Andresius | Dopis 197-198

197. dopis

Jan Ámos Komenský, Heidelberg
Janu Laneciovi v Přerově

prostředkem června

Můj učiteli, jehož nadevše mám v úctě, drahý můj mistře! Hned po příjezdu do Heidelbergu, kde hodlám pokračovat ve svých studiích na zdejší proslulé univerzitě jsem měl příležitost zažít slavnostní vjezd právě sezdané kurfiřtské manželské dvojice. Byla to pastva pro oči i uši a trvalo to nejméně týden. Na Neckarském břehu, kde přistála cestovní družina se skýtala velmi vojácká podívaná. Snad všechno vojsko z celé země se dostavilo k přehlídce s vyrovnanými praporci a řadami jezdců. Střílelo se z kusů, jakoby šlo o to vyzdobené lodi potopit. Kurfiřt vyrazil v ústrety své nevěstě na bílém oři s šarlatovou čabrakou, seskočil s koně, objal ji a vedl ke kočáru vyzdobenému červeným sametem, který se podobal obrovskému koni. Kněžna měla široký rudý klobouk, špičaté bruselské okruží a bohatou sukni ze zlatého brokátu. Vypadala tak nesmírně půvabně, že bylo snadné věřit, že pravé jest, co jí kurfiřt v Londýně již byl slíbil a co nyní bylo v průvodu neseno na tabulích orámovaných růžemi:"Já, Fridrich, přijímám tě, Alžbětu, za ženu, abych tě měl na věky, v dobrém i ve zlém, v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci, tě vždy miloval podle přikázání božího až do smrti.” Lidé na ulicích padali na kolena a plakali. Chudobu by si ovšem člověk těžce představil, při pohledu na tak nádherný zámek, kde již byli očekáváni., a nikdo jistě nepřál mladičkému páru nic nežli navěky to nejlepší. Takový příval lásky a přízně lidu jim vyrazil vstříc, že to kněžnu pohnulo k slzám. Příštího dne byl jásající zástup naplněn přímo pýchou, když ve slavnostním průvodu vyjel kníže v nádherném voze, jenž se podobal galéře, ustrojen jako Jáson přinášející uloupené zlaté rouno. To viselo z jednoho ráhna, zatímco druhé zdobil obraz svatého Jiří s červeným křížem. Obecná známost antických příběhů nesahá naštěstí tak daleko, aby tento obraz vyvolal i vzpomínku na Médeu, alegorie jsou záludné. Tak nezkalilo nic náladu těchto dní ani veliká očekávání, jež se s kurfiřtským párem pojí. Však nikoli bez příčiny mu při audiencí předložil profesor David Pareus, k jehož studentům se nyní smím čítat, světlo zdejší univerzity spis s názvem "Irenicum". A neobsahuje nic menšího nežli plán, jak smířit mezi sebou všechna protestantská vyznání a vytvořit jedno veliké stádce veškerých protestantských věřících. Něčeho takového je jistě zapotřebí, aby se vytvořila mocná protiváha římské církvi, může to však být i první krok ke smíření veškerého křesťanstva. Dovolával se přitom svého zeměpána jako záštity těchto snah. Podivil jsem se však nad tím, že na triumfálním oblouku theologické fakulty byli sice vyobrazeni Luther s Melanchthonem, nikoli však Kalvín, a Falc platí za útočiště kalvinistů. Snad to měl být náznak toho, že se chce oprostit od nesmiřitelné Kalvínovy tvrdosti. Koneckonců v Londýně při uzavírání manželství, tedy ve věci o niž mu jde na prvém místě, se kurfiřt rád podrobil anglikánskému ritu. Provívá tedy tímto přemilým údolím duch mírnosti a tolerance, a naplňuje i k jásotu stále nakloněný lid. Snad by se jednoho dne mohlo tak dít v celé Římské říši, která se přece nazývá svatou.—

Lístek
My dearest Frederick, je to krásné, k nepopsání krásné. Jsem štěstím zcela vyčerpaná. Což jsem doposud snad nežila? Od té doby, co tebe mám, stále sním a nikdy bych nechtěla procitnout...

Lístek
Má milovaná Eliško, nyní jsi doma. Za pár týdnů se vrátí naši angličtí přátelé do Londýna. Nepřetrhne to ale žádné svazky a ty se nebudeš cítit osamocená a v cizině. Můj svět se stane tvým světem. Společně vytvoříme nový svět, celý svět proměníme a pak bude náš sen bez konce.—

Lístek
Milovaný Fredericku, budu žít jen a jen v našem společném světě, žádný jiný nepotřebuji, na zemi ani v nebesích, nechť mi Bůh promine.—

198. dopis
Giovanni Battista Ciotto, Benátky
Johannu van der Linde v Tübingenu

červenec

Drahý kolego, spisy Vámi požadované jsem předal důvěryhodnému člověku, který Vám je osobně předá tak za dva až tři týdny. Pošta není v tomto případě spolehlivou cestou. Na některé hraniční závoře se vždy najede nějaký papeženecký čmuchal, který dá zabavit úplně každou knihu, třeba i Bibli svatou. V určitých krajích se stalo nebezpečné knihy tisknout, knihy prodávat, ba i knihy psát. Dav smutné příklady Vám k tomu hodlám podat, které jistě Vás a Vaše přátele nenechají s pokojem. Za prvé: Trajano Boccalini byl zavražděn! Vše bylo sice ututláno a rozšířila se zpráva, že zemřel po požití zkaženého pokrmu. Já však vím své. Svého času jsem se totiž, z nevědomosti a zcela proti své vůli, provinil na Giordanu Brunovi; naléhal jsem na něj, aby přijel do Benátek, kde ho nakonec stihlo neštěstí. A od té doby jsem udržoval styky s tajnou společností, která si říká "Giordanisti". Boccaliniho měli málem za svého patrona a starali se o rozšiřování jeho spisů, z nichž především "Ragguagli di Parnasso" vzbudily bouři nevole. Ale to Boccalinimu nic neprospělo. Když nakonec před slíděním Jezuitů uprchl z Říma, doufal, že v Benátkách bude v bezpečí. To mu však pomohlo právě tak málo jako Brunovi. Nedávno vpustil k sobě do pracovny dva muže, kteří se vydávali za studenty vyptávali se ho na jeho spisy. Byli to však dva mordýři , najatí za španělské zlato, kteří ho udusili polštářem. Nechali při něm talíř, který však nebyl z jeho nádobí, plný zkaženého jídla. Když pak přátelé nalezli Boccaliniho se zmodralým obličejem ležet na zemi, soudili nejprve, že jde o neštěstí. Když se však povyptávali obyvatelů domu a také jeho ženské služebné, vyjevilo se vše hned v jiném světle. Ušetřím vás dalších podrobností, je však nepochybné, že na Boccalinim byl spáchán zločin, na jehož vyšetření signorii ovšem pramálo záleží. Zahrabali toho význačného muže bez povyku na chudinském hřbitově.
A jen o trochu lépe se vedlo jistému notáři z Tyrol jménem Haselmayr. I o něm mi podali "Giordanisti" ty nejbezpečnější zprávy. Udali ho, že rozšiřoval spisy jakési "Fraternitas rosae crucis", což platí za strašné kacířství. Soudili ho a v procesu odsoudili na čtyři léta na galéru. My zde v Benátkách víme, co to je. To snad i ten Boccalini dopadl lépe. Teď tedy jistě chápete mou opatrnost.— 

předchozí část:            andresius.pise.cz/...

následující část:          andresius.pise.cz/...