honi soit qui mal y pense!" zahrozil jsem mu ukazováčkem a dodal, ž ještě nikdy nebyl založen řád z galantnějších důvodů. Pomalu mu to docházelo, bylo to na něm skoro vidět a nakonec se mu to i zalíbilo, neboť řekl: "Vy Angličané jste ještě zvláštnější, nežli jsem myslel." Teď bylo zase na mně tvářit se ohromeně, ale nakonec jsem vzal tuto poznámku jako kompliment a vážně jsem prohlásil, že vysoká úcta, jíž se tento řád těší se zakládá na něčem více, nežli pouhém dobrém rozmaru krále, jímž chtěl takto před celým světem posvětit nehodu, která se udála jeho milované. Spíše se v něm uctívá posvátnost krve, jež spojuje veškeré rytíře, kteří tento řád nosí a že červená a bílá růže jsou též symbolem, ovšem ne spojení rodu Lancasterského a Yorkského, ale ženského stavu nejvyšší delikátnosti Potud vyjadřuje tento triumfální oblouk velmi vhodně zvolené symboly. Onen dobrý muž z toho byl naprosto zmaten a ponořil se v hluboké úvahy. U toho rozhovoru byl přítomen Earl of Arundel a znamenitě se bavil. Pokud budeš někdy potřebovat tiskař, jenž by se cítil zavázán, můžeš se na něj z mého doporučení obrátit: Jmenuje se Johann Theodore De Bry. O Heidelbergu, kam zítra vyrážíme, ti povím až po svém návratu.

předchozí část:                           andresius.pise.cz/419-dopis-193-194.html

následující část:                          andresius.pise.cz/421-dopis-197-198.html