Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
na den Svatých Tří Králů
Milý Petře,
vzpomínáš si na onoho florentského malíře Lodovica Cigoliho, kterého sis tolik cenil? Bavili jsme se jednou o jeho oltářních plátnech, které činí tak silný dojem a konstatovali, že se mu z úspěchem podařilo vystoupit z Michelangelova stínu. Už několik let pracuje tady v Římě a peřd několika týdny jsem ho potkal v nejlepším zdraví. Náhodou jsem se však doslechl, že náhle zemřel a nikdo neví, na jakou chorobu. A také si nikdo nechce vzpomenout, kdy a kde ho pohřbili. To mi přišlo podivné a vyptal jsem se na to. Ale čím více se vyptávám, tím je pro mně celý případ tajemnější. CIgoli byl prý spřátelen s matematikem Galileim, jenž vloni navštívil Řím a byl všude oslavován. Galilei platí za velikou a proslulou osobnost, ale udělal si také mnoho nepřátel. Prý se poslední dobou vyrojilo mnoho spisů, které mu spílají do lhářů a kacířů. Na takové věci já nedbám. Cigoli prý působil na Galileiho, aby na tyto útoky neodpovídal, ale v tichosti se dále věnoval svým výzkumům. Galilei však ho nechtěl poslechnout a jistým svým dílem na sebe přivolal smrtelnou zášť jednoho německého Jezuity jménem Christoph Scheiner. Byl to spor o sluneční skvrny a jen nebesa vědí, proč se o něco takového musí lidé na zemi hádat. Ale Jezuitovi se nikdo nesmí bez trestu postavit. Teď se možná ptáš, co to má všechno společného s Cigolim a stejnou otázku jsem si kladl i já. Jestliže si Galilei svou prudkou povahou nadělá nepřátel a jeho dobrý přítel jej od toho zrazuje, proč by za to měl trpět, ba dokonce platit životem?
Nakonec mě Cigoliho učedník, jemuž jsem musel odpřisáhnout naprosté mlčení, zavedl do papežské kaple Santa Maria Maggiore a beze slova ukázal na kupoli, kde byla malba, již Cigoli teprve před nedávnem dokončil. Je na ní Matka Boží obklopená hvězdami, naprosto po klasickém způsobu a já na malbě nedokázal objevit nic zvláštního, až na to, že Cigoli zpodobil Madonu poněkud odtažitě, což není v souladu s jeho jinými pracemi. Učedník mě pak zavedl na emporu a vybídl mě, abych si lépe prohlédl měsíc. Ten Cigoli nezpodobil jako hladkou plochu, jak jsme ho zvyklí vidět, ale vybavil jej pohořími a údolími a navíc mu dal podobu koule. To mi přišlo poněkud podivínské, ale na druhé straně mi nebylo jasné, proč s tím dělat takové tajnosti, protože na můj dotaz, co Cigoliho přimělo, aby to vyobrazil právě takto, položil si učedník jen ukazováček na ústa. Teprve až jsme vyšli z kaple, pošeptal mi kradmo, že je tím vším vinen ten Galilei. Prý čarovnou mocí viděl měsíc zblízka a takhle ho prý popsal. A ještě prý Cigolimu naskicoval, jak se měsíc otáčí okolo země a ta okolo sama sebe jakož i okolo Slunce. A Cigoli to, ač to zcela protiřečí Bibli, vzal za bernou minci a pro zasvěcené až příliš jasně to vymaloval rovnou na vrch papežské kaple. A to jistě působilo jako zlořečená zpupnost. Pak se učedník odporoučel s tím, že už tak prozradil až příliš mnoho a já stál jak hromem praštěný. Dokážeš si představit, že by Cigoliho odpravili kvůli něčemu takovému? V Římě je ale třeba počítat se vším, zvláště když jde o počty. Mně to všechno natolik rozrušilo, že jsem se rozhodl, že už tu nezůstanu.—
202.dopis
Robert Fludd, Londýn
Inigu Jonesovi v Heidelbergu
2.Februarii
Milý Inigo,
nežli se vrátíš ze svého Heidelberku, jenž se před tvýma očima a bezpochyby i za tvého přičinění mění zjevně v coci na způsob Elysejských zahrad, do mlhavého a pošmourného Londýna, posloužím Ti několika novinkami. Obvyklých dvorských klevet Tě ušetřím, avšak s jednou výjimkou: Král se nám zamiloval. To ovšemže tady ani jinde není nic neobvyklého, ale král Jakub projevil svou náklonnost velmi otevřeně určitému muži, ale to tě asi také nepřekvapí. Je to poměrně bohatý a afektovaný povýšenec George Villiers, jenž do mezitím dotáhl k šlechtickému titulu earla. Všichni a všudy se snaží získat oblibu u tohoto nového oblíbence a to ti jistě jako obrázek postačí. Tomuto vztahu padl za oběť starý dobrý Walter Raleigh. Po jeho pokusu o sebevraždu mu vykázali malý domeček hned u Toweru, v němž ustavičně hlídán žije skromně se svou ženou. Dům nesmí opustit, ale tu a tam mohou za ním jeho přátelé. Získat patřičné povolení je poměrně obtížné a zdlouhavé, ale dnes mě to - spíše asi ze zvědavosti nežli ze soucitu - pudilo za ním. A nemusel jsem toho litovat.
Starý mořský vlk a dobrodruh silně doufal v to, že král u příležitosti sňatku své dcery zruší rozsudek smrti a snad mu i udělí volnost. K žádné amnestii však nedošlo. Jen mu dovolili vytisknout jeho dějiny světa, které napsal za léta věznění. Královu zdrženlivost má jistě na svědomí Villiersova manželka, fanatická tajná katolička, jež prostřednictvím svého manžela tajně na krále zapůsobila, aby nedráždil Španěly, když se nakonec nekonala svatba princezny Alžběty se španělským infantem. Raleigh bere svůj los s vyrovnaností, avšak tomu nebrání rozvíjet fantastické myšlenky. V předmluvě ke svým dějinám, jež jsou na můj vkus poněkud rozvláčné a občas i zmatené, vyjádřil pozoruhodnou myšlenku. Napsal: "Chci-li spatřit budoucnost, musím se uchýlit k dějinám lidstva. Budoucnost není, co nastalo, ale to, co již bylo." Začíná u Ninive a končí - skoro bych řekl "bohužel" - už v císařském Římě. Styl a způsob podání postupně během díla vylepšoval. A udává vskutku působivý důvod, proč si pak sám přitáhl otěže: "Když člověk píše moderní dějiny a příliš se přitom řídí pravdivou skutečností, může ho to stát pár zubů." Jistě si to dílo rád přečteš a také určitě nalezneš způsob, jak je dedikovat falckraběnce, čímž způsobíš Raleighovi velikou radost.
Velice na mě také zapůsobilo, jak zoufalství dokáže takového muže činu, jakým Raleigh bezesporu byl, proměnit v muže ducha. Kdyby byli Raleigha popravili před deseti lety, mnoho by to pro něj neznamenalo, neboť byl uvyklý hledět v tvář smrti. Ale uvěznění a odsouzení k nekonečné zahálčivé nečinnosti, by člověka méně průrazného charakteru zlomilo. Raleigh, který konečně také spoluutvářel dějiny světa, teď dějiny světa napsal a tak zůstal věrným sám sobě. Nyní ale po dlouhodobém vypětí a velkém zklamání nastal zlom. Raleigh se upjal k nerealistické vizi, která nese jméno El Dorado. Pevně věří, že tato země zlata existuje a chce se ji vydat hledat. Neustále o ní hovoří, takže člověk má zprvu dojem, že to z něj hovoří pouze chtivost majetku a moci příslušející ještě onomu starému mořskému lupiči. Pro Raleigha však nemá ona země zlata pouze rozměr reality, ale je též určitou mystickou veličinou. O Zlatém věku hovoří jako o Saturnově říši, v níž lidé neznali nemoc ani smrt. Byla to říše věčného žití, než došlo ke katastrofě, po níž si bohové vyhradili život pro sebe a lidem přenechali smrt. Připomíná, že Egypťané pohlíželi na faraóna, jako by byl ze zlata a věřili tudíž v nesmrtelnost a neporušitelnost jeho těla. A také poukazuje na tajemnou říši hyperborejců, v něž věřili Řekové a odkud pocházel Apollón, bůh světla. Objevil, že Ásové, oni germánští bohové, nalezli po zániku světa tajuplné, z pradávna dochované zlaté tabule. Poukazuje na to, že ještě Platón viděl v rodě vladařů jakýsi zlatý prvek, jímž se jejich povaha odlišuje od ostatních lidí. A v alchymii nevidí jen snahu vyrobit zlato, což je prý úplně lehké a nepodstatné, ale získat pravé zlato, jímž je nesmrtelnost a tak opětně navodit Zlatý věk. Mnohé z toho, čím mě Raleigh zasypal, bylo velmi nečekané a leccos mě zmátlo. Především přede mnou ale vyvstal jeden takřka nepřekonatelný rozpor. Transcendentní existence Zlatého věku, ať již někdy skutečně byl, nebo se navrací a opakuje, nebo snad i trvá a jen lidé jen na čas opustili, je mi jasná. Kdo by po něm netoužil? Ale že Raleigh sobě i jiným namlouvá, že k dosažení tohoto El Dorada stačí nastoupit na loď, vyvolává ve mně pochyby.—
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část:andresius.pise.cz/...