Andresius | Co znamená pro nás dnes prázdný hrob

Ale přistupme na chvíli na tuto hru a podívejme se jak vypadá "teologie vzkříšení opírající se o zjevení Zmrtvýchvstalého". O rozporech jsem už mluvil. Jsou nemalé: Například se evangelisté vůbec neshodují, kde ke zjevením došlo, zdali v Galileji, či v Jeruzalémě, kdo byl přítomen a tak podobně. Pro liberální theologii jsou však přesto tyto zprávy cenné, neboť jí umožňují jaksi "stopovat" genezi víry v Krista (vzkříšeného, odlišeného od předvelikonočního Ježíše), což je záležitost, se kterou započal už v 19.století Adolf Harnack a jeho liberální souputníci. Na oné úrovní liberálního teologického diskurzu byl ještě důraz na historickou a později literární kritiku, což ovšem při zmíněné divergenci pramenů činilo jisté potíže. Dvacáté století však tyto překážky úspěšně překonalo pomocí hermeneutiky: není nadále až tak důležité zjistit pravý věcný obsah událostí (ono by se to asi stejně nepodařilo) avšak bohatě postačí a naopak nám umožní rozvinout ještě subtilnější teologické spekulace, jestliže dokážeme vysledovat, jak se daná situace zúčastněným JEVILA a hlavně , jak jí ROZUMĚLI. Novozákonní teologie nám tak předestírá velkolepý obraz zrodu povelikonoční křesťanské víry od zajíkavých napůl nesdělitelných svědectví až po "objektivní" "formule víry". Zároveň podědila z předchozího období nedůvěru k celkům evangelních spisů jako údajně pozdně vzniklým (když už má mít něco váhu, tak je to prvotní Marek a u dalších evangelií jejich rekonstruované "prameny" - a tzv. Q; janovské zdroje většinou vůbec nepadají na váhu) a naopak velkou důvěru k lépe historicky datovatelným Pavlovým listům. Tak třeba bývá ceněn i údaj z 1Kor 15,5-8 v němž podává Pavel výčet všech (?) Ježíšových zjevení jakožto vzkříšeného. Bývá považován dokonce za jakési souhrnné potvrzení a kolaci všech zjevení. Nevím však kolik biblistů se zamyslelo nad tím, s jakou autoritou může Pavel tento seznam předkládat. - Sám byl adresátem  jediného z oněch zjevení, zprávy o ostatních tedy musí mít z tradice. A jaké tradice? Tradice ověřené svědectvím jednotlivých osob nebo sborů, nebo spíše typu "jedna paní povídala"? To není vůbec jasné. Navíc jako vyloženě pochybný musí být brán údaj o zjevení "více než pěti stům bratří najednou" (1Kor 15,6); kdyby k takovému zjevení bylo skutečně došlo, pak by 1) byla o něm zpráva ještě někde jinde a 2) nemohly by různé zprávy o zjeveních být natolik rozporuplné.

Shrňme tedy dosud řečené a prohlasme, že máme v dochovaných zprávách o povelikonočních zjeveních vzkříšeného Ježíše sice materiál velmi zajímavý, ale také velmi rozporuplný, a tudíž - například z hlediska klasické historické kritiky! -málo spolehlivý.

Křesťanská víra ve zmrtvýchvstání, později formulovaná v dogma, se ovšem odjakživa opírala v prvé řadě o něco jiného a to o zprávu o prázdném hrobě (a až pak s ním souvisejícího případného zjevení zmrtvýchvstalého), kterou mají bez výjimky všichni evangelisté. Přitom ovšem zmíněná diametrální rozdílnost líčení povelikonočních příběhů prakticky vylučuje vzájemnou závislost těchto zpráv, maximálně lze připustit společnou závislost na nějakém prvotním zdroji (oněch ženách?) zprávy o prázdném hrobě, ale i zde je například líčení Janova evangelia výrazně svérázné.

Musíme si ovšem uvědomit, že jde o zcela odlišný modus výpovědi. Zprávy o zjeveních přesvědčují svojí zaujatostí, osobním přesvědčením a svědectvím. Zjevení jsou individuální , mluví jinou řečí, existenciální. Například každému nositeli zjevení   je nakonec JASNÉ, že to je Pán! A to i v situacích, které původně vypadaly úplně jinak, v nichž Ježíše na počátku nerozpoznali. To, čím mohou strhnout posluchače, je síla osobní víry a zaujatosti pro Krista: "Což nám srdce nehořelo, když jsme s ním mluvili?"(Lk 24,32)

Zpráva o prázdném hrobě je zprávou "historickou", byť poněkud jinak historickou, než jsme zvyklí; je to historie, jež nás rovněž rozechvívá. Zachovává si nicméně atributy historické zprávy – tedy na prvním místě úsilí o objektivnost: Kdo, kdy kam šel, kde to bylo. A dojde i na podrobnosti. V nich opět Janovo evangelium předčí ostatní. Konkrétně zmínkou o pohřebních rouchách(ovqonia) a zvláště o malé roušce (soudarion) – viz J 20,6. Proč jsou tak významné?

Ve všech ostatních evangeliích se za zásadní doklad Ježíšova vzkříšení pokládá nepřítomnost těla Ježíšova; tento doklad je vzápětí podepřen svědectvím andělů, nebo alespoň jakýchsi neznámých bytostí (u Marka). Přitom ovšem už Matoušovo evangelium naznačuje, že tento důkaz nebyl okolím bez dalšího přijímán a že byli učedníci obviňováni v souvislosti se zmizením Ježíšova těla z podvodu. Janovo evangelium podává ve své krátké zprávě indicie, které – pokud  nezpochybníme jejich pravdivost – umožňují veškerá taková obvinění vyvrátit. Kdyby totiž kdokoliv a s jakýmkoli úmyslem (ani "dobrý" úmysl se nedá dopředu vyloučit;i  pokud nepřijmeme hrubě paušalizující argumentaci velekněží z Mt 28,13, nemůžeme vyloučit, že mohlo jít o samostatný čin nějakého ojedinělého z kruhu Ježíšových učedníků, do jehož plánu nemusel být nikdo další zasvěcen) by "ukradl" Ježíšovo tělo, byl by ho musel odstraňovat potajmu a ve spěchu: těžko v takovém případě předpokládat, že by se byl zdržoval vybalováním mrtvoly z roucha. To by snad  byli mohli udělat jen vylupovači hrobů, ale pak by se zase bylo našlo někde pohozené tělo, o něž oni zájem mít nemohli; navíc ani v jednom ani v druhém případě se nedá předpokládat, že by se kdokoliv byl zabýval svinováním roušky. Janova verze příběhu tak vlastně má jediný možný klíč: Ježíš vstal z mrtvých vlastní silou (= "Bůh ho vzkřísil"). Pohřební roucha při tom vzala za své a Ježíš se  jimi dále nezabýval. Ovšem ne tak rouškou, možná i z cennějšího materiálu, která mu kryla tvář a kterou, byť se jí chtěl zbavit, neničil, ale svinul a uchoval v hrobě pro ty, kdo tam přijdou. Je to vše konstrukce? Mohla by být, pokud by ovšem Jan byl autorem detektivních románů z devatenáctého století. Tento žánr však v antice nemá zastoupení, navíc něco takového tvrdit by byla těžká výtka obviňující jednoho z evangelistů ze záměrné nepravdivosti – a to je při celkovém duchu evangelií výtka těžko přijatelná.

Příběh o prázdném hrobu tedy nás uspokojuje, co do schopnosti podat "historické" indicie Ježíšova vzkříšení. Nebyl by to ale správný biblický příběh, kdyby u toho mělo zůstat. Již exegeté alexandrijské školy poukázali na to, že vedle smyslu historického mají všechny podobná vyprávění i nezanedbatelný význam symbolický, nazývali ho ovšem alegorickým. Později v raném středověku byly pak rozlišovány celé škály rozdílných významů, nám ale postačí toto jedno rozlišení. A zde už alexandrijci poukázali na zvukovou konotaci mezi řeckým swma – shma. Navíc hrob je sématem, znamením par excellence. Ježíš povstal z hrobu , tj. povstal z tělesnosti; zároveň nám ale v prázdném hrobě zanechal cosi až hmatatelně názorného, cosi faktického a neoodiskutovatelného, co provokuje myšlení ke tvorbě stále nových a nových výkladů. Jestliže jsou zprávy o zjeveních pestré a barvité, jestliže jsou zaujaté a individuální a proto i nekonečně rozmanité a nepřeveditelné na jednotné měřítko, pak je prázdný hrob coby shma – znamení pravým jejich opakem. Je tím, co je jako společné měřítko předem dáno, vskutku "kamenem úhelným" (Ž 117,22), od něhož se pak odvíjejí všechny možné interpretace. Zjevení oslovují tvůrčí, citovou rovinu člověka (prostřednictvím třeba i nerekonstruovatelných vyprávění), která se jimi cítí přímo zasažena. Znamení prázdného hrobu mluví k jeho rozumu a vyzývá ho k syntéze všech zážitků na jeden společný jmenovatel, v jeden úhelný kámen.

3.12.2010

Václav Ondráček