Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
240. dopis
Karel ze Žerotína, Rosice
Kristiánovi z Anhaltu, Amberg
v červnu
Jasnosti! Můžete se cesty do Prahy i její námahy klidně ušetřiti, neboť se stalo, co se nyní a nikdy státi nemělo: Českým králem je Ferdinand! Čeští stavové se dali pohnouti k přijetí jednostranné proklamace, korunovace proběhla 19.června. Menšina pod vedením hraběte Thurna marně protestovala, trvajíc na svém právu svobodné volby panovníka. Marně radily vedlejší korunní země, Morava, Lužice a Slezsko ústy svých mluvčích, že je potřeba se prve poradit i s nimi. Sám Ferdinand se zdál být překvapen, jak snadno mu tento tah vyšel. Má se za to, že prosadil svou volbu pod silnými hrozbami. Nyní však jakoby "od Hospodina stalo se to, a jest divné před očima našima." a věru může být tak. Císař Matyáš stále ještě váhá s propůjčením kurfiřtské hodnosti. Ale co se za tím skrývá? Ferdinand sice slavnostně slíbil, že zachová veškeré práva a výsady české země, jmenovitě pak Rudolfův Majestát, ale co očekávat od člověka, který ještě před nedlouhem prohlásil před bavorským vévodou Maxmiliánem , že se raději zřekne zemí i poddaných a půjde o žebrácké holi, nežli by se dal pohnout k ústupkům, jež by byly ku škodě náboženství. To tedy budou asi muset jiní táhnout o žebrácké holi, jen jak se ujme naplno vlády. Co si přitom páni stavové v Praze mysleli, nevím. Nejspíše mysleli především sami na sebe, jen aby se přitom ošklivě nezklamali. Já nemohu zde na Moravě proti tomu ničeho podniknout. Bude-li Ferdinand šetřiti našich svobod a dodrží-li své slovo, budu s pokojem. Jen aby císař ještě dlouho žil a raději držel Ferdinanda na uzdě.
241. dopis
Daniel Mögling, Heidelberg
Michaelu Maierovi v Kasselu
v září
Příteli milý, osvícen vyšším vnuknutím jsem unikl z labyrintu hortu palatinu, provázen pocitem štěstí, avšak tíž silnou touhou dozvědět se ještě více. Nyní jsem však dospěl k jinému labyrintu, k Bibliotéce palatině, a tu jsem dospěl k poznání, že veškeré vědění a moudrost světa – kterou jsem ovšem zdaleka všechnu neobsáhl – neosvobodí člověka před nutností se rozhodnout. Rozhodnutí, která dávají směr našemu životu, nezávisí na stupni našeho vědění. Velice často se rozhodujeme k něčemu, i když nám rozum radí jinak. kdyby takto bylo na mně samém, zahrabal bych se v tomto labyrintu jako žádostivec toužící po stále dalším vědění, jakoby již přišel čas rozplynout se ve vševědoucím duchu. Právě proto mě oslovil opět Giordano Bruno, konkrétně jeho latinská báseň, kterou jsem zde nalezl. Popud byl natolik silný, že jsem ji přeložil a tobě nyní posílám.
Vlastnímu duchu.
Zezdola se hora tyčí
a ze země vyrůstá,
k vrcholu když vzepneš oči,
tu do nebe prorůstá.
A ty též můj duchu dvojí
podstaty jsi sám vesměs:
jednou podobáš se Diu,
druhou v moci má Hádés.
Sleduj však svou dráhu vnitřní
a bojuj bys k vrcholu
dospěl sám a nepohlcen
smrtí , jež táhne dolů.
K hvězdám vzhůru – tam ti třeba,
tak dojdeš naplnění;
dotkne se tě jiskra z nebe,
a vybuchneš v plameni.
Není to snad prorocké? Což se nestal náš Nolánec, hrdý a nezlomený na své hranici, vskutku plamenným vulkánem? Všechny kněze jeho popel zasypal a oni o tom ani nevědí. Avšak, pravím, ti,, že se tyto myšlenky nedotýkají pouze mne osobně, neboť jsem dospěl ke stupni poznání, na němž již vše dozrává k rozhodnutí, jež bude mnohem dosažnější a neovlivní pouze život a osud můj, leč zcela promění celou podobu země, možná i zachrání veškeré lidstvo.
Máš to zřejmě za vychloubání, mohu tě však ujistit, že jsem k takovému vědění nedospěl sám od sebe. Dovedl mne k němu jistý dobrotivý, trpělivý a přemoudrý učenec, když spatřil mou vážně míněnou touhu a mé utrpení. Je jím bibliotékář zde v Bibliotéce palatině, Holanďan Janus Gruter. S ním jsem celé noci rozmlouval o růžovém kříži a rosikruciánech. Tak mne postupně začal míti za jednoho z nich a já to nemohl dobře popříti. když jsem ho zpravil o určitých záměrech, které jsme společně s rádci kurfiřtova dvora zvažovali a kvůli kterým jsem také přesídlil do Heidelberku, zasvětil mne do určitého tajemství. Protože se však již nyní potajmu leckde šíří, mohu ho zjevit i tobě.
Je obecně známo, že rod Fridricha V. sahá až ke Godefroyovi de Bouillon, králi Jeruzalémskému. V Bibliotéce palatině jsou dokumenty, jež umožňují tuto linii dovést ještě dále, až k merovejcům, jejichž poslední král byl zabit z popudu církve. Takový původ by byl pro panovníka, jenž hodlá stanout v čele celého protestantského světa, tou nejlepší vizitkou. Ale na dvoře jsou i jiné dokumenty, jež přímo berou dech. Merovejci prý pocházeli od samého Ježíše, což se dříve tradovalo pod zástěrkou legendy o svatém Grálu. Dle ní dorazila Ježíšova žena, Marie z Magdaly, pod ochranou Josefa z Arimatie spolu s dalšími uprchlíky do Massilie, dnešního Marseille, obtěžkána jsouc ve svém životě předrahou krví. Zdržím se nyní dalších podrobností, i když je jich až překvapivě mnoho. Je ovšem očividné, že možnost takového důkazu by měla pro veškeré křesťanstvo nedozírné následky. Musíme nejprve šířit určité náznaky a vzbudit určité naděje, nechat vzejít pověsti, až nastane doba zvolit Fridricha císařem, jehož urozenost nemůže nikdo zpochybnit.
Před tak ohromným státnickým dílem nelze někam utéci. Avšak, když se Gruter otázal, zda tím nebudou neplněny též naděje rosikruciánů, v jejichž duchu bude nový císař vládnout, nevěděl jsem si rady, jak odpovědět. Vyjevil jsem Gruterovi své sice ničím neopodstatněné, ale o to pevnější přesvědčení, že tajemství grálu sahá mnohem dále nežli ke kořenům křesťanství a že tudíž snad původně s ním ani nemělo nic společného. Pravil jsem tak v rozčilení a hned jsem se za to zastyděl. Gruter se však tomu smál. Potom mne druhého dne zavedl do chrámu Svatého Ducha, kde se v podzemním sklepení uchovávají další rukopisy a folianty nezměrné ceny. Tam mi beze slova vtiskl do ruky spis, který sám přeložil z jistého starého palimpsestu. Jeho opis ti též posílám. snadno si domyslíš, jak mi bylo po jeho přečtení. Tento spis mám však za věrohodnější, nežli pověst o božském původu Fridrichově. Jisto je, že i falcký dvůr se bude muset sám rozhodnout, třeba i proti svému rozumu, pokud nějaký má. Před podobným rozhodnutím stál svého času i jistý Šavel. Dopadlo velmi fatálně. Já pak se budu i nadále pídit po konečné pravdě o Grálu.
Dochází k tomu, co lidé nechtějí a čemu odporují. Dochází k tomu, co lidé neznají a o čem pochybují. Dochází i k tomu, co lidé nevědí a čemu nerozumějí. K čemu na zemi dochází, to vidí lidé tisíckrát jiným pohledem. A přesto je skutečnost jen jedna. Je pro naše oči jakoby duhou, jež obsahuje všechny barvy. Často ji nevidíme v její úplnosti a málokdy po delší dobu. Nedá se zachytit rukama a vyblédá. Nezbude z ní nakonec nic, nežli vzpomínka na podivuhodnou událost.
Židovský národ trpěl velice od zničení Chrámu Nebúkadnezarem pod cizí vládou. Nejprve ho utlačovali Babylóňané, po nich Kýrovi Peršané. Po nich přišli Makedonci s Alexandrem a egyptští Ptolemaiovci; pak syrští Seleukovci a nakonec římské panství. Jedině v mezidobí mezi vládou syrskou a římskou měli Židé jakousi samostatnost pod královskou vládou rodu Hasmonejců, kteří svůj původ odvozovali od krále Davida. Když však mezi Hasmonejci vznila pře o nástupnictví, vložili se do ní Římané a měli poslední slovo. Roku 65 před naším letopočtem dobyl vojevůdce Pompeius Jeruzalém. Římané dosadili za vládce osobu vůči sobě povolnou, totiž Heroda, který nebyl vůbec původem Žid; aby tedy před národem legitimoval svou královskou vládu, oženil se s hasmoneovskou princeznou Mariamne. Za mocenských bojů v Římské říši mezi Cézarem, Pompeiem a Crassem a později mezi Oktaviánem, Antoniem a Lepidem, upevnil Herodes vládu svého rodu natolik, že se rozhodl zcela vyhladit Hasmonejce, abe jemo ani jeho dědicům nemohl již nikdo trůn upírat. Dal zavraždit svou manželku Mariamne i její dva syny, rovněž její matku Alexandru, mladšího bratra Artistobúla i starce Hyrkána. Tyto šeredné zločiny vzbudili v židovkém národě zděšení a hnus. K Herodovi se doneslo, že zdaleka všichni Hasmonejci ještě napadli za oběť jeho řádění. Tyran tedy nechal popravit mnoho vznešených Judejců, o nichž se domníval, že by mohli být s Hamonejci příbuzní. A když se roku 7 před naším letopočtem rozšířila zpráva o narození hasmonejského prince, dal utratit veškeré novorozence, což mu u židovského národa vyneslo nehynoucí zášť. Když proklínaný veškerým národem o tři léta později zemřel, vypoklo po celé zemi povstání. Bylo však krvavě potlačeno římským vojevůdcem Quintiliem Varem. Pak již nebylo žádného židovského krále, Židům vládli římští místodržící.
Pověst o narození hasmonejského prince, jež rozpoutala Herodovu zuřivost, byla však pravdivá. Aby bylo dítě zachráněno před Herodovými úklady, předali ho Esejcům, kteří ho ve skrytu vychovali. Dali mu jméno Ješua, neboť Ješua kdysi dobyl Židům zaslíbenou zemi. A genezaretským, což je totéž jako "galilejský", ho nazvali, aby zakryli jeho pravý původ.
O onom "Ježíši z Nazreta", což je město, které tehdy ještě neexistovalo, sepsali později jeho údajní učedníci zprávy, jež z různých důvodů neodpovídají pravdě. Především psali všichni jen z doslechu. Obraceli se také k různému publiku: jistý Markus napsal zprávu pro Řeky, Matouš zase pro Židy; pak byl Lukáš, jenž se obracel ke vzdělaným Římanům a nakonec Jan pro gnostiky . S pravdou se minuli, protože ji jednak neznali, rptože chtěli napsat něco jiného a nakonec také proto, že toho, oněmž psali, vůbec nepochopili. Jedna okolnost to dosti jasně osvětluje: Ve všech těchto takzvaných "evangeliích" se neustále dozvídáme o farizejích a Saducejích, ale nikdy se tam nepíše o esejcích. Ješua Galilejský k nim totiž náležel, o tom nemůže pochybovat žádný esejec.
Čím se Esejci lišili od Saducejů a Farizejů, je možné pouze naznačit, neboť podstatná část jejich nauky byla tajná. O tom svědčí již jejich jméno, jež se odovzuje od hebrejského i chassim, což znamená, "potají, tajně". Saduceové tvořili z oněch tří proudů nejmenší část, měli však silný vliv, neboť k nim náleželo vyšší kněžstvo a majetní lidé. Trvali na liteře svatých Písem, nevěřili, že by se Bůh staral o lidské záležitosti, odmítali prozřetelnost a nepočítali s dalším životem po smrti.
Farizeové, kteří v oné době čítali asi šest tisíc, vykládali Písmo podle svého mínění, opírajíce se přitom o ústní podání; věřili, že dobré skutky a modlitby dokáží naklonit Boha k dobrému, prozřetelnost považovali za možnou a učili, že po smrti obdrží člověk odměnu nebo trest za skutky svého pozemského života.
Esejci, jichž bylo v oné době asi tak čtyři tisíce, se dělili na dvě skupiny. Většina jich žila tak, jako obyčejní lidé, především rolníci – na venkově i ve městech. Menší část jich odcházela na poušť, ale ne jako ostatní, kteří se po určité době odříkání a přemítání vraceli očištění do svého normálního života, ale aby živořili v samotě a tvrdém odříkání a vedli život neustálého duchovního vývoje. Tito Esejci si stanovili za pravidlo žít to, co učili jiné. Věděli dobře, že k tomu nemá každý síly. Ale věděli také, že má-li být nějaké učení uznáno za platné, musí mít lidé před očima jeho příklad. Tak se ti, kteří vstoupivše v manželství, požívali radostí pozemského života, cítili být v jediném bratském svazku s těmi, kteří se odřekli veškerého potěšení smyslů, nejen pro spásu svoji, ale i jiných. Esejci totiž věřili v nesmrtelnost duše a dobrou vůli měli ve vážnost skoro stejně jako dobré skutky a zlá vůle se jim rovnala skutkům zlým. esejcisvou víru nezakládali jen na svatých Písmech a ústním podání, ale také na zkoumání přírody. Proto si získali veliký věhlas jako lékaři, také byli Esejci obecně považováni za lékaře, jimž není nikde rovno. Esejci studovali i spisy jiných národů, aby z nich načerpali moudrost. Je také jisté, že byli sektou starší nežli Saduceové i Farizeové. Také se samozřejmostí přijímali do svých řad nežidy, což bylu u Farizeů a Saduceů nemyslitelné.
S Esejci, kteří přebývali v pouštních jeskyních, nebo na skalním sídlišti u Mrtvého moře zvaném Kumrán, mohl přijít bydlet na čas nebo dlouhodobě každý, koho k tomu něco pudilo. Byl nejprve podroben zkouškám, neboť byly různé stupně zasvěcení, přičemž ty nejvyšší zůstávaly většině uzavřeny. Také nebylo neobvyklé, že byly Esejcům předávány děti k vychování již vútlém věku. Neobvyklé ovšem bylo, že by se, jako v případě Ješuově, jednalo o poslední výhonek královského rodu.
Ve dvojakých podmínkách se tedy rozvíjel Ješuův život, o jehož podrobnostech v této souvislosti pomlčíme. Vyrůstal v době těžkého útlaku židovského národa, kdy se všeobecně rozmohlo volání po Mesiáši proroky předpovídaném. Vyrůstal v této době a jako Esejec a to jako odchovanec jejich nejpřísnějšího, nejužšího kruhu, kde majetek a proměnlivost světa byly jen pramálo ceněny. Byl však také potomkem královského rodu a tedy jedinou postavou, kníž se mohly upnout naděje židovkého národa. Povstání po Herodově smrti ukázalo, že bez chrismatického vůdce, není vůbec žádná naděje vzdorovat světové velmoci Římu. Jen Bohem poslaný Mesiáš z domu krále Davida, jenž je dědicem smlouvy, již Bůh uzavřel se svým vyvoleným národem, by mohl s boží pomocí prolomit pouta otroctví. Nevíme, v jakém okamžiku se Jošua dozvěděl o svém původu. Ale muselo se tak stát až tehdy, kdy již byl zcela proniknut esejským duchem. Oni "evangelisté" tento moment vytušuli, když líčí, jak vyvádí Ješuu satan na vysokou horu a ukazuje mu poklady země. to neznamenalo nic méně nežli královský lesk, jak ho sdostatek kolem sebe šířil Herodes a jakým se skvěli David a Šalamoun. Hasmonejskému dědici a královskému synu musel takový příslib připdat jako boží vyzvání. Esejec je však musel odmítnout.
Tento spor provázel Ješuu po celý život. Odebral se nejprve do provincie Galiley, aby tam získla stoupence. Ale hlásal mír a ne válku, jak od něj lidé očekávali. Shromáždili se okolo něj zélóté a sikariové, fanatiční odpůrci Říma, kteří na něj naléhali, kdy již přijde hodina, kterou, jak pevně věřili, Bůh ustanovil, aby byla násilím zlomena moc Říma. Ješua se je pokoušel chlácholit. Hovořil k nim v podobenstích a moudrých příměrech: "Kdo má uši k slyšení, slyš!" Slyšeli ho, ale nerozuměli mu. A když jim řekl:"Mé království není z tohoto světa.", už mu rozumět ani nechtěli.
Jako léčitel vykonal Ješua mnoho dobrého. Zveličovali jeho skutky a přičítali jim zázračný původ, aby se potvrdilo, že je skutečně Bohem poslaný Mesiáš. On však nechtěl vyléčit toho nebo onoha, ale celý národ; nechtěl osvobozovat jednotlivce od démonů, ale všechny Židy z cizí nadvlády. Nakonec již nedokázal Ješua, jenž miloval svůj národ, ovšem bez nenávisti k Římanům, voláni vzdorovat. Vtáhl za obecného jásotu do Jeruzaléma jako kněžský král, přičemž se před Římany předstíralo, že jde o náboženskou slavnost. Pak obsadil Ješua se svou hrstkou ozbrojenců Chrám, jehož obsazení znamenalo signál ke všeobecnému povstání a výzvu k božímu zásahu. Ale božský zásah nepřišel a komando bylo z Chrámu rychle vypuzeno. Ješua, který se utekl do olivového háje na kraji města, se zdáhal v boji pokračovat. Nakonec byl svými učedníky zrazen a vydán římskému místodržiteli.
Hněv Židů vůči Ješuovi podnítilo bezměrné zklamání z toho, že zaslíbený a toužebně očekávaný Mesiáš takto selhal. Místodržící Pilát zprvu neshledával důvod k přísnému potrestání: Byla to v celku bezzubá revolta, žádné lidové povstání. A na druhé straně by se hodilo mít v záloze nějakého pravého židovského pretendenta trůnu. Pilátovo se muselo jevit jako nejlepší poslat ho spoutaného do Říma, ke by případně mohl být získán pro římské zájmy. Navíc z osobního rozhovoru seznal, že nejde o zarputilého nepřítele Říma. Ovšem teprve až když zjistil, že teprve by milost udělená Ješuovi rozdmýchala v Jeruzalémě to pravé povstání, svolil dát spolu se dvěma zélóty ukřižovat i "židovského krále", jímž Ješua vskutku byl, ale proklet svými krajany už býti neměl.
Ukřižováním v předvečer sabatu byl v Jeruzalémě opět nastolen mír. Byli však zde ještě stoupenci Hasmonejců a také Esejci, kteří se neopomněli pokusit o záchranu Ješuova života. Podařilo se jim podat Ješuovi na kříži omamnou látku, po níž ztratil vědomí. Pak podplatili centuria, že se tento přesvědčil o Ješuově smrti jen lehkým bodnutím kopí a nepřerážením kostí klacky, což by nevyhnutelně muselo vést k smrti. A také dosáhli od Piláta povolení ještě v noci sejmout "mrtvého" z kříže a pochovat. Pilát se sice divil, že je Ješua již mrtev, ale po svědectví centuriově a též proto, že přes sabat neměl s ohledem na židovské svátky zůstat viset žádný osouzenec na kříži, jež tam jinak Římané s oblibou a pro postrach nechávali po celé dny, k tomu svolil. Tak byl Ješua ukryt, vyléčen a zachráněn. Odešel do úkrytu poblíž kumránu a žil poblíž místa, kde byl vychován.
To se stalo roku 33 našeho letopočtu. Útlak židovského národa pokračoval dále a za Gessia Flora v letech 44 až 66 nebyl nesnesitelných rozměrů. Tak zosnovali zélóté pod vedením Eleazara ben Chananja povstání, do něhož se tentokrát zapojil celý židovský národ. Během tří let se podařilo Římany takřka zcela vypudit. Ale když předal císař Vespasian vrchní velení svému synu Titovi, nasadili Římané veškerou svou sílu a válečné štěstí se obrátilo. Roku 70 byl Jeruzalém obležen a po těžkých bojích dobyt. Titus spálil dozákladů Chrám, město srovnal se zemí, lidi odvedl do zajetí anebo rozptýlil po celé zemi. Titus slavil v Římě slavný triumf a Judská země byla přičleněna k provincii Sýrii.
Tohoto závěrečného boje Židů se zúčastnili i Esejci. Nakonec byli při podmaňování země pronásledováni až do svých kumránských jeskyň. Poslední se opevnili spolu se stovkou zélótů ve sklaní pevnsoti Masadě, jež byla považována za nedobytnou. Římanům by odtud jen stěží hrozilo nebezpečí. Přesto poslali proti Msadě tři roky po pádu Jeruzaléma silné vojsko pod vedením Flavia Silvy. Úsilí, jež Silva vyvinul na dobytí tohoto strategicky sotva významného místa, bylo neobyčejné. Nechal kolem návrší vztyčit val, aby nikdo z obléhaných nemohl uniknout. Okolo zbudoval dva velké a několik pomocných táborů. A nechal vybudovat vysokou rampu, po níž nakonec dosáhl vrcholu skály. Vybudoval obléhací věž, z níž bylo možno učinit průlom v hradební zdi. A to vše kvůli nějakým devíti stům lidem, z nichž – jak se později prokázalo - poloviny byly ženy a děti.
Flavius Silva musel tedy vědět, že se mezi těmito devíti sty lidmi nalézá také osmdesátiletý Ješua z Genezareta, Ješua Esejec a Ješua Hasmonejec, poslední král Židů. Dokud žil a dokud mohl stanovit svého nástupce, nebyl odpor Židů zcela zlomen. Z Masady se neočekávaly žádné výpady malých partyzánských skupin, jak se tomu ve veliké Římské říši plné rozličných národů tu a tam dálo, ale z Masady bylo možno svolat dohromady do všech stran rozptýlený židovský národ. Proto takové ohromné nasazení římského vojska a válečného umění. Když však se Římané konečně dostali k útoku, nikdo jim nevzdoroval. Všichni, kdo měli před očima neodvratný úděl otroctví, se sami dobrovolně vydali smrti. Mezi nimi také Ješua, jehož vlastnoručně psaný testament schraňují esejci dodnes jako veliký poklad. Byl člověkem svým životem , králem svým duchem a ve své smrti hrdinou.
Nikdy se neopováži toho, pokládat se za boha. Naplnil slovo, jež sám vyřkl: "Blažení jsou osmamělí a vyvolení, neboť naleznou království boží.? A když se ho jeho poslední stoupenci v masadské pevnosti tázali, kdy tedy přijde onen nový svět, odpověděl jim:" Nový svět, jejž vyhlížíte, je už tu, vy ho však nevidíte.?
Římská říše však měla přesto podlehnout a být podmaněna jedním Židem. Onen Saul z Tarsu, ošklivý, tlustý, malý muž, horlivec, který své náboženství nakonec zradil, jenž esejcům nerozuměl a Ješua hasmonejec mu byl lhostejný, nakonce založil nové náboženství nikoli na Ješuově životě, leč na údajné vykupitelské smrti Ježíše z Nazareta a na jeho divuplném vzkříšení z mrtvých. Učinil ho bohem, ale nikoli Bohem Židů, kteří vedle Jahwa nikdy žádného boha nemohou míti, ale novým bohem v římské říšil. Tam již však bylo tolik bohů, že již nikdo nevěděl, kdo je pravým bohem. Trvalo to třista let, ale nakonec císař Konstantin uznal tohoto boha doposud opovrhovaných a pronásledovaných křesťanů za nejvyššího boha a přikázal ho ctít, neboť se mu zdál nejvhodnějším bohem k podpoření jeho panovnické moci. Byla sice v oné době veliká touha po Bohu, ale nebyla naplněna zjevením a zvěstováním nějakého nového boha, ale příchodem církve, jež se postavila na jeho místo. lidem se nedostalo laskavého učení Ješuova, ale kleteb mocichtivého a rozhádaného kléru. Ježíš Kristus se stal modlou upadajícího Říma a vystavil pronásledování a útlaku všechny nevěřící, jako předtím Řím utlačoval všechny národy. A tak zemřel Ješua potřetí.
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část|: andresius.pise.cz/...