Manifest Fama fraternitatis + Dopis 203

Štrasburská relací
O Manifestu Bratrstva ctihodného řádu Růžového kříže evropským monarchům, stavům a učencům a požadavku všeobecné reformace v celém širém světě

Je vskutku třeba jíti zpět až do časů Doktora Martina Luthera, abychom nalezli spis, jaký vzbudil v Němckých zemích tak ohromnou a všeobecnou pozornost, jako ona Fama Fraternitatis, již vytiskl v Kasselu Wilhelm Wessel a již několik měsíců se všude šíří. Bis dato nebylo o Bratrstvu Růžového kříže na veřejnosti nic známo. Jen v nečetných kruzích zasvěcenců bylo lze o něm něco špitat. Ježto však po všechny časy bylo mnoho všelijakých tajných spolků, jež vznikaly a zase pomíjely jako letničky pod příkrovem hustého lesa, přičítali jim lidé jen malý význam. POdstatné na oněch spolcích totiž je také to, že zůstávají tajné. Avšak nyní poprvé dává o sobě taková společnost tak slyšitelně vědět a obrací se s velikými požadavky na nejlepší mysli v celé Evropě. Ktakovému kroku je musila vést nesnesitelná bída našich časů. Že to není pouhé bláznovství, poznáváme také z toho, že již za tak krátký čas si Bratrstvo R§žového kříže získalo za zavilého nepřítele Jesuity, o čemž se můžeme přesvědčit z odsouzení, jež stihlo jeho členy. Na druhém místě pak nás bedlivé studium spisu poučí o tom, že zasadil ránu přinejmenším katolické římské církvi, a to mnohem významnější nežli onehdy Lutherovy these, neboť je v mnohém překračuje a tím zpochybňuje také výsledek reformace.

O bídě dnešní doby není zapotřebí příliš se šířit. Je to bída hospodářská i duchovní. A snad právě v Německu je obojí pociťováno s největší silou, pročež se toto volání o pomoc obrací k veškeré Evropě, neboť se nejeví jiná možnost záchrany. A v čem by měla spočívat ona záchrana? Volá se zde po "generální reformaci", tedy reformace v minulém století se jeví být nedostatečnou. Takový pocit je ovšem v protestantských kruzích dosti rozšířený a mezi kalvinisty dokonce dostal podobu programu: Ecclesia semper reformanda. Jestliže tedy bratrstvo chce pokračovat v reformě nebo ji dokončit, stojí jim v tom poměrně blízko.

Ale očividně chce více. Bratřím naprosto zřejmě nejde už o reformu náboženskou, ale o reformu myšlení a vědění. "Křesťanskou svobodu" si nárokují v neomezené míře i vzhledem k poznání světa a přírody. A ovšemže bratřím také nejde jen o výměr poznání a myšlení, ale zároveň i o naprostou proměnu života. Tím oněm "hlavám, stavům a učencům Evropy" vrhli do tváře rukavici - neboť kdo jiný (včetně církví) by se také všeobecné reformaci mohl stavět na odpor?

Abychom dobře porozuměli této Famě Fraternitatis, nesmíme ji brát za slovo, ale musíme rozpoznat její symbolickou mluvu.

Mýtický zakladatel řádu Christian Rosenkreuz nemá znamenat nic jiného, nežli že je třeba nastoupit na novou cestu vedoucí od prakřesťanského smýšlení ke kříži jiného významu. Poukaz k liber mundus naznačuje, že ona "kniha světa" neobsahuje menší pravdu, nežli jakou si nárokuje Bible. Život Christiana Rosenkreuze a předchozí dějiny Řádu naznačují také, že křesťanská theologie už ani zdaleka neobsahuje veškeré lidské vědění, jak to dosud předstírá, a že každičký hledající Boha nepotřebuje pro své hledání žádnou zprostředkující instanci. Tak zásadní myšlenky mají na to, aby pohnuly soukolím stávajícího světa.

Není tedy divu, jaká bouře hlasů se vzedmula - důrazně přitakajících, zuřivě odmítavých i zcela vyjevených, a že se plíživě do nich vtírá strach a nejistota. Navíc není známo, jakou mocí členové řádu, kteří jsou zřejmě všude a nikde, ve skutečnosti disponují. Koho trápí takové pochybnosti, může se spolehnout na některá (latinská) slůvka v textu roztroušená, která vypadají tak trochu jako hesla. Na jednom místě se tak píše: Ex Deo nascimur, In Jesu morimur, per spiritum reviviscimus. (Z Boha se rodíme, v Ježíši umíráme, skrze ducha oživeni jsme.) Taková vyznání jsou jistě blízká křesťanským, avšak bratři je vykládají jinak, než jak to činí obecné mínění církve. Bratři dávají jasně najevo, že se snaží Boha pochopit nikoli za pomocí Písem a kněží, ale poznáním Stvoření. Stvoření, jež vložil Bůh do rukou lidem a tím je vystavil nedokonalosti, utrpení, zlu a smrti. A bratři vyzývají k tomu vzít na sebe toto utrpení, zlo i smrt jako Ježíš a proměnit tak nedokonalý svět a opět jej učinit božským. Nechtějí toho ale dosáhnout mocí, ať již pod jakoukoli záminko, ale vlastní sebeproměnou. To je vlastní obsahem oné "generální reformace", kterou má provést každý sám na sobě. Pak také zakusí obecenství s bratrstvem ducha, jež překonává protivy samého života a smrti. V tomto bratrstvu panuje láska a moc v něm vůbec neplatí. Našši současnou existenci oproti tomu ovládají panovníci, kteří v sobě žádnou lásku nemají.

Neměli bychom se proto těchto Rosikruciánů děsit, ani se jim smát natož je proklínat. Ukázali cestu a označili místo, na němž se všichni nalézáme: Sub umbra alarum tuarum Jehova (ve stínu křídel Tvůrce).—

203. dopis
Šimon Studion, Marbach
Juliu Sperberovi v Anhaltu

na den velikonoční

Můj milý pane rado, jsem starý, nemocný, slepý a čekám na smrt. Ale stejně jsem rád, že jsem se ještě směl dožít Famy. Dal jsem si spis předčítat - a bylo v něm mé mládí, celý můj život! Pohnul mě k smzám a nestydím se za to. Plamen ducha se předává dál a nikdy neuhasne. S takovým vědomím se jde lehčeji vstříc smrti, jež vše proměňuje. Ano, vidím více od té doby, co se mé oči zavřely pro svět. Vidím strašlivé scestí, na nejž dospěli církevní otcové. Tajemství vykoupení světa nespočívá v tom, že se Boží syn stal člověkem a zástupně na sebe přijal jeho hřích. To tajemství je v tom, že se každý člověk musí stát božím synem! Nemá žádného zástupce, který by na sebe vzal jeho osud. A i obraz otce a syna je povrchní. Je to jen první nezbytná orientace. Přirozený člověk je od narození nedokonalý na těle, na duši i na duchu. Musí projít dlouhým vývojem. Otcové si většinou přejí, aby jejich synové doplnili jejich nedokonalost, aby napravili jejich selhání, neboť vědí o záludné krátkosti žití a svou touhu a naději rozkládají na generace. Slyšel jsem ale, že když čínský císař propůjčuje šlechtický titul, platí pro všechny předky poctěného a ne pro jeho potomky. To první nám připadá moudré, přirozené a správné, to druhé nemoudré, nepřirozené a nesprávné. Lidé tak dostávají již předem hodnost a titul, které si vlastně musí teprve zasloužit. Měli by si být vědomi vyššího závazku, ale často nejsou.

Ale přesto se mi více líbí náš model. Čínský vladař prokazuje úctu přítomnému člověku jakožto dokonání a výtvoru minulosti. Křesťanský vladař doufá v dokonalost, jež přijde v budoucnosti. A když nyní rozvinu tento obraz otce a syna, vládce a poddaného dále, docházím k závěru, že Bůh, tvůrce všehomíra, původce života životem překypující, dal schopnost a vlohu k božství, ale přesto ponechal vůli úplnou svobodu. Tak se mému pohledu jevíme jako vyvolenci při božské hře, kterou můžeme vyhrát nebo prohrát. A abychom se vrátili k onomu tajemství: Bůh si přeje, abychom se co nejvíce přiblížili k jeho dokonalosti. Zdá se, že to bratři růžového kříže pochopili. Kéž by jich bylo mnoho.—

předchozí část:             andresius.pise.cz/424-dopis-201-202.html                              

následující část:          andresius.pise.cz/426-dopis-204-reakce-na-famu-fraternitatis.html