Dopis 325 - 326

325.      dopis
Peter Paul Rubens, Paříž
Fransi Aerssensovi v Amsterdamu

10.novembris

Milý pane,

do Paříže přicházím právě včas na královskou svatbu. Tak jsem se mohl v těchto dnech zúčastnit slavnostního banketu na počest princezny Henrietty Marie, nyní princezny Walesské, a jejího s ní právě sezdaného manžela Karla. Karel je trochu fádní a blazeovaný, jako většina angličanů, Henrietta je však půvabná a vyrovnaně snáší své štěstí. Prospěšnější však pro mne bylo seznámení s vévodou z Buckinghamu, který si u mne ihned objednal portrét a ještě před jeho dokončením mi zaplatil 500 liber. Samozřejmě se se mnou chtěl seznámit především ne jako s malířem, ale jako se znalcem holandských poměrů. Referoval jsem mu často o našich rozhovorech a on mi ze své strany dal jasně na vědomí, že mu velice záleží na sjednocení Nizozemska, a to pod vládou Oranžských knížat. Nejraději by toho dosáhl mírovou cestou, ale v případě nutnosti je ochoten i k vyslání vojska. Tak tedy hrabě Mansfeld nepojede snad do Londýna s prosíkem nadarmo. Prakticky mi uložil prozkoumat náladu na Bruselském dvoře a podat mu o tom zprávu. Široké spektrum zakázek jistě prý poskytne příležitost k výměně informací. Také mě oficiálně pozval do Londýna. V poněkud unáhleném nadšení jsem souhlasil, ale musel jsem toho hned litovat. Když jsem totiž pyšně odevzdal svých jedenadvacet obrazů o životě Marie de Medici pro Palais de Luxembourg a sklidil za ně mnoho uznání, marně jsem čekal dohodnutý honorář dvaceti tisíc korun.  také už se najednou nemluvilo o dalších jednadvaceti plátnech o životě Jindřicha IV., kterými jsme se v mysli již dlouho obíral. S královnou se vůbec nedalo mluvit, komorník si lhostejně vyslechl mou stížnost na nákladné zarámování a transport obrazů a dal mi vyhýbavou odpověď, jinak však ani sous. Bez oněch pětiset liber od vévody z Buckinghamu bych vůbec nebyl svůj pařížský pobyt utáhl. Konečně jsem přišel na to,  že v tom má prsty nový mocný muž ve Francii, kardinál Richelieu. Okamžitě jsem mu darem nabídl obraz, který rád přijal. Také mi dal zakázku na dva biblické výjevy v malém formátu, které jsem spěšně zhotovil. Jeden z nich se vyvedl velice hezky. Ale od té doby stojím v Paříži všude před zavřenými dveřmi.

Až mi nakonec dobrý přítel otevřel oči. Kardinál mě považuje za arcivévodčina agenta a doneslo se mu také vše o mých kontaktech s Buckinghamem. A kardinál si určitě nenechá fušovat do politiky od nějakého malíře. A tím vším jsem si vinen sám.—

326.      dopis
Tobiáš Kober, Zhořelec
Johannu SIgismundovi von Schweinichen v Lehnici

20.novembris

Milý pane Jane Sigismunde!

Laskavá péče ani umění nepomohlo. Jakub Böhme je mrtev! A snad to i chtěl, poněvadž se mi zdálo, že přes veškerou zbožnou starost o rodinu podlomila jeho životní síly nechuť k současné existenci. ROzhodně se zdálo, že nehodlá příliš vzdorovat svým tělesným potížím. Jeho žena byla dosud za obchodem. Jevil se mi tak vyčerpaný, že jsem mu ihned nařídil ten nejpřísnější klid na lůžku. Ale nemohl jsem mu prospět ničím více než bylinným čajem na jeho nateklá játra a léky na snížení horečky. Už sotva jedl. Okolo jeho lůžka se shromáždili přátelé: jurist Johannes ROthe, kazatel a prorok Christoph Kotter a můj žitavský kolega Melchior Brent. Pak přišel i Böhmův syn Tobiáš se svou ženou Kateřinou a zděsili se při pohledu na něj. Střídali jsme se u jeho lůžka. Nakonec jsem Böhmovi navrhl přijetí svátosti umírajících. Rád s tím souhlasil. Ale co pak následovalo, patří k tomu nejubožejšímu, co jsem kdy v životě viděl a bude křesťanské církvi věčnou hanbou. Městský děkan, primarius  Richter, který stíhal Böhma po celý svůj život záští, v srpnu zemřel. Ale jeho nástupce, pastor Nikolaus Thomas si ve své zášti se svým předchůdcem v ničem nezadal a zdráhal se poskytnout Böhmovi poslední službu. Tak jsme sehnali klerika Eliase Dietricha, čímž jsme vskutku učinili kozla zahradníkem. Ten fanatik sužoval umírajícího věroučnými otázkami, jako by se jednalo o to přijmout do lůna církve nevěřícího pohana. Naštěstí Böhme většinu těchto tlachů už vůbec nechápal. Kdyby  mezi námi nestála vzlykající žena, byl bych na toho kněžoura vrhl a se zaťatou pěstí bych ho byl vyprovodil z domu. Nakonec udělil Dietrichs se zřetelnou nevolí Böhmovi rozhřešení.

Následující noci se Böhmovi zdálo, že slyší líbeznou hudbu a dal otevřít dveře komory, aby ji lépe slyšel. Pak, asi ve dvě hodiny, řekl naprosto jasně, že bude žít ještě asi tři hodiny. Kotter u něj zůstal. Okolo šesté si dal zavolat svoji ženu a syna, požehnal jim, políbil se s nimi na rozloučenou a nato řekl: "Teď jdu do ráje" A když jsem za ním spolu s  Berntem okolo osmé zašel, již skonal. Jeho rysy měly pokojný a svobodný výraz. Vždyť koho by náš milý Pánbůh přijal k sobě s upřímnější radostí než jeho?

Kdo ale doufal, že posledním rozhřešením se církev s Jakobem Böhmem ve smrti smířila, musil být hrubě zklamán. Böhme si přál mít svou pohřební řeč na téma pátého verše třetí kapitoly knihy Zjevení, kde se píše: Kdo zvítězí, bude oděl bílým rouchem a nevymaži jeho jméno z knihy života. Když však tento verš navrhli primariu Thomasovi, odmítlo jej jako frivolní požadavek. Dokonce se váhal udělit Jakobu Böhmovi křesťanský pohřeb. Avšak můj kolega Michael Kurtz vyhotovil pro vdovu prosebný list, s nímž se obrátila na Zhořeleckou městskou radu, která rozhodla, že je důstojné a zbožné dopřát cti pohřbu i heretikům. To napomenutí si však duchovenstvo vůbec nevzalo k srdci. Nyní se už i Dietrich zdráhal vykonat pohřební obřad s kázáním a musel k tomu být přinucen  další žádostí k městské radě. Michael Ende  mezitím podnikl přípravy k tomu, aby mohl být Böhme pohřben v Leopoldshainu, ale kvůli rodině jsme byli raději, aby se to konalo ve Zhořelci. Nakonec se nasbíral mohutný pohřební průvod. Na poslední cestě provázeli Böhma nejen ševci, ale i barvíři a mnoho jiných lidí, kteří se od toho nedali odradit. Primarius však oznámil, že je nemocen a postaral se i o to, aby se školní dítka spolu s duchovními zastavila u mikulášského kostela a nešla ani o krok dále, co se ještě nikdy nestalo. Takže na kazatelně stanul zase jen Dietrich a - raději jsme ho tam ani neměli pouštět. Proti Böhmově poslední vůli si totiž zvolil za základ kázání verš: Pro všechny lidi platí, že musí zemřít, a pak je soud.  A své kázání pak započal slovy, že tam stojí jen  na příkaz městské rady, a že by byl raději na dvacet mil odtud a kromě toho nepřijme za své kázání žádnou mzdu. Však také nestálo ani za zlámanou grešli. Ještě nikdy jsem neslyšel tak spílat mrtvému. Dietrich se dokonce ani nezastavil před lží, že totiž poslední pomazání neproběhlo řádně, a Böhmův život vylíčil jako hříšný a jeho konec jako strašný. Samozřejmě pomlčel o Böhmových posledních slovech. Taková hanebnost pobouřila dokonce i ty lhostejné, kteří ke hrobu přišli spíše ze zvědavosti a ze zvyku. Nám. Böhmovým přátelům, však tím bylo jasné, že to nebyl jen jeden jediný farizejsky zaslepený a lidsky nedůstojný kněz Richter, jenž Jakobu Böhmovi - tomu nejmírnějšímu a nejdobrotivějšímu ze všech hledačů pravdy, proměnil život v peklo, ale církev, která si i za hrob činí nárok rozhodovat i nad svědomím člověka! Není ani o trochu lepší než ona  "samospasitelná" římská; obě dvě jsou tak jako tak od ďábla. reformace nedosáhla ničeho, než prohloubení křesťanské zvrácenosti. Jak jen měl pravdu Jakob Böhme, když se dožadoval "veliké reformace", kterou již nosil v sobě, ve svém život a v myšlení.

Souhlasil jsem také s tím, aby pán z Franckenbergu, který sám přišel s tím nápadem, postavil Böhmovi důstojný náhrobek. Dal zhotovit bohatě zdobený kříž s mnoha symboly a barevnými vyobrazeními, na kterém byl nápis: Zrozen z Boha, umřel s Ježíšem, Duchem Svatým zpečetěn, zde leží Jakob Böhme.... Ještě mu nebylo ani padesát let. Na kříži byla také uvedena Böhmova poslední slova. Velice jsme se z něj těšili ale ne dlouho. Kněží potají podnítili hanebníky, aby kříž zničili. Nechali jsme tam tento doklad lidské hanebnosti stát v jeho žalostném stavu a nemine týden, aby na toto místo a k této pamáce na philosopha teutonica nezavedl jeden ze Zhořeleckých Böhmových přátel nějakého hosta, kterého do Zhořelce přivábila Böhmova pověst. Asi si dokážete představit, s jakými pocity tam postáváme.

Já sám nehodlám u svého hrobu strpět žádné kněžské tirády a vůbec mi nezáleží na křesťanském pohřbu. A závidím v naší době vojákům, které po bitvě zahrabou do země, jež si spíše zaslouží názvu svatého pole, než naše křesťanské hřbitovy, které jsou spíše posledními pevnostmi oněch naháněčů lidských duší.

předchozí část:                     andresius.pise.cz/497-dopis-322-324.html

následující část:                   andresius.pise.cz/500-dopis-327-328.html