Andresius | Příběh o býku a beranu (Buber)

Jednou dávno v daleké zemi vládl jeden král. Ten vydal jednoho dne výnos, že všichni Židé žijící na půdě jeho království a pod jeho ochranou se musí podvolit jeho náboženství a přijmout křest, a že ti, kdo se budou vzpouzet, musí odtáhnout pryč a opustit svou vlast i svůj majetek. Mnoho bylo těch, jejichž jedinou vlastí i jměním byla víra a ti se rozprchli na vše strany. Jiní však chtěli vidět dozrát obilí, které zaseli a nechtěli ukrývat své klenoty do opasků; ti zůstali a zdánlivě se podvolili. Navenek vykonávali povinnosti nenáviděné cizí víry, avšak za svými zdmi a závorami lpěli na svých zvycích a zůstali, byť tajně. Židy jako předtím. Král pak umřel a korunu zdědil jeho syn. Ten ovládal tvrdou rukou své vazaly a mocí svých zbraní držel v šachu vzdálené země. Knížata oné země, které sužovala jeho tvrdost, se proti němu tajně spikla a rozhodli se ho zavraždit. Mezi nimi byl však i jeden z Židů, kteří pouze naoko snášeli pouta nové víry a ten si řekl: "Pro své statky, na nichž mé srdce lpí, se má víra stydí denního světla. Co však bude s těmito statky, když již nebude v zemi krále, jenž by udržoval zákon a pořádek? Odevšad se na sebe vyřítí lidé jako divá zvířata a násilník se zmocní majetku váhavého. Je jen k mému prospěchu, půjdu-li a budu krále varovat." Šel tedy a učinil tak. Král je vyslechl a hned dal přezkoumat jejich pravdivost a ukázalo se, že to byla pravda. Když se spiklenci chtěli vplížit ke králi obořili se na ně skrytí drábi a přemožené v poutech je přivedli před krále. Ten vynesl nad každým rozsudek podle míry jeho provinění. Svému zachránci však řekl toto: "Jak se ti odvděčím? Knížecí hodnost ti nabídnout nemohu, neboť ji již máš a který klenot by se vyrovná záři těch tvých? Oznam mi, jaké přání se skrývá nejhlouběji v tvé hrudi a buď si jist, že bude splněno." Kníže odvětil: "Dovol mi být veřejně před světem Židem a neskrývaně vykonávat své zvyklosti. Uděl mi, abych mohl bez hanby oblékat svůj plášť a řemínky." Na tuto řeč se duše králova zatvrdila, neboť víru Židů nenáviděl. Ale vázán svým vlastním slovem, jež byl dal, třebas nerad, svolil.

Král zemřel, a jeho říši zdědil jeho syn. Z toho, co se stalo jeho otci, usoudil, že bude dobré vést zemi v mírnosti, a tak se stal pánem mírným a dobrotivým. Občas si připomínal nebezpečí, jímž byl ohrožen život jeho otce, a pak ho po celé dny naplňovaly obavy o trvání jeho rodu. V takových chvílích si povolával hvězdopravce a poroučel jim číst v nebeských znameních, co je jeho rodu předurčeno a jaká nebezpečenství mu hrozí. Mágové shledali jen dvě znamení se špatným významem, dvě zvířata – býka a berana; před těmi se má jeho rod chránit a žádné jiné stvoření mu nepřinese zkázu. Král dal zaznamenat výrok v pamětní knize, dal naučení svému synu, aby vládl v mírnosti jako on a brzy na to zemřel.

Jeho následník na trůnu byl však podobně jako jeho předci čilejší a násilnější mysli, nedopřával klidu zbraním a věci řešil raději násilím nežli slovy. Když si přečetl v kronice o obou zvířatech, že jsou hrozbou jeho domu, domníval se, že nebezpečí jednoduše odstraní: Zakázal pod trestem smrti chovat v zemi býky a berany a od té doby už neměl strach. Utlačoval své poddané a smál se jejich myšlenkám na pomstu, poněvadž věděl, že žádné spiknutí jeho rodu neublíží. A také si rád četl ve starých čarodějných knihách, aby v nich vypátral skrytou moudrost, pomocí níž by svou moc upevnil a ještě rozšířil. Tak jednoho dne přišel na místo, kde se psalo: !"Sedm planet ozařuje sedm částí země a každá část vydává zvláštní kov, jenž k sobě stahuje paprsky své hvězdy. Kdo vyšle posly a ze sedmi částí země si dá přinést sedmero kovů a dá z nich ulít kovového obra a postaví ho na vysokou horu, aby na něj zářilo světlo sedmi planet, může k sobě skrze tento obraz přivábit moudrost hvězd, jež putují nad zemí, získat neslýchanou moc a opanovat svět, neboť na každou otázku, kterou obrovi dá, dostane ve skrytých znacích odpověď hvězd. Král dal vztyčit sochu na jedné vysoké hoře, a když se tak stalo,vydal se tajně jedné noci na onu horu a otázal se obra, jak může získat na zemi největší moc. Tu se kovy zablyštěly a objevila se podivuhodná znamení, jež dokázal rozluštit. Jejich smysl byl takový: Nechť jde, sníží vysoké a povýší nízké, pak bude vládnout všem lidem. Král sestoupil do údolí a ještěčasně ráno vyhledal největšího mudrce v zemi, vyjevil mu, co mu řekly hvězdy, a žádal o výklad, jak by to nejlépe uvedl v skutek. Mudrc mu odpověděl: "Těm z tvých poddaných, kteří si přivlastňují hodnosti a úřady bez zásluh, majetek bez právního nároku a vznešená jména bez šlechetného smýšlení, odejmi, co jim nepřísluší a v jejich rukou působí neblaze, a dej to těm, kteří trpí bez viny křivdu a bez ohledu na svou hodnotu žijí v temnotách. A vzpomeň také na Židy, kteří byli tvými předky zbaveni vlasti nebo museli zapřít víru; otevři jim svou zem a zaruč jim svobodné vyznávání jejich učení." Králi se líbila rada zbavit bohaté, vznešené a mocné jeho království jejich majetku a důstojnosti a též soudil, že by to byla cesta k moci. Ale děsivé a bláznovské mu připadalo propůjčit bohatství a moc utlačovaným. Vždyť jak snadno by u potom mohli vyvstat zavilí nepřátelé, kteří by možná, až se stanou mocnými, shledali příznivé okolnosti k odplatě za staré křivdy! Vrátil se proto do paláce s úmyslem vyložit si výrok po svém. Dal si předložit říšské knihy a seznal, jaká léna a tituly propůjčili jeho předkové předním rodům a to vše dal jménem koruny zabavit, a kdyby se tomu někdo protivil, poručil zlomit odpor násilím. A tak mnohý pyšný pán zchudl a pozbyl titulů. Ale mezi jmény význačných mužů těšících se výhodám zaznamenanými v knize bylo i jméno onoho Žida, který dědovi krále zachránil život. Králi nebylo zcela jasné, co obnášejí privilegia tohoto muže, a tak si ho dal povolat a vyptal se ho na to. Stařec pravil: "Mou odměnou je, že mohu být před světem Židem." "Tak to sis své odměny do dnešního dne vydatně užil", zvolal král, "odnímám ti ji, žij si jako předtím." Žid se obrátil na odchod. Před palácem však pozdvihl ruku a pronesl: "Nechť je Bůh milostiv vůči tomu, že od nynějška budu odívat plášť a řemínky opět v temnotách za zavřenými dveřmi. Ty však, nemilostivý králi, buď proklet i se svým rodem."

Po určité době se přihodilo, že jedné noci přepadl krále zlý sen. Zdálo se mu, že stál na širé pláni. Noc zahalovala vše pozemské temnotou. V nezměrné výši se však jako orloj klenulo úplně jasné nebe a na něm stříbrně zářilo dvanáct znamení zvířetníku. Dvě z nich, býk a beran, se mu zdála jasnější než ostatní a obě vysílala své paprsky přímo k němu. když však na ně upřel pohled, bezhlesně se počala smát, až mu tuhla krev. Tento tichý smích se stával strašlivým šklebem. Tu se král probudil. Děs však svíral jeho srdce železnými pařáty, a když vyprávěl sen královně a dětem, všichni pocítili onu hrůzu a nebyl nikdo, kdo by si nebyl vzpomněl na dávné varování zaznamenané v kronikách: Rod je chráněn proti vší zkázonosné moci a zkáza mu hrozí pouze ode dvou zvířat, od býka a berana. Byli vysláni poslové, aby svolali všechny vykladače snů z celé říše. Ale nebyl mezi nimi nikdo, kdo by pochopil smysl vidění a nic z jejich řečí nedolehlo ke královu sluchu. Hněvivým gestem je vykázal a poslal pro starého mudrce, jenž mu kdysi vyložil výrok o kovovém obru. Král mu pověděl svůj sen a pravil: "Zachraň mne, neboť mé duše se zmocnil strach hrozí ji zadávit." Mudrc pravil: "Dovedu tě tam, kde mizí veškerý pozemský strach. Ze starých knih je mi známo místo, jež ozařuje všech tři sta šedesát pět oběhů Slunce. Tam vyrůstá z nitra země měděný kmen, jenž zahání z povrchu zemského veškerou tíseň a temnotu. Tam mně se svými následuj." Král svolil a brzy byl přichystán s celým svým domem k pouti.

Mudrc je vedl cestou a již došli daleko, když přišli k místu, z něhož vycházelo mnoho cest a na rozcestí stála mohutná postava anděla, strážce všech andělů hněvu. Neboť každý pozemský hněv stvoří podle vůle svého původce anděla hněvu a ten, který stál zde na rozcestí, byl jejich vládcem. Měl ocelovou zbroj, z jeho očí tryskaly modré blesky a jako mocný plamen se blyštěl v jeho ruce meč. Poutníci se s třesením poddali jeho radě, kam by se měli vydat. Pozdvihl svůj meč nad jednu z cest a po té se vydali. Mudrc ale věděl z knih po předcích, že každá z cest má svůj význam: Jedna byla přímá a vedla k místu věčného světla; druhá byla kluzká, prožraná lezoucí havětí a vedla do propastné bažiny; třetí se strašlivými stržemi a jeskyněmi ústila do propasti a poslední, plná sžíravé trýzně, byla cestou ohně. A to bylo ona, kterou se na příkaz andělův ubírali. Děsivá předtucha objala mudrce. Šel jen kousek a zastavil se, neboť se domníval, že mu žhnoucí vzduch vysuší hrdlo a upamatoval se, že jedna z cest vede do ohromného žáru a že čtyři míle po začátku pozře poutníka oheň. A když přešli ještě kousek, spatřil v dáli rudé moře, jež planulo až k nebesům a v jeho ohnivé záplavě se uvnitř jako v krvavém křišťálu ukrýval průvod králů v hávu dávných nevídaných národů a vedl jej prastarý Žid zahalený v modlitebním plášti a na čele a na paži s modlitebními řemínky. Mudrc se obrátil a nabádal krále a jeho rodinu k návratu. Král se však té radě bránil, neboť ve své zaslepenosti soudil, že každá korunovaná hlava může beze škody projít oním žárem. Jen ještě kousek se svými průvodci postoupil a vzedmulo se žádostivě plamenné objetí a všechny je pohřbilo. Mudrc ale zůstal na svém místě a viděl jejich záhubu. Pak se obrátil k návratu. Anděl zabodl svůj meč do země. Beze slova a pohybu jej nechal projít.

Když se vrátil mudrc do království samotný, seběhli se okolo něj všichni lidé. Vyprávěl jim, jaký úděl stihl záhubou krále a jeho rod. V zástupu vznikl veliký údiv, protože všichni znali staré proroctví, jímž byla královskému rodu předpověděna zkáza skrze býka a berana, nikdo však nedokázal předvídat takový konec. Tu povstal starý žid, jenž musil nyní vyznávat svou víru opět potajmu, a promluvil: "Skrze mne došli své zkázy. Hvězdopravci viděli, ale nevěděli, co vidí. Vy ale vězte: Z kůže býka se vyřezávají modlicí řemínky a z beránčí vlny se spřádají třásně na modlicím plášti. Proto ho hvězdný býk a hvězdný beran zahrnuli pohrdáním. Avšak ti králové, které starý žid beze škody provedl ohněm, byli ti, v jejichž zemích Židé mohou bez překážky nosit modlitební pláště a řemínky."