Andresius | Dopis 205-206

204. dopis

Ludwig Camerarius, Heidelberg

Markraběti Jáchymu Arnoštovi v Ansbachu

počátkem září

Vaše kurfiřstká milosti,

slavnostně jsme nyní oslavili plnoletost našeho nejmilostivějšího pána, kurfiřta Fridricha, pátého toho jména a zdá se, že slavnostem pořádaným u příležitosti nádherné svatby našeho vladřského páru nebude nikdy konec. Poddaní si nechají něco takového rádi líbit a vyhřívají se v záři našeich vzešených manželů. Co se týče samotného kurfiřta, nedal prozatím najevo, že hodlá vzít pevně do rukou vládu, již prozatím velmi obezřele vykonával vévoda z Zweibrückenu. Právě naopak, dal najevo, že se hodlá spoláhat na osvědčené síly, které věrně sloužily již jeho otci. KUrfiřt vybavil vévodu z Anhaltu rozsáhlými pravomocemi stran vnější politiky státu. Znamená to, že kurfiřt znovu oživí unijní politiku, což se jeví o to naléhavější, poté co došlo k nemalým zmatkům způsobeným konverzí neuburského následníka a braniborského kurfiřta. Dá se očekávat nový spor v Jülišsku, respektive vyostření starého sporu, takže Unie musí být akceschopná, když se navíc dává do pohybu i Liga. Kníže z Anhaltu se zdá být rozhodnut znovu navázat nitkyvedoucí k Čechům a k protestantským stavům v habsburských dědičných zemích, kde se šíří nespokojenost s nerozhodností a vrtkavostí císaře Matyáše. Poslední říšský sněm vrhl se vší ostrostí světlo na problém, jak se vůbec dá v Říši vládnout.

Na Heidelberském dvoře nyní vládnou událostem pánové Solms, Schönberg a pán z Donína, a i mé maličkostí popřává kurfiřt svou důvěru. Zatím reagoval odmítavě pouze jednou, a to když se mu silně znelíbily příliš horlivé, abych neřekl přímo fanatické tirády dvorního kazatele Abrahama Sculteta, jenž se ani u univerzitních profesorů netěší velké úctě. JInakprojevuje kurfiřt prozatím pozornost jen svojí půvabné choti. Vznešený pár se zdá zcela nerozlučný a ani při veřejných příležitostech neamjí oči a uši pro nic jiného než prosebe. Občas se zdá, jako by se pohybovali v nějakém snu, a člověk by jim přál, aby se z toho snu nikdy nemusili probrat. I jejich četba - čtou hodně a ponejvíce společně - odpovídá této náladě: Čtou Arkádii od Jacoba Samara, Arkádii od Philippa Sydneyho, L'Astrée od d'Urfého a podobné věci. Bibliotékáři, kteří si nemohou vzpomenout, že by kurfiřt Fridrich IV. blahé paměti byl kdy zatoužil po knize, jenom tají dech. Museli narychlo sehnat anglickou verzi Tassova Osvobozeného Jeruzaléma. Teprve nyní asi ocení panstvo poklady nashromážděné v Heidelberské bibliotéce. To je velmi neobyčejné.

Většinu své energie věnuje kurfiřt přestavbě Heidelberského zámku. Kurfiřtovi napomáhal při tom radou slavný anglický architekt Inigo Jones, jenž již v Londýně uspořádal podivuhodné slavnosti. Raději by si ponechal tohoto všestranného umělce u sebe v Heidelberku, ale protože tohoto muže potřebuje i král Jakub, musel ho kurfiřt propustil, aby si to nepokazil u svého tchána. Místo toho přijal do svých služeb člověka, o němž si mnoho myslel bohužel předčasně zemřelý princ Jindřich z Walesu. Je jím francouzský protestant Salomon de Caus, prý pokřtěný Žid. Má prý být výtečným zahradním architektem a neméně nadaným technikem nežli sám Jones. Mohl jsem jednou letmo shlédnout jeho plány, a musím říci, že za rok, za dva Heidelberský zámek, který je už beztak jeden z nejkrásnějších, nikdo ani nepozná. Nyní provádí de Caus mohutné odstřely, jež otřásají celým údolím Neckaru. LIdé na ulicích padají, a domnívají se , že jde o zemětřesení. Když se pak dozvědí, že kurfiřt vynakládá takové množství střelného prachu, aby na prach rozmělnil skály. neboť chce za svým zámkem založit zahradu, jakou svět nespatřil od časů královny Semiramis, potřásají hlavou a smějí se tomu. Ale lépe, myslí si, nežli kdyby tím prachem nabíjel tarasnice.

Chci Vám ve vší otevřenosti doznat, že si nejsem jist, zda to všechno je jenom rozmar mladého mocnáře, přemrštěnost zamilovaného novomanžela, neba v tom tkví nějaká vznešenější myšlenka. Snad v celé Evropě platí naši novomanželé za dvojici snů. Vidíme, jak spolu zacházejí jako ve snu a kníže se chystá vytvořit snový svět - takže kvůli tomu hýbe skálou. Dobře to hoví jeho zasněnému pohledu a sklonu málo hovořit. Ale neklamme se. Kurfiřt je veden vážnější myšlenkou. Někdy mi přijde, že je bdělejší nežli my všichi a my jsme ti, kteří sní.—

205. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt
Davidu Magirovi v Tübingen

v září

Milý příteli, děsím se z toho, co jsme počali, jímá mě z toho přímo panický děs, až se musím ptát, kdy to vlastně všechno začalo. Dokud se běsnění stran naší "Famy" vybíjelo jen na papíře, dalo se tomu přihlížet se zadostiučiněním, i když člověka, pozoruje onu záplavu nejroztodivnějších dopisů a pamfletů a především jejich obsah, přepadaly smíšené pocity. Ale nyní se zdá, že jsme zaseli vítr a sklidíme bouři. Měla to sice být duchovní bouře, ale kdo ji může předurčit, kdo ji dokáže řídit? Ve Frankfurtu už došlo k vraždám a zabíjení. Už jste o nich asi slyšel i o nepokojích jinde. Sice se těžko dají vydávat ze bezprostřední účinek našeho spisu, i když zlomyslní nám to s posměchem předhazují. Jen minimum z těch řemeslnických učňů, kteří zde zaútočili, umí číst. Ale což jsme sami mezi sebou nebyli zajedno, jak a co může naše výzva způsobit? Nežádal snad Nollius zcela jednoznačně vzpouru a něco, co by ospravedlnilo násilné činy a nesnažil se mu v tom Andreae zoufale bránit? Nebudou nakonec Rosikruciáni stejně vykřičení jako novokřtěnci? Nemůže se to, co se nyní událo ve Frankfurtu, bez toho aby se kdokoli na nás odvolával, později zopakovat někde jinde v našem jménu? Pak ovšem nestrpím, aby mě kdokoli nazval rosikruciánem!

Promiňte, jsem stále tak vzrušený, že musím své myšlenky pořádat teprve během psaní. Všichni vědí o nepokoji, jenž hýbe německými zeměmi. živnou půdu nalézá nejen v myšlenkovém vyprázdnění křesťanství, ale také v čím dál nesnesitelnějších mocenských poměrech a bující nespravedlnosti. Vře to jako uvnitř sopky. Luther jí dal vybuchnout, vřící láva se převalila zemí, mnohé změnila, něco zničila a - zatuhla. Ale uvnitř zůstala žhavá. Kdo si troufne znovu s ní zahýbat?

Pekař Vincenc Fettmilch určitě nebyl někým takovým. Luther, Kalvín, i Tomáš Müntzer a nakonec i my jsme měli vizi jiného, lepšího světa a soudili jsme, že pro ni se můžeme odvážit i otřesů. U Fettmilcha a jeho kumpánů to nebylo nic jiného než hloupá vzpoura proti tomuto světu, která plna zuřivé nenávisti hledala viníka. Oběť se nakonec našla celkem rychle - Židé Jsou sice mezi Židy i krutí lichváři, ale ti jsou mezi Křesťany také, a kdo ničí náš svět nejsou jen lichváři. Dav se vrhl na židovskou uličku, mlátil a raboval a Frankfurtským měšťanům se to líbilo! Dokonce přistoupili na to, že budou Židé zcela vypovězeni z města. Těžko se dá představit smutnější obraz, nežli vidět , jak je zuřivě vyhánějí z jejich domů - staré i mladé, ženy, včetně těhotných, a děti; nemocné i vetché starce, vše jedno. Asi půltuctu jich zůstalo na náměstí pobito. Za řevu a neustále pršících ran je sehnali před rybářskou brankou dohromady, s kletbami jim splatili své dluhy (bylo jich přesně 1380) a shodili je do loděk plujících po proudu. Vyhnali je jako nakažené morem, bez toho, aby si vzali byť jen to nenutnější. I když jsem již slyšel leccos o pronásledování Židů ve Španělsku a v Polsku, velice se mě dotklo tohle kruté a hanebné divadlo v mém vlastní, městě, které už nechci považovat za svoje. a v němž už nechci žít.

Kdysi posloužil hanebný peníz odpustku jako roznětka ke všeobecnému povstání proti papeži, který zradil křesťanstvo, posloužil tady ve Frankfurtu lichvářský úrok k tomu, aby mohli být Židé označeni a pronásledováni jako vrazi Kristovi. Ve skutečnosti zrazuje křesťanství samo sebe. Frankfurtské nepokoje mi otevřely oči. Buďsi to jen přechodné vzplanutí sopky s trochou sazí. Ale již vím, kde , uvnitř čeho řeřaví ono peklo.

Po staletí církev nasazovala Židům psí hlavu a označovala je za vrahy, ale oni jsou přece opravdoví věřící! Ježíše asi nezavraždili oni, křižovali přece Římané. Žid Ježíš byl křesťanům povždy pohoršením, jako Žida ho nikdy nezpodobovali. Rádi ho titulovali "Nazaretský" nebo "Galilejský", jakoby to znamenalo nežidovský původ, což by nakonec i bylo možné. Pak by ani nebyl mohl být rabínem - a on jím zcela jistě byl! Židé ho ovšem za Mesiáše neuznali a dodnes neuznávají. To je druhá těžká výtka vůči Židům. Ovšem i křesťané dávno vědí, že Ježíš nebyl očekávaným Mesiášem a Židé měli pravdu! Křesťanství vyrostlo z Židovství a bez základu v židovské zbožnosti je jen ohromnou pokryteckou lží. Existence Židů i jejich vytrvalé odpírání stát se křesťany to Křesťanům stále připomínají. Je marné zavírat Židy do ghett jako nízké lidi. Je marné štvát je jako zvěř. Doku tu Židé jsou, Křesťané jsou před nimi stále pohany, zatíženými horšími bludy, nežli kdyby bývali zůstali u svých dávných pověr. Nollius má pravdu, když si žádá zcela vykořenit toto umělé křesťanství. Ale pravdu má i Andreae, když požaduje vnitřní proměnu, což je ovšem mnohem těžší, nežli prostě Židy pobít.

Nezbývá nežli utéci se k vědění jako k novému náboženství Západu. Ale na to je většina lidí prostě hloupá. A církev jim neustále obstarává dobré svědomí , ad maiorem dei gloriam - ať už je to ten bůh či který, se kterým mohou i zabíjet.

předchozí část:             andresius.pise.cz/...

následující část:           andresius.pise.cz/...