Anno 1624

Anno Domini 1624

320.      dopis
Daniel Mögling, Kostnice
Davidu Magirovi v Tübingen

12.januarii

Milý příteli, málem bych se neudržel a sdělil Ti, že jsem unikl velikému nebezpečí. Ale taková sarkastická slova se dnes nesmějí používat, když je dnešní doba ohrožena úplně něčím jiným. Raději tedy věcně konstatujme, že jsem nepodlehl velikému pokušení. Málem jsem se totiž oženil s počestnou paní a založil domácnost. Dobrý lékař, k němuž lidé  nabudou důvěry, je vítán v každém městě a je již brzy  vážený. Vlastně ani nevím, proč jsem o to nikdy neusiloval. Snad jsem se na to cítil příliš mladý a říkal jsem si, že na to mám ještě dost času. A také mě pronásledovala spousta dalších věcí - vnějšně i vnitřně, takže bych sotva představoval dobrého hospodáře a uctívaného otce rodiny Ale najednou mě začala taková představa lákat.. I když není nutno uzavřít manželství přímo proto, abychom se vyrovnali se silným naléháním přírody, jež je naším přirozeným dědictvím, přesto by bylo takové životní společenství, v němž nalezneme pokoj, lákavým cílem a útočištěm před nevlídnou dobou. Prostě zapomenout na vše, čím jsme si po léta týrali mysl a nechat za sebou celý tento zkažený svět, abychom vykonali aspoň ždibíček dobrého a utěšili se harmonií, kterou bychom sobě a svým blízkým připravili. Schvátila mě veliká touha po tichém štěstí ve skrytu. Byl to krásný, ale krátký sen.

 Možná se podivíš, ale vyburcoval mě z něho Martin Opitz. Tento zapálený přítel poezie, s nímž jsem prodebatoval nejednu noc, se mi zcela ztratil z očí. Rozutekli jsme se z Heidelberku na opačné strany - já na jih, on na sever, kde se nejdříve zastavil v Leydenu u Hensia, jenž si ho váží. A teď jsem od něj všemožnými oklikami dostal balíček až ze Sedmihradska! Přijal službu u pitoreskního knížete Gébora Bethlena, který dnes válčí s císařem, aby s ním zítra sjednal příměří a pozítří se s ním zase rozkmotřil. A tam mezi samými Maďary, Valachy a Turky stvořil knihu o německé poezii. Sděluje mi, že prý ji napsal v záchvatu zoufalství za pět týdnu, jako by nebylo právě teď nic důležitějšího, než zachránit německou řeč. Jak to? Což nejsou naléhavější potřeby, nežli dokázat, že i v němčině je možno vystřihnout alexandriny jako ve francouzštině, a dokonce lepší, a že je to to, co je právě teď třeba udělat? Zpočátku jsem se musel jeho  zapálenosti smát Co zmůžou verše proti dělům. Pak jsem se ale zaradoval, že někdo v době, kdy okované boty šlapou po všem německém, si ještě váží vznešenosti německého jazyka. A řekl jsem si, že pokud každý Němec bude bezohledně hájit aspoň jednu jedinou  věc, tu, k níž se cítí povolán, dosáhne toho mnohem více pro všechny , než kdyby se již dále o nic jiného nestaral a neustále jen spoléhal na pomoc odkudkoli. Také mě Opitz zviklal, když jsem  si v jeho rukopise přečetl - jakožto praktický příklad ilustrující jeho teorie - Útěšnou báseň o válečných protivenstvích. Je to obsáhlá báseň, avšak málo útěšná, kterou sepsal v Jutsku. Ocituji z ní verše, jež byly pro mne nejdůležitější:

Starcův bílý vlas a pláč mladíků
nářek, ach a běda všude, ze všech koutků,
když křičí spolu bohatý i chudý
ty vůbec touto bestií nepohnuly

Nanic urozenost a o stav nikdo nedbá
pryč musí všichni, to je záhuba hledá...
Dívat se musí muž, když mu przní jeho lože
když počestnost jeho dcery se jedním tahem smaže

a ještě navíc, když už chtíč již neplá více
zajít musí krutě rukou svého svůdce.
Sestra zabitá bratru v jeho rukou
pán a sluha, paní, služka, schází stejnou mukou

I na nezrozené sáhla tato metla
a děti, světa neuzřevše ještě světla
již v klíně matky, dříve než na svět přijdou
v temnotě své noci ze života sejdou.

Nejeden muž, žena ba i děti
ze skály skokem končí svoje žití.
A co ještě mám říci o úzkostech toho,
jenž  to vše přežil a bolestí přemnoho?

Ó pohané málo se mnou zmůžou vaši katané
co jste vy nezmohli, činí nyní křesťané.

Tak to je ono. Tváří v tvář něčemu takovému nemůže existovat žádné tiché štěstí někde v ústraní. Máš snad milovat ženu, kterou ti před tvýma očima znásilní? Což máš plodit děti, které zardousí v mateřském lůně? A máš snad posílat své děti do takového světa? Ne, toho se necítím schopen. Nenaleznu svůj pokoj v žádné idyle. Nezůstanu již v Kostnici. Má cesta vede dovnitř Laybrintu.—

Avízo 
Svatební kolotoč, aneb když se politika dělá na matracích

Ježto se zdá, že nebesa nepopřávají  vítězství meči, všude se nyní vyhledává štěstí z nebes nad postelí. Dal k tomu příklad sám císař Ferdinand, když se po bitvě na Bílé Hoře, asi již syt svého vdovského stavu, oženil s krásnou gonzagovskou princeznou Eleonorou, dcerou vévody Mantovské. Císař takto projevil péči o potomstvo, neboť jistě bude třeba obsadit mnohá biskupství, a kde by se pro ně našli vhodnější kandidáti, nežli přímo z habsburské krve? Jeho nejstarší syn, Ferdinand Arnošt, se nyní chce zasnoubit s infantkou Marií, sestrou krále Filipa IV., která již pohrdla princem z Walesu Charlesem. A Princ CHarles zase pomýšlí na Henriettu Marii, nejmladší dceru zavražděného Jindřicha IV. Tento krok natolik vyděsil bavorského vévodu Maxmiliána, že navrhl tajně provdat svoji neteř za nejstaršího syna falckraběte Fridricha, jemuž uloupil zemi i kurfiřtskou hodnost.

Sedmihradský Gábor Bethlen využil příměří s císařem k tomu, aby se ucházel o ruku Ferdinandovy dcery Cecilie Renáty, ač té je teprve třináct let. Císařovo odmítnutí ho tak rozezlilo, že se nyní pro změnu uchází o ruku braniborské princezny. I pán z Valdštejna si svým sňatkem s Isabelou z Harrachu zajistil na vídeňském dvoře významného přímluvce, a to právě včas, neboť jeho dosavadní tchán, Karel ze Žerotína upadl v nemilost a bude musit dříve nebo později opustit Moravu.

Všechny tyto sňatky a smlouvy s nimi spojené jistě ovlivní mocenskou hru v Evropě, jakkoli nikdo nemůže dopředu říci, jak; ti zasnoubení a sezdaní ze všech nejméně.

321.      dopis
Jakob Böhme, Zhořelec
Johannu Sigismundovi von Schweinichen na zámku Scheinhaus u Lehnice

6. aprilis

Můj přemilý a drahý pan Jane Zikmunde,

vše dopadlo dobře, ale zase ne dost dobře. Když jsem se od Vás navrátil sem, měl už pro mě Satan přichystané lže, na něž mě chtěl uvrhnout, a natolik se na mě onen Satan rozezlil, jako bychom mu byli rozbili celé peklo. Primarius Richter přišel rychle na to, že jste dal u Johanna Rambaua ve Zhořelci vytisknout obě dílka O pravém pokání a O pravé odevzdanosti. A ještě rychleji mu došlo že pisatelem obou těchto poučných  spisků jsem já. POkud je opravdu přečetl, vyvolaly však u horlivého pana primária zcela opačný účinek, poněvadž trpělivá odevzdanost ho zcela opustila a pokání se snaží uložit mně jakožto  "rouhavému jazyku", nadávaje mi do sprostých holomků a co se ještě vůbec dá vymyslet.

 Již jsem si dávno zvykl na tenhle jeho tón.Jak jen na mne tlačil tehdy, když chtěl pan von Ender bez mého vědomí dát tisknout Ranní záři, pročež mě  Gregorius Richter stihl vší silou své zloby. Já se velice zalekl tak nesmírné zuřivosti a nechal jsem se umlčet. Ale zatímco já držel slovo, pan primárius své slovo neustále porušoval. Byl jsem tedy nyní, když jsem  Vám dal výslovně souhlas k vytištění mého poselství,  připraven na hotovou smršť. Teď totiž musí nastat veliká reformace a já cítím, že jsem k ní povolán. Musím ovšem přestát těžkou zkoušku, jako Luther a také náš Pán Ježíš Kristus. Jsem na ní přichystán a hodlám každou křivdu trpělivě snášet.

 Zhořelecká městská rada, kam jsem byl na primariovu stížnost předvolán, však ve věci rozhodla milostivěji, než jsem očekával. Dokonce  se domnívám, že by nechali celou věc být, kdyby si stěžoval jenom sám Richter,  jehož plísnění mají už všichni dost.  Ale Richter si na podporu své stížnosti přizval ještě svého lehnického spolubratra Frisia, a na to Rada nemohla nereagovat. Frisius se dokonce vyjádřil, že mé "lejno" pošpinilo nejen město Zhořelec, ale že  jím bylo zamořeno celé Slezsko. Na to musela Rada reagovat, dříve než by se, podníceni kněžími, odhodlali k zásahu kurfiřt nebo císař. Na Radu dále zapůsobila zpráva, kterou jste dal rozšířit a Frisius ji věrně vyřídil,  že totiž mám být pozván na drážďanský dvůr a obhajovat tam své učení. Na to nechtěli nic předjímat. Tak městská rada odmítla byť jen vzít na vědomí mou obranu, kterou jsem sepsal a podložil mnoha dobrými důvody. Ale také se nadala Richterem pohnout k tomu, aby mě vypověděla z města a "vymýtila i s kořenem". Jen mi dali dobrou radu, aby se na nějaký čas stáhl do ústraní, aby se po Zhořelci dále nešířil nepokoj.

Ve Zhořelci ovšem není nikdo jiný, kdo by podněcoval nepokoje, nežli sám primarius a vrchní farář Richter, a to se projevilo okamžitě, jakmile jsem opustil radnici. Čekal tam před ní na mne dav mých spoluobčanů, které ovšem farář z kazatelny poštval na "blouznivce a kacíře". Spílali mi a plivali na mě, a tehdy jsem se cítil Kristu docela nablízku.

Protože však onen farizej v taláru nedošel zadostiučinění a rada mě nevykázala z města, dal vytisknout pamflet s názvem Judicium Gregori Richteri. Spis jsem si nemohl přečíst, poněvadž je napsán latinsky, ale Tobias Kober mi vše přeložil. Tam nade mnou Gregor Richter vynáší soud, a pěkně v duchu křesťanské lásky, která nikdy theologům nestála ani za zlámanou grešli, pokud šlo o to mít pravdu za každou cenu. Mé myšlenky se tam odsuzují jako ariánské a jako mor, a svolává se na mou hlavu všechen hněv nebes. Píše se tam, že neučím ničemu jinému než vytržení a dovolávám se snů, že mi ve skutečnosti jde jen o světský majetek a navíc chodím pořád opilý. Mým knihám je se prý proto třeba vyhnout jako "ďáblovu lejnu a naprostému šílenství". Také se lidé mají stříci "ševcových žáků, ať už to jsou šlechtici, doktoři, krejčí, muži neb ženy". Nakonec mě vyhání z města, jako by to byla sama rada usnesla a uzavírá: " Jen si běž , ševče, a nepomýšlej na návrat; vaz si zlom tam někde, bota ti patří do ruky, ne pero." A to vše nahrnul na hlavu mně, jenž jsem vždy býval věrným členem jeho obce.

Zhořelecké radě byl pak adresován ještě závěrečný přípis tohoto nejvyššího sudího Richtera, v němž se píše: "Žádný nesmysl není tak velký, aby se nenašli tací, co ho pochválí. A ať je blud zpočátku jak chce nepatrný, nakonec vyroste do ohromných rozměrů. Svět nám skýtá neustále stejné divadlo, mění se jen čas, místo a osoby. POmněme na příběhy z let 1525 a 1535!"

Tak mě spořádaný pastýř svého stádce hodil do jednoho pytle se vzbouřenými sedláky, kteří vzali doslova "křesťanskou svobodu" a s novokřtěnci, kterým šlo o dospělé křesťanství zbavené poručníkování panovačného a  hrabivého kléru. Cítím se poctěn touto společností, jakkoli je mi veškerá násilnost cizí. Člověk se totiž velice odchyluje od zdravého rozumu, když chce Kristovo dědictví udržovat pomocí disputací a mečem.

Tímto závěrem však primarius Richter zašel ve své zlosti tak daleko, že jsem musil reagovat svojí Obranou. V ní jsem bod po bodu vše vyvrátil a podložil slovy Bible a také jsem nezatajil, jeho  lze shledat mnohem spíše v podroušeném stavu nežli mne, což dosvědčí ve městě každý. Tak jsem přestál i tuto půtku a vydržel zkoušku, na niž jsem byl připraven, ale která se nakonec dala přestát snáze, nežli jsem si sám přál, poněvadž člověk musí přinášet oběti, pokud chce sloužit pravdě. Více vší tou nenávistí našich spoluobčanů trpěla má žena a mé děti.

 Mé naděje se nyní cele upínají k Drážďanům a uslyšíte tam podivuhodné věci. Nadešel totiž čas - jak mi bylo před třemi léty oznámeno ve zvláštním vidění - čas veliké reformace! Primariova zběsilost velice napomohla šíření mých spisů. A přijdou ještě další. Tak sám Satan připravuje boží cesty. Ale ti, co neustále o Bohu mluví, tak činí ze zvyku a jen podle litery a v historickém smyslu, avšak bez pravého povědomí v nitru. Neznají hlad duše, z něhož vychází veškeré hledání, jež jediné proniká až do hlubiny Boží.

Druhé noviny
Pryč s Židy!

Bývaly doby - a není to ještě ani tak dávno - kdy se císař  Ferdinand necítil ve Vídni zrovna dobře. Dokonce uvažoval o přesunutí své císařské rezidence do Štýrského hradce, kde se už svého času postaral o to, aby tam měl jen samé pravověrné a poslušné poddané.

To lezl císař před hrabětem Thurnem ke křížku a zlí jazykové vykládají, že by tehdy  bylo stačilo aby protestantští Vídeňané, a těch byla tehdy většina, povstali jako jeden muž a byli by se byli tohoto císaře zbavili. Ale ti se tehdy  dali umravnit párem kyrysníků.

Teď by císař zase rád zřídil ve Vídni svůj dvůr a je se svými Vídeňáky na výsost spokojen. Už jsou z nich ze všech zase dobří katolíci. A aby to svému milostivému pánu prokázali nejen slovem, ale i skutkem, požádal nový křesťansko-katolický magistrát co nejponíženěji, aby  bylo pryč z města vykázáno to hejno Židů, zkáza měšťanstva. Ctihodné měšťany především popudila stavba synagogy, která byla tak veliká, že ji nakonec musili spálit.

Císař nemohl odolat tak naléhavé prosbě svých bohabojných poddaných a poručil, aby si Židé zřídili nové ghetto mimo město a nebyli tak již vídeňským občanům na pohoršení. Koneckonců všude po všem křesťanstvu - a v tom není mezi katolíky a protestanta žádný rozdíl -  se ukazuje prospěšné držet Židy pod zámkem. Dobrý křesťan přeci nesnese, že ho vykoupil Žid. A tak za to musí Židé pykat.

(To ovšem císaři nebrání mít svého dvorního Žida za finančníka, neboť ve finančních otázkách se Jeho Veličenstvo vůbec nevyzná. Ale i za to musí Židé draze platit.)

Lístek

Má nejmilejší!

Víš dobře , že nejsem typ hrdinského válečníka. A i kdybych velel mocnému vojsku, naplňovalo by mě děsem, že mohu mrknutím oka vydat lidi smrti a zkáze.Občas ovšem snívám o tom, že vytáhnu s velikou armádou k Rýnu a osvobodím náš milý Oppenheim a dám opět zazářit v kráse našemu důvěrně známému  Heidelberku. Maluji si to tak,, že nepřítel nebude vůbec klást odpor ale dá se na útěk před mocnějším vojskem. Ale to jsou dětinské sny. Nicméně přesto musím Falc získat zpět. Žádá si toho mé právo, můj rod i má čest. S Čechy, kteří mě zradili, ať se děje, co chce. Falc je ale mou dědičnou zemí, a já jsem zavázán tamnímu lidu, který na mě čeká a skládá ve mne své naděje. Nevím ovšem, odkud mám vzít vojsko, a nevidím nikoho, kdy by mi ho mohl a chtěl obstarat. Musím se tedy spoléhat na cizí válečníky, kteří mi vybojují mé dědictví a věnují mi je darem, poté co za ně zaplatili daň krve? A jak bych pak zajistil své zemi nezávislost? Což se všechny plány, které mi různí lidé předkládají netříští právě o toto dilema? A k čemu jsou nám vůbec plány? KOlik toho bylo už podniknuto a vedlo to k překvapivým a neočekávaným koncům! Čím intenzivněji se zabývám naší současnou dobou - a věř, že jsem k tomu nikdy neměl více času, než nyní - tím více pohrdám veškerými plány. Vše se odehrává úplně nevypočitatelně a  svévolně. Jednou jsem se Solmsem a pánem z Donína probíral velice pečlivě všechny dosavadní bitvy, a shledali jsme všechny mohly dopadnout úplně jinak. Ale i tak by nic nebyly rozhodly. Spor, do něhož jsem se dostali, se nedá  rozhodnout na bitevním poli.Jestliže válka stále neustává, ukazuje to jen na obecnou bezradnost a neschopnost zorganizovat život bez násilí. |Není tomu tak, že náš život se ocitá v nebezpečí a bez jakékoli jistoty, protože všude obchází smrt; právě naopak: smrt v nejrůznější podobě všudy obchází, protože jsem ztratili jistotu našeho života! To si Bůh tak určitě nepřál. Ale dopustil, aby si to přáli lidé Proto se ho také nemohou dále dovolávat. Začínám chápat, že je Bůh mnohem závislejší na lidech, než oni na něm. Celé stvoření bez omezení dokazuje boží existenci. Jenom lidé se tomu vymykají. Tenhle samospravedlivý způsob, s nímž lidé lpějí na svých různých bozích, ve mně vzbuzuje podezření, že musí být tolik Bohů, kolik je na světě lidí. A že jediný Bůh je jen masově rozšířená iluze, kdežto ve skutečnosti je každý sám Bohem pro sebe. Odpusť mi, drahá, že se před tebe stavím jako Bůh, který nedokáže být vojevůdcem, ba ani kurfiřtem, ani fackrabětem.

Lístek

Můj milovaný! Ty jsi mým Bohem a nepotřebuji jiného. Snad se pustíme bez plachty a vesla v loďce na bouřlivé moře. Ale uprostřed bouře vládne mír. To mi jako dítěti vyprávěl starý mořský vlk Walter Raleigh. V tom oku přečkáme bouři držíce se za ruce a jednoho dne zase doplujeme k pevnině a vylodíme se v Oppenheimu a jen se budeme ptát, byla-li vůbec jaká bouře.—

předchozí část:                                      andresius.pise.cz/495-bitva-u-stadtlohn-dopis-316-319.html

následující část:                                    andresius.pise.cz/497-dopis-322-324.html