Andresius | Dopis 200+ leták o náboženské vrtkavosti knížat

200. dopis
Lodovico Cigoli, Řím
Giovanni Francescu Sagredo v Padově

v říjnu

Messere,
vím, že jste dobrým přítelem Galileovým, člověkem, na jehož radu dá, takže mu musíte naléhavou radu dát! Můj varovný hlas nechce Galileo slyšet - jsem jenom bezvýznamný malíř, který v něm ctí génia. Avšak tento génius, který dokáže sledovat Slunce, Měsíc a hvězdy na jejich drahách, je zcela slepý vůči svému okolí. Galileo sem do Říma přibyl na nosítkách jako vysoký hodnostář a obdržel tomuto stavu přiměřený byt jakožto čestný host na toskánském vyslanectví. Nadbíhali mu kardinálové,knížata a preláti mu skládali komplimenty. Byl dokonce na soukromé audienci přijat papežem a směl k němu po políbení nohy držet přednášku, načež byl milostivě propuštěn. Galileo se také stal členem slavné Accademia dei Lincei, kardinál Francisco Maria del Monte potvrdil ve zprávě Galileově pánu, vévodu Cosimovi, že veškeré jeho podivuhodné objevy uznává za pravé. A dokonce kolegium Jezuitů, kteří se s dalekohledy pokusili Galileova pozorování potvrdit, došlo k závěru, že se Galileo musí čítat k nejslavnějším a nejblaženějším astronomům. Z toho všeho by se doopravdy dalo vyvodit, že Galileo v Římě triumfoval. A právě tak to vnímal i on. Ale Galileo nezná Řím. A především nesprávně hodnotí význam svých poznatků pro náboženství. Tak se dopustil té neopatrnosti, že v rozhovoru s kardinálem Bellarminem nadšeně přizvukoval, že jeho výzkumy a pozorování s konečnou platností potvrzují Koperníkovu nauku. Zašel dokonce tak daleko, že ve vší nepředpojatosti poukázal na to, že je nyní v několika bodech třeba poopravit učení Bible, přičemž se odvolal na Johanna Keplera, který bez obalu prohlásil, že k Ježíšovu narození došlo sedm let před počátkem našeho letopočtu. Bellarmin, který už přivedl na hranici Giordana Bruna, všemu naslouchal s přátelským úsměvem a hned nechal pátrat v Galileově minulosti.A můžeme si být jisti, že se od té doby začalo Galileim zabývat i Svaté officium; on se však konejší pocitem bezpečí, který považuji za navýsost klamný. Nadto nyní disponuje inkvizice kopií dopisu, který Galileo poslal svému mecenáši, benediktinu Benedettu Castellimu. V něm píše doslova: " Protože si dvě pravdy nemohou vzájemně protiřečit, je úlohou moudrého vykladače sv.Písma, pokusit se zharmonizovat jeho pravý smysl s oněmi nutnými závěry, které neomylně plynou z autopsie nebo jsou podloženy bezpečným důkazem."
Zde se tedy matematik a astronom kasá na to vykládat Bibli. Ale přijdou ještě horší věci. Galileo totiž pokračuje: "Jsem nakloněn věřit tomu, že autorita písma má ten účel, aby přesvědčila lidi o oněch pravdách, jež jsou nezbytné pro spásu duše a přesahují veškerý lidský úsudek a není si možno o nich zjednat jasno žádnou vědou ani jinými prostředky, jen prostřednictvím zjevení Sv. Ducha. Zdá se mi však, že nejsem zavázán věřit, že by nám tentýž Bůh, jenž nás vybavil smysly, rozumem a úsudkem, nedovolil je použít a chtěl nám ony poznatky, jež můžeme získat pomocí těchto schopností, vštípit jiným způsobem."
O sancta simplicitas! Jak může Bůh vybavit téhož člověka takovým rozumem a současně tak velikou naivitou! Galileo zde ve vší nevinnosti požaduje, aby se věda mohla přít s náboženstvím o věčné pravdy, nebo snad to dokonce musí! Kde to skončí, kam to povede? Castelli tento dopis pyšně předčítal přátelům a dával jim ho ochotně opsat. Před takovými "přáteli" se bude muset Galileo mít do budoucna na pozoru. Otec Niccolo Lorini ze Savonarolova kláštera San Marco již hromoval o kacířském způsobu myšlení stran postavení země vůči Slunci, sice bez uvedení Galileova jména, ale všichni vědí, že tím mířil právě na něj. Brzy můžeme z kazatelen uslyšet i něco konkrétnějšího. Proto Vás prosím, nabádejte Galilea a nejvyšší zdrženlivosti. Neměl by se tolik spoléhat na svůj římský triumf, který mu pouze přidělá závistivců. A měl by si připomenout, jak rychle se i u našeho Pána změnilo Hosanna v Ukřižuj!—

Avízo
Jak víra činí blaženým
aneb
Hra knížat: škatule hejbejte se

Už francouzskému králi Jindřichu IV. - buď mu Bůh milostiv, pokud ho nevzal čert - Paříž stála za mši. Paříž je nyní velkým výstavným městem a Francie je mocná, kvetoucí říše. Pro ní by jistě člověk sáhl rukou do kropenky. Kdy by ale řekl, že se na stejnou úroveň povznese i Jülich?
Katoličtí Francouzi vyrvali město i pevnost katolickému arcivévodovi biskupu Leopoldovi, aby je odevzdali luterskému falckrabímu z Neuburgu, Wolfgangu Vilémovi. Tem má obsazeny také markrabství Jülich a Berg, zatímco rovněž luterán, braniborský kurfiřt Zikmund si přivlastnil hrabství Cleve a Mark. Oba si ovšem činí dědičný nárok i na země druhého a luterský kurfiřt saský upírá oběma nárok na všechna čtyři hrabství. Protestantské Unii se nepodařilo tento konflikt vyřešit, pouze se vymezila proti tomu, aby o této věci rozhodoval císař, který se o to také marně pokoušel. To máme z toho, když německá knížata umírají bez potomků.
Nyní však falckrabě Wolfgang Vilém udělal geniální tah. Oženil se - nejprve tajně, neboť jeho přísně luteránský otec by o ničem takovém nechtěl ani slyšet - a potom s velikou pompou v Mnichově se sestrou bavorského vévody Maxmiliána. Nebyla sice nejmladší a také ne nejpůvabnější a vévoda byl rád, že ji vůbec dostal pod čepec, ale je katolička a falckrabě si od tohoto svazku slibuje podporu svého mocného švagra a celé katolické Ligy.
Braniborský kurfiřt nechtěl této hře nečinně přihlížet, a tak přestoupil spolu se svým bratrem Jiřím na začátku prosince od luterství ke kalvinismu, o čemž se zase pro změnu nesměla dozvědět jeho neotřesitelně luterská manželka Anna. Kurfiřt si od toho slibuje účinnou pomoc protestantské Unie, v jejímž čele stojí kalvínský kurfiřt Falcký.
Jülich a Berg, Cleve a Mark zůstávají takto rozděleny mezi dva nepřátelské tábory jako předtím. Jen nebozí poddaní, kteří se musí řídit podle toho, jakého nebeského osvícení se dostane jejich potentátům, se už brzy nebudou umět ani udělat kříž. Ale zato ho musí snášet.—

Lístek
Frederick, mezi námi nesmí nikdy zavládnout neshoda, vždyť si vždy chceme vše říkat otevřeně. Tíží-li tě něco, pověz mi to, chci s tebou sdílet všechno, opravdu všechno.—

Lístek
Propadám se do Tebe, Bětko. A někdy mívám strach, že se v Tobě zcela ztratím. — 

předchozí část:                                    andresius.pise.cz/...

následující část:                                  andresius.pise.cz/...