Andresius | Dopis 322 - 324

322. dopis
Robert Fludd, Londýn
Salomonu de Caus v Paříži

19.července

Můj milý
udělals mi velikou radost, žes mi zaslal nádhernou práci o Hortu palatinu. Theodore de Bry, kterého si velice vážím, vytiskl rytiny tak pečlivě, že bychom se o něco takového v Anglii marně snažili. Obdivoval jsem toto umění již v knihách mého německého přítele Michaela Maiera - Atalanata fugiens a Silentium post clamores a potěšilo mne i v mých vlastních pracích, které jsem De Bryovi zadal. Tenhle nakladatel a mistr tiskařského umění nám poskytl duchovní domov, který bychom jinde nežli v rýnské Falci asi těžko nalezli. A teď jsi tam dorazil i ty, a tak tě tak pěkně zdravím. Nemohli bychom nalézt důstojnějšího druha. Z titulního listu jsem ovšem vyrozuměl, že se De Bry nyní vrátil do Frankfurtu. Ta nešťastná válka je jistě i příčinou toho, že již dlouho nemám žádné zprávy o Michaelu Maierovi, který mě jinak průběžně zpravoval o zajímavých duchovních proudech v Německu. Kdo ví, kam se poděl. Ale jak se asi má dít normálnímu smrtelníkovi, když se na úprk dávají i králové? Ale k tvému dílu, které jsi aspoň mohl dokončit a vydat na drahocenném papíru a v nádherném formátě. I na tom je vidět, že tiskařské umění bylo vynalezeno právě v Německu. Tvůj komentář doprovázející nápadité rytiny Merianovy je skromný a věcný. A hlavně díky tomu jsem si uvědomil onu nezměrnou obtížnost takového díla, a ty si v něm popravdě chválíš velkorysost svého knížecího pána. Tenhle kníže doopravdy vyplýtval více prachu na lámání skal a založení své zahrady, nežli ho naládoval do kanónů. Osobně mu to možná neprospělo, ale jistě to vylepšilo jeho pověst. A o své vlastní proslulosti již, můj milý, víš. Obdivuhodná je už jen smělost, s níž byly vykopány šedesátileté pomerančovníky i s celými kořeny, přeneseny i se zemí je obalující na hrad a tam znovu zasazeny podle tvých plánů. A dalším divem je, že to uspělo - opravdu jsi přelstil přírodu. Pálí mě myšlenka, že barbarské by ruce vojáků mohli zničit třeba i jen tuto maličkost, a to nemyslím na veškerou dispozici zahrady, jež byla těsně před dokončením. Velice dobře jsem postřehl - ostatně se to proslýchá i odjinud, že tato zahrada skýtá více nežli potěšení pro smysly a spočinutí duše. Je pravdivá jako kniha, kterou snad dokáže přečíst jen zasvěcenec. Podobné věci jsem viděl pouze v Itálii, v Bomarzu, na sever od Říma, kde jeden šlechtic založil park a naplnil ho sochami. LIdé mluvili o zahradě příšer, ale ve skutečnosti to byla kniha, kterou společně sepsaly příroda a umění, jež vedl onen výtečník, který onomu dílu zasvětil celý svůj život. Kdyby byli toto dílo prohlédli v nedalekém Římě, jistě by tomuto nešlechtici nezbývalo mnoho života. Z tvého Hortu palatinu jsem leccos rozluštil, ne však vše. S potěšením jsem třeba přihlížel, ja si spolu duchaplně proplétá růže a lilie. Co to teprve musí být za pohled v živé skutečnosti! A pak všechny ty tvé vodní útvary - nevím jak označit všechno toto mnoholičné tryskání a bublání, stříkání a sršení, při němž živel vody do sebe zachycuje oheň slunečních paprsků a počíná sám zářit; prý dokonce vydávají zvuky - harmonia mundi, ó jistě, to je ono. A to vše je zasvěceno zhoubě. Apropos - doslýchám se, že ve Francii začali štvanici na rosikruciány. Samozřejmě k nim počítají také mne a jistý páter v Paříži jménem Marsennus proti mně zveřejnil korpulentní pamflet. Obviňuje mě tam z rouhání a bezbožnosti. A to samozřejmě nezůstalo v Londýně nevyslyšeno, a tak už i tady mi kladou otázky, proč dávám své knihy tisknout v Německu. Budu jim muset odpovědět, a to znamená věnovat tomu čas a námahu a oponovat ignoranci a intoleranci nějakého církevníka. Ono stačí se odvolat na Herma Trismegista, nebo se zabývat úžasným Paracelsem, a hned máte na pařížské theologické fakultě špatnou pověst, poněvadž ta oboje ono učení odsoudila. Tahle "odsuzující církev" je a zůstává zapřisáhlým nepřítelem každého vědění. A přitom je nám lidem uloženo budovat chrám vědění, v němž má být Kristus základním kamenem, namísto toho, aby ho používali jako skálu, na němž se zakládají současné církve, které jsou nepřátelské vůči vědění i vůči lidem jako takovým. Dům vědy, k němuž jsi ty již připravil zahradu! Vejdou do ní pouze mudrci. Opravdoví rosikruciáoni oněměli úděsem, když je veřejně vykřičeli na tržištích. Chtěli jen ukázat cestu ke konečnému poznání, které je nesdělitelné. Musíme se spokojit s tušením, jak nás o tom přesvědčuje tvůj Hortus Palatinus.—

Poštovské noviny

PREŠPURK: V polním ležení Gábora Bethlena zemřel krnovský markrabě Jan Jiří, který po bitvě na Bílé hoře císaři ještě dlouho škodil a vyhrál v Čechách a na Moravě se svou bojovnou čeládkou mnohou půtku, pročež byl dán císařem do říšského achtu.

TIRANO: Papežské oddíly, které po řeži mezi protestanty a prošpanělskými katolíky v Graubundenu po čtyři léta okupovaly Valtellinu, byly vypuzeny francouzskými oddíly generála Coeuverse. Pevnosti byly navráceny Švýcarům. Tím se pro Španěly uzavírají důležité průsmyky, kterými by mohli posílat posily svým jednotkám bojujícím v Nizozemí.

S'GRAVENHAGE: Rýnský falckrabě, bývalý český král Fridrich, který se jím však stále píše, obdržel od svého tchána, anglického krále Jakuba 300 000 liber na postavení nového vojska. Tuto pomoc si na něm údajně vymohla manželka falckraběte Alžběta, která pilně podněcuje další boje proti císaři a dopisuje si s celým světem.

VĺDEŇ: Císař potvrdil svůj dlužní úpis na 3 milióny zlatých za vojenskou pomoc ve prospěch saského kurfiřta Jana Jiřího. A poněvadž na Vídeňském dvoře nikdo neví, jak takovou sumu zaplatit, budou vévodovy předány v zástavu Lužice a Slezsko.

323. dopis
Galileo Galilei, Florencie
Mario Guiduccimu v Římě

20.septembris

Caro Mario!
Tvé blahopřání mi udělalo radost a současně mě zarmoutilo. Popravdě bude asi taková rozpolcenost mým osudem. Chci katolické víře prospívat, ale mé myšlení ji musí rmoutit. Mám se proto vzdát myšlení? Což je Bůh tak malicherný se svými dary a schopnostmi, které nám - ne bezdůvodně - propůjčuje? Soudí snad Bůh jako Jezuité? Je nezbytné, aby se vzrůstajícím poznáním se umenšovala víra? Ale proč ti vlastně kladu takové otázky, neměl bych je spíše položit Svatému otci? Ale i to jsem už udělal - a s jakým výsledkem?! Ovšem stále žiji, jsem celkem svým pánem a dokonce požívám úcty. Jen své učení si musím nadále nechávat pro sebe.
S jakým očekáváním jsem tentokrát do Říma cestoval! A nejvyšší inkviziční cenzor přeci nakonec vydal svolení k tisku mého Hvězdného posla. Učinil tak následujícími slovy: Na příkaz ctihodného otce Maestra di Cacro Palazzio jsem přečetl toto dílo: nejen, že jsem v něm neshledal nic, co by bylo proti dobrým mravům nebo se příčilo nadpřirozeným pravdám víry, ale navíc jsem v něm shledal tolik krásných úvah o přírodní filosofii, že věřím, že budou jednou bude ozdobou našeho věku, že se mohlo honosit prací tak vyspělého filosofa, jenž se stal objevitelem mnohých tajemství přírody, které jiní nedokázali odhalit, a že jsem sám šťasten, že jsem se narodil v době, v níž se mohu těšit z jemných spekulací autora, jenž zlato pravdy neváží hrubou váhou kupců ale vskutku jemně odvažuje
To se ani nedá lépe vyjádřit! A musel bych být zcela netčen marnivostí, což nejsem, aby mi to nezalichotilo a aby mi to neposkytlo oporu. Ne, že by mi lidé nerozuměli. Mé vědění je dokáže přesvědčit. Avšak pater Niccolo Riccardi, který to napsal, patří k dominikánům, a jeho rozhodnutí neruší verdikt, který si proti mně vymohli jezuité a který mi zakazuje nadále tvrdit, že se Země otáčí okolo Slunce.
Byl jsem ale nyní pozván k papeži, který mi byl už jako kardinál obzvláště nakloněn a který si z Hvězdného posla dal předčítat u stolu. Očekával mě s radostnou netrpělivostí. Za dva měsíce mi Jeho svatost Urban VIII, poskytl šest audiencí a všechny se dosti protáhly; většinou jsem se Svatým otcem mluvil mezi čtyřma očima. S nadšením jsem mu líčil svět, jak vypadá podle Koperníkova objevu, který potvrzují a doplňují i má pozorování a Keplerovy výpočty. Pomlčel jsem však o Giordanu Brunovi, abych se neoctl v sousedství někoho, kdo by mi mohl být nebezpečný. Vše, co jsem vykládal, mělo sloužit jen k tomu, aby se nám zjevila boží velikost a nádhera v ještě zářivějším světle. A co soudil o těchto rozhovorech papež?
Můj dobrotivý pán, florentský velkovévoda Fernando II. mne seznámil s následujícím přípisem Jeho Svatosti. Stojí v něm: Již dlouho zahrnujeme tohoto velkého muže, jehož sláva září jako nebesa a přesahuje zemi, otcovskou láskou. Neseznali jsme v něm toliko skvělou učenost, ale také zbožnou horlivost, neboť oplývá věděním, jímž si snadno získal naši papežskou přízeň. Když pak nyní přibyl do Říma, aby nám poblahopřál k obdržení papežského důstojenství, přijali jsme ho s velkou láskou a vícekráte jsme si ho s potěšením vyslechli, jakým způsobem představuje v učených disputacích skvělou florentskou výřečnost. Nepřejeme si však, aby se vrátil do vlasti bez bohaté odměny, takže vše, co mu, milý kníže, poskytneš, nás velice potěší.
Co bych si mohl více přát? Kdy jsem měl větší uznání a větší čest? Nesouhlasil snad se mnou papež, když jsem mu odpřisáhl, že žádné z tajemství přírody, která odkrýváme, se nemůže dotknout boží velikosti? Jen bude naše tušení této nedosažitelné velikosti hlubší a obsáhlejší. A nesouhlasil snad také s tím, že velikost boží je i velikostí církve a že ji není možné vydat všanc malichernosti dogmatiků? Ale nikdo nebyl svědkem těchto rozhovorů a nikdo tyto papežovy názory nezaznamenal. Proto zůstává v platnosti inkviziční výrok, že je země centrem univerza. A papež proti němu v rozporu se svým svědomím nezasáhne. Na to má příliš veliký strach prohlásit staleté poznatky za omyl. Jakoby se zřítila celá budova víry, kdyby z ní někdo vyňal jeden malý kamínek. Jací jsou to ustrašenci ve víře, kteří nám víru kážou, a často za pomoci meče? Teď by bylo načase postavit víru na zcela nových základech, protože víry se nechceme vzdát. Jejími novými pilíři by mohli být Mikuláš Koperník, Giordano Bruno, Johann Kepler a Galileo Galilei! A církev by po nich měla sáhnout dříve, než zjistí, že se jí staré základy kácí pod nohama.—
(N.B. Tenhle dopis můžeš, milý Mario, v Římě - obezřetně - ukazovat, abychom tak zajistili přípravu pro to, co budu muset jednoho dne říci!)

324. dopis
Johann Sigismund von Schweinichen, Lehnice
Tobiáši Koberovi ve Zhořelci

4.octobris

Milý doktore,
Böhme se vrátil z Drážďan v naprosto zuboženém stavu. Touží po domově, i když bych ho rád pohnul, aby se u mne nejprve úplně zotavil. Prosím Vás, abyste mu, jakmile přibude do Zhořelce, věnoval veškerou důvěrnou lékařskou i lidskou péči. Já si sám činím veliké výčitky. Vlastně jsme toho čistého člověka hrubě podvedli. Böhme byl proniknout myšlenkou, získat v Drážďanech kurfiřta a saský dvůr pro to, co nazývá "velikou reformací". A my jej v tom podporovali, jakkoli jsme museli vědět, že bude každá taková myšlenka odmítnuta jako poblouznění. Kochali jsme se Böhmovými spisy a rádi jsme naslouchali jeho vizionářským řečem. Ale při jeho drážďanské misi šlo pouze o to získat Majestát pro Slezsko. Měl se o něj zasadit kurfiřt u císaře, aby se nakonec Slezsku nevedlo stejně jako Čechám. Považovali jsme to za vhodný okamžik, poněvadž již i sám kurfiřt musil seznat, že oproti císařskému slovu jsou luteráni v Čechách pronásledování neméně než utrakvisté. A v Böhmovi jsme spatřovali toho správného člověka, jenž by na dvoře mohl dobýt a otevřít srdce pro niternou zbožnost, která ve Slezsku byla vždy přítomna - to musejí všichni uznat. Ale neřekli jsme o tom Böhmovi nic, ale nechali jsme ho se tam odebrat s domněnkou, že bude moci v Drážďanech nastolit nový věk poznání Boha. Zklamání, které při tom zažil, ho hluboce rozrušilo.
Přirozeně Böhme také věřil, že se ho v Drážďanech ujmou a zaštítí jej proti stíhání a úkladům primaria Richtera, jehož odkáží na pravou míru, takže Böhmova rodina ve Zhořelci už nebude napořád vystavena posměchu a stíhání. Zpočátku vypadalo vše nadějně. Dvorní alchymista, pan Hinckelmann, jemuž jsme Böhma poručili doporučujícím listem, se o něj pečlivě staral a seznámil ho s různými dvorními rádci. Böhme asi získal dojem, že všichni tito vlivní pánové, s nimiž se seznámil, pilně a účastně četli jeho spisy. Ústně mu bylo potvrzeno, že paskvil primaria Richtera není důstojný kněžského stavu. Na vrcholu se Böhme cítil, když obdržel pozvání tajného rady a říšského hodnostáře pana Joachima von Loos na jeho zámek Pillnitz, kam ho vysoce postavený státník nechal odvézt svým vlastním kočárem. Tam se odehrála učená disputace, při níž se Loos vyjadřoval velice blahovolně a dokonce se zmínil o rentě, jež by Böhmovi umožnila v klidu dále rozvíjet jeho podivuhodný talent.
Poté se již Böhme musel domnívat, že se schyluje k jeho audienci u kurfiřta a byl v sedmém nebi. Ale místo toho, den ze dne upadal o něho zájem. Všichni tito učení pánové totiž nečetli jeho spisy "z lásky", jak Böhme věřil, ani proto, že jim skýtaly poučení, ale kriticky tyto spisy zkoumali. Zatímco se Böhme domníval, že si již brzy bude moci sám promluvit s kurfiřtem o veliké reformaci, jednalo se o něm, samozřejmě mnohem více do hloubky. Rozhodnutí padlo očividně tam, na zámku Pillnitz, ovšem v jiném smyslu, než si Böhme představoval. O audienci u kurfiřta ovšemže nikdy nemohla být vážně řeč. Pán von Loos se chtěl sám osobně přesvědčit, zda v Böhmově osobě mají co do činění s nebezpečným sektářským vůdcem, jehož přívrženci by mohli rozdmýchávat nepokoje, nebo s neškodným fantastou, kterého bere vážně jenom pár blouznivců ze Slezska. Naštěstí pro Böhma usoudil na to druhé.
Tedy - jestliže píši "naštěstí", týká se to jen Böhmova života, který mu byl zachován. Kdyby byl uznán za vzbouřence a svůdce, nebyl by Drážďany opustil živý. Ale že se ho rozhodli považovat za směšnou figurku, ho hluboce, snad na smrt ranilo.
A já jsem tím vším spoluvinen. Zneužili jsme bezelstnosti člověka žijícího v odloučenosti od světa na dosažení našich politických cílů, za něž jsme se neodhodlali sami postavit. A konejšili jsme své svědomí tím, že jsme si namlouvali, že vyslanec slezské šlechty, na jejíž loyajalitě kurfiřtovi dost záleží, bude v Drážďanech přijat se ctí. Tak tomu i bylo. Neobtěžovali jsme se ovšem Böhmovi sdělit, že ho tam posíláme jeho vyjednavače, ne jako proroka. Domníval se, že obhajuje svoji věc, kterou měl za velice významnou, zatímco ono se ve skutečnosti stále jednalo o naší věci, která byla oproti té jeho relativně bezvýznamná. Vyjednavač splnil svůj úkol. U dvora plně uznali, že se Majestát týká i slezských zemí. Ale prorok byl odeslán do pustiny. Jeho vzezření mě dojímá. Nikdy si to neodpustím.—

Říšské noviny
Klamný mír před novou bouří

Nehledíme-li na obléhání Bredy Markýzem Spinolou, mlčí v těchto pochmurných listopadových dnes všude zbraně. Zdá se , že se především do Německých zemí opět vrátil mír. Tento pokoj byl však zjednán násilím a tkví svými kořeny v bezpráví a nevydrží tedy dlouho. Bavorský vévoda Maxmilián je si toho vědom a plní jej to úzkostí. Již se musí strachovat o pochybnou mzdu, již se mu proti veškerému právu vyplatil císař za poskytnutou vojenskou pomoc, bezmála za záchranu Habsburků. Rod Habsburků ovšem z pohledu mnohých knížat nabyl až příliš na moci a císař Ferdinand s ní navíc nakládá zcela bez okolků. Maxmilián to vycítil a pokusil se před císařem vydávat za opravdového zástupce německé věci. Dokonce v tom tajně usiloval o francouzskou podporu. A v Paříži pohlížejí na spojenectví s Bavorskem se zalíbením. Oloupili by tak císaře o jeho nejsilnějšího spojence, vévodkyni ALžbětu v Nizozemí by odřízli od veškerých prostředků a poškodili tak nenáviděné Habsburky v Bruselu, Madridu i Vídni. Krom toho by to bylo spojenectví s katolickým knížetem a získali by opěrný bod na Rýně. Dalo by se soudit, že je to pro kardinála, jenž nyní s ohromnými pravomocemi řídí francouzskou politiku jako státní ministr, sdostatek důvodů. Avšak tento Armand-Jean du Plessis, kardinál de Richelieu dokáže oddělit státnické pohnutky od pocitů a otázek víry. Jakmile došlo k roztržce mezi Anglií a Španělskem po příkrém odmítnutí anglického následníka, okamžitě navázal úspěšně spojení s anglickým dvorem. Nejen že došlo rychle ke sňatku následníka trůnu, prince Charlese se sestrou francouzského krále Henriettou Marií, ale okamžitě byla podepsána i smlouva o přátelství se Spojeným Nizozemím, k níž se posléze připojila i Anglie. Tím vzala Francie za svou i věc Fridricha, kdysi českého krále a falckého kurfiřta a postavila se za navrácení Falce tomuto zeti anglického krále, a tudíž se dost dobře nemohla spojit s bavorským vévodou, jenž mu právě Falc ukradl. Maxmilián se tak octl jako kůl v plotě; saský kurfiřt se na něj hněvá pro udělenou mu kurfiřtskou hodnost a braniborský kurfiřt mu ji vůbec nepřiznává. O nějaké společném hájení německé věci nemůže být ani řeči. Ale o tu se s velikou pílí však stará kardinál Richelieu, jenž se nezdá být mužem, který by se spokojil s polovičatým řešením. Byl proto zprostředkován smír mezi dánským králem Kristiánem a švédským Gustavem Adolfem, kteří oba jsou hotovi se císaři v Německu postavit. Richelieu dále uzavřel pakt se Savojskem a s Benátčany. A protože nyní k Francouzsko - Holandsko - Anglickému spojenectví nyní přistoupil i Braniborský kurfiřt, čerstvě spojený příbuzenským svazkem s Gáborem Bethlenem, vznikla skutečně ona velká koalice, o niž před dvaceti ledy snil vévoda z Anhaltu - nyní mimochodem vzatý císařem na milost. Je ovšem něco jiného, když takovou nadnárodní alianci vytvoří německý panovnický dům a když se o ni zasadí francouzský první ministr. Nikoli bez důvodu si můžeme myslet, že Richelieuovi při tom blaho Německa sotva leží na srdci. A poněvadž císař se proti ní může spolehnout pouze na nedostatečnou pomoc Maxmiliánovu, a o to víc na zahraniční podporu ze strany papeže a Španělska, činí to z Německa hříčku v rukou cizích mocností. Dvanáct let je tomu, co zavřel navždy oči císař Rudolf II. A neméně než dvanáctkrát byla za tu dobu zrazena idea Římské říše německého národa. Jakoby procitnuvše ze sna, počínáme se divit, jak to že tato moc a tento řád se udržely v srdci Evropy skoro po tisíc let. A nás přivádí k zoufalství, když seznáváme, že už tomu tak nikdy více nebude. —

předchozí část:                      andresius.pise.cz/...

následující část:                    andresius.pise.cz/...