Andresius | Vznik Bratrstva Růžového kříže + Dopis 199

Zápis
ze 4.porady Giordanistů, nyní se nazývajících "Bratrstvem Růžového kříže" o tom, jak bylo rozhodnuto veřejně vystoupit s poselstvím o generální reformaci veškerého světa

14.srpna v Tübingen

"Přestaňte, přestaňte už, donekonečna vše budete znovu omílat?! Ten svět, jenž chcete reformovat, bolí!”
Tobiáš Hess odhodil pero a sevřel tvář v dlaních. V knihovně Christiana Besolda seděli shromážděni: David Magirus, Daniel Mögling, kajícně se navrátivší Johann Valentin Andreae, Johann van der Linde, Heinrich Noll, a , jakožto nováček v tomto kruhu, Tobiáš Adami se svým přítelem Wilhelmem von Wense. Mluvili již šest hodin a málem by si byli vjeli do vlasů. Když se poněkud uklidnil, Hess prohlásil, že již nebude psát, neboť to vede k bezbřehosti., ale pokusí se za pomoci svých poznámek shrnout stanoviska jednotlivých účastníků a nakonec k nim přičiní stručné vlastní vyjádření. I ostatní budou mít pak možnost takového stručného vyjádření. a pak bude nezbytné učinit závěr. S tím byli všichni srozuměni.
Christoph Besold vzpomínal, jak se nyní již před jedenácti lety poprvé sešli. Nechtěl. aby ono setkání, jakož i obě následující v letech 1605 a 1608, upadla v zapomnění. Vždyť se při nich vzájemně povzbuzovali a obohacovali smělými myšlenkami a tak vlastně z těchto setkání a z čilé korespondence, kterou mezi sebou, i s podobně smýšlejícími vedli, vzniklo skutečné bratrství ducha. A tomu se cítí zavázán. Všichni zúčastnění se v podstatě shodli na tom, že chtějí dokončit reformaci křesťanstva. O tom, jak k tomu má dojít a zda vůbec se má nějakým způsobem podnítit, se mínění mohla rozcházet a také rozcházela. O tom všem přemýšleli a hloubali skoro deset let. Během oné doby se ovšem mnohé událo, věci předvídatelné i nepředvídané, žádoucí i nežádoucí. Vlastní síly byly podceňovány i přeceňovány. Tak nyní pochybuje, zda vůbec můžeme správně předvídat následky toho, co činíme neb zamýšlíme. Osobně došel k přesvědčení, že znamením času naplňujícím současnou dobu je vědomé či nevědomé puzení k mystice. Místo víry nastupuje všeobecně veliké touha po víře, nenalézající již v církevních dogmatech a theologických sporech naplnění. Každá pravá víra musí vyústit v mystiku a jediní praví křesťané jsou proto mystikové. To, s čím přišli Andreae a Haselmayr - Růžový kříž a Svatý grál, je jejím básnickým vyjádřením. A je to také jediná možnost, jak takové mystické obsahy sdělit a nebo alespoň naznačit. Neboť vše mystické scholastické logice uniká. Logika je pomůckou k porozumění, ale ne porozuměním samým. Mystik je podoben němému, jenž má věštecký sen, který však nikomu nedokáže sdělit natožpak vysvětlit. To by nedokázal ani kdyby dokázal mluvit. Vše mystické se sděluje jedině mlčením. Proto má pro Bratrstvo růžového kříže, který jakožto mystický řád schvaluje, za moudré, aby působilo osamoceně a ve skrytu. Pochybuje, zda by bylo moudré nebo žádoucí, vystupovat s nějakým veřejným prohlášením, navíc s nepřiměřenými nároky. Nechce se před něčím takovým zcela uzavírat, avšak trvá na tom, že anonymita bratrstva musí být striktně zachována.
David Magirus prohlásil, že jako nejstarší cítí ze všech nejvíce tíhu onoho desetiletí a proto se táže, zdali snad nevykonali příliš málo. Připomněl, co nás sehnalo původně dohromady -bylo to zděšení a hněv vyvolané mučednickou smrtí Brunovou. Otázka stavu víry mu připadá druhořadou srovnána s mocenským tlakem katolické církve, která už dávno mimo rámec veškeré mystiky ba i pouhé zbožnosti usiluje světskými prostředky o panství nad světem a jiné světské cíle a od doby ztroskotání reformace utlačuje čím dál více. Bruno nebyl prvním mučedníkem ale ani posledním. Po něm následovali Pinelli, Arminius a nyní Boccalini a nakonec Haslmayr, kterého možno označit za pronásledovaného rosikruciána. Rdousící ruka tak dosáhla až k jejich kruhu. Ale ještě by se slušelo připočíst krále Jindřicha, panovníka, který jako jediný, byl blízko jejich reformním myšlenkám. Snad by byl i císař Rudolf nakloněn nechat se jimi řídit, nežli sám padl za oběť a musel ustoupit nepřekonatelným tlakům. A ještě připočtěme bezpočetné kacíře a čarodějnice, kteří jsou usmrcováni ve jménu misantropické perverzní víry. Tváří tvář těmto skutečnostem již nesmí nikdo mlčet. Naopak musí zaznít výkřik, který pronikne ozvěnou veškerý svět. Moc, jíž se nikdo nepostaví, se cítí utvrzena ve své samospravedlnosti. Je nutno jí představit před oči existenci jiné, duchovní moci, se kterou žádné násilí nic nezmůže. Proto pozvedá svůj hlas ve prospěch manifestu, který by vyzýval přiznat se k této duchovní moci.
Heinrich Noll jakožto nejmladší souhlasil s Magirovým návrhem, zdůraznil však, že výkřik, i kdyby se podařilo ho dobře artikulovat a nechat hodně hlasitě zaznít, sám nestačí. Jak se bude pak postupovat dál? Když echo odezní, vše půjde dále svými mocenskými kolejemi. Násilí je nutno odporovat násilím. Andreae šel správnou cestou, i když nezůstal věrný sám sobě. Nač reformovat víru, kterou si pro sebe nárokují církve? Extra ecclesiam nulla salus. V tom se neliší protestanti od papeženců ani o čárku. Církve se vzájemně přou o moc, bohatství a vládu nad lidským svědomím. Nadějné je to, že se přitom mohou vzájemně oslabit. Tento proces je třeba podporovat a dále podněcovat. Boj nechť zavládne ve všem křesťanstvu. Tabula rasa! Křesťanství je náboženstvím Orientu, co s ním má Evropa společného? Jakou duchovní moc chce zde Magirus vzdělat, pokud se neupamatujeme na síly, která církev již půldruhého tisíciletí potlačuje. Nepálí se jenom lidé ale i spisy a knihy. Jedno vyplývá z druhého. Církve nejsou tak silné, jak se zdají. To by nemusely pronásledovat kacíře a kacířství, jemuž jako hydře za jednu uťatou hlavu narůstají dvě další. Nevidí tedy náš účel v reformaci ani v generální reformaci, ale v revoluci. Sedláci se jí před sto léty odvážili. Což se máme my, kteří se dovoláváme duchovní moci, nechat zahanbit sedláky? Byť i ze strachu, protože sedláci byvše onehdá zrazeni svými duchovními vůdci, ke kterým počítali třeba Luthera, se vehnali slepě do záhuby? Selská revoluce, která jediná mohla reformaci dokončit, ztroskotala, neboť neměla jasný a pevný cíl a zástupy rebelů neměli žádnou zkušenost ve válečném řemesle. To ale můžeme změnit. Na stole je revoluce a on vidí smysl nějakého manifestu jedině v přípravě nové revoluce.
Johann Valentin Andreae odporoval a popřel, že by byl v Donauwörthu jednal správně, nebo způsobem hodným následování. Hluboce želí svého činu a dospěl k poznání, že tento svět, tak jak se nám jeví, nelze mocí změnit, zcela jistě ne k lepšímu. Každý z nás nosí celý svět v sobě a tudíž proměnu musí dokonat každý sám v sobě. Pak se promění i vnější svět, který je jinak zcela prázdnou slupkou. Pravdivá jsou však ona slova o církvích, že již dávno zradily svůj úkol a postavily se mezi člověka a Boha. To nutí každého, aby hledal svou vlastní cestu k Bohu a Andreae v tom spatřuje popud k dospělosti. Je též pravda, že církve se vzájemnými potyčkami oslabují. Ovšem užitek z toho mají v první řadě knížata. Papež prohrál svůj několik století se táhnoucí boj s císařem. Ale také císař přišel o svou svatost. Svatá říše římská tu proto leží jako ohromná mrtvola a knížata se na ni vrhací coby hyeny. To je také revoluce, ale neprovádějí ji nevzdělaní rolníci, ani bezbožní učenci, ale každý voják zabývající se svým řemeslem. Nollova revoluce, která není ničím jiným než válkou, by proti knížatům, a jejich lačnosti a posedlosti mocí, která už dávno církvím vyfoukla jejich důstojnost, vůbec nic nezmohla. Kromě toho vlastně jsme od Donauwörthského incidentu, jímž se cítím spoluvinen, vlastně neustále ve válečném stavu. I když se právě nesvádějí žádné bitvy, Unie i Liga se neustále pro ně vyzbrojují a také Španělsko s Nizozemím, takže se neví, jak dlouho ještě klid zbraní vydrží. Svůj text pak pokládá pouze za výzvu k sebereflexi a trvá na tom, aby k němu byl připojen výtah z Boccaliniho "Ragguagli di Parnasso". Pak bude zřejmé, že se jím nemá vyzývat k žádné revoluci, ale spíše je úmysl změnit svět karikován.
Tobiáš Adami vyjádřil pochybnost, zdali Boccalini chtěl pouze karikovat. Z jeho spisu na něj spíše čiší hluboké zoufalství, že až doposud každý pokus připravit lidem na zemi důstojný život ztroskotal. jistě právě v tomto vytušili Jezuité, kteří neúnavně potírají myšlenku božího státu, správně útok, ba vyložené rouhání. Proto také Boccaliniho umlčeli. i když se jim bude vražda těžko dokazovat. Boccalini vlastně vykřičel do světa selhání křesťanstva, a proto Adami rozumí Nollovu volání po Tabula rasa. Snad je k tomu potřebná i revoluce, ale rozhodně nejde jen o ovládnutí válečného umění. Co je vždy cílem revoluce? Změnit mocenské poměry. Sedláci nechtěli mít nad sebou jiné pány místo těch, proti kterým bojovali; chtěli tytéž pány, ale spravedlivější, lidštější. Revoluce, která jen nadělá z poddaných pány a z pánů poddané, nic nezmění. S Andreaem je zajedno v tom, že boj proti církvím je možno s pokojem zanechat knížatům. Oni ho musí vést, až chtějí či ne a jednoho dne vyhrají. Mělo by tedy jít o to, naklonit revoluci knížata. Jestliže zde už byla možnost v osobách krále Jindřicha a císaře Rudolfa a nevyšlo to, je nutno získat dalšího. Takového knížete je třeba přesvědčit, jak má svou moc vykonávat. Dát mu směrnici přesně stanovící všechny podrobnosti každodenního života, a která se dá uskutečnit třebas i na jen jednom jediném panství jako vzor: pak ho budou ostatní státy bezpochyby napodobovat, nebo se onomu vládci poddají. a tím vzorem je Campanellův "Citta del Sole", drahocenný spis, který Adami právě překládá. V něm se nacházejí odpovědi na jakékoli otázky, které uspokojí i Nollia, pokud si žádá odpověď na to, jak se má postupovat dále po vydání manifestu. Je třeba hledat a najít vládce Slunečního státu. Po tomto vládci (Campanella jej nazývá "Sol") bude nutno požadovat nejen výtečné povahové vlastnosti a ušlechtilou krev, ale také podrobnou znalost metafysiky a theologie, jakož i základy veškerých umění a věd. Musí znát výměr všech věcí, v čem se shodují a čím se liší, být obeznámen s nutností, soudem a světovou harmonií. Musí správně vážit moc, moudrost i boží skutky a jeho , milosrdenství, musí prohlédat řád bytí, souvislost pozemských a nebeským jevů a správně odhadovat myšlenky boží, nakolik je to smrtelným lidem dáno. Musí se také zabývat proroctvím a astrologií. Tento pán Slunce, i kdyby byl sám o sobě ve vládě nezkušený, se nikdy nestane krutým tyranem, neboť toho tolik zná. A nepříslušelo by právě bratrstvu ducha zvolit , vyvolit a vést takového vládce?
Danielu Möglingovi připomnělo Campanellovo "Citta del Sole" Morovu "Utopii" a varoval před tím, brát takové návrhy příliš doslova. to by pak bylo nutno vytvořit čistou tabuli nejen z církví, ale ze všech lidí. trvá však na myšlence, že Utopie se musí ze špatného světa, v němž nyní žijeme jaksi vydestilovat jako zlato z olova. V tom je právě ono velké tajemství alchymie, umění mocného právě tak jako pronásledovaného. Alchymista zná spoustu receptů. Ale když není šarlatánem, vždy je pro něj základním vědomí: Cesta sama je cílem. Nevěří proto, že Adami dosáhne za pomoci Campanellova receptu kýžené všeobecné reformace. A to ani kdyby se nalezl vhodný vládce, vždyť se takový sám nabízí. V rozhovorech se členy falckého dvora zjistil, že stran vznešeného původu a povahových vlastností vzchází v mladém Fridrichovi Německu skutečně něco jako slunce. Svým sňatkem nabyl nyní kníže, který není ještě ani plnoletý značně na politickém významu. V Heidelbergu jsou už dlouho zpraveni o idejích "Fraternitatis roseae crucis" a sledují příznivě jeho počínání. Ovšem jakkoli svůdně může Adamiho návrh "vyvolit a vést" mladého knížete schopného nechat se nadchnout, stále je zde nebezpečí, že se staneme pouhým nástrojem falcké politiky. Tedy namísto vést, nechat se ovládat. A to by nebylo dle našich úmyslů. Krom toho je poněkud stísněn z představy spojení s jedním určitým vládcem. Mnohem více mu tane na mysli vytvořit na základě volných osobních vztahů mezi osobami, které by se pokládaly za bratry, nezávislé duchovní centrum přesahující hranice zemí a náboženství. Věří na sílu duchovní energie, kterou je možnou spoutat a jako blesk vyslat do světa.
Johann van der Linde se připojil k Möglingově myšlence silného duchovního proudu a tvrdil, že již dlouho jsme obklopeni revolucí, o jaké se sedlákům před sto lety zdálo právě tak málo jako dnes knížatům. Vůči ní jsou i Nolliovy plány zcela bezvýznamné. Má na mysli revoluci myšlení, jímž se bouří proti víře. Církve neprohrály pouze boj o světskou moc, ale také boj o duchovní autoritu. Na jedné straně udělalo dohnalo vědění víru až k absurditám, kterým již nikdo nemůže věřit. Jistě knížata jednoho dne využijí i vědění ve svůj prospěch, tak jako dnes využívají víru. Ale myšlení jednou propůjčí lidem právě takovou svrchovanost, jakou jim kdysi skýtala víra. Bible nebude již jedinou knihou obsahující boží slovo, ale bude jednou knihou mezi jinými, skrze něž všechny vane duch boží. Van der Linde připomněl, že Koperník postavil do středu univerza namísto Země (na níž dosud trvá církev) Slunce. Zástupy lidu ještě tento vědecký poznatek vůbec nepochopily, natož aby si byly vědomy jeho následků. Giordano Bruno však mezitím pokročil mnohem dále. Postuloval totiž existenci mnoha sluncí a naše slunce oddálí bezmála do nekonečna, takže má střed všude a nikde. Kohokoli jiného by takové poznání naplnilo děsem a hrůzou. Brunovi však bylo zdrojem strhujícího nadšení ze světa, se kterým nyní souzní i Jan Kepler, když nalezl harmonii sfér. Pochopení celého světa prochází revoluční změnou a tedy také chápání Boha - proti tomu se jeví všechny revoluce. ať už se dají vyvolat a jak, jako zcela podružné.
Wilhelm von Wense poprosil za prominutí, že si dovoluje jako novic v kruhu tak učeném pronést kritickou poznámku. Vše, co zaznělo, mu přišlo velice vážné , hlubokomyslné a dalekosáhlé. Proč prostě nevydat nějaký spis jen jako provokaci? Boccaliniho satira jim ukazuje cestu a Bruno také často používal satiru. Což by nebylo již dost, kdyby jen zneklidnili všechny samolibé, pohněvali všechny příliš mocné, znepokojili všechny líné mozky? Van der Linde nám asi správně staví před oči nekonečno, ale žádný člověk si ho nedokáže představit. Ale ve srovnání s ním je nevýznamné, zdali učiníme jeden krok nebo dva. Bratrstvo? Nu dobrá, ba výborně! V obklopení mnohou nesnází vědomí sdílené jednoty posiluje. Poselství ke stejně smýšlejícím - také dobře. Tak se dá vyzkoušet, jak daleko tato solidarita dosáhne. Ale na tom dosti. K ničemu se nezavazujme a neberme na sebe závazek, že pohneme loukotěmi osudu. Pohlíží na vše spíše jako na jakýsi duchaplný žert. Sice s vážným pozadím, ale pozadím, jež umožňuje k věci přistoupit hravě. Jemu osobně svět připadá jako chaos, s kterým by se i Bůh marně páral. Stačilo by mu do tohoto zmatku vnést alespoň náznak určité formy, s tím bychom se měli spokojit.
Tobiáš Hess uzavřel, že vyjádřená stanoviska se vzájemně v soulad uvést nedají. Jen uveřejnění poselství Bratrstva Růžového kříže se zdá nic nestát v cestě. Nutné však bude původní Andreaeho rukopis zkrátit a přepracovat (Andreae to odmítl, ale ujal se toho Besold) a k němu připojit výtah z Ragguagli di Parnasso ( na čem pro změnu trval Andreae). V otázce tisku se obrátí Mögling na Michaela Maiera v Kasselu, neboť tam bude asi s tichým souhlasem lantkraběte nejspíše možný.

199. dopis
Karl Ender, Sercha
Balthasaru Waltherovi v Lipsku

v září

Můj milý a vzácný příteli!
Našemu ctihodnému Jakobu Böhmovi se přihodily zlé věci - a já jsem tím vinen. Jeho dle vlastního vyjádření dosud nedokončený spis Úsvit jitřenky, jenž jsem si bez jeho vědomí opsal, abych jím mohl potěšit podobně smýšlející, se dostal do nepravých rukou. Nějaká věrolomná a zlomyslná osoba musela jeden opis podstrčit Zhořeleckému městskému faráři Gregoriu Richterovi. A ten na něj zareagoval zlým a nesmiřitelným nepřátelstvím. Jakob Böhme tím byl zcela zaskočen. Jako obvykle seděl coby věrný úd luterské církve v neděli 28. julii na svém určeném místě v hlavním městském kostele, přímo naproti kazatelně, když po něm primarius Richter začal nejhrubším způsobem vrhat kletby. Richter, jenž se vžil do úlohy mstitele, zahrnul Böhma nadávkami, nazval ho kacířem a buřičem a vyzval zhořelecké radní, aby se chopili "meče pomsty proti takovému hejskovskému buřiči, jenž napadá kazatele, obtěžuje je v jejich domech a sepisuje kacířské knihy". Böhme vůbec nechápal, co se děje. Městský farář se pak jal věřícím hrozit, kdyby neuposlechli jeho výzvy, že by se dobře mohlo stát, že Bůh nechá ve svém hněvu zajít celé město, jako se to stalo vzbouřencům Kórachovi, Dátanu a Abíramovi, když se protivili muži božímu Mojžíšovi.
Böhme, což je ten nejmírnější člověk pod sluncem, jakého si jen dokážete představit, si zachoval tváří v tvář těmto nezměrným lžím vyrovnanost, po bohoslužbě přistoupil před kostelem k městskému faráři a se vší pokorou se ho otázal, čím se provinil, neboť si není vědom žádného příkoří. Jestliže však byl v něčem pochybil, žádá jej, aby mu ty okolnosti vyjevil, aby ho mohl odprosit a věc odčinit. Namísto odpovědi ho Richter zahrnul novými nadávkami a vyhrožoval, že ho nechá biřicem vsadit do věže. Zanedlouho byl Böhme skutečně citován k magistrátu, jenž se rozhodl vykázat jej z města. Neměl mu být ani popřán čas, aby o tom uvědomil své blízké. Böhme se smířil s tímto hořkým údělem a strávil noc pod širým nebem na dohled od svého domu. Následujícího dne pro něj magistrát opět poslal, zavřeli ho do klády a poručili mu "vydat kacířské rukopisy". Až teď se Böhmovi rozjasnilo, proč vlastně s ním takto nakládají. Dal poslat pro svůj spis a předal ho magistrátu. Pak ho pustili a dovolili mu zůstat ve městě, ovšem pod podmínkou, že už nikdy nic nenapíše. Mělo zůstat u toho, a on se měl držet svého kopyta.
Tím ale nebyl Böhmův kalich bídy ještě naplněn. Byl totiž nyní předvolán na farní úřad a podroben výslechu ve věcech víry. "Jak se mohl opovážit", zuřil Richter, "hledat vlastní cestu k Bohu a ještě v tom radit jiným! Nikdo z lidí nemůže bez církve nalézt cestu k Bohu. |A jak se mohl opovážit psát o Bohu, aniž by jedinkrát zmínil jméno našeho Pána Ježíše Krista?!" Na to Böhme slíbil, že již nebude nic psát, pokud jen farář upustí od veřejného utrhání. To mu bylo přislíbeno, ale Richter se svého slibu nedržel. Obyvatelé města byl proti němu farářem natolik poštváni, že se v žádném případě nemohl držet svého kopyta. Musel naopak prodat svůj ševcovský krám. A kdyby se jeho žena, velmi rázná a obchodnická osoba, nebyla sama pustila do obchodu s přízí, musel by se svou rodinou třít bídu. Ale i tak je s ním docela zle, a měli bychom se poohlédnout, jak mu pomoci. Snad bychom mu mohli nabídnout příbytek v jiném městě?— 

předchozí část:                   andresius.pise.cz/...

následující část:                 andresius.pise.cz/...